Kdo se dnes vydá do polského městečka Jedwabne, nebude tu vítaným hostem. Setká se s nevraživými pohledy místních obyvatel, zejména zamíří-li k pomníku připomínajícímu místo, kde kdysi stála stodola, kam Poláci v červenci roku 1941 nahnali své židovské sousedy a zaživa je spálili. Židé tu už přes šedesát let nejsou. Antisemitská nálada města by se ale dala krájet.
Debata o Jedwabném otřásla v uplynulých dvou letech celým Polskem. Samotné městečko se ale uzavřelo do sebe a jakoukoli debatu odmítá. Koncem března t. r. se jméno obce na severovýchodě země znovu objevilo v polském tisku. Krzysztof Godlewski, který tu do loňského srpna zastával úřad starosty, totiž obdržel prestižní ocenění za přispění k dobrým polsko-židovským vztahům a odvahu postavit se stereotypům a předsudkům svého okolí.
V době šedesátého výročí vraždy se Godlewski navzdory jedwabenským občanům zasadil o uctění památky obětí.
Podivný folklór
Před dvěma lety vyšla v Polsku kniha sociologa Jana Tomasze Grosse Sousedé . Historie vyhlazení židovského městečka, která upozornila na zamlčovanou kapitolu dějin polského národa za druhé světové války. Pro většinu Poláků šokující zjištění, že pogromy a masové vraždy na Židech v Jedwabném a v řadě dalších vesnic na východě země spáchali místní obyvatelé a ne Němci, vyvolalo v Polsku důležitou diskusi, která znamenala významný posun na cestě k poznání vlastní minulosti zbavené historických mýtů a lží. Na místní poměry nezvykle otevřená debata gradovala v létě 2001, v době šedesátého výročí brutální vraždy v Jedwabném. Pro jedny šlo o podnět k novému pohledu na problematické polsko-židovské vztahy, pro jiné o impuls k oprášení nebo prohloubení antisemitských stereotypů. V pravicovém tisku se zvedla vlna zavilého popírání účasti Poláků z Jedwabného na hromadném vraždění místních Židů. Unisono s projevy nacionalistů zní dnešním Polskem hlas mnoha představitelů katolické církve. Její postoj k otázce Jedwabného nepřekvapuje. Místní katolická církev nepřestává, až na výjimky, konzervovat mezi svými věřícími předsudky vůči Židům ani stereotypní falešné představy o společné polsko-židovské minulosti. Její čelní představitel, primas Jozef Glemp, který kdysi prohlásil, že židovství je podivný folklór
, sice přiznal vinu Poláků z Jedwabného na vraždě místních Židů, vzápětí však tento čin relativizoval, když ho nemístně zařadil do jedné roviny s izraelsko-palestinským konfliktem.
V uplynulém roce mediální bouře nad Jedwabným utichla. Novým impulsem k diskusi bude výsledek bádání historiků z Institutu národní paměti, kteří se zabývají mj. otázkou, jakou roli v jedwabenské vraždě sehráli Němci,
říká Anna Bikont z Gazety Wyborczy, která připravuje knihu reportáží o Jedwabném.
Pořád sem jezdí
Jedwabne se potýká s obrovskou nezaměstnaností. Dlouhé chvíle si místní často krátí pitím alkoholu. Na náměstí postává hlouček mužů v holínkách. Alespoň někteří z těch starších museli události v roce 1941 vidět na vlastní oči. Z pletence překřikujících se hlasů zaznívá: Izraeli jde jenom o naše peníze.
Duch šedesát let starých událostí je v Jedwabném dodnes cítit na každém kroku. Lidé z Jedwabného přece sami nejlépe vědí, jak to bylo. Jsou tím nepřátelštější a uzavřenější, čím jasnější jim je, že se nepodaří ukrýt před světem pravdu o tom, kdo spálil zdejší Židy,
pozoruje Anna Bikont. Antisemitismus v Polsku znovu zesílil po válce. Židé, kteří přežili, znamenali pro některé Poláky nebezpečí. Jako svědkové zločinů, jako původní majitelé ukradených domů. To vyvolalo řadu poválečných pogromů,
dodává.
Ze schodů vyvýšeného kostela se nabízí pohled téměř na celé městečko, které místy dodnes připomíná klasický štetl. Mezi kamennými domy se tiskne pár dřevěných, s okny nízko nad zemí. Je nedělní odpoledne a kněz Edward Orlowski vítá v jedwabenském kostele výlet katolické mládeže. Informace o délce, šířce a výšce stavby, které uděluje svým hostům, nesouvisle míchá s obviňováním profesora Grosse ze lži. A víte, že na stavbě kostela se značně podíleli Židé? Nedivte se, co by Židáčci neudělali pro peníze,
projevuje Orlowski svůj smysl pro nevkusný humor. Publikum se tiše usměje, jak se v kostele sluší.
Právě kněz Orlowski je nejvyšší autoritou obyvatel Jedwabného. Má-li někdo nějaké pochybnosti, zajde za mnou a já mu vše vysvětlím,
prozrazuje svůj vliv mezi místními. Když vypráví svou teorii
o událostech jednačtyřicátého roku, zní jako ohraná gramofonová deska. Vinu Poláků popírá. Jeho projev místy dokonce hraničí s popíráním cíle nacistů vyhladit všechny Židy: Němci spálili Židy nikoli jako Židy, ale jako komunisty a agenty SSSR. Byli velmi konkrétní, vybrali jen rodiny těch, kteří spolupracovali s NKVD.
Na otázku, zda nelituje, že už v Jedwabném nežijí žádní Židé, odpovídá: Vždyť sem teď přece pořád jezdí...
Kněz Edward Orlowski - Jedwabne.
V Jedwabném se často ukazuje Leszek Bubel - slovy Anny Bikont - vůdčí antisemita současného Polska
, který neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Ve městě potřísněném židovskou krví rozdává ultranacionalistické publikace, které se příliš neliší od těch z 30. let. Orlowského hlas posiluje také biskup Stanislaw Stefanek z nedaleké Lomže. Jsme svědky neslýchaného útoku. Jedwabne není ani první ani poslední. Je to loupežná kampaň, která míří daleko. Jde o peníze,
sugeruje polohlasem svým posluchačům v kostele představu o tajemném židovském spiknutí
.
Současný antisemitismus v Polsku (u řady lidí hluboce zakořeněný) je mj. projevem strachu z cizího. A Žid pro mnoho Poláků stále ztělesňuje vše cizí. Židovský původ se podsouvá neoblíbeným politikům a míní se to jako nadávka, do Židů běžně nadávají fotbaloví fanoušci soupeři. Mýty o židovském spiknutí nebo o židokomunismu jsou tu stále živé,
" vysvětluje na stránkách Gazety Wyborczy socioložka z Varšavské univerzity Hanna Swida-Ziemba.
Dziedzicovo dědictví
Začátkem března minulého roku vznikla v Jedwabném myšlenka založit výbor na obranu dobrého jména města
. U zrodu komitétu, který však nakonec nic konkrétního neučinil, stál vedle několika jedwabenských diskutérů
i kněz Orlowski se svou tezí: Nejde jen o útok na Jedwabne, ale na celý polský národ. Musíme se bránit.
Zpočátku se ve výboru angažoval i tehdejší starosta města Krzysztof Godlewski, který dokonce dva dny zastával funkci jeho předsedy. Myslel jsem, že mohu na místní působit zevnitř. Šlo mi o důstojné uctění obětí. Vzdal jsem se vedení i účasti v komitétu, když jsem si uvědomil, že jeho ostatní členové považují za obranu Jedwabného absolutní negaci všeho, co svědčí o vině Poláků. Mimo to komitét odmítl jakýkoliv dialog se židovskou stranou,
vzpomíná Godlewski. Jeho spor s městskou radou a latentní konflikt s nepřátelsky nastavenou většinou obyvatel města ale začal už dřív, když v den devětapadesátého výročí jedwabenské vraždy položil věnec na místo, kde kdysi stála stodola, v níž byli Židé zaživa upáleni. O rok později se Godlewski angažoval v přípravě vzpomínkového aktu 10. července 2001 u příležitosti šedesátého výročí zločinu. Radní se stavěli proti uspořádání tryzny a spor se starostou se prohluboval. Začátkem srpna Godlewski po devíti letech v úřadu starosty rezignoval na svou funkci. V Jedwabném mě považují za zrádce Polska, někteří dokonce za podplaceného. Copak se dá žít v takové atmosféře?
říká Godlewski na vysvětlenou svého záměru vystěhovat se i s rodinou z Jedwabného. O postoji současného starosty Michala Chajewského říká Anna Bikont: Je jedním ze zarytých antisemitů Jedwabného. Staví se proti veškeré snaze ukázat pravdu. S Bublem je jedna ruka.
V době šedesátého výročí tragédie se do šest a půl tisícového městečka na severovýchodě Polska sjeli novináři z celého světa. Objektivům kamer tehdy unikl jen málokdo z místních. Samotný pietní akt 10. července 2001, jehož se zúčastnil i prezident Kwasniewski, obyvatelé Jedwabného bojkotovali. Zkažená vejce však přes původní výhrůžky nakonec neházeli.
Pomník židovským obětem - Jedwabne.
Uctít oběti pogromu přiletěl ze Spojených států i někdejší občan Jedwabného Leon Dziedzic. Za druhé světové války nějaký čas ukrýval Szmula Wasersztajna, který v roce 1945 jako první podrobně vypověděl své svědectví o zločinu v Jedwabném. V den šedesátého výročí vraždy však Dziedzic u pomníku v Jedwabném nakonec nebyl. Po sérii vyhrožování se s obavami před útokem raději předčasně vrátil do USA. Spolu s ním opustil Polsko i jeho syn Leszek s rodinou, který v Jedwabném až do této chvíle žil. Leszkovi Dziedzicovi vyhrožovali sousedé, že mu vypálí dům, dvakrát se pokusili unést jeho syna. Dziedzicův příběh není v Jedwabném ojedinělý. Ti, co bydlí v ukradených židovských domech a jejichž rodiny mají prsty ve vraždění Židů, zastrašují své sousedy, kteří se odváží mluvit o zločinu nahlas a pravdivě.
Na současnou situaci v Jedwabném se lze dívat ze dvou perspektiv. Jednou je hledisko celé země, která se, vedena gesty čelních politických představitelů, snaží přijmout bolestivou pravdu o vlastní historii a morální zodpovědnost za hrůzné činy svých spoluobčanů. Jinou perspektivu nabízí pohled zaměřený přímo na Jedwabne, které podporováno polskými nacionalisty a zdejší katolickou církví, symbolizuje nepřerušenou kontinuitu polského antisemitismu, o to absurdnější, že k němu není zapotřebí Židů. Zarážející je přitom právě okolnost, že žádná z poválečných generací obyvatel Jedwabného nikdy zjevně neodsoudila činy svých předků. Ona symbolická dělící čára
, kterou nelze vidět v roce 1945 a která chybí dodnes, je bohužel stále v nedohlednu.
foto autor
(Článek vyšel v týdeníku Respekt 8. dubna 2002.)
Tisk
