Přísaha lidových soudců v pankrácké věznici v Praze. ČTK, 1. září 1945.
Velký retribuční dekret se rozhodně odchýlil od západoevropské praxe v otázkách procesních. V Londýně Beneš tvrdil, že čím dřív bude retribuce hotová, tím dřív se obnoví běžný každodenní život a justiční systém bude moci fungovat podle standardních pravidel právního státu. Proto doporučoval, aby vláda stanovila jasné datum, kdy procesy s válečnými zločinci a kolaboranty skončí. S cílem retribuci urychlit také navrhoval, aby délka projednávání jednotlivého případu u soudu byla omezena, aby každý byl ukončen v co nejkratším možném čase. Tento směr úvah nakonec dovedl československého prezidenta k mimořádnému závěru: rozsudek retribučního soudu měl byt konečný. Argumentoval tím, že řízení by mělo býti pokud možno co nejkratší a stěží lze doporučiti, aby z rozsudků těchto soudů bylo přípustné odvolání
. Když Pauliny-Toth proti návrhu namítl, že takto nebudou mít odsouzení odvolací právo, Stránský odpověděl, že obžalovaní si nezaslouží žádné zvláštní ohledy. Ministr spravedlnosti k tomu dodal: Považujeme kategorii těchto obžalovaných za zvlášť ničemnou a zavržitelnou.
S tímto míněním, které mezi členy převážilo, exilová vláda oddaně vtělila Benešovo doporučení do právního předpisu. Paragraf 31 velkého retribučního dekretu tedy zněl: Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků.
Výjimečný stav
Právní rada v Londýně schválila zrušení práva na odvolání na základě důvodu, že druhá světová válka představuje výjimečný stav, kdy je nutné užívat mimořádná nařizovací opatření. Rakouské (habsburské) právo připouštělo sumární rozsudky a vylučovalo soudní revizi v případech, kdy se zločinnost v určité oblasti vymkla kontrole. Exiloví politici chybně předpokládali, že retribuční soudy začnou působit ještě v době, než skončí ozbrojený konflikt, a že se Československo bezprostředně po válce bude podobat výmarské republice v prvních letech existence, kdy na jejím území operovalo množství ozbrojených nepřátelských paramilitaristických skupin. Soudy budou muset tedy pracovat za pomoci zkrácených procedur, podobně jako na válečném poli či za situace občanských nepokojů. Jak se později ukázalo, exiloví politici plánovali situaci, jež nikdy nenastala. Soudy začaly být oficiálně zřizovány teprve dva měsíce po skončení ozbrojeného konfliktu. Navíc v českých zemích řádění záškodnických band nebylo nepřátelské vůči státu. Naopak tyto divoké a nikým neřízené bandy stály na straně vlády. Když se ukázalo, že potrestání kolaborantů zabere více času, režim lpěl na zkráceném řízení i nadále, třebaže idea rychlé retribuce byla již dávno opuštěna. Ačkoli Beneš původně navrhoval, aby retribuce trvala pouhé tři měsíce, velký retribuční dekret zřizoval lidové soudy na dobu jednoho roku a Národní shromáždění jejich činnost potom prodloužilo ještě o jeden rok. Nemožnost odvolání však zůstala zachována.
Naprosté popření práva obžalovaného na odvolání je hlavní příčinou rozporuplnosti a nespravedlnosti poválečné retribuce v českých zemích. Je pravda, že i jiné země omezily možnosti odvolání, ale nikde v západní Evropě nebyl verdikt nižšího soudu zcela nenapadnutelný, tak jako tomu bylo zde. Rovněž v Maďarsku existoval odvolací orgán, jenž mohl revidovat rozsudky, pokud s tím soudci nižšího soudu souhlasili. Bez práva na odvolání neměla osoba odsouzená před českým lidovým soudem žádnou možnost opravného prostředku proti nepřiměřeným, aberantním či podjatým rozsudkům. Chyběla procesní úprava pro odstranění nesrovnalostí v trestech jednotlivých soudů. V jednom důležitém ohledu však velký retribuční dekret přece jen dostál principu fair play: pokud bylo obhajobě zamezeno odvolat se, platilo to také pro obžalobu. Toto totální odmítnutí soudní revize, pokud by se v budoucnu neobjevily nové důkazy, poskytovalo důležitou obranu před politizací retribučních soudů. Soudci mohli rozhodovat s jistotou, že vláda nebude moci změnit jejich verdikty, které bude považovat za sporné.
Volnost rozhodování soudců dále omezovalo povinné trvání trestu od pěti do dvaceti let. V Londýně vždy skeptický Pauliny-Toth přesně předpovídal: Bude-li lidový soud považovat dolní hranici sazby za příliš vysokou a přísnou, může snadno dojít k tomu, že obžalovaného raději osvobodí.
Soudy také nemohly přihlížet k obvyklým polehčujícím okolnostem, jako je charakter obžalovaného, jeho dosavadní život nebo zajištění jeho nezletilých potomků. Benešův osobní tajemník Eduard Táborský kritizoval zmíněné omezení a zastával se ponechání těchto otázek v diskreční pravomoci soudců. Jeho názory však byly rovněž ignorovány. První odstavec paragrafu 16 velkého dekretu kategoricky stanovil: Trest na svobodě nelze snížiti pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější.
Druhý odstavec však přece jen otvíral dvířka větší volnosti soudců. Podle něho mohl být trest zmírněn, či dokonce prominut, pokud po spáchání zločinu pachatel přispěl k odstranění škody, již způsobil, tím, že napomáhal osvobození republiky. Soudy taktéž mohly zmírnit trest, pokud obžalovaný otevřeně kolaboroval, aby skryl své odbojové aktivity, avšak pouze v případech je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázati, že obžalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu
. Dekret ponechal soudcům na zvážení, co je takovým vlasteneckým činem a do jaké míry jej lze vzít v úvahu při meritorním rozhodování.
Veřejná poprava Josefa Pfitznera, které přihlíželo na 30 000 diváků. ČTK, 6. září 1945.
Poprava do dvou hodin
Zákaz odvolání a omezení polehčujících okolností nebyly však nejproblematičtějšími aspekty českého retribučního dekretu. Nejpozoruhodnějším ustanovením velkého dekretu byl paragraf 31, který stanovil: Trest smrti se vykoná do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného může byt lhůta prodloužena o další hodinu.
Odsouzený měl právo žádat o milost prezidenta republiky, avšak žádost neměla odkladný účinek pro vykonání rozsudku. Pokud prezident nevyhověl během stanovených tří hodin, exekuce proběhla podle plánu. V praxi mohly jen nejprominentnější případy doufat v milost. I tehdy když soudy posílaly telegramem žádost odsouzeného do Prahy, prezident vesměs neztrácel čas revizí rozsudků a jejich rušením. Absurdita tříhodinové lhůty je jasně patrná v případě udavačky Olgy Trpíškové. Protože její odsouzení bylo jisté a její činy mohly být potrestány i trestem smrti, její rodiče nečekali na výrok soudu a předem žádali prezidenta o milost pro případ, že by jejich dcera byla potrestána smrtí. Trpíšková nakonec dostala doživotní trest a nepotřebovala prezidentskou milost. Vzhledem ke spěchu a k předpojatosti soudců u mnoha procesů je ovšem velmi pravděpodobné, že tříhodinová lhůta vedla i k popravě nevinných osob.
Absence práva na odvolání a jen neopodstatněné naděje na prezidentskou milost vedly k tomu, že nesmírně vysoké procento rozsudků smrti bylo vykonáno během tří hodin. Právě v tomto spočívá největší rozdíl české retribuce ve srovnání s praxí v ostatní Evropě. Počet odsouzených na smrt u českých soudů byl vysoký, nikoli však zcela disproporční, zvláště pokud vezmeme v úvahu značné rozdíly v podmínkách v jednotlivých okupovaných zemích. Ale procento skutečně provedených poprav v českých zemích bylo nepoměrně vysoké. Necháme-li stranou Norsko, kde byla jen hrstka kolaborantů odsouzena k trestu smrti, žádná jiná země, pro niž je statistika dostupná, se zdaleka nepřibližuje míře provedených poprav v českých zemích. Dánsko vykonalo asi 60 % rozsudků smrti, avšak podobně jako v Norsku absolutní počet odsouzených byl relativně malý. Podobně jako jejich čeští soudruzi byli i maďarští komunisté zcela nepřiměřeně zastoupeni v tamní vícestranické vládě. Avšak i míra poprav v Maďarsku se pohybovala pod hranicí 40 %. Ve Francii, tedy v zemi s nejvyšším absolutním počtem odsouzených k trestu smrti, byla poprava skutečně provedena jen u sotva jedné devítiny všech případů. I kdybychom nebrali v úvahu 4397 odsouzených k trestu smrti in absentia, poměr skutečně popravených k odsouzeným byl stále ještě třicetiprocentní. V důsledku toho v českých zemích, kde žil v porovnání s Francii jen čtvrtinový počet obyvatel, bylo popraveno téměř tolik lidí jako ve Francii. Kromě Bulharska, kde stalinistický režim zlikvidoval tisíce lidí, ještě než válka skončila, české retribuční soudy poslaly v přepočtu na jednoho obyvatele zcela evidentně více obžalovaných na smrt, než v kterémkoli jiném státě Evropy.
Slovensko a české země
Důsledek zákazu odvolání a tříhodinové lhůty je velmi dobře patrný při srovnání se situací na Slovensku. Slovenský právní předpis také nedovoloval odvolání. Tak jako v českých zemích i na Slovensku mohl odsouzený doufat pouze v úspěch své žádosti o milost. Jenže slovenské nařízení dávalo lhůtu osmačtyřiceti hodin, a nikoli pouhé tři hodiny pro případnou revizi. V praxi se žádosti o milost táhly déle a odsouzení často trávili ve vězení řadu měsíců čekáním na odpověď. V porovnání s rychlými popravami, jež čekaly odsouzené v západních částech státu, na Slovensku se kola spravedlnosti otáčela pomaleji. Mezitím mohly vášně vychladnout a začaly se brát v úvahu polehčující okolnosti. V důsledku těchto skutečností se na Slovensku milost udělovala s větší pravidelností, takže tamní podíl vykonaných poprav představoval jen 41,5 %, tedy o více než polovinu méně než v českých zemích.
Případ Petera Starinského dokládá rozdíly v žádostech o milost mezi Slovenskem a českými zeměmi. Starinský působil na počátku války jako okresní velitel Hlinkových gard, místní obdoby Mussoliniho černokošiláčů. V této úloze, jak bratislavský Národní soud konstatoval, vykonával všechny příkazy, které mu byly dány, a obzvláště ty, jež se týkaly protižidovských a protikomunistických opatření. Důsledné plnění zadaných úkolů nakonec Starinského vyneslo v roce 1941 do čela Ústřední státní bezpečnosti, kde mimo jiné dohlížel také na nechvalně proslulou slovenskou věznici v Ilavě. Byl odpovědným za výslechy politických vězňů a přinejmenším neučinil nic, aby zamezil používání mučení pro vynucení přiznání. Spolupracoval s SS a gestapem a osobně se obohatil z arizace židovského majetku. V závěru války organizoval likvidační výpravy proti partyzánům a plně se účastnil německého potlačení Slovenského národního povstání v roce 1944. Bránil se tím, že vykonával totéž jako kterýkoli jiný státní zaměstnanec. Dne 9. prosince 1946 jej nakonec slovenský Národní soud odsoudil k trestu smrti. Oproti postupu v českých zemích se nepřistoupilo k neprodlenému výkonu rozhodnutí. Namísto toho tamní Národní soud vyslyšel Starinského žádost o milost a postoupil ji do Prahy s doporučením, aby udělený trest smrti byl zmírněn na třicet let vězení. Slovenský pověřenec spravedlnosti požadoval, aby jeho trest byl zmenšen ještě víc, na pouhých dvacet let.
Zdá se, že Starinský chytře hrál dvojí hru. Ukrýval ve svém obydlí Židovku, a navíc odmítl vydat francouzské válečné zajatce nacistům. Ještě důležitější bylo, že intervenoval ve prospěch propuštění z vězení dvou vůdců odboje, kteří se oba později stali místopředsedy Slovenské národní rady, což byl hlavní správní a legislativní orgán po válce na Slovensku. Jistě neuškodil Starinskému ani fakt, že za války dovolil Igoru Daxnerovi, budoucímu předsedovi Slovenského národního soudu, aby byl internován v sanatoriu a ne ve vězení. Ministr spravedlnosti v Praze se přiklonil k doporučení Národního soudu a přes námitky slovenského národního prokurátora doporučil zmírnění rozsudku. Dne 17. června 1947 se československá vláda jednomyslně shodla na zmírnění trestu na třicet let vězení. Do té doby uplynulo víc než šest měsíců, než byl tento verdikt vyhlášen - čas dostatečný pro to, aby vznikly obavy o Starinského dva nezletilé potomky; čas dost dlouhý pro ochladnutí vášní a promyšlení možnosti udělení milosti.
Podobný postup - snižování rozsudků smrti s odstupem času na dlouholeté tresty - lze sledovat také v jiných koutech poválečné Evropy, od Slovenska po Francii, i v případě spojeneckých vojenských tribunálů v okupovaném Německu. Jen v případě českých zemí dekret zamezoval rozumné šanci na udělení milosti. Výsledkem byla skutečnost, že procento vykonaných poprav v českých zemích značně překračovalo 90 %.
Jak kapitola dokazuje, původ české poválečné retribuce nebyl komunistický. Ono nesrozumitelné označení válečných zločinců vymysleli v Londýně,
poznamenával Jaroslav Drábek, který v době retribuce zastával funkci generálního prokurátora. Ani ty prvky retribučního práva, které nejvíce narušovaly tradice západní jurisprudence - tedy retroaktivita, nemožnost odvolání a sumární popravy -, se nezrodily ve stínu Kremlu, nýbrž v úřadovnách prezidenta Beneše a jeho stoupenců, z nichž mnozí měli právnické vzdělání. Třebaže Košický vládní program znamenal vítězství široké definice kolaborace, jak ji chápali komunisté, dekret byl napsán a schválen v Londýně. A právě on představoval hlavní směrnici pro výkon poválečné retribuce v českých zemích. Dokonce jediná novinka z Košického vládního programu - Národní soud - se časem proměnila v instituci, jež komunistům po válce přidělala nejvíce starostí. Místo aby jen papouškoval politická zadání, prokázal vysokou odolnost proti politickému nátlaku, a to i za vypjatých okolnosti.
Na závěr úvah o původu české retribuce je nutné znovu poukázat na to, že Československo nebylo osamělé ve své snaze potrestat válečné zločince a kolaboranty. Úsilí prezidenta a vlády o retribuci nebylo samo o sobě pomýlené. V mnoha ohledech se jednalo o vysoce morální snahy. Hrůzy druhé světové války vyžadovaly odpověď a rozšíření retribučních soudů po Evropě jasně ukazuje, že šlo o cosi více než jen o politicky motivovanou pomstu. Nicméně československá vláda se při vytváření klíčového právního předpisu dopustila chyby. Strůjci tohoto už ze své podstaty vadného právního dokumentu, tohoto osudného a ostudného dekretu
, přijali opatření, jež dovolovala, ba dokonce podporovala vznik hrubých pochybení, k nimž došlo později. Koneckonců soudy mohou být spravedlivé jen do takové míry, jakou jim dané zákony dovolí.
|
Otištěná část druhé kapitoly z práce Národní očista. Retribuce v poválečném Československu navazuje na rozhovor s B. Frommerem, který jsme přinesli v Rch 8/2010. Kniha právě vyšla v nakladatelství Academia v překladu Jakuba Rákosníka (506 stran, doporučená cena 425 Kč) a je mimořádně zajímavým pohledem na to, co se v ČSR odehrálo v letech 1945-1948 v souvislosti se snahou potrestat válečné zločince a kolaboranty. Mezititulky Rch. |
Tisk
