Diskriminační protižidovská opatření v Protektorátu Čechy a Morava postihla brzy po 15. březnu 1939 také kulturní oblast, a to zejména v divadle a filmu. Ve smyslu nařízení říšského protektora z 21. června o židovském majetku byli záhy propouštěni neárijští zaměstnanci, docházelo k arizaci kin, filmových výroben a distribučních podniků. Od konce srpna 1939 měli Židé zakázán vstup do všech kin v Čechách a na Moravě a byl vydán zákaz promítání filmů s herci židovského původu.
V r. 1940 Oldřich Nový ještě hrál. Záběr z filmu Život je krásný režiséra Ladislava Broma.
Některým filmařům a hercům se podařilo i přes zhoršující se perzekuci uniknout. Tak vedoucí pracovník Radiofilmu Otto Sonnenfeld emigroval do Palestiny, herec Valtr Taub do Skandinávie. Člen správní rady Moldaviafilmu Ludvík Kantůrek, barrandovský akcionář a majitel kin Osvald Kosek a výrobce a distributor Josef Auerbach (Elektafilm) se dostali do USA. Kameraman Otto Heller a režisér Jiří Weiss do Velké Británie. Hugo Haas počátkem dubna 1939 odcestoval s manželkou do Paříže, aby posléze, po pádu Francie, se přes Portugalsko našel nový domov ve Spojených státech.
Ti, co se nevrátili
Kdo nestačil utéci - nepřežil! Výrobce a distributor filmů MUDr. Alfréd Baštýř zesnul předčasně roku 1942 v psychiatrickém ústavu v Bohnicích. Představitel rázovitých figurek, herec Felix Kühne, musel v říjnu 1941, stejně jako majitelka vinohradského Gloriafilmu Kamila Šťastná- Donáthová a malíř Robert Guttmann, nastoupit do transportu směřujícího z Prahy do ghetta v Lodži a tam ještě téhož roku přišel o život. Oskara Waldmanna, provozovatele brněnského Ovalfilmu, očekávalo v květnu 1942 ghetto v Lublinu. Do vyhlazovacího tábora Treblinka se v říjnu 1942 dostala Marie Popperová, disponentka pražského Korunafilmu. Majitelé brněnských kin Dominik Morgenstern (1875) a jeho syn Jan Morgenstern (1898) skončili v roce 1942 ve vyhlazovacím lágru Sobibor. Tábor Osvětim se v roce 1944 stal konečnou životní stanicí pro pražské distributory filmů Emila Meissnera, JUDr. Karla Schönbauma (firma Praha-Paříž) a Jakuba Ringlera a také pro majitele brněnské půjčovny filmů Annafilm Karla Grünberga a vedoucího výpravy barrandovských ateliérů Arnolda Reimanna (1883-1944). Provozovatelé dvou pražských půjčoven filmů, bratři Beda a Artur Hellerovi (Arkofilm), se dostali do Terezína. Zatímco první z nich zde 13. dubna 1943 zemřel, jeho bratra čekala deportace do koncentračního tábora Malý Trostinec.
Žádný z výše jmenovaných nepřežil. Výčet obětí brutálních forem antisemitismu tím zdaleka nekončí. Z nacistických věznic a vyhlazovacích táborů se již nikdy nevrátili ing. Pavel Kosek, manželé Metzgerovi, vlastník závodu Film-Recono ing. Kurt J. Zentner a mnozí další...
Miloš Kopecký, Oldřich Nový
Po určitém čase přišla na řadu smíšená manželství. Z nesčetných případů dokládajících absurdnost reality uvedeme alespoň dva. Majitel kožešnické dílny, árijec, se raději dal se svou židovskou manželkou Martou rozvést, jen aby mohl dále rozvíjet živnost. Žena se z Osvětimi již nevrátila, ale její syn - položid a budoucí vynikající herec Miloš Kopecký - musel v srpnu 1944 nastoupit do pracovního tábora v Bystřici u Benešova.
Na rozdíl od kožešníka Kopeckého, herec a principál Oldřich Nový - přes nátlak nacistů - odmítl opustit svoji židovskou manželku Alici. Ta naštěstí v Terezíně přežila, avšak známý a oblíbený umělec byl po Vánocích 1944 deportován do internačního lágru u Ostenrody. Čekala jej manuální práce ve vápencovém lomu, která poznamenala jeho dědičnou rozedmu plic.
O sedm let dříve
To, co prožívali čeští Židé od zřízení protektorátu, okoušeli jejich souvěrci v Německu již o sedm roků dříve. Pro hlavního šéfa v oblasti kultury a sdělovacích prostředků vůbec Josepha Goebbelse byla jakákoli účast Židů nebo árijců odlišného politického smýšlení naprosto nepřípustná.
Již v roce 1933 museli všichni pracovníci v oboru německé kinematografie prokázat svůj rasový původ, a ten kdo se stal ideologicky nepřijatelným, musel z místa odejít (trnem v očích nacistů se od počátku stal především Nero-Film, po UFĚ druhá největší německá výrobna, financovaná židovským velkokapitálem). Za hranice museli odejít producent Erich Pommer a režisér Eric Charell, postupně následováni herečkou Lucií Mannheimovou, hercem Fritzem Kortnerem a režiséry Joe Mayem, Frankem Wisbarem, Detlefem Sierckem (později známým pod jménem Douglas Sirk), Reinholdem Schünzelem, Robertem Siodmakem, Curtem Goetzem,Erwinem Piscatorem, Henrym Kosterem, Maxem Ophuelsem, Hansem Richterem, Maxem Reinhardtem i kameramanem Eugenem Schüfftanem. Po anšlusu Rakouska emigroval do USA herec Paul Henreid (film Casablanca) a rovněž Billy Wilder a Otto Preminger.
Ti co zůstali, netušili, co ještě přijde. Že mimo drastických, životy ohrožujících opatření v listopadu 1938 v Německu (včetně Sudet) bude vyhlášen zákaz vstupu Židů do kin a divadel. A také, že mnozí pracovníci a kolegové z oblasti kultury, jen namátkou: Kurt Gerron a Otto Wallburg, přijdou o život v Osvětimi.
Ale ani ti, kteří včas emigrovali, se nedočkali, ač mimo dosah nacistů, splnění svých představ. Někteří z nich své zklamání nepřežili: ve druhé polovině třicátých let spáchal v Curychu sebevraždu tvůrce cestopisných filmů dr. Friedrich Dalsheim, 1. května 1936 se v pražském hotelu Regina oběsil Ervin Ernst Reicher, někdejší velmi populární představitel filmového seriálového detektiva Stuarta Webbse. (Pohřben je ve druhé řadě 27. skupiny na Novém židovském hřbitově.)
Jiní exulanti museli v cizině pracně získávat půdu pod nohama. V r. 1934 Německo opustil významný divadelní a filmový herec Albert Bassermann. Po ubytování ve švýcarské Arose se přes Francii v r. 1939 dostal až do Hollywoodu, kde kromě jiných postav a v režii z Německa vypovězeného Richarda Oswalda sehrál hlavní roli ve filmu Propustka do nebe, mírně zaktualizovaném příběhu o hejtmanovi z Kopníku.