Pražská (libeňská) rodačka Helga Hošková - Weissová byla na počátku prosince 1941, měsíc po svých dvanáctých narozeninách, i s rodiči deportována jedním z prvních transportů do Terezína. V zavazadle si vezla svůj deník, pastelky, vodové barvy a blok na kreslení. Od července 1942 žila v dívčím domově L 410 a ve volných chvílích pokračovala v psaní deníku i v kreslení. Na radu otce (Maluj, co vidíš!
) postupně vytvořila neobyčejně působivý soubor kreslených dokumentů, který se svojí sdělností odlišuje od výtvarných projevů ostatních dětí i starších terezínských malířů.
Život Weissových v Terezíně skončil likvidačními transporty v říjnu 1944. Helga s matkou byly deportovány přes Osvětim do Freibergu na práci v letecké továrně, v dubnu 1945 přežily transport smrti a na pokraji naprostého vyčerpání se dočkaly osvobození v Mauthausenu. S otcem a většinou příbuzných se Helga už neshledala, také většina děvčat z domova L 410 se nevrátila (ze všech terezínských dětí deportovaných do Osvětimi jich přežilo sotva sto).Vše, co zažila po odjezdu z Terezína, doplnila do deníku a pokusila se nakreslit brzy po návratu do Prahy. Pak začala studovat: po maturitě na Státní grafické škole a gymnáziu absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru monumentální malby u profesorů Emila Filly a Aloise Fišárka.
Sbírání odpadků, akvarel, Terezín 13.12.1942
Odchody a návraty
Počátkem 60. let se začala umělecky vyrovnávat s obdobím válečné perzekuce. Své otřesné zážitky vyjádřila v cyklu rozměrných a silně expresivních obrazů, nazvaném Kalvárie. Na podzim 1965 získala izraelské stipendium a strávila deset týdnů v umělecké kolonii Ein Hod u Haify. Její plátna se poprvé rozzářila jasnými barvami. Kromě několika obrazů zde vznikly desítky akvarelů z Ein Hodu, Haify, Akka, Negevské pouště a z mořských pláží. Po návratu zpracovávala své studie a vzpomínky v cyklu obrazů biblických krajin a figurálních motivů ze světa ortodoxních Židů z Mea Šearim. Tento cyklus vystavila na jaře 1968 pod názvem Obrázky z putování po Svaté zemi ve Španělské synagoze v Židovském muzeu v Praze. Byla pozvána k několika výstavám v zahraničí, které však nadlouho znemožnila srpnová okupace Československa.
V následujících letech se Helga Hošková-Weissová uchýlila do soukromí, věnovala se pedagogické činnosti na Lidové škole umění, zabývala se knižní a užitou grafikou a na několik let přestala malovat. Teprve koncem 70. let vznikají nové, převážně nefigurativní obrazy s motivy zkázy a zmaru, vyvrácených kořenů a zraněné země, jejichž sérii pojmenovala Katastrofy. V 80. letech se definitivně vrací k malování a tradičním židovským motivům. Po listopadu 1989 vystavovala mnohokrát v Česku, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Itálii a USA. Její díla byla reprodukována v mnoha zahraničních publikacích a několika dokumentárních filmech, o jejích kresbách z Terezína byla vydána monografie a o jejím životě natočen dokument ČT Maluj, dokud vidíš. V roce 1993 byla její tvorba oceněna čestným doktorátem Massachusetts College of Art v Bostonu. Přes svůj věk se Helga Hošková-Weissová podílí návštěvou škol a rozhovory s mládeží doma i v zahraničí na výchově mladé generace k demokracii a toleranci. Jako výraz úcty za celoživotní dílo jí byla nedávno udělena Medaile Josefa Hlávky.
Haifa, olej na plátně, 1968
Retrospektiva k 80. narozeninám Helgy Hoškové v Galerii Roberta Guttmanna přináší ukázky ze všech zmíněných období její tvorby. Nechybí ani početný soubor obrazů ze současnosti, v nichž se stará témata vracejí v jiné, obecnější a současně niternější podobě. Hošková nikdy neusilovala o uměleckou slávu, ale snažila se malovat věci, k nimž má nějaký osobní vztah, které považuje za nejdůležitější. A právě tato úzká souvislost jejích obrazů s jejím životem je patrně nejcennější vlastností její tvorby. Ačkoli větší část svého života prožila v dobách, které židovským motivům ani v umění vůbec nepřály, přece dnes zjišťujeme, že všechna její díla jsou nějakým způsobem s židovským životem spojena. Hodně zdraví a nových obrazů do dalších let - Ad mea veesrim šana!