Na sněhem pokryté cestě ze sprch
do rodinného tábora šla proti nám
skupina žen. Když viděly ty mnohé děti
mezi námi, volaly :Dzieciątki! Dzieciątki!
a vypukly v pláč. A my nevěděly proč.
Dětský blok v táboře BIIb, zvaný rodinný tábor, ona podivná a podivuhodná enkláva v osvětimském komplexu, jakoby nebyl skutečností: nezachoval se žádný oficiální dokument z oné doby, který by potvrdil jeho existenci. Svědčí o něm jen vzpomínky bývalých vězňů, napsané krátce po osvobození1 - či zachycené o dvacet let později2 - a ve všech se lidská paměť, jak je jejím zvykem, chová naprosto svévolně, i pokud jde o základní údaje. V jednom se však všechna svědectví shodují: v rozhodujícím podílu Fredyho Hirsche na založení dětského domova v bloku 31 a na utváření jeho charakteru. Zdá se mi proto vhodné začít jím.
Péče o mládež v terezínském ghettu byla přímým a přirozeným pokračováním výchovných programů židovské svépomoci uskutečňovaných poté, co bylo židovským dětem v roce 1940 zakázáno navštěvovat školy - a dětský blok v Birkenau navazoval přímo, již méně přirozeně, na výchovnou práci v ghettu. Stejně tak působení Alfreda Hirsche, zvaného všemi Fredy, vytváří nepřetržitou souvislost, a to jak přesvědčením, tak činem.
Z článku napsaného 25letým Fredym v době okupace v Praze3 - i ze stati k prvnímu roku trvání domova L 417 v Terezíně4 - mluví stejné přesvědčení vyplývající z Fredyho sionistické víry: nutnost dosáhnout fyzické zdatnosti k obnově židovského národa, nezbytnost zachránit mládež před rozkladem morálních hodnot, důležitost duševního a tělesného sebeovládání. Totéž zní z Fredyho výroků, které utkvěly v paměti jeho chovanců z mládežnického hnutí Makabi Hatzair: Co nás nezničí, nás posiluje.
Všechno jde, když se chce.
5 V praxi to znamenalo především osobní příklad a pak tělesnou přípravu a skautské hry na hřišti Hagiboru v okupované Praze, sport na terezínských baštách a přísné kontroly čistoty na heimech, které byly dětmi nazývány jednou z terezínských ran
.
Nic nesvědčilo o tom, že by u Fredyho došlo k naprostému přelomu mezi minulou dobou a skutečností, přelomu, který se odehrával v Osvětimi (na rozdíl od pouhé kvantitativní a kvalitativní změny mezi domovem a Terezínem), přelomu v samém jádře lidské existence6. Fredy v Birkenau byl stejný jako Fredy v Praze, kam uprchl roku 1935 z Německa: hladce zčesané vlasy, vyleštěné holinky, vzpřímená chůze, pruská disciplína, vyzařující optimismus a odhodlanost. Ani náznak zlomu. Není pochyb, že jeho zevnějšek mu pomáhal ve styku s Němci: byla tu jistá podoba v oblečení, chování, způsobu řeči.7
O založení dětského bloku neexistuje přímé svědectví. Vychovatelé ze zářijových transportů vyprávěli příchozím z prosince (a jen oni zůstali na živu), že Fredy spolu s Leo Janowitzem - generálním sekretářem terezínského ghetta a číslem 1 v zářijovém transportu, určeným stát v čele takzvaného nového pracovního tábora
- se krátce po příjezdu obrátili na velitele tábora.8 Poukázali na to, že děti ztěžují dodržování discipliny na blocích i při apelu a překážejí rodičům při práci. Navrhli proto soustředit děti většinou mluvící jen česky, ve dne v jednom bloku a nejprve je naučit všem německým povelům táborového života. Není známo, v jaké instanci bylo otevření dětského bloku potvrzeno a v jaké míře bylo částí příprav na eventuální návštěvu komise Mezinárodního výboru Červeného kříže. Fredy se vzdal své mocné funkce lagerkápa a stal se vedoucím dětského domova čili jeho blockältesterem. Důsledně pokračoval politickou cestou, kterou vyznačil Jakub Edelstein, první Judenältester terezínského ghetta, ještě v Praze, po okupaci v březnu 1939: pokusit se využít zájmu Němců k záchraně Židů, hlavně židovské mládeže, biologického jádra židovské budoucnosti.9
Mezi 5 007 deportovanými dvěma transporty v září 1943 bylo 274 dětí do 14 let10 a velká většina kromě nejmenších a nemocných byla soustředěna v dětském bloku. Počet 600 až 700 dětí, uvedených v mnoha vzpomínkách, se týká období ledna až února 1944, po příjezdu dvou prosincových transportů, ve kterých bylo 353 dětí, a pak zase posledních šesti týdnů po příjezdu květnových transportů. Fredy na základě osobní známosti s učiteli židovských škol z Prahy a z Brna, s vychovateli a opatrovnicemi z Terezína, vybral sbor přibližně dvaceti pracovníků. Hospodářskou stránku vedení svěřil Hance Epsteinové, bývalé vedoucí židovského kojeneckého útulku na Vinohradech. Hanka, tehdy 38letá, malé, pevné postavy, rychlých pohybů, byla v Birkenau plná energie, věděla si se vším rady. Naučila opatrovnice vyřezat jehlice z třísek paland, opravovat šatstvo pomocí nití vytažených z hrubých dek, nikdy se nevzdát.
Po příjezdu prosincových transportů přibral Fredy několik vychovatelů. Popis života na bloku vychází z jejich výpovědi, ale dá se předpokládat, že jeho řád byl stanoven Fredym již v prvních dnech jeho existence - a vlastně se nezměnil ani po jeho smrti. Bylo-li v Praze a Terezíně udržení tělesného zdraví důležitým prvkem výchovy, stalo se zde hlavním, existenčním smyslem. Fredy přinutil děti, aby se denně myly i v ledové, kalné birkenauské vodě, ačkoliv se jich šest i více muselo spokojit s jedním ubohým ručníkem. Vychovatelé měli nařízeno kontrolovat čistotu rukou, krku i rozkroku, jídelních misek, hrnků a kavalců, aby se zabránilo zavšivení a nakažlivým nemocem.11
Šlo o děti, které krátce předtím prošly těžkým traumatem dlouhé jízdy v dobytčích vagónech, příjezdu na osvětimskou rampu za křiku, bití, štěkotu psů. Některé byly ve zmatku prvních dnů odtrženy od rodičů, jiné viděly poprvé v životě své otce a dědy nahé, ponížené, bezradné. Děti ztratily všechny své drahocenné památky z Terezína a domova, zestárly během několika dnů o léta - a přece jen zůstaly dětmi toužícími po opoře, přátelství, činnosti, zážitcích.
Ráno byli chovanci dětského domova z bloků, ve kterých byly malé děti a dívky ubytovány s matkami a opatrovatelkami, větší chlapci s opatrovateli, odvedeni nejdříve na latríny, pak do umývárny a kolen osmé se dostavili do bloku 31 k apelu, který se konal v lágru dvakrát denně, ráno a odpoledne.12 Byli sčítáni po pěti uvnitř, což bylo zvláště v zimě, kdy teplota klesla pod nulu až na 20 stupňů, nesmírným ulehčením: dlouhé hodiny nepohnutého postávání v mrazu v nedostatečném oděvu představovalo pro mnohé vězně větší mučení než hlad. Na dětském bloku esesáci netýrali a sporý políček byl vždy důsledkem sčítání, které neodpovídalo předpokládanému stavu (jednou např. bylo zapomenuto dítě spící pod dekou).13 I když lidský život jako takový byl v Osvětimi bezcenný, přece jen měl cenu čísla: živí či mrtví, součet musel souhlasit. Děti si uvědomovaly důležitost hladkého a rychlého průběhu apelu hlavně pro Fredyho a chovaly se ukázněně především z lásky a obdivu k němu.
Blok 31 byl stejný jako všechny ostatní: stáje určené pro Rommelovu africkou armádu, bez oken, s větracími otvory pod střechou, rozdělené trámy na devět kójí bez přepážek po obou stranách komína metr vysokého a 60 cm širokého, který vedl podél celého bloku a sloužil především jako stupínek a jeviště.
Děti byly rozděleny po desíti až patnácti na 15 až 20 skupin podle stáří, chlapci a děvčata zvlášť. Seděly kroužek vedle kroužku na dřevěných stoličkách (neví se, kdy byly vyrobeny a na čí rozkaz), nejmenší ve stáří prvních tříd u vchodu, největší vzadu, snad také z bezpečnostních důvodů, v případě nečekané návštěvy: dětské říkanky a hry byly nejneškodnější. Skupiny seděly těsně vedle sebe a žáci mohli slyšet kromě vlastního předmětu i vyučování nejméně dvou sousedních skupin. Rodiče a ostatní vězni rodinného tábora neměli na dětský blok přístup jak pro nedostatek místa, tak ve snaze udržet čistotu a chránit skromný majetek domova před krádežemi. Bezdětní vězni pracující v různých komandech neměli s blokem žádný styk. O to víc přitahoval řemeslníky z mužského tábora, kteří se směli pohybovat mezi lágry. Ačkoliv pud sebezáchovy ve vyhlazovacím táboře zakazoval stesk po minulosti, dětský blok byl pro ně vánkem z dávných dnů, kdy měli domov a rodinu. Často s sebou tito návštěvníci přinesli propašovaný dárek: tužky, sešit, knihy, dětské šaty. Také členové SS si rádi odskočili do dětského bloku, snad i u nich probleskla jiskra lidskosti, byť dočasně.
Bylo jen přirozené, že dětský blok se stal střediskem odboje. Tam se v kumbále Fredyho scházel Rottenführer Pestek s krásnou René Neumannovou, svou láskou, za kterou zaplatil životem. Blok byl na konci tábora, což dávalo dostatečný čas k varování před blížícím se nebezpečím. Také pravděpodobnost udání zde byla nepatrná. Děti viděly návštěvníky mizející v pokojíku Fredyho nebo z něho vycházející, aniž by je to udivilo: v jejich očích byl Fredy nejdůležitější osobností tábora a z tohoto hlediska svědectví přeživších zkreslují faktickou situaci. Leo Janowitz, vedoucí Schreibstube, táborové kanceláře, měl ústřednější postavení, a stejně tak důležitější funkci v životě většiny vězňů měli blockältestři a různí kápové, mezi nimi Ada Fischer, terezínský kat. Vzhledem se podobal zvoníku z Notre-Dame, který přes svou hrubost miloval děti i často jim pomáhal - a přece se bály jeho pohlazení.14
Fredy stanovil pravidla: děti jedly na dětském bloku jak denní polévku, kterou většinou přinášeli chlapci z táborové kuchyně,15 hustší a teplejší než měli ostatní vězňové, tak přídavky, které pro ně vymohl: kávu s mlékem, nudle vařené v mléce, bílý chléb místo černého, kousky pečiva, hustou polévku uvařenou z obsahu balíků určených zemřelým vězňům. Tyto balíky byly přiváženy z pošty hlavního tábora v Osvětimi.16 To vše v malých dávkách, nepravidelně (mimo táborové polévky), ale v dostatečném množství, aby děti nevyhladověly, získaly sílu a radost. Děti proto byly v nesrovnatelně lepším zdravotním stavu než většina vězňů; přirozenou smrtí
hladem a vyčerpáním zemřelo během šesti měsíců pobytu zářijového transportu 22 % vězňů, z prosincového i více. Já si mezi dětmi bloku pamatuji jen jedinou smrt, asi 14leté dívky na zápal mozkových blan.
Zpočátku se rodiče, hlavně menších dětí (ty větší samy sledovaly rozdělování jídla ostrým zrakem), obávali, že opatrovníci budou své chovance okrádat o jídlo, ale časem se naučili jim důvěřovat. Fredy zakázal vychovatelům nejen jíst z dětských přídělů, ale i přijmout od dětí dar - lžíci husté polévky - a provinilce trestal vyloučením z dětského bloku. Zákaz se většinou dodržoval i po jeho smrti, nanejvýš vychovatel po rozdělení přídělu vytřel prstem misku - a trochu se styděl.17 Když se Avi Fischer, vychovatel skupiny většiny chlapců, v noci přivázal k nemocnému horečkou, aby nespadl z palandy, a jeho skupina mu za to chtěla udělit vyznamenání - lžíci polévky od každého z nich, bylo třeba Fredyho povolení.18 V některých skupinách dostával každý den některý z chlapců od každého člena skupiny lžíci polévky, aby se alespoň jednou za dva týdny každý z nich dosyta najedl. Dárkem k narozeninám byl dort
z chleba namáčený v kávě a slazený řepnou marmeládou, o nějž se oslavenec rozdělil se svou skupinou.
V dětském bloku, v naprostém protikladu k okolí, se nekradlo, nebyly slyšet nadávky a kletby, neexistovaly násilnosti silných vůči slabým. Kázně dětí jak při vyučování, tak při jiných činnostech, se nedosahovalo hrozbami a tresty: řekla bych, že se téměř ustavila sama sebou. Vždyť všechny děti prošly Terezínem a většina si navykla životu ve skupině a k tomu potřebné soudružnosti. Ale vyskytly se též výjimky, hlavně mezi většími chlapci. I zde, v Birkenau, se mezi dospělými i dětmi objevili jednotlivci, kteří se rychle dovedli přizpůsobit, uměli obchodovat, ve všem se vyznali. V normálních dobách by snad ve dvaceti pěti letech vydělali svůj první milión na burze, ale i zde znali tržní ceny v měně chleba a cigaret. Z Kleiderkammer, skladiště oděvů, obdržel dětský domov tu a tam prostřednictvím toho či onoho kápa trochu šatstva pro děti, jejichž oděv se rozpadal. Byly děti, které prodaly nové šaty za chleba a druhého dne se dostavily roztrhané jako předtím.19 Několik chlapců sloužilo jako laufři
a píplové
, poslíčci kápů. Zprostředkovávali jim ženy z lágru, byli svědky pitek v jejich kumbálcích, jedli dosyta, měli teplé šaty a dobré holinky, cítili se nadřazeni vychovatelům a nebyli ochotni uznat jejich autoritu, a to i proto, že lépe než oni věděli, co se vlastně děje v Birkenau.
Za Fredyho děti ráno společně pod jeho vedením cvičily. V poledne, po třech hodinách skupinové činnosti a po rozdělení obědů, šly k rodičům na bloky; k matkám, z nichž některé tahaly těžké sudy s polévkou za dodatečnou porci, kterou daly svým dětem, k otcům, z nichž někteří den ze dne chřadli, ačkoliv jim nebylo ani padesát let. Děti s nimi ležely na palandě pod jednou dekou, poslouchaly vyprávění z minulosti a pak se vrátily na dětský blok k odpolednímu programu a apelu.
Nešlo o vyučování ani v normálním, ani v terezínském smyslu slova. Schůze učitelského sboru s Fredym o učebním programu se nekonaly, protože neměly smysl: vše záleželo na vychovateli a jeho schopnosti zaměstnat svou skupinu, upoutat její zájem, vyučovat zeměpis, fyziku, počty či židovské dějiny bez učebních pomůcek - mimo vlastní paměti. Na dětském bloku existovala knihovna
asi tuctu nahodilých knih a také knihovnice, jedna z větších dívek, která oficiálně již na dětský blok nepatřila, ale kterou Fredy zaměstnával různými pomocnými pracemi: hlídáním u vchodu, nošením jídla, topením v kamnech a zametáním, aby jí tam umožnil pobyt. Mezi knihami se vyskytly Wellsovy Dějiny světa, bible, ruská gramatika a Freudův Úvod k psychoanalýze, ale větší knihovna byla zapsána v paměti vychovatelů, kteří podrobně vyprávěli obsah knih, aby vystačil na několik hodin. Sami sloužili jako půjčovna knih - vyměňovali se u skupin, aby zvětšili tuto zásobu ústních
knih. Chlapci měli nejraději dobrodružné příběhy o Indiánech, slavných bitvách a sportovcích. Na základě svých zkušeností z hnutí mládeže hráli vychovatelé se svou skupinou skautské hry (včetně denního dobrého skutku a dnu mlčení). Hrou o slavných osobnostech učili historii. Někdy mluvil jeden žák o tom, co znal a co ho zajímalo, jindy se vedly diskuse.
Aby Fredy po příjezdu prosincových transportů zmírnil přeplněnost a zvětšil počet dětí pod svou péčí, obrátil se na dr. Mengeleho, kterému podléhal blok 31, ležící přímo proti bloku nemocných - snad jako rezerva dvojčat a jiných pokusných králíků
. Fredy požádal Mengeleho o přidělení dalšího bloku,20 možná také jako odměnu za německé představení Sněhurky
podle kresleného filmu W. Disneyho s kostýmy, tanci a kresbami na stěnách, které se konalo kolem Nového roku21 za přítomnosti lagerältestra Böhma a posádky SS,22 neskrývajícími svůj požitek. Koncem ledna či počátkem února byl na sousedním bloku 29 otevřen domov pro předškolní děti: bez hraček, knížek, plastelíny, jen tu a tam trochu použitého balicího papíru a příležitostnou tužkou. Děti zpívaly české a hebrejské písničky - Šla Nanynka do zelí
a Glida - ti hachij to va
- poslouchaly pohádky, někdy maminky z dílny, ve které pracovaly, přinesly trochu látek na ruční práce. Děti si vymyslely vlastní hry, čerpající z táborové skutečnosti - a jinou neznaly. Hrály si na apel, na mrtvé, které viděly naskládané nahé na vozech a u bloku. Nevěděly, jak vypadá květ, kráva, jablko. Ale i pro větší bylo často obtížné rozumět pojmům z jiného světa: o bratřích Koželuhových, slavných sportovcích, se jim vyprávělo, že pocházeli z chudé rodiny, která žila jen o bramborách a chlebě; přitom v Birkenau to znamenalo největší bohatství, které si šlo představit.
V pátek odpoledne a v sobotu se v domově konaly besídky a představení společné pro všechny skupiny; každá měla právo připravit pětiminutový skeč či jinou atrakci. Psaní skečů, často ohořelým koncem třísky místo tužkou, učení se textu a písním nazpaměť, příprava naznačených kostýmů
, to vše zaměstnávalo velkou část týdne účinkujících.
Představení se konala v češtině - kromě představení Sněhurky, jež měla ospravedlnit existenci domova v očích SS. Hrály se Robinson Crusoe i s Pátkem, námořníky, opicemi a písní o touze po návratu, výňatky z Manon Lescaut podle Vítězslava Nezvala s narážkami na přítomnost, deklamovaly se Villonovy balady, vše podle paměti vychovatelů, kteří ještě patřili ke generacím, pro něž byla poezie životní potřebou. I děti skládaly básně. Pro malé se hrály pohádky s loutkami vyrobenými z brambor, předváděla se pantomima. Právě když Avi Fischer ukazoval, jak různí lidé - cestující ve vlaku, stará babička - čtou noviny, vstoupila do bloku skupina rozjařených esesáků a jeden z nich, když spatřil Aviho třímajícího kus papíru na místo novin, mu podal právě čerstvé noviny.23 Fredyho narozeniny 11. února se slavily besídkou a děti z nejmenších skupin zpívaly na melodii My jsme malí muzikanti
slova: ...teď už můžem do heimu, gratulovat Fredymu
.24 Na jedné z besídek předváděl čtrnáctiletý Štěpán, jak se navrátilec chová doma: místo peněz bude chtít v obchodě platit táborovou měnou - chlebem a cigaretami, a když majitel obchodu, považující ho za blázna zavolá sanitku, začne bývalý vězeň zoufale křičet: Ne, ne, já půjdu pěšky!
Celý blok se rozesmál, protože děti i dospělí narážce porozuměli: v autech se v Birkenau odváželo do plynu.
Co o hromadném vraždění věděly děti, které denně viděly nedalekou birkenauskou rampu, přijíždějící vlaky a příchozí řadící se k selekci, a opodál, v pozadí, komíny krematoria, z nichž dnem a nocí vycházel plamen a hustý zapáchající dým?
Fredy vychovatelům zakázal mluvit s dětmi o smrti či o plynových komorách. Až do 8. března 1944 byla přetvářka ještě myslitelná; přece jen existovala naděje, že rodinný tábor díky svému zvláštnímu poslání vydrží až do konce války, který se počátkem roku 1944 zdál velmi blízký. Po likvidaci zářijového transportu - přestože zákaz platil nadále a vychovatelé odpovídali na dětské dotazy vyhýbavě - nebylo již možné zastřít před dětmi stín smrti. I ty menší říkaly: Vylezem komínem
, třebaže jim nebylo jasné, jak je to fyzicky možné. Byl-li někdy kouř obzvláště hustý a černý, žertovaly ty větší: Dnes se pálejí tlustí
. Děti mezi sebou mluvily o smrti, i když těžko chápaly její plný význam. Vždyť i vychovatelé, jen o málo let starší než ony, třebaže věděli o osudu zářijového transportu, o poznámce SB (tj. Sonderbehandlung) po šesti měsících
na jeho seznamech a třebaže neměli iluze, nedovedli se smířit s myšlenkou na neodvratný konec života.
Od počátku března byly děti svědky častých návštěv řemeslníků u Fredyho, cítily napětí, když se mluvilo o přemístění zářijového transportu do jiného tábora. O plánech na vzpouru, pokud existovaly, promluví jiní; vychovatelé z prosincového transportu nebyli zasvěceni do porad, které se konaly ve Fredyho pokojíku, nevěděli nic z první ruky.
6. března slavili nejstarší chlapci den založení svého dětského domova v Terezíně a jeden z nich, Jehuda Bakon, šel pozvat na besídku Fredyho, který se mu zdál nervózní, zabraný do myšlenek a nakonec se omluvil, že nepřijde.25 Dva dny před ohlášeným odjezdem do onoho tajemného Heydebrecku, o kterém mluvil velitel mužského tábora Birkenau Schwarzhuber, jmenoval Fredy svým nástupcem Seppla (Josefa) Lichtensterna a Honzu Brammera jeho zástupcem.26
Mateřskou řečí 29letého Seppla, původem ze Sudet, byla němčina, patřil do vedení hnutí mládeže Tchelet-Lavan a Hechalutz a po okupaci se v rámci Palestinského úřadu zabýval ilegálním vystěhováváním. O dva roky mladší Honza vyrostl v českém kulturním prostředí a měl praktickou zkušenost z práce s mládeží jak z Prahy, tak z Terezína, kde stál v čele oddělení pro práci s mládeží. Kompetenci si mezi sebou rozdělili tak, že Seppl přejal styky s Němci a výchovnou část vedení, Honza organizační stránku. Seppl byl sice svou zdrženlivou povahou vychovatelům bližší než Fredy, ale nevyzařovala z něho Hirschova autorita a odhodlanost.
Místo Hanky Epsteinové (při loučení řekla chlapcům, kteří prosili o zaslání zprávy z Heydebrecku, že jim bude mávat svou zástěrou z komína) převzala Miriam, žena Jakuba Edelsteina. Ten byl v prosinci 1943 dopraven stejným vlakem jako jeho rodina do Osvětimi a vězněn na trestném bloku v kmenovém táboře, aniž by Miriam věděla, kde se nalézá. Jejich čtrnáctiletý syn Arieh patřil mezi chovance bloku.
Fredy se rozloučil s vychovateli prosincového transportu a požádal je, aby vyřídili pozdravy přátelům v Palestině (což svědčí o jeho vědomí nastávající vlastní smrti). 7. března odešel - svou slavnou píšťalku měl zavěšenu kolem krku - se všemi ostatními do vedlejšího karanténního tábora. Druhého dne došla plotem na dětský blok zpráva, že Fredy se necítí dobře a že se mu má uvařit puding (tak se říkalo kaši uvařené z drobtů starého pečiva z balíků). Jeden z větších chlapců opatrně podsunul talíř s pudingem, který uvařila Miriam, pod nabitými dráty plotu.27 (Bezpečnější bylo házet věci z tábora do tábora přes dráty.) Poté došla zvěst, že Fredy spáchal sebevraždu luminálem.
Nedá se s určitostí říci, zda poprosil lékaře o uklidňující prostředek a ti mu úmyslně dali příliš velkou dávku, aby tak znemožnili povstání, protože jim Mengele slíbil návrat do rodinného tábora (a svůj slib dodržel), anebo zda Fredy neměl sílu volit. Volit mezi vyvražděním všech svých svěřenců při pokusu o povstání (a nikdo si nedělal iluze, že by se dalo zachránit byť jediné dítě) a mezi jejich smrtí v plynové komoře - přes všechno úsilí uchovat je naživu. Osobně odmítám verzi, i v románové podobě, že Fredy ztratil nervy, protože Eichmann nesplnil svůj úkol odměnit jej záchranou.28 I vězeň méně zkušený než Fredy29 Eichmannovi nevěřil - když se objevil v únoru v rodinném táboře, konstatoval Janowitz: Eichmann znamená strasti
. A hlavně - ať Fredy dostal možnost v táboře zůstat,30 a on ji, jak tvrdí některá svědectví, odmítl, či ať tomu tak nebylo, jedno je jisté: nešlo mu o jeho život. Říkám to na základě své zkušenosti z bloku a svého výzkumu: Hrdost, vědomí odpovědnosti za celek, osobní příklad, jádro jeho osobnosti, by mu nikdy nedovolily objevit se živ a zdráv na dětském bloku den po smrti dětí, o jejichž život zápasil šest měsíců.
V prvních dnech po té hrozné noci 8. března, když začaly docházet zprávy o posledních chvílích zářijového transportu, vypadal dětský blok jako dům truchlících: všichni byli ohromeni, mluvili šeptem, nebylo slyšet ani zpěv, ani smích. Ale žízeň po životě velmi rychle zvítězila: uvolnily se různé funkce, zvětšil se prostor na palandách, zbyly teplé deky, domov se vrátil do svých starých kolejí.
Protože se počet dětí zmenšil na polovinu, nebylo třeba druhého domova a do vedlejšího bloku se nastěhovaly matky s malými dětmi. Honza Brammer vybral nové spolupracovníky až do povoleného počtu dvaceti. O zájemce nebyla nouze. Většina pocházela z řad vychovatelů sionistických hnutí mládeže a měla jen středoškolské vzdělání, ale objevili se mezi nimi i učitelé z povolání a aktivní komunisté jako Hugo Lengsfeld.31 I když Fredy či někdo z vychovatelů mluvívali tu a tam o Palestině - vždyť zaměstnávali děti tím, čím se zabývali sami ve vlastních myšlenkách - zde, v Birkenau, na rozdíl od terezínského ghetta, hrálo ideologické přesvědčení ve výchově jen mizivou úlohu a nepřekáželo přátelským vztahům mezi členy sboru.32 Vždyť již nešlo jako v Terezíně o přípravu dětí k návratu, k svobodnému životu, ale o zpříjemnění času, o posilu, o chvilkové zapomnění na okolí, o přetrvání ze dne na den. Tak tomu bylo až do osudného června.
Děti chodily na blok rády a cítily se v něm dobře - a to samo o sobě stačilo. Vychovatelé se neptali sami sebe, k čemu učit abecedu, napoleonským válkám či o zemské přitažlivosti, když smrt je tak nablízku. Oni sami potřebovali vyučování neméně než děti, i pro ně bylo zapomněním, oporou. A mimo to, na rozdíl od terezínského ghetta, kde práce s mládeží nepatřila k výnosným
zaměstnáním, jakým byla spedice
či zemědělství, zde, v rodinném táboře, přinášela mnoho výhod: vytopený blok bez nadvlády kápů, apel uvnitř, malé radosti - páteční besedu, možnost sedět a povídat si s přáteli, zalátat díry v malé šicí dílně u vchodu, pocit úkrytu.
Nejraději děti zpívaly Alouette
, francouzsko-kanadskou lidovou píseň doprovázenou pohyby, které je naučil Avi Fischer. Ani děti, ani dospělí si snad nebyli vědomi hlubokého rozporu mezi veselou melodií a smutným významem slov o skřivánkovi, kterému se škube peří, trhá hlava, křídla, nohy. Alouette
nebyla jen hymnou dětského domova, ale i jeho symbolem.
Přešla těžká zima, začalo jaro. Vedle dětského bloku rozkvetl malý ovocný strom, jediný v táboře, a stal se velkou atrakcí pro menší děti stejně jako vrána v kleci před kuchyňským blokem, ke které se mohly teď, když uschlo bláto, vydat pěkně seřazené táborovou cestou. Děti si směly hrát na malém hřišti mezi dvěma posledními bloky, ale opatrně, aby se ani míč, ani ony nedotkly plotu nabitého elektřinou - vždyť byly svědky sebevražd a nehod, po nichž zčernalá mrtvola zůstala dlouhé hodiny viset na drátech.
V květnu přijelo dalších 7 500 vězňů z Terezína a rodinný tábor byl opět přeplněn. I když se většina dětí z květnových transportů s novými vychovateli uchytila v domově a dostalo se jim péče na blocích, krátká lhůta mezi příjezdem a očekávanou likvidací neumožnila konsolidaci. Hlavně větší chlapci se někdy ulili z vyučování a toulali se po lágru, anebo šli k rodičům.33 I tentokrát, jako po příchodu prosincového transportu, starousedlíci, děti jako dospělí, zvěstovali novým příchozím lačně a bezohledně: odtud živí nevyváznete.
Přešel 19. červen, šestiměsíční lhůta skončila a nic se nestalo. 20. června byl odvezen Arieh Edelstein z dětského bloku. Jeho matka ležela v té době na Krankenbau se záškrtem, ale přes protest lékařů ji vynesli na nosítkách. Ani jeden z nich se nevrátil. Po několika dnech přišel do dětského domova Zosek, pokrývač, a vyprávěl, že Arieh, Miriam a její matka byli zastřeleni spolu s Edelsteinem u zdi smrti v hlavním táboře. Ke konci června se na dětském bloku objevil Mengele s dalšími esesáky a písařky z ženského tábora.
Byla vyhlášena selekce, ke které se směli dostavit muži a ženy od 16 do 45 let včetně matek malých děti, ale bylo jasné, co to znamená: ponechat děti osudu. Matky rozvažovaly, radily se mezi sebou, ptaly se vychovatelek, co dělat. Také ode mne chtěly matky mé skupiny šestiletých vědět, jak bych si sama počínala. Snažila jsem se vyhnout odpovědnosti: Vždyť nemám děti
. Ale ony nepovolily: A kdyby?
- Myslím, že kdybych měla dítě, tak bych s ním zůstala.
Kývly hlavou: tak se rozhodly i ony. Ode mne chtěly jen potvrdit správnost vlastního rozhodnutí. Vím jen o dvou či třech matkách malých dětí, které prošly selekcí a opustily Osvětim.34 Všechny ostatní, přibližně 600,35 se vědomě rozhodly neopustit své děti - již bez iluzí, co je čeká.
Také v dětském domově se konala selekce mužů a žen odděleně. Vychovatelky a větší dívky se musely svléknout do naha a před šklebícími se esesáky včetně Mengeleho, cvičit na komíně či jej přeskočit, aby dokázaly svou fyzickou zdatnost. Část chlapců a děvčat si na radu vychovatelů přidala léta a prošla, jiní poté, co byli odmítnuti, se znovu postavili do řady a prošli napodruhé. Některé z větších dětí nebyly ochotny opustit své rodiče. Při loučení s dětmi a matkami před odchodem z lágru k ještě neznámému cíli, snad plynu, snad skutečně k práci, jsem jako většina vychovatelů cítila, že je opouštím v hodině nejtěžší, ale pud sebezáchovy byl silnější.
Při diskusích o výchově dětí v Terezíně a rodinném táboře, které se konaly v rámci ročních setkání bývalých vězňů v Izraeli, byla vyslovena proti kladným hodnocením také jejich negace: místo výchovy k lidským hodnotám, ke kamarádství, k spolužití měli vychovatelé učit děti krást, lhát, šidit, aby se zachránily. Zkušenost dětského bloku v rodinném táboře tento názor nepotvrzuje. Dětem byly dopřány radostné chvíle, zážitky, dovedly se smát, den nebyl zející prázdnotou - a proti smrti v plynu by nepomohla ani škola Feigina. A nejen to: 6. července, po odchodu práceschopných žen a mužů, byli chlapci ve věku od 14 do 16 let svoláni k další selekci. Mezi 90 až 96, které Mengele vybral, byli většinou chovanci domova i mladší (12letého Míšu přibrali po intervenci lagerältestra Willyho Brachmanna, u něhož sloužil jako pípl
). Přibližně polovina z nich přežila a ve svých vzpomínkách všichni zdůrazňují význam přátelství, vzájemné pomoci až po nasazení života na záchranu kamaráda, které jim pomohly přečkat těžké měsíce do osvobození a po návratu vyučit se povolání, založit rodinu a neztratit víru v člověka.36
Děti a jejich matky, staří, nemocní, slabí, kteří neprošli selekcí, byli usmrceni z 10. na 11. července 1944. V dětském bloku zůstali jen Indiáni, Eskymáci a trpaslíci namalovaní na stěnách.
Poznámky:
Popis života v dětském bloku se zakládá na písemných a ústních svědectvích, podrobných i stručných, asi třiceti dětí a vychovatelů, kteří přežili. Jména jednotlivců v seznamu pramenů nebyla označena, pokud se údaje víceméně shodují. Pramen udávám, jen pokud jde o výlučnou informaci. Opírám se také o svou byť omylnou paměť a o statě ze své knihy o Jakubu Edelsteinovi.
Tisk
