Zatímco ve většině evropských zemí je vzpomínce na holocaust věnován především 27. leden, den, kdy byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim, v Izraeli si holocaust připomínají 27. dne měsíce nisanu, kdy vrcholilo povstání ve varšavském ghettu.
Tento den byl v Izraeli prohlášen Dnem vzpomínky na holocaust a na povstání vězňů v ghettech
zákonem v r. 1951. 27. nisan byl zvolen proto, že se nachází mezi datem začátku povstání ve Varšavě (19. 4. 1943) a Dnem vzpomínky na izraelskou válku za nezávislost
(začala 14. 5. 1948). Navíc 27. nisan spadá do období, kdy si Židé připomínají povstání Bar Kochby.
Zvolení tohoto data za oficiální den holocaustu vypovídá o obdivu a úctě k mladým Židům ve varšavském ghettu, kteří se odhodlali proti nacistické přesile povstat, ale také o ambivalentním vztahu zakladatelů Izraele a tehdejší budovatelské společnosti ke genocidě Židů za druhé světové války. Sionisté v Palestině si uvědomovali, že holocaust zásadně umocnil váhu jejich požadavku založit židovský stát v Palestině, na druhou stranu však nahlíželi na oběti holocaustu s jistým despektem. Osud evropských Židů za druhé světové války chápali především jako důkaz správnosti sionistického řešení židovské otázky, jak píše ve své knize Sedmý milion - Izraelci a holocaust izraelský historik a publicista Tom Segev. Holocaust potvrdil v očích sionistů tezi, že pouze v rámci národního státu mohou Židé efektivně bránit svou existenci. Navíc, protože sionisté v Palestině nemohli pro záchranu evropských Židů učinit téměř nic (pokusy o jednání s nacisty ztroskotaly), rozměry katastrofy z politických důvodů bagatelizovali.
Přeživší byl v očích tehdejších sionistů prototypem Žida z diaspory, bezbranného a nesebevědomého, který šel na popravu jako ovce
, a jako takový byl opakem nového Izraelce
, sebevědomého pionýra a budovatele, který se se zbraní v ruce hrdinně brání nepříteli. Pro lidi, kteří přežili šoa a rozhodli se žít v rodícím se židovském státě, bylo šokující, jak je tu přijali. Říkalo se jim sabonim
(tj. mýdla) a jejich vyprávění o jejich osudech bylo považováno za demoralizující
.
Ustanovení Dne vzpomínky na oběti holocaustu
bylo tedy (spolu se založením památníku Jad vašem) zpočátku značně kontroverzní. Nový židovský národ měl zájem o hrdiny holocaustu, kteří aktivně čelili nacistickému zlu, a nikoli o netečné
oběti, které tiše přijaly rozsudek smrti. Heroické povstání mladých Židů ve varšavském ghettu bylo jednou z mála událostí, která se tomuto jednostrannému pohledu vymykala.
V roce 1951 ještě rezervovaný vztah izraelského vedení a budovatelské společnosti k přeživším převládal. Postupem času se však začal měnit. Přehodnocení odstartoval jeruzalémský proces s Adolfem Eichmannem, během něhož přeživší poprvé veřejně vypovídali o svých osudech. Na změnu vztahu k dědictví holocaustu měla i jomkipurová válka
, při níž Izrael utrpěl ztráty, které značně otřásly jeho sebevědomím. Lidé začali mít větší zájem o fakta a židovští historici postupně ukázali, že postoj zakladatelů státu k tragédii evropských Židů byl v mnoha ohledech zjednodušující a nespravedlivý.
Podle renomovaného izraelského historika českého původu Yehudy Bauera sehráli přeživší v procesu, který vedl k založení státu, dokonce zásadní roli. Naprostá většina z 250 000 přeživších, kteří zůstali po válce v evropských internačních táborech, byla jednoznačně sionistická. Sionismus se stal občanským náboženstvím táborů,
píše Bauer. Byli to právě přeživší, kteří přiměli (prostřednictvím amerických Židů) americkou armádu i vládu tlačit na Brity, aby povolili jejich emigraci do Palestiny. Britské 'ne' vyprovokovalo akce židovských ozbrojenců proti britské mandátní správě, což oslabilo její schopnost čelit nelegální imigraci. Tlak, s kterým začali přeživší v táborech, tedy nakonec vedl k tomu, že Britové postupně přestali mít zájem na zachování své přítomnosti v Palestině. Zásluha přeživších na založení státu je tedy nesporná,
píše Bauer. Je třeba ještě připomenout jejich přínos v bojích za izraelskou nezávislost, o němž píše např. izraelská historička Anita Shapira.
Přestože se den holocaustu stále slaví 27. nisanu, izraelská společnost již dávno pochopila, že Mordechaj Anielewicz a jeho přátelé nebyli jedinými hrdiny holocaustu a že i ti, kteří nepovstali, si zaslouží úctu a věčnou památku.
Dnes je šoa součástí izraelské národní identity, což se projevuje v kultuře i ve vzdělávání. Průkopníky izraelské literatury, která se zabývá holocaustem jako izraelským dědictvím, jsou Aharon Applefeld a Ida Finková, které k holocaustu vážou osobní zážitky. V jejich díle pokračuje tzv. druhá generace, potomci přeživších; například David Grossman, Shulamit Hareven či Savyon Liebrechtová. S tematikou holocaustu se setkáváme také ve filmu, především v dílech izraelské herečky Gily Almagorové, či v hudbě (například ve skladbách Yehudy Polikera). V izraelských školách se holocaust stal součástí osnov, je mu věnováno 30 hodin výuky. Učebnice již nemluví jen o židovských bojovnících, ale reflektují i osud milionů obyčejných mužů, žen a dětí, kteří byli v jeho průběhu povražděni.