1. září 1943
bylo v Terezíně 45 635 židovských vězňů.
4. září
terezínský denní rozkaz oznámil, že k pracovnímu nasazení
bude vypraven transport 5 000 osob.
6. září
odjely z Terezína dva transporty s 5 007 vězni, z nich téměř všichni byli do Terezína dopraveni protektorátními transporty. Jen 127 bylo z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska. Dětí do 15 let bylo 256, jednomu nebyly ani dva měsíce.
8. září
vznikl v Birkenau - v úseku BIIb - rodinný tábor z vězňů obou terezínských transportů, kteří při příjezdu do Osvětimi neprošli selekcí, jak bylo tehdy u židovských transportů obvyklé.
17. září
je datována dopisnice, kterou Leo Janowitz poslal z terezínského rodinného tábora v Birkenau do Ženevy. Oznamuje, že spolu s manželkou a řadou přátel, mezi nimi i Fredy Hirschem, přesídlili do Birkenau, kde se buduje nový tábor. Věřil, že po zkušenostech získaných v Terezíně při spolupráci s Jakobem Edelsteinem bude moci být i zde užitečný.
30. září
ohlásil šéf koncentračních táborů Oswald Pohl Himmlerovi snížení úmrtnosti v koncentračních táborech. V Osvětimi byla ve skutečnosti snížena za pomoci plynových komor. Nemocní a vyčerpaní vězňové, vybraní v selekcích uvnitř tábora, byli propuštěni komínem
. Jejich smrt byla registrována jako propuštění z tábora.
V noci z 1. na 2. října
německé okupační úřady v Dánsku uskutečnily akci s cílem zatknout a deportovat všechno židovské obyvatelstvo země. Akce byla prozrazena a více než sedmi tisícům židů se podařilo uprchnout do Švédska.
5. října
přijel do Terezína první dánský transport s 83 vězni, příštího dne druhý se 198 a 14. října třetí se 175 vězni.
Téhož dne
odjel z Terezína transport l 196 dětí, které tam byly 24. srpna přivezeny z Bialystoku a vězněny v izolované části Terezína. Spolu se svými 53 průvodci skončily tyto děti hned po svém příjezdu do Osvětimi v plynové komoře.
22. října
dánský chargé ďaffaires v Berlíně požádal německé ministerstvo zahraničí, aby člen dánského vyslanectví nebo zástupce Dánského Červeného kříže mohl navštívit internované dánské židy a aby jim mohly být posílány potravinové balíčky.
2. listopadu
se Eichmann dohodl s říšským zplnomocněncem v Dánsku Wernerem Bestem, že do Terezína dopravení dánští židé nebudou dále odtud deportováni.
8. listopadu
hlásil československý konzul v Lisabonu Čejka, že dosud bylo odtud odesláno do Terezína 25 924 a do Birkenau 2 420 potravinových balíčků, téměř výlučně sardinek. Z Terezína došlo jen několik málo potvrzení, že balíčky byly doručeny.
9. listopadu
byl do bunkru na terezínské komandatuře SS uvězněn židovský starší Jakob Edelstein a několik pracovníků evidence. V Praze byli dopadeni terezínští uprchlíci, kteří byli vedeni v táborové evidenci jako přítomní, takže se jejich útěk prozradil až jejich zatčením.
Téhož dne
Himmler vydal pokyn: Nejdůležitější je, aby z Židů teď odjelo na východ vše, co vůbec je lidsky možné
a aby mu každý měsíc hlásili, co z nich ještě zbude.
21. listopadu
poslalo osvětimské hnutí odboje do Londýna vysvětlení, co znamená zkratka S. B.: Sonderbehandlung, v jazyce tábora - plyn.
15. prosince
byl z Terezína vypraven transport s 2 504 vězni do Osvětimi-Birkenau. Umístěni byli v úseku BIIb, v rodinném táboře terezínských vězňů. Osvobození se dožilo 279 z nich. S tímto transportem odjel i první židovský starší Terezína, Jakob Edelstein. V Osvětimi byl uvězněn v kmenovém táboře v bunkru bloku 11.
18. prosince
odjel do rodinného tábora v Birkenau druhý terezínský transport. Z jeho 2 503 vězňů se osvobození dožilo 449, relativně nejvíce ze všech terezínských východních transportů.
Na konci prosince
bylo v terezínském ghettu celkem 34 655 vězňů, z nich bylo 3 031 ve věku do 15 let a 8 735 bylo nad 65 let. Mimo Terezín žilo v Protektorátě 8 485 židovských osob.
V roce 1943
zemřelo v terezínském ghettu 12 615 vězňů, nejvíce v lednu - 2 467, nejméně v září - 423. Sebevraždu tu spáchalo 164 osob, z toho 81 skončilo smrtí. V terezínském krematoriu bylo spáleno 12 967 mrtvých vězňů.
V prvních dnech března 1944
ohlásili SS, aby dezorientovali vězně, že z rodinného tábora bude vypraven transport do pracovního tábora v Heydebrecku. V té době žilo už jen přibližně 3 850 z 5 000 vězňů zářijových transportů.
31. ledna
němečtí generálové ve sklepení obchodního domu ve Stalingradu podepsali kapitulaci. Toho dne Himmler dal příkaz zastavit propagandu o osídlování Východu.
21. února
informovalo československé ministerstvo zahraničí v Londýně o výsledku prošetřování údajného německého úmyslu likvidovat Terezín. Podle švédského ministerstva zahraničí šlo o zřejmě falešnou zprávu šířenou židovskými skandalisty
. Na Východ prý bylo z Terezína odesláno pouze 10 židů.
25. února
dánský vyslanec v Berlíně urgoval na ministerstvu zahraničí splnění slibu daného v listopadu minulého roku, že dánské delegaci bude umožněna návštěva Terezína. Požadoval také propuštění dalších dánských míšenců
, jichž zatím bylo zpět do Dánska vráceno pět. Eichmann přislíbil prohlídku Terezína na květen.
V březnu 1944
si do terezínského deníku zapsala Eva Roubíčková: Nemusíme již zdravit ani jedinou uniformu, žádného celníka, ani esesáka... Sokolovna (kde dosud byla nemocnice) musí být okamžitě vyklizena (od nemocných) a nyní je tam kino, taneční sál a 'důstojná' modlitebna... Náměstí je upravováno a vybaveno vodotryskem, hudebním pavilonem a parkem. Je záhadné, co to má znamenat.
5. března
vydala komandatura všem vězňům rodinného tábora dopisnice s výzvou, aby napsali svým příbuzným a známým a aby přitom požádali o balíčky. Dopisnice musely podle rozkazu být datovány 25. března.
7. března
byli vězňové zářijových transportů po ranním apelu soustředěni ve vyklizených blocích v levé části tábora a po večerním apelu převezeni do sousedního karanténního tábora (BIIa) s tím, že odtud odjedou do Heydebrecku na práci. Nemocní vězňové ležící v nemocničním revíru zůstali na svém místě.
8. března
byl o půl osmé večer vyhlášen zákaz vycházení v karanténním i rodinném táboře. Nastoupil silný útvar SS se psy a početné komando německých a polských kápů. Přijela velká kolona nákladních aut. Blok po bloku začalo vyhánění vězňů k připraveným nákladním vozům...
8. března
sepsal Otto Wolken, lékař v karanténním táboře, své svědectví o posledních hodinách života lidí ze zářijových transportů. V karanténním táboře proběhl den jako každý jiný. Pouze asi 40 - 50 lidí, lékaři, zdravotní personál, několik dalších jednotlivců a dvojčata byli vráceni do rodinného tábora.
V noci z 8. na 9. března
v plynových komorách krematoria II a III bylo zavražděno 3 792 terezínských vězňů. S nimi byly zavražděny zbývající z 256 dětí, které byly z Terezína zavlečeny do Osvětimi v září 1943. Byla to největší hromadná poprava československých občanů spáchaná za celých šest let německé okupace.
14. března
Německý Červený kříž urgoval v ústředí gestapa u Eichmanna termín přislíbené návštěvy delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže v starobním ghettu Terezín
a navrhoval její uskutečnění v druhé polovině května. Současně prosil o povolení prohlídky v jednom židovském pracovním táboře.
25. března
vyslalo polské odbojové hnutí konspirativní cestou z Osvětimi do Krakova zprávu o událostech v rodinném táboře 8. března i o podvodu s dopisnicemi označenými datem 25. března, kdy ve skutečnosti již jejich pisatelé byli mrtví.
27. března
říšský zplnomocněnec v Dánsku Werner Best žádal urychlené povolení návštěvy dánské delegace v Terezíně, aby se uklidnila dánská veřejnost znepokojená řadou úmrtí dánských vězňů v německých koncentrčních táborech.
6. dubna
se rozhodl uprchnout vězeň rodinného tábora Vítězslav Lederer, aby varoval před tím, co se děje v osvětimské továrně na smrt. Uprchl v esesácké uniformě. Pomohl mu k ní SS-Rottenführer Viktor Pestek, jeho druh na útěku.
6. a 7. dubna
na poradě o výstavbě leteckých továren rozhodl Hitler, že pro ně má být nasazeno 100 000 pracovních sil z řad židovských maďarských kontingentů. Protože se tím rušil dřívější rozkaz, že židovští vězňové nesmějí být na práci nasazeni na německém území, přislíbil Hitler, že tuto záležitost projedná osobně s Himmlerem.
7. dubna
uprchli z Osvětimi dva slovenští židovští vězňové Walter Rosenberg a Alfred Wetzler. Území osvětimského táborového komplexu opustili o tři dny později.
13. dubna
si do svého terezínského deníku zapsal Egon Redlich : Na náměstí města hrál poprvé židovský orchestr... Naši nepřátelé mají novou válečnou taktiku - zastírání očí, stavění Potěmkinových vesnic... Ale melodie nám nepomohly zapomenout na ty strašné oběti, pogromy, které nás ještě čekají, nebezpečí, které má nyní jen jinou tvář.
25. dubna
Eichmann v Budapešti nabídl Joelu Brandovi, členu židovského záchranného výboru, prodej milionu židů pod heslem Zboží za krev, krev za zboží
. Mezinárodní židovské organizace měly Německu poskytnout 10 000 nákladních aut na vyzbrojení dvou divizí Waffen-SS a navíc některé další vzácné zboží. Eichmann nabídl prodat i židy vězněné v Terezíně.
25. dubna
dorazili A. Wetzler a W. Rosenberg do Žiliny, kde sepsali obsáhlou zprávu o Osvětimi, která podrobně popsala vražedný mechanismus a rekonstruovala sled transportů svážejících oběti z nejrůznějších zemí Evropy. Rosenbergovi odbojové hnutí obstaralo falešné papíry na jméno Rudolf Vrba. Německý Červený kříž 26. dubna urgoval ústřednu gestapa o slíbený termín návštěvy Terezína a jednoho židovského pracovního tábora.
28. dubna
zpráva Wetzlera a Vrby byla z Žiliny dopravena do Bratislavy, kde se jí ujala tzv. pracovní skupina, tajné vedení židovského odboje na Slovensku. Rozhodli se předat zprávu především vůdcům nyní zvlášť ohrožených maďarských židů. Stalo se tak příštího dne.
V květnu
V květnu pronikl uprchlý vězeň rodinného tábora Vítězslav Lederer několikrát tajně do Terezína a informoval okruh svých přátel o osvětimské továrně na smrt a o osudu terezínských transportů do Birkenau. Pokusil se bezúspěšně předat svou zprávu do Ženevy Mezinárodnímu výboru Červeného kříže.
11. května
si zapsal Egon Redlich: Slunce svítilo a orchestr vyhrával, malovali fasády domů, krášlení města, 'Stadtverschönerung', a tam v Berlíně někdo rozhodl, že 7 500 Židů pojede na východ, aby bylo na 'Stadtverschönerung' dost místa.
15. května
Eichmann naposledy hovořil s členem židovského záchranného výboru v Budapešti Joelem Brandem, kterého o tři dny později zvláštní německé letadlo odvezlo do Turecka, kde měl představitele Jewish Agency informovat o německé nabídce krev za zboží
.
Tentýž den
odjíždí do Osvětimi první transport maďarských židů, který celý končí v plynových komorách Osvětimi, ačkoli Eichmann právě přislíbil Brandovi, že se žádné židovské deportace neuskuteční v příštích dvou týdnech, které mu vyměřil pro jeho misi a pro jeho návrat.
Tentýž den
odjíždí z Terezína do Osvětimi transport s 2 504 vězni, který je bez selekce převeden do rodinného tábora.
16. května
odjíždí z Terezína dalších 2 500 vězňů do tohoto rodinného tábora.
17. května
říšský vůdce SS Heinrich Himmler dal souhlas, aby delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže navštívil Terezín a jeden židovský pracovní tábor. Právě pro případ podobných návštěv byl stylizován Pracovní tábor Birkenau u Nové Beruně
, jak museli vězňové rodinného tábora uvádět svou adresu na odesílaných dopisnicích.
18. května
odjíždí z Terezína do rodinného tábora třetí transport. Mezi 7 500 vězni deportovanými těmito třemi transporty bylo 3 125 německých, 2 543 českých, l 276 rakouských a 559 holandských židů. Osvobození se ze všech dožilo jen 401 lidí.
19. května
byl o Himmlerově rozhodnutí informován vedoucí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně dr. Roland Marti.
22. května
vatikánský chargé ďaffaires v Bratislavě G. Burzio odeslal do Vatikánu zprávu Wetzlera a Vrby, sepsanou po jejich útěku z Osvětimi a odhalující apokalyptický osvětimský zločin. Podle editorů vatikánských dokumentů se na místo určení dostala až v říjnu.
Téhož dne
bratislavský rabín dr. Weissmandel poslal za pomoci slovenského odboje zprávu Wetzlera a Vrby do Ženevy československému představiteli Jaromíru Kopeckému.
Téhož dne
si v Terezíně zapsal Max Braun: Je opět špatné počasí, přesto vyndali okna a myjí je. Chtějí opravdu komisi ukázat vzorné ghetto - vzorek bez ceny.
4. června
bylo v Terezíně 27 963 vězňů, z toho 12 640 z Protektorátu a 9 143 z Německa.
6. června
zaznamenal v Terezíně Willy Mahler: Záhy po poledni byla zde kolportována zpráva o zahájení invazních akcí na západě... Tváře nás všech jsou po dlouhých měsících veselejší a radost dokazující.
O tři dny později: Z oficiálních míst jsme slyšeli, že zatím akce zkrášlení města stála maličkost asi 5 a půl milionu korun.
10. června
obdržel československý diplomatický představitel ve Švýcarsku Jaromír Kopecký úplný text zprávy A. Wetzlera a R. Vrby. Za část nejvíce alarmující k okamžitým činům považoval sdělení, že vězňové terezínského rodinného tábora, kteří tam přijeli 8. září 1943, byli po půlroční karanténě zavražděni v plynové komoře a že 20. června čeká stejný osud transporty deportované tam 20. prosince.
13. června
Jaromír Kopecký odeslal do Londýna depeši o zločinu spáchaném v březnu na vězních terezínského rodinného tábora a o tom, že se opakování této hromadné vraždy připravuje na 20. červen s vězni, kteří tam byli deponováni před půl rokem.
14. června
zaznamenal W. Mahler z terezínské pošty: Večer mám mnoho práce s doručením korespondenčních lístků došlých od účastníků posledních květnových transportů z Birkenau. Celkem prý došlo 2 500 lístků. Na lístky lze okamžitě odpověděti.
Bylo to poprvé, co bylo možno z Terezína psát do Birkenau. Do Birkenau ovšem tyto dopisnice nikdy doručeny nebyly.
V první polovině června 1944
dva uprchlí osvětimští vězňové Arnold Rosin a Czeslaw Mordowicz sepsali v Liptovském Mikuláši svou zprávu, která doplnila svědectví Alfreda Wetzlera a Rudolfa Vrby, a to zejména informacemi o krvavém masakrování maďarských židů.
15. června
došla do Londýna a byla dešifrována depeše Jaromíra Kopeckého odeslaná před dvěma dny z Ženevy. Londýnský rozhlas poprvé zveřejnil zprávu o vraždění v terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Birkenau.
16. června a v následujících dnech
londýnský rozhlas vysílal zpravodajství o tom, co se v rodinném táboře stalo, spolu s varováním před nebezpečím hrozícím jeho vězňům 20. června. V Praze i v Berlíně vedoucí říšské orgány byly o těchto relacích informovány.
18. června
vyslechla československá Státní rada v Londýně zprávu o tragickém osudu československých židů v Osvětimi-Birkenau a přijala k ní rezoluci s výstrahou, že viníci již spáchaných i budoucích zločinů neujdou trestu.
19. června
zaznamenal Egon Redlich: Všechno je soustředěno na jedinou věc: na komisi. Prší rozkaz za rozkazem. Děti ve školce budou během návštěvy zpívat, dělníci se budou vracet domů, budou kulturní představení a velké sportovní soutěže, také těch několik ovcí, co tu zůstaly, se budou pást na trávě kolem města - děti, dělníci, ovce - dokonalá idyla.
20. června 1944
byl první židovský starší terezínského ghetta, Jakob Edelstein - po půl roce věznění v bunkru osvětimského kmenového tábora - popraven na dvoře krematoria III v Birkenau. Krátce předtím opět shlédl svou manželku Miriam a syna Ariela, kteří byli přivedeni z rodinného tábora. Před Edelsteinovýma očima je zastřelili.
22. června
byl v Terezíně svolán apel dánských vězňů. Bylo jim sděleno: Budou-li kritizovat poměry v ghettu, přestanou dostávat potravinové balíčky a zruší se jejich privilegium, že Dánové nejsou zařazováni do východních transportů.
Téhož dne
musel židovský starší P. Eppstein předložit komandatuře SS návrh svých odpovědí na otázky, které bylo možno očekávat od zahraničních návštěvníků.
23. června
se odehrál vrcholný akt zkrášlování
Terezína. Delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže dr. Maurice Rossel a dva dánští delegáti F. Hvass a J. Henningsen navštívili Terezín. Eppstein po jejich odchodu vyjádřil nejbližším svým spolupracovníkům názor, že tito všemi mastmi mazaní pozorovatelé
se nedali oklamat.
Téhož dne
v Ženevě J. Kopecký, G. M. Riegner a F. Ullmann předali Mezinárodnímu výboru Červeného kříže úplný text zprávy A. Wetzlera a R. Vrby o Osvětimi a Birkenau.
Téhož dne
Walter Garrett, šéfkorespondent britské zpravodajské agentury Exchange Telegraph, dostal jinou cestou - z Maďarska - text zprávy Wetzlera a Vrby. O jejím obsahu telegraficky informoval nejen světový tisk, ale přímo i vedoucí britské a americké státníky.
24. června
se M. Rossel a dánští delegáti věnovali prohlídce pražských pamětihodností. Rosselova zpráva byla již napsána: Řekněme, že náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli místo, které žije téměř normálním životem...
Terezín označil Rossel za konečný tábor, odkud nikdo není deportován dále.
25. června
Egon Redlich do deníku zapsal groteskní příhodu z návštěvy delegace: Nekuřte, pánové, pan Eppstein vydal zákaz kouření ve městě, řekli Němci členům komise Červeného kříže.
Téhož dne
Eichmannův referent pro Terezín Möhs, když byl informován o nadšené Rosselově zprávě, projevil bezvýhradné uspokojení
a Rosselův německý průvodce Terezínem von Heydekampf prohlásil: Věc se zdá být vyřízena
.
Po 25. řervnu
K využití Himmlerova souhlasu s návštěvou židovského pracovního tábora neprojevilo iniciativu ani gestapo, ani Červený kříž. Pracovní tábor Birkenau u Nové Beruně
v podobě rodinného tábora nebyl už potřeba. Likvidoval se tehdy obvyklým způsobem. 8. březen se neopakoval ve stejné podobě. Koncem června začaly selekce, tentokrát nazývané odvody na práci.
26. června
maďarské vládě byla předána americká nota požadující zastavení židovských deportací a hrozící odvetným leteckým bombardováním Budapešti.
Téhož dne
v českém vysílání z New Yorku připomněli Jiří Voskovec a Jan Werich německé zločiny v Lidicích a Ležákách a ještě další zločin: Zabíjení židů z Terezína v plynových komorách...
Počátkem července
pracovní komanda s l 500 muži odjela do táborů ve Schwarzheide a Blechhammeru, komanda s 2 000 ženami do táborů ve Stutthofu, Christianstadtu a Neuengamme, 80 až 100 dospívajících chlapců bylo nasazeno na práci v Osvětimi a v jejích různých venkovních komandech. Ze všech těchto na práci nasazených vězňů se osvobození dožilo l 167.
4. července
československá vláda rozeslala osmi spojeneckým vládám Zprávu o podmínkách v koncentračních táborech Osvětim a Birkenau
, ve které je popsán chod osvětimské továrny na smrt podle svědectví uprchlých vězňů.
V noci z 10. na 11. červenec
byla v Birkenau na území rodinného tábora vyhlášena táborová uzávěra
a do plynových komor bylo odvezeno na 3 000 terezínských žen a dětí.
V noci z 11. na 12. červenec
bylo dokončeno vyvraždění zbývajících - přibližné 3 500 - vězňů v terezínském rodinném táboře v Birkenau, který přestal existovat.
13. července
osvětimská komandatura nařídila všem židovským vězňům v Osvětimi a Birkenau (s výjimkou polských a řeckých), aby napsali dopisnice, že jsou zdraví, cítí se dobře a prosí o zaslání balíčků.
21. července
zástupce říšského tiskového šéfa M. Sündermann na tiskové konferenci se zahraničními novináři obhajoval německou politiku vůči židovskému obyvatelstvu poukazem na Terezín, kde v židovském společenství pod židovskou samosprávou žijí staří a zvlášť zasloužilí lidé, které nedávno navštívil delegát Mezinárodního Červeného kříže. Ostatní práceschopní židé jsou nejprve soustředěni do velkých shromažďovacích táborů, kde jsou přezkoumáni z hlediska nejúčelnějšího pracovního nasazení. Práce neschopní přicházejí do tak zvaných rodinných ghett... Příklad evropského řešení židovské otázky
se jednou stane školou pro celý svět, prohlásil M. Sündermann.
Tisk
