Vzpomínky a zapomínání
Od 8. do 10. května proběhla v pražských kinech Světozor a Ponrepo filmová přehlídka nazvaná Vzpomínky a zapomínání. Přehlídka je součástí dlouhodobého projektu pro země Visegrádu, jehož záměrem je téma filmové reflexe holocaustu. Pořadatelé se soustředili na některé podoby filmového zobrazení tohoto tématu od 2. světové války, vybrali u nás nepříliš známé tituly a spojili je do pěti tematických bloků vždy v kombinaci dokumentů, hraných i animovaných filmů. Součástí přehlídky byly besedy s tvůrci, historiky a pamětníky.
Snímek z filmu Poslední motýl.
Přehlídku otevřel blok spojující hraný film Juraje Herze Zastihla mě noc (1985) a dokument Martina Vadase Cesty do nebe (1996). Oba autoři filmy osobně uvedli. Vadasův snímek je dokumentem o novináři Otovi Krausovi (1909-2002), který přežil Osvětim, vydal o své zkušenosti dvě knihy, svědčil i u několika soudů s nacistickými pohlaváry. Jeho hlavním cílem bylo především předat svědectví: Kraus Osvětim mnohokrát navštívil jako průvodce, v dokumentu provází Osvětimí své děti. Herzův film je inspirován životem novinářky Jožky Jabůrkové a jejím pobytem v KT Ravensbrücku (kde byl vězněn i autor filmu). Film je bohužel dosti poplatný ideologii minulého režimu, je však působivý svou vizuální bohatostí, dobovým kontextem a šíří existenciálních pocitů, jež otevírá. Herz zajímavě rozvíjí problematiku vztahů mezi vězni, aniž by se příliš zabýval stranou katů
, a tak jako by vytvářel filmový protějšek významným literárním svědectvím navrátilců tam, kde referují o složitém problému: chování obětí a psychologickém rozpětí jejich jednání.
Další blok otevřely dva dokumenty významného polského tvůrce Marcela Lozinského, Svědkové (1988) a Sedm Židů z mé třídy (1992), které měly uvést a rozšířit debatu o problematice poválečného antisemitismu a židovské identity po 2. sv. válce. První film se věnuje pogromu v polském Kielci, kde bylo v roce 1946 zabito 42 Židů, a je poskládán z pozoruhodného množství svědeckých výpovědí po 40 letech. Autor je nechává bez dalšího hodnocení jen zaznít vedle sebe, zabývá se výhradně pohledem lidí, kteří přihlíželi, ať se sympatiemi, lhostejně, nebo s pocitem studu, bez zábran ukazuje spektrum společenských pocitů vůči Židům. V následné debatě zazněla důležitá informace, že ve stejném roce došlo k židovskému pogromu i v Československu, v Topolčianech. (O pogromu viz ukázka z knihy Jána Mlynárika.)
Lozinského druhý film je opět neutrálním záznamem několika výpovědí, tentokrát lidí z poválečné generace polských Židů, kteří většinou emigrovali do zahraničí. U příležitosti návštěvy Polska se snaží formulovat, jak se utvářel jejich pocit národní identity, jak vnímali svou kulturu a citové vazby k Polsku i židovství.
Téma pobytu delegace Mezinárodního červeného kříže (MČK) v terezínském ghettu, která akceptovala a potvrdila nacistickou fikci šťastného
města, bylo spojovacím motivem dalšího bloku filmů: Uvězněných snů Miloše Zvěřiny (1993), Návštěvníka z říše živých Claude Lanzmanna (1997) a Posledního motýla Karla Kachyni (1990). Zvláště Lanzmannův dokument, který vznikl v době natáčení jeho slavného opusu Šoa (1985), je pozoruhodně konzistentním záznamem rozhovoru s Mauricem Rosselem, členem zmíněné delegace MČK. Lanzmann vede rozhovor, zůstává však v pozici posluchače a dává plný prostor Rosselovu vyprávění. Film se tak stává soustředěnou sondou do jeho psychologie. Rossel dodnes trvá na své původní zprávě, dává přednost své iluzi, kterou dokonce aktivně rozvíjí. (Když mu Lanzmann uvádí fakta, svědčící proti jeho názoru, odpovídá, že to ví, ale přesto si myslí...
, věří svému tehdejšímu úsudku.) Rossel mluví s pohrdáním o pasivitě Židů v Terezíně, vyjadřuje údiv nad tím, že se ho nepokusili v ghettu oslovit, zároveň se ale bez problému smiřuje se svým povrchním viděním, se svou iluzí. Film je tedy také skvělým dokumentem o účelovém zacházení s realitou.
Z filmu A. Munka Pasažérka
.
Poslední den byl, kromě krátkého filmu Sousto Jana Němce (1960) a zajímavého polského snímku Podivná nemocnice natočeného podle povídky Stanislawa Lema (Edward Zebrowski, 1978), věnován jádru celého projektu, jímž je téma paměti holocaustu. Paměti osobní a společenské, způsobu, jak spolu tyto dvě paměti komunikují a zakládají naše vědomí o vztahu k šoa. V bloku byly uvedeny slavný polský film Pasažérka (Andrzej Munk, 1963), animovaný snímek Vzpoura hraček (Hermína Týrlová-František Sádek, 1947) a dokument Zlopověstné dítě (Lucie Králová-Miloslav Novák, 2003). Munkův snímek je příběhem bývalé dozorkyně v Osvětimi, která se vrací do své minulosti a znovu ji vypráví. Zlopověstné dítě je dokumentem o mladém chlapci, který žije monotónní život dělníka v továrně Siemens a ve volném čase se s neobvyklou intenzitou věnuje problematice koncentračních táborů. Film esejistickou formou otevírá otázku reflexe holocaustu v přítomnosti. Znepokojivým způsobem klade vedle sebe mladíkovu fascinaci absolutním zlem a jeho odstup od vlastního života.
Přehlídka ukázala (zejména díky snímkům Lozinského a Lanzmanna), že větší možnosti tématu holocaustu nabízí žánr dokumentu, který je schopen vrstevnaté a soustředěné sondy, dokáže přiblížit psychologii jedince i společnosti například tím, že se soustředí na jednu otázku, událost. Hrané filmy jsou daleko náchylnější k různým schématům, často evokují svůj příběh stereotypními obrazy zla i utrpení, snáze podléhají ideologické manipulaci.