24. června 1941 přepadli nacisté hlavní město dnešní Litvy Vilnius, který po první světové válce patřil k Polsku (polsky Wilno, v jidiš Vilne) a během léta a podzimu zavraždili na 30 000 zdejších Židů.
V září 1941 zde bylo zřízeno ghetto, a v něm se začalo formovat hnutí odporu. 1. ledna 1942 na schůzce mladých sionistů pronesl manifest Aba Kovner: „Hitler chce zničit všechny evropské Židy a Židé z Litvy byli vybráni jako první. Nebudeme čekat na porážku jako ovce. ANO, jsme slabí a bezbranní, ale jediná odpověd vrahům je odpor!“ Na tomto základě se zde zformovala odbojová organizace jako jedna z prvních židovských odbojových organizací vůbec.
Pod vedením Kovnera a komunisty Jicchaka Wittenberga se podařilo bojovníkům ghetta provést řadu sabotáží a útoků na nacistické dozorce, vydávali tiskoviny a šířili je i mimo ghetto. Podařilo se jim také informovat vězně ve varšavském a bialystockém ghettu o masových vraždách sovětských Židů na okupovaných územích.
V červenci 1943 bylo hnutí prozrazeno a nacisté donutili vydat velitele hnutí. Wittenberg spáchal ve vězení sebevraždu. 1. září byla oznámena hromadná deportace vězňů do estonských pracovních táborů. Bojovníci pod vedením Kovnera začali s bojem proti nacistům, ale byli tvrdě poraženi. Do 24. září bylo deportováno více než 3000 vězňů do Estonska a více než 4000 vězňů do Sobiboru. Členům podzemního hnutí se podařilo později uprchnout a přidat se k partyzánům.
Z více než 70 000 židovských obyvatel Vilniusu se osvobození dočkaly necelé 3000 – část přežila po útěku v lesích a část se vrátila z Estonska a Německa.
Tisk
