Felicitas Wolfová: doslov

8. května

V lese se bojovalo, kulky se odrážely od stromů v naší blízkosti, my jsme se snažili vyhýbat se jim, ale nakonec jsme se rozhodli, že není jiného východiska než použít jednoho z mokrých bunkrů zasypaných hlínou.

Pak jsme konečně slyšeli výkřiky Nazdáár! Nemohli jsme uvěřit tomu, nač jsme po tři léta čekali. Maminka a já jsme nechtěly vylézt ven, bály jsme se ukázat předčasně. Proto jsme s tatínkem počkali v bunkru, až konečně, obaleni žlutým blátem, jsme se v příšerném stavu ukázali venku.

Kurt a Otto Wolfovi, snímky z pamětního tabla.

Naše osvobození

Samozřejmě jsme se hned sháněli po našem Otíčkovi a bylo nám řečeno, že Otíček již dvacátého dubna, když neprozradil nic a nikoho, byl mučen a za živa upálen.

Národní výbor v Tršicích, kde jsme se přihlásili, nám přidělil místnost - třídu v tamější škole, kde zároveň byli ubytováni ruští vojáci pod vedením židovského majora, na jehož jméno si nevzpomínám. Tento velitel, když viděl, v jakém jsme stavu, přikázal vojákům, aby se k nám chovali slušně. Donesli nám hned otýpky slámy, abychom měli na čem ležet. Mezitím se tatínek dal s tím majorem do řeči a ptal se ho, zdali někdy neslyšel jméno Kurt Wolf. Major se zamyslel a řekl, že 9. března 1943 byla k boji nasazena československá jednotka u Sokolova za vedení generála Svobody a Kurt Wolf byl jeden z velitelů-hrdinů, kteří tam položili svůj život. Pláčem a nářkem moji rodiče padali z jednoho srdečného záchvatu do druhého.

Konečně jsem se rozhodla 12. května 1945, že budu muset něco podniknout. Šla jsem tedy k autobusu pana Dočkala, který jezdil trasu Tršice - Olomouc, avšak když jsem a chtěla zakoupit jízdenku, pan Dočkal mně řekl: My Židy nebereme! a zavřel přede mnou dveře.

Vypůjčila jsem si tedy od paní Tiché kolo a jela jsem do Olomouce na kole. Avšak za Tršicemi, kde v příkopě leželi ruští vojáci, obrali mne o kolo a hodinky a já jsem byla ráda, že se spokojili jen s tím. Stopem jsem dorazila do Olomouce.

Jelikož náš byt byl v červnu 1942 zkonfiskován Němci, bylo nám řečeno, že máme přednostní právo na zařízený byt po odsunutých Němcích. To mi potvrdil Národní výbor v Olomouci a dostala jsem klíče od takového bytu.

Přijela jsem spokojená do Tršic a chtěla jsem odvézt rodiče. Avšak tatínek chtěl písemné přidělení bytu anebo dekret. Já jsem ale měla jenom klíče a tatínek prohlásil, že bez písemného přidělení bytu nikam nepůjde. Řekl: Nikdy jsem nikoho neokradl a nikdy nikoho neokradu. Dokud nebudu mít dekret na byt, zůstanu zde na slámě.

Jela jsem tedy zpět do Olomouce a dostala jsem dekret. Mezitím byl celý byt vykraden, prázdný, bez jediné židle.

V Olomouci byl sklad starého nábytku po Němcích s jednotlivými, i rozbitými věcmi, vše ostatní již bylo rozebráno. Z toho jsme si zařídili naše nové bydlení.

Podporu jsme nedostali žádnou. Já jsem si zažádala na ministerstvu obrany, aby mi pomohli získat živnostenské právo, jelikož živnosti se nepřidělovaly a já jsem nechtěla žít načerno. Konečně jsem obdržela živnostenské povolení - na základě toho, že mí dva bratři položili své životy, abychom my mohli žít - a byla jsem spokojená.

Na splátky jsem si zakoupila stroje a zařízení, a tak jsem začala svou skrovnou živnost, kterou jsem živila i své zkroušené rodiče. Maminka byla po ztrátě dvou synů ochrnutá na půl těla. Já jsem sice měla ve svém podnikání úspěch, ale i to mi bylo později vyčteno - byla jsemzrůda kapitalismu.

Chtěla bych teď ukončit Otíkův nedopsaný deník tím, abych ze srdce poděkovala všem těm našim přátelům, jejichž podpora a hrdinské činy nám umožnily přežít v úkrytu tři krutá léta.