Mládí
Byla jsem jediné dítě z dobře situované rodiny. Tatínek měl velkoobchod krajkami a prádlem a dětskou výbavou. Moje maminka se mnou velice zabývala, tatínek býval hodně na cestách, ale moc jsem ho milovala a miluji ho dodnes. Lepšího otce jsem si vůbec nedovedla představit. Zaplaťpánbůh zemřel v roce 1940. Byl sice těžce nemocný, ale zemřel v Praze v nemocnici a mám ho pohřbeného na židovském hřbitově v Praze. Maminka přežila se mnou, měly jsme ohromné štěstí.
Vyrostla jsem šťastně v naší krásné demokratické republice v čele s prezidentem T. G. Masarykem. Nikdy jsem se nesetkala s antisemitskými projevy. Chodila jsem do obecné školy v Moravské ulici, na jejímž konci v Sázavské byl náš krásný veliký židovský kostel [Největší pražskou synagogu si nechala nejpočetnější židovská obec zbudovat v letech 1896-1898 podle projektu arch. W. Stiassného v novorenesnačním slohu. Byla zničena bombardováním na konci války.] Školní období pro mne bylo krásné, byla jsem nejlepší žákyně ve třídě a naše učitelka mě milovala pro mé sociální cítění.
Chodila jsem do německé školy a potom do německého Štěpánského gymnázia v Panské ulici, kde jsem se také seznámila se svým budoucím mužem. Měla jsem velmi šťastný osud. Šťastné osudové okamžiky se mně i členům mé nejbližší rodiny skládaly jako perla k perle náhrdelníku. Byli jsme tradiční rodina. Maminka a babička držely velké svátky, Jom kipur a Nový rok. Já jsem se postila od svého patnáctého roku a postím se dodnes, dokonce v Osvětimi jsem dodržela Jom kipur a postila jsem se. Jinak jsme příliš pobožní nebyli a košer domácnost jsme neměli. Tatínek vůbec nechodil do synagogy. Byl sice členem židovské obce, ale o náboženství se nijak nezajímal. Já jsem se ale po válce stala velice uvědomělou židovkou. Jelikož jsem měla tolik štěstí, řekla jsem si: něco mě zachránilo a jsem za to vděčná. Naše sounáležitost k Židům byla vždy hluboká. Dokud jsme žili v Praze, měli jsme jen židovské přátele. Jediný, kdo nebyl Žid, to byl můj manžel, ačkoliv má jednu židovskou babičku.
V roce 1937 jsem maturovala s vyznamenáním. Ale nechtěla jsem dál studovat a ihned jsem dostala místo u pana doktora Schönbergera, který vlastnil tři velké firmy. Vedla jsem malé účetnictví. V noci na 15. března 1939 utekl.
V srpnu 1939, to už byl v Československu Hitler, jsem si řekla, že nebudu sedět doma, že chci pracovat. Dostala jsem místo na Palestinském úřadě ve studentské komisi. Sestavovali jsme seznamy studentů, kteří měli možnost dostat se do Palestiny na konservatoř nebo na univerzitu v Jeruzalémě. Měla jsem samozřejmě taky možnost se na listinu dostat, ale bylo to v roce 1940, kdy zemřel můj tatínek, a já nechtěla nechat maminku v Praze samotnou. To byl jeden důvod. Druhý důvod byl můj přítel, můj nynější manžel, se kterým jsem chtěla zůstat.
Sionistka jsem sice nebyla, ale vedla jsem sionistickou kartotéku. Dokud ještě mohly jezdit transporty, což bylo asi do roku 1940, vedly se kartotéky odjíždějících. Dostávali jsme seznamy osob, kterým se podařilo odjet do Palestiny.
Němci posléze Palestinský úřad zrušili. Za nějaký čas nás svolal Oberscharrführer Rahm, nadřízený židovské obce, a sdělil nám, že jsme všichni propuštěni. Ihned jsem běžela k dr. Kahnovi a zeptala se ho, jestli není nějaká možnost, abych mohla dál pracovat. Stala jsem se dobrovolnou spolupracovnicí židovské obce.
Když přišel příkaz nosit hvězdy a různá další nařízení, zaujala jsem zásadní stanovisko: Byla jsem velmi demokraticky vychována, hodně jsem četla a maminka se mnou od útlého dětství o všem mluvila. A co bylo hlavní, neměla jsem strach. Když Hitler 15. března 1939 vmašíroval do Prahy a já se na Můstku dívala na vojáky, plakala jsem jako ostatní, ale pozvedla jsem ruku, pohrozila jsem jim a řekla si: Se mnou ne! Já se nebudu bát, to vy jste zločinci! Tehdy už jsme věděli, co se dělo v Německu od roku 1933. Přesto jsme si mysleli, že když žijeme v Československu, v tom ráji demokracie, že se nám nic nestane. Krátce potom, co nás Hitler přepadl, přišly Norimberské zákony a já jsem si řekla, že tyhle zákony pro mne neexistují, já se nebojím a budu si dělat vlastní odboj. Když jsme měli odevzdat zlato, šperky atd., rozhodla jsem se, že nic neodevzdáme, ani bankovní knížky, ani stříbro. Všechno schováme u českých známých. Tatínek měl zpočátku obavy a chtěl odevzdat alespoň maminčinu krásnou jehlici s brilianty, kterou dostala ke svatbě. A to byla nakonec jediná věc, kterou jsme odevzdali. Všechno ostatní jsme schovali u českých známých a musím říct, že jsme pak všechno po válce do posledního kousku dostaly zpět.
Měli jsme se dát registrovat. Tatínek už nežil a maminka a já jsme šly k registraci. Už jsme byly na rohu Maiselovy a Josefovské a najednou mi nějaký hlas povídá: Vraťte se, nechoďte tam!
Řekla jsem to mamince a ona na to: Rutchen, to nejde,
a já jsem odpověděla: Ale jde, oni nás hledat nebudou.
Takže jsme k registraci nešly a to nás, maminku a mě, zachránilo. Do roku 1943 jsme do žádného transportu nešly, protože jsme na židovské obci nebyly zaregistrovány. Koncem roku 1942 byla vydána výzva Ústředny pro židovské vystěhovalectví, kterou podepsal Rahm a která zněla: Kdo ještě není registrován, musí se přihlásit. Je to poslední možnost registrace, nemusíte mít žádné obavy, nikomu se nic nestane.
Tak jsem řekla mamince: Transporty jdou neustále a Praha je poloprázdná. Tady už zůstat nechci, chci být mezi svými lidmi.
Šla jsem na židovskou obec.
2. února 1943 byla u mě má nastávající tchýně. Ptala se mě, proč jsem rozčilená, a já jsem řekla: Zítra jde transport a já mám pocit, že nás do něj zařadí.
A to se také stalo. 3. února, na svoje narozeniny, přijdu ráno do kanceláře a vtom mě zavolal náš šéf, dr. Heller: Ruth, sedni si!
Řekla jsem mu: Vím všechno, už jsem v transportu.
A on na to: Půjdu k Rahmovi a pokusím se tě z transportu vyreklamovat. Musíš to říct mamince, zabalte si mezitím své věci.
Nechtěla jsem maminku zbytečně znervózňovat a raději jsem počkala. Asi za tři hodiny se vrátil: Podařilo se, vyreklamoval jsem tě.
Tak jsem měla ještě nějakou lhůtu a přišly jsme do transportu až v červenci 1943. To byl poslední transport Di.
Terezín
Veletržní palác, to byla rána. Všude byla špína. Vzala jsem koště a začala zametat, jenom abych něco dělala. Strávili jsme tam jednu noc, pak jsme šli pěšky se zavazadly na nádraží a do Terezína jsme jeli osobním vlakem.
Přijeli jsme do Terezína a slyšeli jsme hlásit: Všechno odevzdat, zavazadla dostanete!
Měla jsem na ruce hodinky po tatínkovi, které se zastavily ve tři hodiny ráno, to byla tatínkova úmrtní hodina. Rozhodla jsem se, že je neodevzdám. Kontrolovala nás nějaká esesačka, ale hodinky nenašla.
Dali nás do Drážďanských kasáren. Ženy to dost těžce nesly, teprve před dvěma dny musely opustit svůj byt, svou postel, a teď najednou tolik lidí pohromadě. Ale já jsem to brala, jak to bylo. Byla jsem mladá a řekla jsem si, že se prostě musím nějak přizpůsobit.
V Terezíně jsem moc nepracovala. Našla jsem svou nejlepší kamarádku, která už tam byla dva roky a seděla v kanceláři v pracovním oddělení. Vzala mě k sobě, a tak jsem seděla v kanceláři, kde nebylo celkem moc práce. Potom jsem musela dělat hundertschaft, loupaly jsme brambory a později nás poslali do blázince, kde jsme musely uklízet a drhnout dřevěné podlahy, ale já jsem si řekla: Ne, se mnou ne. Sedla jsem si tam do parku toho blázince a čekala až bude padla
a pak jsem se s ostatními vrátila do Terezína.
V Terezíně se to dalo vydržet. V pátek jsme mívali dukátové buchtičky, na to jsem se vždycky těšila. Seznámila jsem se s jedním spoluvězněm, který pracoval v landwirtschaftu, na zemědělských polnostech za branami Terezína. Přinesl mi někdy rajská jablíčka, někdy jablka. Někdy mě vzal do landwirtschaftu s sebou, prošli jsme branou a bylo to krásné. Seděla jsme v trávě pod jabloní nebo pod třešní, byla jsem mimo ghetto a říkala jsem si - vždyť já bych mohla utéct! Nikdo tam nebyl, žádný esesák, ani u brány, kudy jsme prošli, nikdo nebyl. Ale neutekla jsem. Nechtěla jsem opustit maminku.
Zůstaly jsme v Terezíně šest neděl. Když pak sestavovali transport, byly jsme do něho zařazeny. Řekli nám, že jedeme na práci do Ostravy, že budeme pracovat v dolech. Jelikož jsem znala Edelsteina i jeho sekretářku Steinovou ještě z Palestinského úřadu, šla jsem na vedení a poprosila paní Steinovou, jestli by nemohla něco udělat, abych do transportu nemusela. Nešlo to.
5. září 1943 jsme s maminkou nastoupily do transportu, ve kterém bylo 5000 lidí, muži, ženy i děti. Seděli jsme u kolejí na trávníku, bylo to v poledne a najednou jsme uviděli ty nákladní vagóny, dobytčáky. To byla velká rána. Budou nás transportovat jako dobytek! Sto lidí do každého vagónu. Zavazadla naložili do posledního vozu a řekli nám, že všechno dostaneme. Pak se za námi zavřela vrata dobytčáků a jelo se. Posadila jsem se ke stěně vagónu tak, abych měla před sebou ještě deset centimetrů volna. Vysoko nad sebou jsem měla takové to malé okénko. Maminka seděla vedle mě. Vlak se dal do pohybu, jel a jel. Měla jsem stále ty tatínkovy hodinky, byla jsem asi jediná ve vagónu, nikdo jiný hodinky neměl. Někteří snad měli schované nějaké šperky, ale hodinky neměl nikdo. Když už cesta trvala deset hodin, řekli jsme si, že Ostrava už musí být daleko za námi, že to je bouda a kam asi jedeme. Jeli jsme celkem 33 hodin, za tu dobu vlak jednou zastavil, dostali jsme trochu vody a mohli jsme vyprázdnit kbelíky. Jen jednou za 33 hodiny. Jeden kýbl pro sto osob. Dokonce jsme se tomu smáli, na to nezapomenu. Každý měl na sobě několikero oblečení, pět kalhot, tři kabáty, kostým atd. a jedna žena, když šla na kýbl, se do těch svých mnoha kalhot nemohla dostat a všichni jsme se tomu smáli.
Osvětim
Po 33 hodinách vlak zastavil. Seděla jsem pod tím malým okénkem, vyskočila jsem a uviděla nápis Osvětim. To slovo už pro nás v té době mělo nějaký význam, nějaký nedobrý zvuk. Věděli jsme, že v Osvětimi lidi umírají. Nevěděli jsme jak, ale věděli jsme, že umírají. Otevřely se dveře - a dál už je známé, jak to probíhalo. Esesáci, rozhlas, hrozný rámus: Všichni ven, rychle, rychle!
Ještě jedna důležitá věc: Asi hodinu před příjezdem do Osvětimi mi nějaký vnitřní hlas řekl: Ruth, zlikviduj jednu frestašku,
kabelu s jídlem. Každý měl s sebou jednu frestašku, asi deset kilo potravin, to nám bylo povoleno. My jsme s maminkou měly taky každá jednu, byly tam nudle, keksy, karamel, který jsme si samy doma uvařily, jíška, mouka, ocet a octová tresť atd. A ten hlas mi řekl: Zlikviduj jednu tašku a do té jedné dej ty nejlepší věci, ty, které dlouho vydrží a které mají hodně kalorií.
Vyskočili jsme z dobytčáku na rampu a SS hlásí: Alles niederlegen, všechno položit, zavazadla i tašky.
Směli jsme si nechat jen malý brotsak, chlebník, který jsme měli zavěšený kolem krku. Nastoupilo komando, muži na jednu stranu, ženy na druhou a abmarsch do tábora. Tu tašku jsme s maminkou vzaly mezi sebe. Viděl to jeden esesák, nějaký Obersturmführer SS, měl hůl, kterou mě chytil kolem krku, přitáhl mě k sobě a řekl: Řekl jsem všechno odložit, zavazadla dostanete. Ta taška je pro tebe moc těžká.
Odpověděla jsem mu: Ta taška není těžká, já ji s matkou unesu.
Položit!
rozkázal mi. Položila jsem tašku na zem, ale když se nedíval, zase jsem ji zvedla a mašírovaly jsme s ní do tábora. Ta taška, o tom ještě budu mluvit, zachránila mně i mamince život.
Stáli jsme, všech pět tisíc lidí, na táborové silnici. Přišel nějaký člověk, holohlavý, hubený, vypadal jako esesák, ale bylo poznat, že je to vězeň, protože měl taky nějaké číslo. Představil se a řekl: Já jsem váš kápo, tady vládne kázeň a pořádek. Kdo z vás umí počítat?
Tak jsem se přihlásila a on mi přikázal, abych spočítala pět set žen na první blok. Když jsem je odpočítala, napochodovaly jsme do prvního bloku. Totéž se odehrávalo i v ostatních blocích. Asi za půl hodiny znovu přišel kápo Böhm a hledal mě: Kde je ta malá černovlasá, co počítala?
Přihlásila jsem se a on řekl: Ty tady budeš blokovou! Budeš mít malý pokoj, budeš mít krásné červenobílé záclony, dostaneš víc jídla, všechno pro tebe bude dobré, máš přece starší matku, a když se bude tobě dařit lépe, bude se dařit lépe i tvé matce. Dostaneš hůl a budeš mít v bloku povinnost potrestat každého, kdo neposlechne. Můžeš ho zbít holí. Rozuměla jsi?
Jawohl.
Böhm odešel a já jsem řekla mamince: Mami, pojď odsud pryč. Nebudu přece bít své vlastní lidi.
Tak jsme utekly do vedlejšího bloku, tam jsme se schovaly, aby mě nenašel. Ještě jsem pak slyšela, jak se ptal, kde je ta malá černá, která měla být blokovou, ale nepřihlásila jsem se. Odpoledne přišli nějací vězni z vedlejšího tábora, kteří měli bloky zařídit, protože tam ještě vůbec nic nebylo, žádné kavalce, nic. A ti lidé nám řekli, co se v Osvětimi děje. To byl samozřejmě hrozný šok, když jsme se dozvěděli, že jsou zde dennodenně plynováni lidé, někdy deset tisíc, dvacet tisíc. To se vůbec nedalo pochopit. Seděly jsme celou noc, rozrušením jsme sotva spaly a ráno jsme se musely jít hlásit do jiného bloku, kde jsme dostaly čísla. Tu tašku jsme stále tahaly s sebou. Čísla nám tetovaly ženy z politického oddělení, které už byly v Osvětimi déle a patřily mezi staré vězně. To byl další šok, řekla jsem si, teď už nemám jméno, už jsem jenom číslo.
Byl krásný letní den, sedly jsme si s maminkou na zem. Měla jsem hroznou žízeň, protože jsme dosud nedostaly žádné pití ani jídlo. Vzpomněla jsem si, že máme s sebou v tašce s jídlem i ocet. Měly jsme ho v takové aluminiové láhvi. Dala jsem si loka, jenže v té láhvi nebyl ocet, ale octová tresť. Popálila jsem si ústa, nemohla jsem mluvit, pusu jsem měla plnou slin a hrozně to bolelo. Naproti jsem uviděla postavy v bílých pláštích. Pochopila jsem, že to jsou lékaři. Mluvit jsem už nemohla, tak jsem jen ukázala mamince tím směrem a naznačila jí, aby za nimi šla. Matka přivedla jednu ženu, která byla lékařkou už v Terezíně. Podívala se na mě a změřila mi teplotu. Měla jsem čtyřicet stupňů horečky, a tak jsem se s těmi spáleninami dostala ihned do revíru, osvětimské nemocnice.
Mamince jsem ukázala na tu tašku. Pochopila a večer ji přinesla do nemocnice. Byla tam dvoupatrová lůžka se slamníky a dokonce i deky. Tyhle měkké deky, jak jsme se později dozvěděli, vzali lidem z holandských transportů. Tašku jsem schovala pod slamník. Zůstala jsem v nemocnici tři neděle. Maminka mě mohla každý večer navštívit. Vyprávěla mi všechny ty horory, co se u nich na bloku odehrávaly: málo jídla, málo vody, už se objevily i vši.
Svitlo mi, že v revíru je to v porovnání s normálními bloky vlastně krásné. Bylo nás zpočátku asi třicet nemocných, ale postupně jich přibývalo. Rozhodla jsem se, že tam musím zůstat. Třela jsem teploměr, abych byla déle nemocná, potom jsem vstala a začala v nemocnici pomáhat. Myla jsem nočníky, trochu se starala o nemocné. Měla jsem schovanou tu frestašku, kde byly taky nudle. Večer jsem je vařila. Kdo byl nablízku, dostal ode mne nudle. Vařila jsem taky zelený hrách a každý mohl jíst se mnou.
Nemocných bylo stále víc a mě napadlo, že tady přece musí být nějaká šrajbštube pro ty nemocné. Zašla jsem za naším vedoucím, byl to vedoucí lékař ženského i mužského revíru. Ještě když jsem ležela, trochu se o mne staral a dělal nějaké náznaky, že by se chtěl se mnou spřátelit. Ale já neměla vůbec zájem, nebyl mi ani nijak sympatický. Zůstala jsem odtažitá a on pochopil, že jsem ho odmítla. Mohlo to pro mne mít hrozné konsekvence, ale zaplaťpánbůh nemělo. Zeptala jsem se ho, jestli tady není nějaká šrajbštube, že bych tam ráda pracovala. Poslal mě za lagerältestem. Tak jsem běžela, měla jsem strach, jestli mě nepozná, že jsem to já, která nechtěla být blokovou, ale nepoznal mě. Musela jsem se před ním trochu kroutit, vyptával se, jestli umím psát, jestli umím počítat, jestli umím vyplňovat kartotéční lístky, že musím zaznamenávat stěhování nemocných z bloku k nám do revíru a zdravých zpět na blok.
A tak jsem dostala to krásné místo ve šrajbštube v nemocnici. Bylo to snad jedno z nejlepších míst v táboře. Seděla jsem a dělala svou práci. Trochu jsem se taky starala o nemocné. V prosinci, zaplaťpánbůh, dostala maminka chřipku a byla přijata do nemocnice.
V táboře ubíhal jeden den jako druhý. Nemocných bylo stále víc, asi 120 v ženském a stejně v mužském revíru. V rodinném táboře se celkem nepracovalo, jen se přenášely kameny z místa na místo. Později byla otevřena tkalcovna a nähstube [krejčovská dílna], kde pracovaly ženy. Muži sekali dříví a za to dostávali nějaký malý přídavek jídla navíc. Ale celkem se u nás v rodinném táboře po dobu půl roku žádné významnější věci nestaly. Měli jsme hodně nemocných, lidé umírali hlady, měli edémy, zápaly plic, hodně infekčních nemocí. Naše infekční oddělení vedl dr. Mílek. Pracoval do noci a na infekčním oddělení se mohlo, jak se říká, jíst z podlahy. Neměli jsme ale skoro žádné léky a obvazy se podobaly toaletnímu papíru.
Událostí bylo, když třikrát přišla komise Červeného kříže. Měli jsme tzv. blocksperre - zákaz vycházení. Komisi byli předvedeni blokoví a pár vězňů, kteří ještě vypadali dobře. Komise Mezinárodního Červeného kříže přijela třikrát a je neuvěřitelné, že ti lidé nepoznali, co se v Osvětimi děje.
4. března 1944 jsem měla následující sen: Zdálo se mi, že do našeho tábora vjíždí auto, žlutý kabriolet, který dělá velký hluk nějakou houkačkou, a tím rámusem jsem se vzbudila. Uslyšela jsem hlas, který mi nařídil: Vstaň, ustroj se a vyjdi ven na táborovou ulici!
Podívala jsem se na hodinky po zemřelém otci. Byly přesně tři hodiny ráno. Vzala jsem si takový černý kitl, který jsem nosila při práci v písárně, a vyšla jsem ven. Bylo úplné ticho. Dívám se doprava a doleva. A najednou si všimnu, že táborovou bránou vlevo ode mě vjíždí přesně totéž žluté auto, o kterém se mi právě zdálo. Takové auto ještě nikdy v našem táboře nebylo. Schovala jsem se v revíru a sklem v horní části dveří jsem pozorovala, co se děje. Žluté auto zastavilo vedle našeho bloku, měli jsme číslo 30, vedle byl blok 28, tzv. starobinec. Z auta vystoupil Sturmscharführer doktor König, to byl stejný kalibr jako doktor Mengele, a šel do bloku 28. Vyběhla jsem ke starobinci a poslouchala, co se děje. Slyšela jsem následující: König vzbudil blokovou, která byla nedávno chycena při útěku, a říká jí: Ty mi to řekneš, kdo chtěl ještě utéct.
Ona odpověděla: Už jsem byla pětkrát v politickém oddělení a říkám stále totéž - nikdo, jen my dva jsme chtěli utéci.
König tomu nechtěl věřit. Slyšela jsem dva pohlavky a René na to řekla: Můžete mě tlouct jak chcete, nic jiného nemohu říct, jenom my dva jsme chtěli utéct.
Na to řekl König: Stejně je to jedno. Pozítří už budou tak jako tak všichni mrtví.
To mi stačilo. Viděla jsem ještě, jak si König sedl do toho žlutého auta a odjel. Běžela jsem do mužského bloku a vzbudila našeho vedoucího lékaře, dr. Hellmanna, a vyprávěla mu, co jsem slyšela. Dr. Hellmann řekl: Uvidíme, co se stane.
Od této chvíle jsem byla, jak se u nás v táboře říkalo Ich war auf Draht
, byla jsem ve střehu, číhala jsem, co se stane. Nehnula jsem se z bloku, seděla jsem v písárně. V pokojíčku se mnou bydlela Dina Gottliebová, pro kterou denně přijíždělo auto, protože dělala nějaké kresby pro Mengeleho. O tom, co kreslí a koho kreslí, neřekla nikdy ani slovo [malířka Dina Gottliebová z Mengelova rozkazu portrétovala vězně cikánského tábora
v Osvětimi II. -Birkenau]. Dinu někam zavolali a vrátila se asi za tři minuty. Vedle je Mengele a sepisují nějaký seznam.
zeptala jsem se jí. A ona odpověděla: Co se děje?
Jak jsem slyšela slovo seznam, okamžitě jsem běžela do písárny, kde byl náš vedoucí lékař Hellmann a Unterscharführer Flagge, který byl naším quasišéfem. (Flagge byl úžasně slušný člověk, to je třeba říct, je taky uveden v knihách o Osvětimi, velice pomáhal, přinášel citrony, medikamenty, obvazy, opravdu pomáhal, kde mohl.) Zeptala jsem se: Sepisujeme reklamační listinu. Mengele nařídil napsat seznam 22 zaměstnanců nemocnice, lékařů a ošetřovatelek, a pět párů dvojčat z našeho tábora.
Na to mi odpověděl dr. Hellmann: Já chci na tu listinu.
Když jsem to slyšela, ihned jsem řekla: Já chci na tu listinu.
Hellmann na to: Jsme u čísla 21, už je volné jen jedno místo.
Propánaboha, co s maminkou?
zděsila jsem se. A na to povídá Flagge: Už jsem někdy někoho z vás zklamal? Napiš se na seznam.
Zeptala jsem se: A co se stane s maminkou?
Flagge: Nemůžu ti říct, jestli se se svou matkou ještě uvidíš.
Tak jsem se dostala na to poslední místo reklamačního seznamu, na číslo 22. Zachránil mě můj sen, je to neuvěřitelné, ale tak to bylo.
Příští den přišel rozkaz: Všichni pracující musí opustit tábor. Pojede se na práci do Heydebrecku. Nemocní zde zůstanou, protože nemohou pracovat. Maminku se mi podařilo umístit v nemocnici. Rozkaz zněl sice věrohodně, ale měli jsme vážné obavy, jestli to přeci jen není lež. Objevil se náš lagerälteste Böhm a řekl: Budu stát dole u brány, a jakmile se dozvím, že se nejede na práci, ale do plynu, budu mávat bílým kapesníkem.
Panovala velká nervozita, opustili jsme náš tábor - jen zářijový transport - a šli jsme pěšky do vedlejšího, tzv. karanténního tábora. Odtud prý příští den odjedeme na práci do Heydebrecku.
V karanténním táboře nám esesáci řekli: 500 žen do bloku na tuhle stranu, 500 na druhou stranu. Vešly jsme do bloku a těžké dřevěné dveře za námi zapadly a zavřely se. To už jsme všichni věděli, že nejedeme na žádnou práci do Heydebrecku, že jdeme do plynu, jelikož Arno Böhm stál dole u brány a mával bílým kapesníkem. V blocích jsme byli uzavřeni asi 30 nebo 32 hodin. Asi ve tři hodiny odpoledne se otevřela brána, přišel náš lagerführer Buntrock, měl v ruce seznam a křičel: Přečtu seznam a ten, kdo má číslo, které přečtu, si vezme své věci a vyjde ven.
Moc jsme toho neměli, na cestu do Heydebrecku jsme dostali jeden chleba, kousek margarínu a salám. Většina stejně nemohla vůbec nic jíst. Nikdo z nás nemluvil, byli jsme jako omámeni vědomím, že jdeme do plynu.
Nás 22 z toho seznamu a pět párů dvojčat, celkem 32 osob, jsme stáli před blokem. Buntrock nařídil postavit se do pětistupů, a marš zpátky do našeho tábora! Ještě jsem zapomněla říct, že Fredy Hirsch se otrávil. Tehdy jsme přesně nevěděli, jestli se zastřelil nebo otrávil, ale věděli jsme, že to nechtěl všechno prožít.
Začátkem července přišel nový rozkaz. Sdělili nám, že pojedeme na práci, že bude selekce a že na selekci smějí jen ročníky od 15 do 50 let. Měli jsme smíšené pocity, nevěděli jsme, zda opravdu pojedeme na práci, nebo zda je to zase lež. Nikdo nevěděl, jestli tomu může věřit. V každém případě - a na to jsem dodnes hrdá - jsem padělala celou kartotéku ženské nemocnice, takže v mé kartotéce nebyl nikdo pod 15 a nikdo nad 50 let. Pomohla jsem také dvanácti dívkám, které už nebyly nemocné a hrozila jim jistá smrt. Šla jsem do písárny, sedla si před kartotéku a začala jsem se opravdu modlit. Pak jsem běžela dozadu do rekonvalescenčního oddělení a řekla těm dívkám: Když bude Mengele dělat selekci, musejí se odevzdat kartotéční lístky pracovních sil. Vezmu s sebou vašich dvanáct kartiček a vy zůstanete v nemocnici.
A tak se to taky stalo. Mengele u nás dělal selekci, u velkého stolu seděly dívky z politického oddělení a sbíraly kartotéční lístky z celého tábora. Měla jsem v levé ruce naše kartotéční lístky a mezi čtvrtým a pátým prstem jsem měla karty těch dvanácti rekonvalescentek. A vždycky, když jsem odkládala kartotéční lístky pracujících, šikovně jsem přidala jeden lístek rekonvalescentů, až jsem všech těch dvanáct lístků odevzdala s těmi ostatními. Druhý den přišly všechny naše kartotéční lístky do hauptschreibstube, kde byl šéfem Francouz, jmenoval se Frank, který si mě nechal zavolat. Cos to udělala? Tys padělala kartotéční lístky? To není možné, já jsem šéfem všech písáren našeho tábora, a když to praskne, budu vinen já, musíš to zrevidovat!
Načež jsem řekla: Já nic revidovat nebudu, moje kartotéční lístky zůstanou tak, jak jsou. Když mě k tomu budeš nutit, půjdu dobrovolně do plynové komory a ještě předtím rozhlásím po celém táboře, žes mě nutil k tomu, abych všechno opravila. Ty chceš přežít a po válce všichni, kteří přežijí, na tebe budou ukazovat prstem, žes mě k tomu nutil.
Načež on řekl: Tak to necháme.
A opravdu to prošlo. Na to jsem taky trochu hrdá. Těch 12 dívek však nakonec odvedli a nevím, co se s nimi stalo.
Měli jsme ihned hodinu blocksperre a sklem ve dveřích nemocnice jsem viděla, jak do karanténního tábora přijíždějí velká nákladní auta a jak naši lidé museli v rychlosti nastoupit. Během hodiny byl karanténní tábor prázdný. Všichni naši přátelé, lidé z mého transportu, byli odvezeni do plynových komor. Za hodinu byla blocksperre uvolněna a do písárny vkročil náš Lagerführer Buntrock, ten který vytáhl těch dvanáct dívek, které jsem ještě přijala na revír. Přišel ke mně a řekl: Ty teď půjdeš se mnou spočítat všechny nemocné, kteří zde zůstali, aby počet souhlasil.
Mohl si to spočítat sám, ale pravděpodobně věděl, že jsem přijala těch dvanáct dívek, a tohle měl být pro mne trest. Byla jsem v takovém stavu, že jsem nevěděla, jestli vůbec dokážu počítat do dvaceti, ale řekla jsem si: počítej, počítej. Tak jsem to spočítala, a pokud to mám správně v paměti, tak přežilo 121 nemocných. Musela jsem spočítat všechny nemocné v mužském i v ženském táboře. Měla jsem štěstí, to číslo souhlasilo s celkovým apelem. Do apelové knížky, kterou jsem vedla a která byla jen pro naše nemocné v ženském oddělení, jsem ještě musela zanést, jak mi nařídil: tři tisíce čtyři sta sedmdesát jedna nebo sedmdesát pět osob - už nevím přesně - sonderbehandelt (zplynováno).
Tábor zůstal poloprázdný a bylo tam jako na hřbitově. Každý věděl, co se stalo. Druhý den přišel do nemocnice náš nový Lagerältester Brachmann, bývalý kápo. Sedl si u nás ke stolu, položil hlavu na stůl a začal plakat: Viděl jsem je všechny ležet mrtvé na zemi.
Nevím, jestli je to pravda, nemohu ani uvěřit, že ho pustili k plynovým komorám, ale možné to je. Říkal i jména. A ještě dodal: Všichni byli velice stateční, a když šli do plynové komory, zpívali Kde domov můj.
Myslím, že to souhlasí, to jsem slyšela ještě z několika stran, že náš transport šel do plynové komory a zpíval hymnu. Byli jsme všichni velice zdrceni.
Ale život šel dál. V květnu přijel nový transport, do vedlejšího C lágru přišly maďarské dívky. Bylo jaro, člověk si zase na všechno zvykl. Začátkem června přišel rozkaz, že pojedeme na práci. Pak jsme opravdu odjeli na práci, ale bohužel jenom mladí a zdraví, ostatní šli do plynu. Já jsem naštěstí jela i s maminkou, které bylo tehdy 64 let, ale jelikož ležela u mě v nemocnici, kde měla i kartotéční lístek, napsala jsem jí 50 let, aby mohla jet se mnou.
Nevěděly jsme, kam pojedeme. Znovu nás naložili do dobytčáků, ale tentokrát nechali dveře otevřené, což byl ohromný pocit. Sedla jsem si ke dveřím a nechala nohy viset z vozu. Říkaly jsme si: Osvětim je za námi, horší už to být nemůže. Už nevím, jak dlouho jsme jely. Po čase jsme musely přestoupit, tentokrát do otevřených vagónů. Všude okolo byl bílý písek a nám se zdálo, že jsme asi někde blízko moře. Jely jsme kolem krásných vil, všude byly kytičky, bylo to velmi zvláštní. Pak se vlak zastavil a uviděly jsme nápis: Arbeit macht frei - KZ Stutthof.
Stutthof
Bylo nás dva tisíce žen a jeden esesák nás dovedl do tábora. Byl to obrovský areál. Esesák zmizel a my jsme tam stály a čekaly. Budovy nebyly dokončeny, chyběla okna, dveře, celé to vypadalo jako labyrint. Rozdělily jsme se do skupin a šly do těch nedostavěných budov, sedly jsme si na bílý písek, nad námi modré nebe, střechy tam nebyly. Asi dva dny se o nás nikdo nestaral, nedostaly jsme jídlo ani nic jiného. Na dvoře byla velká roura a několik kohoutků, kterými teklo trošku vody. Snažila jsem se umýt, trvalo to asi hodinu, tak málo teklo té vody, ale přece jen to šlo. Najednou na mě někdo zavolal. Na jedné té nedostavěné budově seděl nějaký dělník, který se ptal, kdo jsme. Řekla jsem, že jsem z Prahy a že jsme přijely z Osvětimi. To je náhoda,
řekl, já jsem z Plzně,
a shodil mi velký balík. Byly v něm dva velké chleby s vepřovým sádlem a cibulí. Běžela jsem k naší skupině šesti dívek a ty chleby jsem mezi nás rozdělila. Po dvou třech dnech přišla skupina esesáků a odvedla nás do tábora Stutthof, to bylo hned vedle. Tam jsme se mohly samy rozdělit do různých skupin a ubytovaly jsme se. Byly to podobné baráky jako v Osvětimi. Maminku jsem měla u sebe. Měla jsem štěstí, první týden jsem se dostala do písárny. Psaly jsme kartotéční lístky našeho transportu. To trvalo asi týden a pak jsme se zase vrátily do baráků. Co se týče stravování, bylo to ve Stutthofu horší než v Osvětimi. Nebyla tam vůbec žádná organizace. Takhle jsme tam žily asi dva měsíce. Stále stejná dezorganizace, člověk nevěděl, jestli zítra dostane kus chleba nebo nic. Na apelech se sestavovaly transporty, hledalo se deset dívek, dvacet dívek, pak se vracely od nějakého sedláka, byly vyhladovělé, nemocné, ruce měly zničené, dostávaly vyrážku. Při pracovních apelech jsme se s maminkou schovávaly, chodily jsme někam na kraj tábora, kde už byl vidět bílý písek a jistě tam bylo blízko moře. Bylo to nedaleko Gdaňska. Ale utéct jsme nemohly. Jednoho dne mi maminka řekla: Tady bychom se zbláznily, musíme se přihlásit do nějakého transportu.
Rozhodla jsem, že musíme počkat, až bude nějaká větší skupina, protože ty malé skupiny 10-12 lidí, to se nám zdálo nebezpečné.
Jednou hledali dva tisíce žen, tak jsme se přihlásily. Dostaly jsme pláště na zimu, ale jinak vůbec nic. Měly jsme jen letní šaty a boty, které jsme fasovaly ještě v Osvětimi. Odjely jsme normálním osobním vlakem. První stanice byla Thorn, tam jsme přestoupily a příští zastávka byl Bromberg. Odtud jsme šly pěšky. Náš vedoucí už ze Stutthofu, oberscharführer Binding, byl celkem slušný člověk. Vedl nás dosti dlouho pěšky lesem, neměly jsme pořádnou obuv a byly jsme velmi rozčilené. Hlídali nás esesáci z Estonska a z Litvy, a jak nás vedli tím lesem, vypadalo to dost nebezpečně. Měla jsem strach, že nás vedou někam, kde nás zastřelí, a začala jsem mamince vyčítala, že mě nutila, abychom se rychle přihlásily na práci. Ale najednou les skončil a před námi se objevil stanový tábor.
Zase jsem se přihlásila jako v Osvětimi a odpočítala jsem do každého stanu 200 žen. Náš vedoucí nám řekl, že tu budeme kopat zákopy proti Rusům. První den ve čtyři hodiny ráno jsem v jednom stanu vydávala lopaty. Řekla jsem si, že tohle není práce pro mě. Šla jsem k Bindingovi, který byl opravdu slušný, a řekla mu: Poslyšte, je nás tady dva tisíce žen, snad tady bude taky nějaká evidence, nějaká písárna a kartotéční lístky.
Odpověděl: Ano, ale já o tom nemám ani ponětí, ty se v tom vyznáš?
Řekla jsem: Ano, já jsem pracovala v Osvětimi v písárně.
Dobře, tady je malý stan, tak si tam sedni, seženu stůl a židli a kartotéční lístky a ty je vyplníš.
Byla jsem šťastná, měla jsem jen starost o maminku. V jednom stanu jsme měly kuchyň a mně se podařilo dostat maminku k loupání brambor, takže byla taky pod střechou.
Polévka, kterou jsme dostávaly, byla slušná, plavaly v ní brambory i trochu masa a nikdo tam neumřel hlady. V našem transportu byly většinou mladé dívky, takže jsme měly vůbec málo nemocných a téměř žádná úmrtí. Práce byla dosti těžká, ale Binding nám obstaral obuv a šatstvo a celkem se to dalo vydržet. Jednou přišel nějaký jiný vedoucí a měl velmi dobrý nápad: Jelikož mezi námi bylo hodně mladých maďarských dívek, téměř ještě dětí, navrhl, aby každá z pracujících žen, která dostávala víc chleba a víc polévky, si našla tzv. patenkind - něco jako kmotřenku, o kterou by se starala. Bylo to velmi solidární opatření.
1. ledna 1945 kroužila nad naším táborem letadla, Rusové nám létali nad hlavami. Měly jsme lepší náladu, protože jsme věděly, že musí být brzy konec. Stal se ale i jeden tragický případ: Čtyři dívky utekly, byly chyceny a zastřeleny. 20. ledna přišel Binding a řekl: Apel, opustíme tábor, Rusové jsou nablízku.
Opustily jsme tábor, samozřejmě pěšky. Začal tzv. pochod smrti. Několik dívek se po cestě zhroutilo, byly slabé a esesáci je zastřelili. Šly jsme asi 3-4 dny a Binding dostal dopis, to jsme viděly, že už nikdo nesmí být zastřelen. Nocovaly jsme v opuštěných stodolách. Němci postupně utekli. Občas jsme našly nějaké potraviny a dokonce i nějaké vozy a koně. Ty jsme si vzaly a starší a nemocné ženy mohly jet na voze. Jednu noc jsme přenocovaly na statku, kde jsme ve sklepě našly spoustu potravin. Byla tam i prasata a pár maďarských děvčat se postaralo, abychom měly maso a polévku, takže jsme se trochu najedly. Ráno přijely vozy z Brombergu a přivezly nám chléb. Byla to, myslím, předposlední noc na tom statku.
Potom nás Binding opustil, uprchl, ale svou zbraň dal naší lagerälteste Edith Wolfové a řekl jí, že je to pro případ, že bychom byly přepadeny. Byly jsme samy, ale najednou se k nám připojila polská schutzpolizei, která nás opět vedla lesem, a zase jsme měly strach, co se s námi stane. Dovedli nás do malého polského městečka Koronowa, kde nás umístili do polského vězení. Strávily jsme tam poslední společnou noc.
Osvobození
Příští den, to bylo 26. ledna, jsme z okna uviděly ruské vojáky. Asi za půl hodiny přišli za námi do vězení a byly jsme volné. Radost byla veliká, ale já jsem se v prvním okamžiku rozplakala, nemohla jsem pochopit, že jsem opravdu na svobodě. Druhá myšlenka byla: A co teď? Teď se musím postarat sama o sebe, doposud se o mě starali ti vrahové, starali se mizerně, ale někdo se přece jen staral. To byl skutečně zlom, najednou jsem se musela sama rozhodovat.
Dozvěděly jsme se, že v Koronowě už je instalována ruská komandatura. Tam nám sdělili, že si v městečku Koronowa můžeme vybrat prázdné byty, které Němci opustili. Naše skupina českých žen - bylo nás šest - se nastěhovala do jednoho třípokojového bytu a čekaly jsme, co se bude dít. Našly jsme trochu jídla, ale mnoho toho nebylo, vydaly jsme se tedy žebrat. Šly jsme k řezníkovi, šly jsme k pekaři a žebraly jsme o maso a o chleba. Měly jsme štěstí, protože jsme bydlely v zadním domě, kde byl dvůr, a tam si ruští vojáci postavili polní kuchyň. Vařili polévku pro vojáky a my jsme taky dostávaly. Ruská komandatura pak vydala rozkaz, že musíme Koronowu opustit. Naše skupiny se rozdělily, čekaly jsme několik nocí na vlak a dozvěděly jsme se, že v Bydgosci je český konzulát, kde dostaneme nějaké doklady. Odjely jsme do Bydgosce, hledaly český konzulát, ale nikdo o něm nevěděl. Naše malá šestičlenná skupina se opět ubytovala v nějakém bytě, maminka byla samozřejmě se mnou. V Bydgosci jsme zůstaly pár dní.
Byla velká potíž, jak se dostat domů. V Bydgosci nám řekli, že ve Varšavě je český konzulát, abychom jely tam. Tak jsme zase čekaly dvě noci na nádraží na vlak, který jede do Varšavy. Vlak jel hrozně dlouho, stál na každé stanici, měly jsme hlad a žízeň, takže jsem na jedné stanici vystoupila, abych přinesla chleba a vodu. Potkala jsem nějaké sedláky a od nich opravdu dostala chleba. Ale než jsem se stačila vrátit na nádraží, můj vlak, kde byli všichni moji přátelé a maminka, zatím odjel. Stála jsem sama na kolejích a rozplakala se. Najednou vidím ještě jednu postavu. Byla to Ester, náš venkovský blázen, vlastně táborový. Dívka ze Slovenska, velký dobrák. Měly jsme štěstí a asi za dvě hodiny přijel další vlak, který jel taky do Varšavy.
Ve Varšavě jsme šly hned na židovskou obec, která tam už zase fungovala. Zato Varšava vlastně neexistovala, nezbylo tam nic, jenom trosky města. Existovalo pouze předměstí Praga a tam byla židovská obec. Potkaly jsme tam ještě dvě Pražačky. Několik dní jsme byly na židovské obci. Byla tam spousta vší. Dávali nám polévku a chleba, ale bylo to tam katastrofálně přeplněné. Dostaly jsme asi 50 zlotých a dozvěděly se, že v Lublinu je francouzský Červený kříž. Tak jsme se vydaly tam. Uměla jsem francouzsky a ostatním děvčatům jsem řekla, aby nemluvila, prohlásila jsem, že jsme Francouzky a že jsme byly nasazeny na práci. Trvalo asi týden, než přišli na to, že nejsme Francouzky, že jsme Češky. Řekli nám, že tam nemůžeme zůstat, že je to jenom pro Francouze. Šly jsme tedy v Lublinu žebrat, abychom měly peníze na cestu. Moje přítelkyně šly žebrat po domech, všude zvonily a prosily o peníze. Já jsem šla žebrat po obchodech. Říkala jsem, že jsem z Československa, že chci jet domů a nemám peníze. Během půl hodiny jsem měla 800 zlotých. Koupila jsem si makový koláč. Potom jsme zase chytly nějaký vlak a pomalu jsme jely, až jsme se dostaly na Slovensko, do Humenného.
Odtud jsme jely do Vysokých Tater, do hotelu Orava, který byl určen pro repatrianty. 8. května jsme se dočkaly osvobození a celou noc jsme slavily konec války. Tancovaly jsme a bylo to všechno moc krásné. Opatrovala jsem tam šestiletou Zuzanku, která přežila s dětmi v Osvětimi. Seznámily jsme se s jedním mužem, který vedl nedaleký statek. Pozval nás tam, přijel pro nás vozem s koňmi. S maminkou jsem se setkala až v Praze. Byla mezitím v Lodži a pracovala u nějakého zubaře, kterému dělala asistentku. Tak jsme se obě vrátily zdrávy do Prahy.
Můj muž se taky brzy vrátil, v říjnu 1945.
Ztratila jsem celkem 48 členů rodiny.