Na konci června 1941, před nacistickou okupací oblasti, žilo v běloruském městě Mir asi 2 300 židovských obyvatel. V říjnu téhož roku zřídili nacisté v části města židovské ghetto, které bylo přeplněno obyvateli.
9. listopadu 1941 došlo k první masové vraždě. Němečtí vojáci a příslušníci Einsatzkomnanda 8 a Einsatzgruppe
B spolu s běloruskými policisty pod vedením Semiona Serafinowicze popravili asi 1500 Židů. V té době žili Židé
v Miru v jakémsi otevřeném ghettu
v centru města. Na konci listopadu se stal hlavním tlumočníkem a sekretářem místní
policie Osvald Rufeisen
(později známý jako bratr Daniel), který se předtím vydával za Poláka a pobýval ve Vilnjusu. Odtud znal dva členy
podzemního hnutí (Dova Reznika a Šlomo Charchase), kteří teď žili v Miru, a spojil se s nimi. Předával jim informace
o plánech nacistů. Když jim řekl o první tzv. Aktion (akci), která měla za cíl zlikvidovat židovské obyvatele okolních
obcí, neuvěřili a akce proběhla podle plánu. Stejně tak varoval členy podzemního hnutí, aby kvůli zvýšené ostraze
ghetta omezili styky s okolními sedláky (kteří jim prodávali potraviny), a také dva z těch, kteří jeho varování
neuposlechli, byly chyceni a popraveni.
V srpnu vyslechl Rufeisen telefonický rozhovor velitele ghetta Reihnolda Heina s velitelem SS v Baranoviči o plánované likvidaci ghetta. Rufeisen dokázal obstarat zbraně včetně dvou kulometů a pod záminkou pátrání po partyzánech se mu podařilo odvelet dozorce na druhou stranu od ghetta, než kudy byl plánovaný útěk. Předseda židovské rady rabi Schulman byl proti povstání a útěku. Odrazovali ho zejména uprchlíci z Niazviže, kteří se do Miru dostali v zuboženém stavu. Nakonec ale prohlásil, že se každý má rozhodnout podle své vůle. Mnozí lidé se obávali utéct z ghetta, protože měli špatné zkušenosti s okolními obyvateli, kteří často spolupracovali s nacisty.
„Rozhodli jsme, v kterém místě budeme z ghetta utíkat. Každá skupina si zvolila vedoucího a vzala několik zbraní. Bylo velice těžké nechat v ghettu ty, kteří se rozhodli zůstat. Nikdo netušil, co přinese zítřek. Ale ti, kteří zůstali, si mohli být jistí, že zemřou.“ 1
9. srpna 1942 začal útěk z ghetta. Rozhodlo se k němu asi 200 lidí včetně všech 80 členů podzemního hnutí. Mnoho z nich bylo na útěku zabito, někteří se rozhodli vrátit, ale většině se podařilo z ghetta, ve kterém nebyla dostatečná ostraha, utéct. Když se druhý den do ghetta vrátili policisté, zjistili, že vězni utekli.
Většinou byli v lesích ztracení a velmi těžko sháněli jídlo. Běloruští rolníci často spolupracovali s nacisty a partyzáni operující v lesích ne vždy vítali ve svých řadách uprchlé Židy. Situace se částečně změnila v březnu 1943, kdy přijel generál Vasilij Černyšev (známý jako Platon) a zařídil pro partyzány dodávky zbraní a zásob z Moskvy. Později se také vytvořili židovské partyzánské skupiny, jako např. Bratři Bileští a Šalom Zorin.