Druhá republika a židovští uprchlíci

Fotografie desetitisíců uprchlíků z pohraničí, kteří před nebo po uzavření mnichovské dohody v září 1938 prchali do českého vnitrozemí, se pevně zapsaly do českého historického povědomí. Dlouhé řady uprchlíků podél silnic, přeplněná nádraží, vozy a vozíky, kola, motocykly a automobily, na nichž se uprchlíci snažili odvést alespoň zbytek svého majetku, který museli zanechat v pohraničí. Beznaděj, kterou vyzařovali, ztělesňovala ponížení a frustraci dané do vínku tzv. druhé republice.

Nemalá část těchto uprchlíků byli Židé, kteří z pohraničí prchali kromě jiného kvůli narůstajícímu antisemitismu a protižidovským útokům henleinovců. V tomto příspěvku se budu zabývat tím, jakým způsobem byli židovští uprchlíci přijímáni v druhé republice, a tím, jaký vliv měla mnichovská krize na vývoj československé uprchlické politiky. Během období druhé republiky se zároveň Československo stalo zemí, která sama produkovala velké množství židovských uprchlíků, kteří zoufale hledali zemi, jež by jim poskytla útočiště. Proto se také budu zabývat otázkou tzv. vystěhovalectví z druhé republiky. Dále se budu snažit poukázat na některé prvky kontinuity s obdobím první republiky a následně Protektorátu Čechy a Morava a zasadit problematiku židovských uprchlíků do širšího kontextu evropské uprchlické krize.

Uprchlická politika první republiky

Pro pochopení vlivu mnichovské dohody na československou uprchlickou politiku je třeba nejdříve stručně rekapitulovat československý přístup k uprchlíkům do roku 1938.¹ Předmnichovské Československo je známo jako tolerantní země, v níž hledaly a nalézaly tisíce pronásledovaných prchajících z nacistického Německa útočiště. Dlouhá a z velké části hornatá a zalesněná hranice s Německem umožňovala snadný - legální či ilegální - příchod do země. Jistým usnadněním byla i přítomnost početné německojazyčné menšiny, německé kultury a divadla. V Praze se usídlilo exilové vedení německé sociální demokracie (SoPaDe) a uchýlilo se sem velké množství předních levicových intelektuálů, umělců a politiků. Jejich symbolem se stal pověstný pražský kavárenský život a produkce levicových umělců, např. nemilosrdné karikatury nacistů od Johna Heartfielda.

V první letech po nástupu nacistů k moci byla československá uprchlická politika skutečně poměrně otevřená a liberální. Uprchlíkům nebyly zpravidla na hranici kladeny překážky, a to dokonce i v případech, kdy neměli v pořádku cestovní pasy. Pomoc uprchlíkům z nacistického Německa byla ostatně v souladu s československou zahraniční politikou. Ne všichni uprchlíci byli však vítáni: z liberálního přístupu byly v této době vyloučeny především dvě skupiny uprchlíků - polští Židé a komunisté, jejichž příchodu a pobytu se snažily československé úřady zabránit.

I když nebylo pro většinu uprchlíků obtížné do Československa přijít, nebylo postavení většiny z nich jednoduché. Československé úřady řadovým uprchlíkům sice zpravidla poskytly možnost pobytu, bránily se však stabilizaci jejich postavení a jejich definitivnímu usazení na území států. Československý právní řád neznal ani pojem azylu, a proto byli z hlediska právního uprchlíci v podstatě pouze cizinci žijící - byť z velmi specifických důvodů - na československém území. Pravidla pro hlášení a povolování pobytu sjednocoval zákon o pobytu cizinců z roku 1935. Podle něj musel každý cizinec, který pobýval na československém území po dobu delší dvou měsíců, požádat o povolení k pobytu. To mu pak mohlo být přiděleno pouze pro určitou část území státu nebo mu naopak pobyt v některých okresech mohl být zakázán. Teritoriální omezení pak ještě zostřoval zákon o obraně státu z roku 1936, kterým bylo zřízeno pohraniční pásmo, v němž mohla armáda podstatným způsobem zasahovat do civilního života. mj. zakazovat pobyt cizinců (u nichž panovala obava, že by mohli provádět špionáž nebo záškodnickou činnost). Podle některých pramenů pak armáda skutečně zpravidla uprchlíkům pobyt v pohraničním pásmu nepovolovala.

Ochlazování mezinárodní atmosféry a zvyšující se ohrožení Československa poznamenávaly i přístup vůči uprchlíkům z Německa. Na jaře 1937 připravilo československé ministerstvo vnitra ve spolupráci se zemskými úřady a policejními ředitelstvími plán soustředění německých emigrantů v několika chudých okresech ve vnitrozemí (přibližně v oblasti Česko-moravské vysočiny). Plán měl být prováděn postupně, aby nevzbudil pozornost. Přesto však zprávy o jeho provádění pronikly do tisku a československé úřady byly zaplaveny vlnou protestů. Kvůli těmto protestům, ale také různým praktickým obtížím, nakonec ministerstvo vnitra soustředění uprchlíků odložilo, jeho úředníci však začali plánovat zřízení uprchlického tábora ve Svatobořicích na jižní Moravě.

Již koncem 30. let rychle ubývalo možností vycestování židovských uprchlíků. Všechny evropské státy pro Židy postupně zavíraly hranice a stavěly jejich přicestování do cesty různé byrokratické překážky. Uprchlická krize tak zřetelně zrcadlila rozklad mezinárodního systému v Evropě a narůstající pronásledování Židů v Německu, ale také v dalších státech střední a východní Evropy. Nejvýraznějším předělem byl tzv. anšlus Rakouska, jeho vynucené obsazení nacistickým Německem a připojení k Třetí říši, v březnu 1938. Tisíce rakouských Židů se pokoušely utéct (nebo byli přímo vyháněny) do okolních států. Všechny evropské státy reagovaly uzavřením hranic a případně zavedením vízové povinnosti vůči těmto uprchlíkům. Československo nebylo žádou výjimkou. Již 11. března, okamžitě po prvních zprávách o obsazování Rakouska, nařídilo československé ministerstvo vnitra neprodyšně uzavřít hranice. Českoslovenští pohraničníci nyní na zelené a za normálních časů řídce hlídané hranici s Rakouskem stopovali skupinky rakouských uprchlíků, většinou Židů, a vraceli je zpět. Uprchlickou krizi ztělesňoval případ skupiny více než padesáti Židů z Burgenlandu, kteří byli v dubnu 1938 v noci bez varování nacisty v noci vyhnáni ze svých domovů a převezeni na československou stranu Dunaje. Československé úřady je však okamžitě poslaly zpět do Rakouska, odkud byli obratem vyhnáni přes maďarskou hranici. Ani tam však nebyli přijati a museli přežívat v zemi nikoho u Dunaje. Jejich kritickou situaci mezi třemi státy nakonec dočasně vyřešila bratislavská židovská obec, která pro vyhnané najala lodní vlečku zakotvenou na dunajském břehu. Na ní pak burgenlandští Židé museli přežívat několik měsíců než jim pomocné židovské organizace zajistily možnost vycestování.

Ve stejnou dobu, v červenci 1938, se v Évianu (na francouzské straně ženevského jezera) konala mezinárodní konference svolaná americkým prezidentem Rooseveltem, jejímž cílem bylo nalézt útočiště pro uprchlíky z Německa a z Rakouska, především pak pro prchající rakouské Židy. Ve skutečnosti pak všechny významné státy, včetně Spojených států amerických, Velké Británie a Francie, pouze oddeklamovaly známé argumenty o tíži hospodářské krize, přelidnění a nemožnosti přijímat další uprchlíky, resp. více uprchlíků než povolovaly americké kvóty. Ani tlak na latinsko- a jihoamerické země nepřinesl - až na naprosté výjimky - žádné hmatatelné výsledky.²

V době mnichovské dohody tak již byl evropský systém migrace uprchlíků před nacismem v krizi. K jejím dalšímu zhoršování pak přispěla nejen vlna pomnichovských uprchlíků, ale také exodus německých, rakouských a sudetoněmeckých Židů po tzv. křišťálové noci v listopadu 1938.

Uprchlíci z pohraničí

Podle oficiální statistiky uprchlíků z pohraničních oblastí připojených k nacistickému Německu do českého (československého) vnitrozemí uprchlo celkem 171 401 uprchlíků, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů.³ Uprchlíci začali z pohraničí přicházet již během sudetské krize v květnu 1938 a tento proud znovu zesílil již ve druhé polovině září, ještě před mnichovskou dohodou. Další vlnu židovských urpchlíků pak vyvolala křišťálová noc, celoněmecký státem organizovaný pogrom, který se v pohraničí českých zemí konal zpravidla s jednodenním zpožděním, 10. listopadu 1938. V mnoha městech v pohraničí hořely synagogy, byly rabovány židovské byty či obchody a zatýkáni židovští muži, kteří byli deportováni do koncentračních táborů.⁴ Od května 1938 do křišťálové noci z pohraničí utekli prakticky všichni židovští obyvatelé - podle celoříšského sčítání lidu z května 1939, při němž museli Židé vyplňovat speciální doplňkové karty - zde již žilo pouze málo přes dva tisíce Židů. Většina z nich byli židovští míšenci nebo žili ve smíšených manželstvích.

Československo mělo zpočátku velký zájem, aby se všichni prchající, kterým nehrozilo bezprostřední nebezpečí, vrátili do svých domovů, neboť se počítalo s provedením hlasování v národnostně sporných oblastech. Ministerstvo vnitra vydalo již 23. září oběžník, na jehož základě měly úřady zabraňovat bezdůvodnému útěku obyvatelstva z pohraničí. Trpět uprchlíky bylo možné v případě, že utíkali kvůli vážným srážkám nebo ohrožováním ozbrojenými tlupami. Zároveň se ale ministerstvo vnitra snažilo zabránit soustředění uprchlíků ve velkých městech a nařizovalo, aby se o ně postaraly lokální úřady. V tomto nařízení jakoby zaznívaly ozvěny plánu na soustředění uprchlíků ve vnitrozemí - a hlavně mimo velká města - z roku 1937.⁵ Po mnichovské dohodě pak československé ministerstvo vnitra okamžitě nařídilo co nejrychleji uprchlíky z pohraničí dopravovat zpátky, především do plebiscitního (sporného) území.⁶

Ne všichni uprchlíci z pohraničí byli ve zmenšeném státě vítáni. Především v prvních dnech a týdnech po Mnichovu zastávaly československé úřady velmi úzkou definici přesídlenců, kteří mají být pouštěni přes zřizovanou demarkační čáru. Československé úřady se především snažily zabránit příchodu Němců a Židů z pohraničí, přičemž se právě tyto dvě skupiny nejčastěji stávaly obětí vynuceného vracení do obsazeného území. Např. v Českých Budějovicích, kam se po mnichovské dohodě uchýlilo značné množství uprchlíků, byl 8. října všem německým a židovským uprchlíkům doručen výměr, který jim nařizoval se během 24 hodin vrátit do svých původních domovů.⁷

Přístup československých úřadů k židovským uprchlíkům se pak ukázal především během tzv. křišťálové noci. Ministerstvo vnitra okamžitě nařídilo všem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nebyli pouštěni Židé, kteří neměli na zmenšeném území Československa domovské právo. Na mnoha místech byli židovští uprchlíci, ať již byli násilím na demarkační čáru vyhnáni nebo uprchli sami, československými úřady skutečně vraceni. Protože německé orgány je opět zpravidla nepouštěly zpátky, putovaly skupiny Židů mezi českými a německými pohraničníky. 12. listopadu byla např. na demarkační čáru u Terezína dopravena pětičlená rodina Josefa Meztgera pocházející původně z Eberfeldu u Kolína nad Rýnem. Metzger se vykázal pro celou rodinou osvědčením o československém občanství a domovským právem ve zmenšeném státním území. Přesto byla celá rodina poslána zpátky - stačilo, že jeho 13letá dcera neměla řádný cestovní pas. Po několika hodinách byli však Metzgerovi z německé strany opět vráceni na československé území a teprve na nařízení ministerstva vnitra vpuštěni do země. Ve stejný den např. německé orgány s nasazenými bajonety vyhnaly 14 Židů z Karlových varů na silnici směrem na československé území, kde je našli českoslovenští pohraničníci, kteří jim povolili dojet autobusem do Plzně. Jedna Židovka byla nalezena omdlelá v příkopu u silnice a musela být dopravena do nemocnice v Plzni. Na nařízení zemského úřadu však byli tito uprchlíci obratem vráceni zpět.⁸

Počáteční přístup československých orgánů nebyl nepodobný jejich reakci po anšlusu Rakouska, kdy byli židovští uprchlíci v polích a lesích na jižní Moravě zaháněni československými pohraničníky zpátky, zatímco příslušníci české menšiny ve Vídni byli do Československa bez velkých obtíží vpouštěni. V případě židovských uprchlíků z pohraničí se však jednalo o (bývalé) československé občany. Reakce na příliv židovských a německých uprchlíků z pohraničí ukazují, že v Československu po mnichovské dohodě převládla úzce pojatá definice uprchlíků: za ty byli považováni především etničtí Češi. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že československý přístup vůči židovským uprchlíkům nebyl důsledný a že většina z nich nakonec do vnitrozemí - legálně či ilegálně - přešla. Striktní postoj československých úřadů zmírňovaly zároveň intervence západních států, především Velké Británie.

Paralelně k tragédii na nově demarkované česko-německé hranici probíhal podobný exodus Židů na slovensko-maďarské hranici. Její nové vymezení vídeňskou arbitráží (2. listopadu) a územní ztráty vyvolaly na Slovensku pocity ponížení a antisemitskou reakci: slovenské úřady násilím vyvezly několik set Židů, většinou bez státní příslušnosti nebo cizí státní příslušnosti, na maďarskou hranici. Protože je maďarské úřady nechtěly přijmout, museli tito lidé několik týdnů v bídných podmínkách tábořit v zemi nikoho.⁹

Rozsahem neměla vlna uprchlíků, kterou musela druhá republika absorbovat, v moderních českých dějinách obdoby. Asi nejsrovnatelnějším příkladem mohli být židovští uprchlíci z Haliče, kteří během první světové války z obavy před posunem fronty a především ruskou armádou prchali do vnitrozemí Předlitavska a byli mj. umístěni v řadě uprchlických táborů v českých zemích. Českou veřejností byli tito uprchlíci, z nichž mnoho byli ortodoxní Židé, z velké části považováni za primitivní skupinu, která byla pouze na obtíž a spotřebovávala tolik cenné potraviny a další zboží.¹⁰ Po skončení války si československé úřady daly záležet, aby většina uprchlíků co nejrychleji odešla.

Podobně jako za první světové války byly české země po mnichovské dohodě posety uprchlickými tábory, které nabízely - často velmi skromné - ubytování a základní péči těm, kteří neměli kam jít. Těchto hromadných ubytoven nakonec vzniklo 285, z toho 131 v Čechách a 154 na Moravě.¹¹ Tábory byly často zřízeny v malých ubytovnách, v hotelích či např. školách. Uprchlíci byli zpravidla ubytováni odděleně podle národnosti a také podle politické příslušnosti. Doreen Warriner, která organizovala pomoc německým sociálním demokratům z pohraničí, např. informuje nejen o těžké sociální situaci v některých táborech, ale především o pocitu bezvýchodnosti a klesající morálce uprchlíků. Ti potřebovali víza do zahraničí, nikoli čokoládu, argumentovala Warriner.¹²

Desetitisíce uprchlíků vytvářely sociální a zdravotní problém, který bylo potřeba naléhavě řešit. Vláda proto 11. listopadu 1938 rozhodla o zřízení Ústavu pro péči o uprchlíky (později v rámci protektorátního newspeaku přejmenovaného na Ústav pro péči o přestěhovalce). Zřízení Ústavu bylo zásadním přelomem v uprchlické politice státu. Zatímco za první republiky byla péče o uprchlíky považována za dobrovolnou a privátní záležitost uprchlických výborů, přejal nyní za jejich ubytování, stravování, ošacení a zaměstnání zodpovědnost stát.¹³ Navíc se lišila i perspektiva uprchlíků: zatímco němečtí a rakouští uprchlíci, kteří utekli do meziválečného Československa, zpravidla nesměli pracovat a nepočítalo se s jejich dlouhodobou integrací v české společnosti, usiloval Ústav o co nejrychlejší začlenění (většiny) uprchlíků do hospodářského života. Jeho úředníci vydávali předpisy, připravovali dotazníky a vypracovávali statistiky, které měly integraci uprchlíků usnadnit a urychlit.

Změna přístupu byla pochopitelně způsobena tím, že převážná část uprchlíků z pohraničí byli příslušníci tamější české menšiny. České úřady - stejně jako česká společnost - považovaly za nezbytné tyto členy národa co nejrychleji reintegrovat do společnosti. To však neplatilo pro uprchlé Němce a Židy. Ti neměli být integrováni, ale požadovalo se po nich co nejrychlejší vystěhování do zahraničí. Zúžený prostor neměl prý k obživě těchto bývalých československých občanů stačit. Totéž platilo také pro nejméně pět tisíc německých a rakouských uprchlíků, kteří do Československa uprchli před mnichovskou dohodou. Již od svého založení proto měl Ústav pro péči o uprchlíky i vystěhovalecký odbor, který intenzivně spolupracoval i s židovskými pomocnými organizacemi, s HICEMem a Palestinským úřadem.

O sociální potřeby židovských uprchlíků se v koordinaci s Ústavem staral Sociální ústav náboženských obcí židovských a zdá se, že jen menší část z nich bydlela v uprchlických táborech financovaných státem. Náklady na péči o židovské uprchlíky bezpochyby z převážné části nesly židovské pomocné organizace a židovské náboženské obce.

Vystěhovalectví

Samotný výraz vystěhovalectví je eufemismus, který zřetelně zrcadlí atmosféru druhé republiky a který vytváří falešnou představu uspořádaného a dobrovolného přestěhování se do zahraničí. Pojem vystěhovalectví byl tradičně spojen s migračními proudy motivovanými především sociální situací a nemožností obživy v původní zemi. Emigrace Židů z druhé republiky nebyla však vyvolána primárně jejich sociální situací, ale stále sílícím českým nacionalismem a antisemitismem a ohrožením ze strany nacistického Německa.

Židovská emigrace nechápe, že ji zde nechceme, formuloval v říjnu 1938 v titulku článku dominantní postoj druhé republiky výstižně agrárnický a antisemitský list Večer.¹⁴/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_2rep/press/vecer19381014, 1. 12. 2005.'} Mnichovská dohoda vedla k nacionalistické redefinici občanského principu: nové Československo mělo být státem Čechů, Slováků a Karpatorusínů. Ostatní, především pak němečtí a židovští uprchlíci z pohraničí či odjinud, se měli co nejrychleji vystěhovat. V novém omezeném národním prostoru Československa pro ně prý nebylo místo. Dokonce i Svaz Čechů židů vydal oficiální prohlášení k stěhování německožidovské emigrace, v němž deklaroval, že není možné připustiti, aby se emigrace usazovala v našich městech a ohrožovala nejen jejich národní ráz, nýbrž i existenci českých lidí bez rozdílu vyznání. Československá vláda se proto má postarat o emigraci židovských uprchlíků z pohraničí.¹⁵

Protižidovská atmosféra druhé republiky však nebyla namířena pouze proti židovským uprchlíkům, neboť československé úřady a zájmové organizace začínaly připravovat či přijímat opatření namířená proti československým občanům židovského původu. Advokátní a lékařská komora si brzy pospíšily vyloučit své židovské členy a zbavit je tak výkonu povolání. 13. prosince 1938 pak vládní prohlášení Beranova kabinetu vyjádřilo potřebu řešit otázku židovskou a poněkud krypticky dodávalo: Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají pozitivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský. Ve skutečnosti se jednalo o pozměněnou verzi původního návrhu, která byla rozředěna a oslabena z obav o úspěch jednání o britsko-francouzskou půjčku.¹⁶ Nová vláda a ministerstva začala ve skutečnosti urychleně připravovat osnovy protižidovských zákonů. 27. ledna 1939 pak přijala nařízení o odstranění Židů ze státní služby, o přezkoumání státního občanství a nařízení, podle nějž museli všichni cizinci, pokud byli emigranty, ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců opustit československé území.¹⁷ Politika druhé republiky proti Židům byla na jednu stranu posilována německým nátlakem, na druhou stranu byla ale bržděna obavami před intervencemi západních států (především Velké Británie) a ze ztráty exportních trhů.

Z ekonomického hlediska se československá politika vůči emigraci Židů ocitala ve zcela zřejmém rozporu. Vzhledem k tomu, že emigrace byla finančně náročnou záležitostí - vystěhovalec nebo pomocná organizace museli zaplatit nejen výdaje na cestu a zabydlení v nové zemi, ale také různé další poplatky a vykázat se většinou i vysokou částkou v hotovosti - emigrovaly v první řadě bohatší a finančně zajištěné židovské rodiny. V přímém protikladu k dobové antisemitské propagandě však jejich odchod poškozoval československé hospodářství, neboť zavírali své dosavadní podniky, odnášeli si know-how a především chtěli ze země vyvézt svou finanční hotovost. V této době neplatila již volná směnitelnost československé měny a Československá národní banka se transferu finančních prostředků a především jejich převodu na západní měny bránila. Finanční zájmy Československa si tak protiřečily se snahou urychlit a usnadnit emigraci Židů. Československé úřady se snažily tento protiklad překlenout dvěma vzájemně se doplňujícími způsoby: srážkami z vyvážené částky a speciálními ujednáními o transferu.

Uprchlíci mohli převádět svou hotovost do zahraničí se souhlasem Ústavu pro péči o uprchlíky a Československé národní banky, ovšem za cenu citelných srážek ve prospěch státu. Českoslovenští občané směli zpočátku vyvézt až 80 000 Kč, z částky přesahujcí 15 000 Kč však museli zaplatit poplatek ve výši 20-30 %. Cizinci - tedy i zpravidla němečtí či židovští uprchlíci z Německa, Rakouska či z pohraničí - mohli do zahraničí převést maximálně 50 000 Kč, z částky nad 7500 Kč se jim však mohla být sražena až polovina.¹⁸ Tyto devizové prostředky byly nejdříve poskytovány z prostředků národní banky, později však byly především čerpány z peněz uvolněných na podporu vystěhovalectví v rámci britsko-francouzské půjčky.

O její poskytnutí požádala československá vláda okamžitě po uzavření mnichovské dohody a odůvodňovala ji náklady zmenšeného československého státu na vypořádání se s důsledky rozhodnutí velmocí a tedy i zachování míru. Náklady na jeden týden válečných výdajů, které mnichovskou dohodou Velká Británie ušetřila, by Československu stačily, vyjádřil se dokonce vysoký úředník národní banky.¹⁹ Místo požadovaných 30 miliónů liber, které žádalo Československo a jež podle jeho představ měly být poskytnuty na věčnou oplátku, dostalo nejdříve pouze zálohu 10 miliónů. V následných jednáních pak Britové stále zdůrazňovali, že tyto prostředky jsou určeny na pomoc uprchlíkům a podmiňovali jejich poskytnutí pozitivním přístupem Československa k německým a židovským uprchlíkům i k vlastnímu židovskému obyvatelstvu. A to v době, kdy československá ministerstva horečně připravovala nové protižidovské zákonodárství.

Výsledky jednání byly nakonec pro československé úřady velkým zklamáním. Britové poskytli 8 miliónů liber jako půjčku a další 4 milióny jako dar, který měl však být použit především ve prospěch německých a židovských uprchlíků. Z této částky se počítalo s 500 tisíci liber pro emigraci Židů z Československa do Palestiny. Tyto prostředky mohla Československá národní banka vydávat se souhlasem britského styčného úředníka, kterým se stal Robert Stopford. Pamětníci i historici oceňují jeho citlivý přístup a otevřenost vůči židovským uprchlíkům, která nebyla u britských úředníků samozřejmostí. Do okupace českých zemí však mohla být z daru uloženého na vázaném účtu v Londýně vyčerpána pouze zhruba pětina prostředků.²⁰

Peníze z britského daru měly pro Československo především tu výhodu, že umožňovaly financovat vystěhovalectví bez toho, aby národní banka musela vydávat velké množství devizových prostředků. Objevovala se ale i další schémata transferu. Se zvláštním souhlasem úřadů směli např. emigranti vyvážet stroje a vybavení svých závodů, které pak mohli v zahraničí zpeněžit a ušetřit tak státu cené devizy. Charakter dobových diskusí dokresluje např. memorandum textilního továrníka Petra Šlechty z Lomnice nad Popelkou nazvané Židovská otázka. Autor sice zdůrazňoval, že pronásledování Židů poškozuje československý vývoz, na druhou stranu ale prý není možné ve svém zbylém území živiti emigranty cizích národností a ras. Ti se mají vystěhovat, přičemž polovina jejich majetku by propadla fondu na podporu československého vývozu. Transfer alespoň části židovského majetku do zahraničí by tak byl závislý na úspěších československého exportu: Emigrantské židovstvo považovalo by řešení toto jako velmi fair a akceptovalo by je rádo. Bylo by mu známo, že může obdržeti protihodnotu svých k transferu povolených prostředků jen z výnosu vývozu našeho průmyslu a podporovalo by tudíž náš vývoz ve vlastním zájmu všemožně, což má při rozsáhlém vlivu mezinárodního židovstva značný význam.²¹ Není známo, zda továrník Šlechta tušil, že podobný systém byl základem tzv. haavara dohody mezi německým státem a sionistickým hnutím, která ve 30. letech umožňovala židovským uprchlíkům do Palestiny získat zpět alespoň část svého původního majetku, na druhou stranu ale prolamovala bojkot německého zboží a podporovala jeho vývoz.

Československo se během druhé republiky definitivně přetvořilo v zemi, která produkovala židovské uprchlíky. Tento posun od imigrace a péče o přišlé uprchlíky začal však již dříve, nejpozději po anšlusu Rakouska, kdy si pomocné výbory uvědomily změnu situace.²² Na změnu podmínek v Československu a jeho vzrůstající ohrožení reagovala i SoPaDe a v květnu 1938 její vedení přesídlilo do Paříže.

Zvyšující se množství židovských uprchlíků, kteří chtěli nebo potřebovali emigrovat, zásadně ovlivnilo činnost židovských pomocných organizací a především postupně relativizovalo dosavadní dělbu práce mezi Sociálním ústavem židovských náboženských obcí, který pečoval o uprchlíky při jejich pobytu v Československu, HICEMem, který se staral o jejich další vycestování, a Palestinským úřadem, který distribuoval přistěhovalecké certifikáty do Palestiny. Nyní již šlo o emigraci kamkoli a za jakoukoli cenu. Vysněná emigrace do exotických zámořských zemí zároveň vyžadovala zcela odlišnou kvalifikaci, než jakou se mohla vykázat většina židovských uprchlíků. Židovské pomocné organizace proto narychlo pořádaly nejrůznější přeškolovací kursy, v nichž se z lékařů či advokátů stávali zemědělci nebo řemeslníci, z žen v domácnosti pak např. švadleny. Ruku v ruce s tím šla také poptávka po výuce dosud opomíjených cizích jazyků.

Snaha o přeškolení a získání nové - praktičtější - odbornosti vedla v některých případech k převrácení dosavadních společenských měřítek: dříve vysoce ceněná povolání se pro židovské vystěhovalce stávala přítěží. Týden před německou okupací žádal např. JUDr. Bedřich Bäcker, dříve advokát v Úštěku, nyní truhlář v Bečvárech, který i s rodinou uprchl z pohraničí, o vydání vystěhovaleckého cestovního pasu. V žádosti zdůrazňoval, že jeho doktorský titul má být v pase vynechán, neboť již není advokátem, což dokládal dopisem advokátní komory z prosince 1938, kterým jej zbavovala členství. Své nově nabyté truhlářské dovednosti naopak dokládal potvrzením truhlářského mistra Aloise Eliáše, u kterého již delší dobu pracoval, a důrazně žádal o zapsání nového povolání do cestovního pasu.²³

Možnosti židovské emigrace byly velmi odlišné (a podstatně menší) než možnosti politických uprchlíků, kteří byli na Západě považováni za ohroženější a bezpochyby i sympatičtější skupinu. Státy, která byly ochotné přijímat uprchlíky, zpravidla preferovaly sociální demokraty (nebo i komunisty) před nepolitickými židovskými uprchlíky. Skupiny německých sociálních demokratů, kteří uprchli z pohraničí, tak postupně odjížděly do Velké Británie, do skandinávských zemí a do Kanady. Posledně jmenovaná země např. téměř důsledně odmítala přijímat židovské uprchlíky, ale přijala zhruba 400 rodin sudetoněmeckých sociálních demokratů.²⁴ Výjimkou byly pouze známé dětské transporty do Velké Británie organizované v Praze mj. Nicholasem Wintonem (většina ze zhruba 669 zachráněných dětí byla židovského původu)²⁵, které byly připravovány paralelně s transporty politických uprchlíků a podporovány Britským výborem pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia), který jinak spíše vybíral politické uprchlíky. Ale i rozdíl mezi transporty politických uprchlíků a židovských dětí je symptomatický: zatímco v prvním případě azyl dostávaly kompletní rodiny, v případě Židů platila výjimka pouze pro děti. Jejich rodiče byli většinou během druhé světové války deportováni a zavražděni.

Proměny uprchlické politiky ztělesňovaly již samotné hromadné transporty, které byly důsledkem narůstajích obtíží, s nimiž se setkávaly snahy o individuální vycestování. To vyžadovalo stále větší finanční prostředky, více papírování a formalit a více organizačních schopností. Proto také byly židovské pomocné organizace, ale i Ústav pro péči o uprchlíky, zavaleny žadateli, kteří žádali o radu a o pomoc. Poptávku po emigraci zneužívaly také různé podvodné cestovní kanceláře, které své oběti lákaly sliby zajištění cesty do některé exotické země a místo toho však pouze kasírovaly zálohy poskytnuté důvěřivými emigranty.

Hromadné transporty byly vypravovány především do Palestiny. Počet židovských imigrantů byl však od poloviny 30. let, kdy v Palestině znovu vypuklo arabské povstání, Velkou Británií jako mandátní mocí stále více omezován. Palestinský úřad v Praze vedený Jakobem Edelsteinem se potýkal s naprostým nedostatkem přistěhovaleckých certifikátů. Teprve po mnichovské dohodě se podařilo přesvědčit vedení sionistické organizace o naléhavosti situace Židů v Československu a získat několik set přistěhovaleckých certfikátů. S československými úřady zároveň sionisté jednali o možnosti zvláštního ujednání transferu alespoň části jmění uprchlíků (ti z nich, kteří do Palestiny přijížděli na tzv. kapitalistické certifikáty se museli vykázat značným finančním obnosem). Tento transfer pak probíhal prostřednictvím částky 500 000 liber vyhrazené z britského daru na emigraci do Palestiny a podle dohody s úřady mělo vycestovat 2500 Židů.²⁶ Asi nejdramatičtější ze zorganizovaných legálních transportů do Palestiny z Prahy odjel v noci ze 14. na 15. března 1939, zatímco byly české země obsazovány německou armádou. Ve vlaku sedělo i několik prominentních a velmi ohrožených sionistických intelektuálů, např. Max Brod.²⁷

Oficiální přistěhovalecké kvóty do Palestiny, resp. počet certifikátů daný k dispozici pražskému Palestinskému úřadu, však ani zdaleka nestačily, a to ani na naplnění počtu 2500 uprchlíků dohodnutého s československými úřady. Především revizionisté (či novosionisté), kteří se odštěpili od hlavního proudu sionistického hnutí, organizovali tzv. Aliju-Bet, nelegální transporty do Palestiny. Nelegální byla tato imigrace z hlediska britských úřadů, které se jí také snažily ze všech sil zabraňovat. Transporty zpravidla začínaly v Bratislavě a využívaly skutečnost, že Dunaj byl deklarován jako mezinárodní vody. Uprchlíci se plavili na přeplněných a často pro plavbu nezpůsobilých lodích a mnoho z nich zahynulo, aniž by dosáhli Palestiny, mnozí další byli Brity zadrženi a internováni na Kypru nebo na Mauritiu.

Z hlediska československých (a později německých) úřadů byly tyto transporty legální a byly jimi podporovány - vždyť cílem bylo zbavit se co nevíce Židů. V interních materiálech Ústavu pro péči o uprchlíky se dokonce - v době, kdy jeho ředitel Lev Zavřel vyjednával v Londýně o podmínkách britského daru - otevřeně hovořilo o tom, že skupina zhruba tisíce osob židovské rasy, která oficiálně vycestovala do Dominikánské republiky (a v níž bylo také mnoho Židů pocházejících z Německa a z Rakouska), ve skutečnosti směřovala do Palestiny. Není divu, že československé úřady toto vystěhovalectví tajně podporovaly, neboť bylo mnohem levnější než oficiální cesta přes Palestinský úřad a kromě přídělu valut na cestu a poměrně malého kapesného nejsou vyžadovány od československého státu žádné další valuty, tím méně podpory.²⁸

Definitivní okupace českých zemí ze strany nacistického Německa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava je oprávněně vnímáno jako zásadní předěl v českých dějinách i v protižidovské politice. Přesto však je možné konstatovat, že řada prvků uprchlické (či vystěhovalecké) politiky, které se vyvinuly během druhé republiky, přetrvávala i za Protektorátu. To platilo především pro běžné židovské uprchlíky: zatímco politicky angažovaní uprchlíci se museli schovávat před gestapem a vycestovat mohli pouze nelegálně, podporovaly německé úřady (oficiálně až do října 1941) emigraci Židů - tentokrát již všech Židů z českých zemí. Také hromadné transporty židovských uprchlíků do Palestiny či jinam pokračovaly i v době okupace. Největším předělem ve vystěhovalectví bylo rozpoutání druhé světové války, která možnosti židovské emigrace omezila na naprosté minimum.

Poznámky: