Na začátku srpna 1941 jsem šla s jedním mladým mužem kus cesty po ulici od synagogy až na roh Artilleriestrasse. Zeptal se mne, jestli už vím, že odteď musíme všichni nosit na šatech žlutou hvězdu. Podívala jsem se na něj nevěřícně se strany a zespoda - byla jsem mnohem menší než on, protože mi bylo právě deset let, a chtěla jsem vědět, jestli je to něco podobného jako ty malé fosforeskující brože ve tvaru pudlíků nebo ryb, které jsme nosili na klopách kvůli zatemnění. Krátce na to jsme se při hodině ručních prací učili přišít podšívku na žlutou šesticípou hvězdu (černou na žlutém podkladě) a čistě ji zaobroubit. Můj pátý školní rok, 1941/1942, byl tedy tím rokem, kdy jsme začali nosit žlutou hvězdu. Nerada nyní vysvětluji své pocity, které jsem měla v dětství, protože je možno je odvodit z pozdějších zážitků a událostí, ale musím vám něco vysvětlit: my jsme se za to nestyděli. Necítili jsme ani ponížení, ani jsme neměli pocit méněcennosti. Bylo tomu zcela naopak: byli jsme to my, kdo stál na straně spravedlnosti a práva. Zlo a bezpráví působili ti druzí. A právo nakonec jistě zvítězí. Cítili jsme se jako Makabejští, kteří bojovali ve jménu své víry proti přesile. Na tyto myšlenky jsme my děti nepřišly samy, ale doma nám je na cestu vštěpovali naši rodiče a ve škole naši učitelé. Jako zaklínadlo nás doprovázela slova 121. žalmu, která jsme během posledních prázdnin sborově nastudovali: Hine lo janum welo jischan, Schomer Israel.
Viz, ochránce Izraele nespí a neodpočívá.
Ale když si dnes představím - a představuji si to často, že bych byla tenkrát jako matka posílala své děti, 10 nebo 12 let staré, se žlutou hvězdou na šatech na ulici a do školy, nevím, jestli by mi byly tenkrát vůbec pomohly myšlenky na konečnou spravedlnost. Matky tenkrát jistě trpěly více než jejich děti. Na cestě do školy přešla na stanici rychlodráhy u zoologické zahrady, kde byla vždycky tlačenice, těsně kolem mne nějaká žena, a strčila mi nenápadně tabulku čokolády. Jednou mě zadržel policista v Joachimstrasse, protože se mi při běhu (chodila jsem do školy pořád pozdě) rozepnul kabát. Vytknul mi, že pak není vidět mou hvězdu. Musela jsem si kabát zapnout.
V zimě jsem nosila tmavě modrý kabát s kožešinkou, který mi ušila moje matka - jistě to byla králičina - a k tomu světlý rukávník na šňůrce. Bylo to ale v době, kdy Židé již dávno museli odevzdat všechny kožešiny, stejně jako tisíce jiných věcí - šperky, stříbro, rádia, jízdní kola, psací stroje, domácí elektrické spotřebiče atd. Protože jsem se nechtěla vzdát svého rukávníku, přišila mi matka na šňůrku stužku s nápisem: majetek paní Berty Pisarkové. Oné zimy 41/42 jsem se třásla před každým policistou, který by mne mohl zadržet kvůli rukávníku, který jsem nosila vedle své židovské hvězdy. Ale mému rukávníku se nic nestalo.
Tisk
