Útěk

Autobiografický příběh mladého židovského lékaře z Čech. V roce 1942 se mu podařilo utéct z transportu na Východ. Skrýval se v malém polském městečku Skole - překvapivě - v poslední zbývající skupině Židů, kteří byli internováni v místní škole a stavěli v horském údolí železniční most. Spřátelil se s jejich vedoucím Rapaportem, kterému se, než byla jeho skupina deportována do Lvova, podařilo nalézt pro utečence bezpečné místo v opuštěném strážním domku u trati.

Údolím stoupala železniční trať. Tam, kde se údolí zúžilo, překřížily koleje po novém mostě hlubokou strž, na jejímž dně hnala své zelené vody skalnatým řečištěm horská bystřina. Asi sto metrů před mostem stál u trati opuštěný kamenný strážní domek. Malá silnička se zde táhla přes trať a ztratila se na druhé straně v lesnatých horách. Přede dveřmi domku vztyčila zakrslá jabloň své černé, zkřivené větve k šedému nebi.

Domek byl v dobrém stavu. Široká, nízká střecha na tlustých, kamenných zdech kryla jeho dvě místnosti. Veliká, bachratá pec sahala do obou pokojů. V přední místnosti, do níž se vstoupilo domovními dveřmi přímo zvenčí, stály zbytky signalizačního zařízení. Malé okno umožnilo výhled po trati dolů směrem k nádraží, které bylo dva kilometry daleko. Ze zadního, mnohem menšího pokoje byl oknem vidět most. Za ním mlčící, strmé, zasněžené stráně, mezi nimiž se vlaky obtížně vypracovaly nahoru k hřebenu, k hranicím. Pod oknem úzký stůl se zaschlým kalamářem. U protější stěny, kolem zadní části pece široká lavice. V kůlně za domem bylo plno dříví. Ostrá sekyra trčela ještě ve špalku.

Žil jsem zde v úplné samotě. V tiché dohodě s Rapaportem zůstal jsem přes Müllerův zákaz i v noci v domku. Nehybným tichem tohoto opuštěného horského místa byl slyšet jenom vzdálený šum vody, která se hnala hlubokým korytem řeky. Na mostě teď nepracovali. Byl provizorně upraven tak, aby vlaky mohly se sníženou rychlostí přejet. Dělníci pracovali přes zimu na pile. Denně projížděly jenom dva vlaky. Ráno k hranicím, večer dolů. Neviděl jsem člověka mimo lampáře ze stanice, který denně chodil po trati kolem domku. Ráno odnášel čtyři velké návěštní lampy do stanice, večer je zase přinášel, zapálil a připevňoval na mostě.

Pozoroval jsem ho oknem. Vysoký, štíhlý mladík ve válenkách. Krátký prošívaný, zelený kabátek, opásaný tenkým řemenem. Na hlavě ušanka s velkým štítem. Chodil vzpřímený. S hravou lehkostí nosil těžké signální lampy. Jeho pohyby prozradily přes neforemný oblek pružnou eleganci. O domek nezavadil jediným pohledem.

Tak přešel týden. Čekal jsem dnes další týdenní příděl potravin. První mi dodal Rapaport. Ráno jsem štípal dříví v kůlně. Shýbl jsem se pro další špalek. Tu mi padl stín přes ruce. Rychle jsem se vzpřímil a otočil. Pevně jsem svíral sekyru v ruce. Ve dvířkách stál lampář.

Dobrý den, pane doktore, já jsem Stanislaw Nowak. Jeho polština zněla jako hudba, přímý pohled šedých očí mne okamžitě odzbrojil. Lehký úsměv kolem mladistvých úst prozradil, že uhodl mé myšlenky.

Posílá mne pán Rapaport, pokračoval, přinesl jsem vám příděl.

Podal jsem mu ruku. Lepší doporučení než důvěru Rapaporta nemohl mít.

Vítám vás a děkuji; vídal jsem vás už s lampami. Kdypak přijde Rapaport?

Pán Rapaport vás pozdravuje. Vykládal mi o vás. Vzkazuje vám, že sem už nebude chodit. Bylo by to nápadné. Žádal mě o pomoc. Já mu slíbil, že se o vás postarám.

Vida, Rapaport. Chtěl zřejmě docílit, aby o mně co možná nikdo nevěděl. Müller se jistě domnívá, že žiji stále s oddílem, a tak na mne už asi zapomněl nebo brzy zapomene. Četníkům jistě nehlásil, že trpí neregistrovaného člověka - uprchlíka - v oddílu. Tak by při odsunu, se kterým Rapaport už dávno počítal, nikoho nenapadlo, že nejsem v oddílu. Abych ale nezůstal úplně odříznutý, svěřil mne Stanislawovi.

Pána Rapaporta znáte dlouho?

Ano, od dětství. Byl přítelem mého otce. Chodil k nám jako domů. Otec byl přednostou stanice. Padl na frontě proti Němcům. Zůstal jsem s matkou úplně sám. Bylo mi 18 let. Tenkrát se pán Rapaport o mne staral, pomáhal matce, jak jen mohl. Je to dobrý člověk.

Mezi řečí jsme přešli do domu. V pokoji ležel pytel - sedm kilo brambor, tři kila chleba, dvanáct kostek cukru, deset deka margarinu, kousek krvavého salámu - můj týdenní příděl. V koutě stály čtyři velké návěštní lampy.

Budu tu přes den nechávat lampy. Hlásil jsem to ve stanici. Dovolili mi to, abych je nemusel denně dvakrát nosit nahoru a dolů, vysvětloval.

Zřejmě vše dobře promyslel. Všichni ho znali. I Němci věděli o jeho služebních povinnostech. Nikomu to nebude podezřelé, když se dvakrát denně zastaví ve strážním domku.

Byl leden 1943. Byla krutá zima. Vysoko ležel zmrzlý sníh před chalupou. Stanislaw chodil pravidelně. Sdělil mi zprávy z Moskvy, kterou v noci tajně poslouchal.

Od něho jsem se dověděl o Stalingradu. Němci prohráli. Sověti je bijí. Utíkají. Oči mu svítily. Jinak tak klidný, skromný, rozvážný hoch byl jako vyměněný.

Nenáviděl Němce. To oni mu zabili otce, znemožnili dokončit gymnázium a studovat dál. To oni zavinili zoufalý smutek jeho dříve tak veselé matky. Jenom kvůli ní už dávno neutekl. Bál se německé odvety, která by stihla opuštěnou ženu.

Chtěl pochopit příčiny všeho dění. Byl velice inteligentní, měl mnoho dotazů. Často jsme spolu vysedávali. Říkal, že chodí nyní na lekce ke mně.

Stanislaw byl dlouho mým jediným společníkem. Měl jsem ho brzy velice rád. Choval se ke mně starostlivě jako k otci. Často jsem ještě spal zachumlaný do krátkého kožichu na lavici za pecí, když za šerého rána přicházel. Tu naštípal dříví, tu zatopil v peci, nanosil vodu a velice zdvořile, ale rozhodně odmítl všechny mé námitky.

Přišel začátkem února v neděli pozdě odpoledne, když už se stmívalo. Německý dělník v pečlivě vyčištěných sametových tmavozelených kalhotách a hnědých šněrovacích botách. Nevelký, šlachovitý, s širokou, na neděli hladce vyholenou dobráckou tváří.

Přišel jsem k vám o radu. Rapaport mi říkal, že jste dobrý lékař. Snad byste mi mohl pomoci. Díval se na mne s klidnou samozřejmostí v modrých očích. Mluvil jako každý pacient s lékařem: Zlobí mne už delší dobu pravá noha. Měl jsem kdysi, je tomu asi pět let, bércový vřed. Trvalo tenkrát dlouho, než mi jej doma doktoři vyléčili. A teď se mi to před několika dny znovu otevřelo. Bojím se, aby se mi v tom svinstvu tady do toho nedala infekce.

Musel bych se na to podívat. Pojďte dál a ukažte mi nohu. Vešli jsme do zadní místnosti. Neměl hákový kříž na klopě kabátu.

Němci nesměli vyhledávat cizí lékaře. Ale on se choval zcela nenuceně. Začínal mne zajímat. Postavil nohu na lavici, vytáhl opatrně nohavici, rozvázal tkaničky u dlouhých, sněhobílých spodků a odvinul už ne tak čisté obinadlo z nohy. Ukázal se nevelký, mokvající, bércový vřed.

Tázavě na mne hleděl: Dokážete s tím něco udělat?

Myslím, že by se to dalo vyléčit. Trvalo by to asi tři až čtyři neděle.

Člověče, to by bylo báječné. Tak co si mám na to dávat?

Tak jednoduché to není. Především to vyžaduje pečlivé ošetřování. Ze začátku denně, později obden. Musí se v daný okamžik dávat patřičný lék. To může určit jenom lékař a v tom je ta obtíž. Víte přece, že já vám nesmím psát recepty ani vás ošetřovat!

Na to se klidně vykašlete! Řekněte mi, co potřebuji a lékárník mi to musí dát i bez receptu. A o tom, že mne ošetřujete, nemusí nikdo vědět. Bydlím nedaleko na horním okraji městyse. Jmenuji se Rocktäschl. Přijďte večer. Od šesti jsem každý den doma.

Líbil se mi. Vyjmenoval jsem mu vše potřebné. Zapsal si to obtížně a úzkostlivě. Do malého notesu. Tlustou, hrubě přiřezanou tesařskou tužkou, kterou vytáhl ze zadní kapsy u kalhot. Při odchodu se ještě jednou ujistil: Tak zítra večer na vás počkám. Do té doby vše obstarám. Na shledanou. A aniž čekal na odpověď, podal mi tvrdou, mozolnatou ruku a šel. Divný Němec!

Toho večera jsem se dlouho radil se Stanislawem. Seděli jsme ve tmě na lavici u teplé pece. Zasvětil jsem ho do svých plánů. Moje rozhodnutí bylo nyní nezvratné. Překonám hory jako černý pasažér na vojenském transportu.

Stanislaw mé rozhodnutí schválil. Radili jsme se zcela věcně o tom, jak se dostat k vlaku, jak obcházet hlídky. Němci hlídali své vlaky na obsazeném území velmi ostře. Obávali se sabotáží. Při nejmenším šramotu stříleli. Bylo nebezpečné se jenom přiblížit k vojenskému transportu. Proto to bylo možné jedině v noci. A člověk musel mít čas, aby se mohl ukrýt mezi šramotem nebo se schovat na podvozku Pullmanova vozu. S takovou náhodou jako minulé noci, kdy se transport zastavil zrovna u strážního domku, nebylo možno počítat. Stanislaw mi vysvětlil, že vojenské vlaky jsou ve stanici předem ohlášeny; slíbil, že mi dá včas zprávu, jakmile se dozví o vhodné příležitosti.

Mluvili jsme také o Rocktäschlovi. Stanislaw ho znal. Potvrdil mi, že můj dojem o něm je správný. Měl dobrou pověst: všichni byli přesvědčeni, že není nacista. Pracoval jako tesář na stavbě mostu. Byl klidný, uzavřený, málomluvný. Nikdy na lidi neřval, nikdy nikoho neuhodil. Žil sám v malém domku, sám si vařil a uklízel. Ani na praní prádla si nezjednal polskou pomocnici jako ostatní Němci. K Müllerovi nikdy nechodil, stýkal se s ním jenom úředně jako se svým představeným.

Rocktäschl seděl zeširoka za stolem, když jsem vstoupil k němu do jizby. V rozhalené bílé plátěné košili a kalhotách, bez bot, nohy v tlustých vlněných bílých ponožkách, šle napnuty přes svalnatá ramena. Večeřel. Oběma lokty opřen o stůl jedl plnými ústy. Jeho tvář byla zarudlá, kapky potu mu stály na čele. Z hlubokého talíře před ním se kouřilo. V husté polévce z krup a brambor, ve které mohla lžíce stát, ležel pořádný kus masa. Na stole před ním bochník bílého chleba vedle půlkilové hroudy žlutého, oroseného másla.

Kývnutím hlavy mne pozdravil a pozval zároveň ke stolu. V malé jizbě bylo horko. V plotně v rohu plápolal oheň. Rocktäschl namáhavě žvýkal a polykal. Konečně mohl promluvit:

Nemyslete si, že mám jídla nazbyt. S tím máslem a chlebem musím celý týden vystačit. Žiji také jenom z přídělu. A masa mi dají stejně málo.

Německý příděl byl stokrát větší a pestřejší než můj. Věděli jsme to oba. Proč tak mluvil? Styděl se snad přede mnou za svůj blahobyt, nebo byl lakomý? Vždyť jsem ho o nic neprosil. Byl jsem v rozpacích.

Dostal jste všechny léky, které jsem vám předepsal?

Ano, tam jsou, kývl hlavou směrem ke zdi, kde ležely na poličce všechny věci. Připravil jsem vám trochu polévky. Kdybyste se neurazil, je ještě teplá, pokračoval a starostlivě na mne hleděl.

Děkuji, to je od vás milé, ale nerad bych vás připravil o váš příděl.

O to si starosti nedělejte. Dám vám jenom to, co mohu postrádat. Každý chce žít. Z toho, co vám dají, nemůže člověk přece ani žít, ani umřít.

A už stál u plotny. Z velkého hrnce nalil polévku do hlubokého talíře až po okraj. Opatrně postavil talíř na stůl, přidal čistou lžíci a zasedl zase na své místo.

Mlčky a svorně jsme teď oba žvýkali a polykali. Žluté světlo velké petrolejky se zeleným stínítkem, která visela ze stropu, zářilo nad touto podivnou, tichou idylou. Když jsme dojedli, ošetřil jsem mu vřed, obvázal nohu a chystal se k odchodu.

Už bude osm hodin, pospěšte si, po osmé nesmí nikdo na ulici, ať vás nechytnou. Přijďte zítra zase v tuto dobu. Počkám na vás.

Bez starosti, mne nechytnou. Děkuji vám. Přijdu zítra. Dobrou noc. Rychle jsem vyklouzl ze dveří do zahrádky a na cestu, kterou mne sem přivedl Stanislaw.

Chodil jsem teď každý večer ošetřovat Rocktäschlovi nohu. Bydlel v přízemním domku o dvou místnostech. Z malé zahrádky vedly tři schůdky ke dveřím, jimiž se vstoupilo rovnou do jizby. Vedle dveří byla dvě malá okna vždy pečlivě zatemněná, takže zvenčí nebylo vidět ani paprsek světla. Úzká silnička, která křížila trať u strážního domku, vedla na jedné straně údolí podél okraje lesa přímo k jeho chalupě.

Žil skutečně úplně sám a vykonával všechny domácí práce. Jizba byla vždy vzorně čistá a pořádná. I podlaha svítila bíle, tak byla vydrhnuta. Pokaždé měl pro mne připravenou polévku. Postupně přidal i kus chleba, v hlubokém talíři se začaly rýsovat dokonce kousky masa.

Když jsme skončili večeři a ošetřovali nohu, sedávali jsme často ještě dlouho přes osmou hodinu v jeho útulné jizbě. Pomalu rostlo mezi námi srdečné přátelství. Rocktäschl byl klidný, vyrovnaný člověk. Táhlo mne to, abych se mu svěřoval stále víc.

Mám ženu, Němku. Pracovali jsme oba proti hitlerovcům. Od té doby, kdy nás v Praze zatkli, nevím, co s ní je, kde je, zda vůbec ještě žije. Její sestra Josefina žije teď sama v našem bytě v Praze, aby, jak říkávala, hájila pozici, až se vrátíme.

Lumpové, mumlal, co zla všude natropili. To nedopadne dobře. Jak bude jenom možné to vše napravit?

Byl konec února. Před několika dny odvezli v noci Rapaporta a jeho oddíl. V noci je vedli na stanici a nahnali do připraveného dobytčího vagonu směr Lvov. Všichni věděli, co to znamená. Za Lvovem byla v lesích tajná plynovací stanice. Její kapacita byla kolem jednoho tisíce lidí za noc. Polští železničáři o tom dobře věděli přes všechny tajnosti, které Němci dělali.

Moje situace se odsunem Rapaportova oddílu velice zhoršila. Neměl jsem teď už sebenepatrnější možnost vysvětlit svou přítomnost. Müller nesměl mít ani tušení, že jsem ještě zde. Tím končil příděl i toho nepatrného množství potravin, které jsem dosud dostával.

Nyní jsem tu byl opravdu ilegálně. Byl nejvyšší čas, abych se odtud dostal. Jenže žádný vhodný vlak se neobjevoval. Za deset dní projely ve dne kolem strážního domku jenom dva sanitní vlaky. Přesto jsem se této naděje nevzdal. Byla to pro mne jediná možná cesta. Jinak než vlakem jsem se přes hranice nemohl dostat. Byla tu ovšem ještě jiná obtíž. Tak, jak jsem nyní vypadal, jsem na zdejší, polské straně hranic nebyl nijak nápadný. Krátký kožich, čepice a zamaštěné, dole rozedrané kalhoty se nelišily od obvyklého obrazu zbídačeného nádeníka. Ale na druhé straně hranic, v Maďarsku, na území, kterým neprošla válka, kde Němci ještě nevládli, bylo jistě ještě vše v normálních mezích. Tam bych asi každému připadal jako tulák. První policista by mne zastavil jako podezřelou osobu. Tam bylo třeba vystupovat zcela jinak - v bezvadném obleku, civilizovaně. Musel jsem svůj zevnějšek úplně změnit. Potřeboval jsem normální oblek.

Probral jsem s Rocktäschlem změněnou situaci. Uznal zoufalství mého postavení po odsunu Rapaportova pracovního oddílu.

Jak se chceš z toho dostat? Vlakem? To nikdy nedokážeš.

Musím, Franz, nemám jiné východisko. Buď se v nějakém vlaku schovám, když náhodou zastaví v noci ve stanici, nebo do něho naskočím. A brzy, nebo je se mnou konec. O tom nemůže být debaty, věř mi. Ale v Maďarsku budu potřebovat jiné šaty..

Já bych ti oblek dal, mám zde jeden docela slušný. Ale tobě bude malý.

Ne, děkuji ti, to nechci. Moje šaty hlídá švagrová v Praze. Potřeboval bych jí jenom napsat, aby mi jeden poslala.

Psát? Copak ty jí můžeš něco takového psát? Nevíš, že je cenzura? Chceš, aby chudáka zavřeli?

Jistě ne, ale ty jí můžeš napsat!

Byl ohromen. Já? Vždyť mne vůbec nezná a v Praze jsem nikdy nebyl.

Franz, nebuď naivní. Samozřejmě ti dopis nadiktuji tak, aby Josefina pochopila. Jde jenom o odesílatele kvůli cenzuře. A aby věděla, kam to poslat. O ni se neboj. Ta už provedla jiné věci. S tou můžeš krást koně.

Rocktäschl už nemluvil. Psal namáhavě na linkovaném papíru se svou tesařskou tužkou diktát s pravopisnými chybami. Podepsal, strčil list do šedé obálky a slíbil, že dopis zítra ráno podá.

Nemohl jsem spát. Ležel jsem na lavici za chladnoucí pecí. Zíral jsem do tmy. Vší energií jsem se bránil zoufalství a beznaději, které mne hrozily ochromit. Vzpomínal jsem na nebezpečnější situace, ze kterých jsem vyvázl. Ale tady to bylo něco jiného. Tady nešlo o nebezpečný okamžik, který bylo možno rychlým, odvážným rozhodnutím zdolat. Hrozilo tu stálé nebezpečí, že budu odhalen. A každým dnem, každou minutou, kterou jsem zde zůstal, bylo větší a hrozivější. Cítil jsem, jako by se hrozivá smyčka stáhla úžeji a úžeji kolem strážního domku. A nedalo se proti tomu nic dělat. Byl jsem odkázán na příznivou náhodu, a tu jsem si nedovedl představit. Nezbylo než se nutit ke klidu, čekat na nejmenší příležitost a chopit se jí se vší rozhodností a všemi silami.

Když přišel Stanislaw, postěžoval jsem si. Jak to se mnou dopadne? Sanitním vlakem to nejde, s válečným materiálem také ne, tak jak?

Stanislaw klečel u dvířek pece a zatápěl. Pečlivě rovnal větší a větší dřívka na hromádku, než zapálil. Po očku se na mne díval. Usmíval se.

Nebojte se, existuje ještě jedna možnost - brzda.

Železničářská zkušenost se hlásila. Přemýšlel o mých možnostech mnohem střízlivěji než já.

Musíme čekat na vhodný vlak. Musíte tady u domku naskočit. V brzdařské budce vás nikdo nebude hledat. U každého nákladního vlaku sedí brzdář na posledním vagonu. Jen u dlouhých souprav sedí ještě druhý brzdář mezi první a druhou třetinou. A musí to být v noci, aby vás z vlaku nikdo neviděl, když naskočíte.

Máš pravdu, na to jsem ani nemyslel. To znamená, že budu v noci hlídat.

Co vás napadá. Jen spěte klidně. Každý mimořádný vlak musí být předem hlášený. Já vám včas řeknu, až to přijde. Věřte mi. Jednou musí přijet. A pak skočíte a pojedete.

Přešla polovina března. Jaro už se začalo hlásit. Slunce v poledne už někdy hřálo. Sněhový krunýř v údolí se místy rozpadával. Všude zurčela voda. Jabloňka před chalupou se leskla vlhkem. Ukrajinští dřevorubci zpívali, když se večer vrátili z lesů. Vysoký diskant jednotlivých hlasů, kterým končily jejich táhlé písně, zněl daleko údolím. Sladká melancholie se šířila modravou mlhou, kterou se večer přikrývaly tmavnoucí lesní stráně.

Rocktäschlova noha byla zhojena. Jednou mne večer u sebe zadržel. Měl zprávu o plánované razii na nehlášené osoby, která se měla tuto noc konat. Musel jsem u něho spát. Po lesích začali patrolovat němečtí četníci. V poledne jsem lehával na slunci. Na střeše kůlny u domovní zdi bylo skryté místo, na které nebylo z cesty vidět. Jednou prošel kolem mne četník. Vedl starší ženu na železném řetízku. Chytil ji v lesích. Vedl ji na popravu. Žena šlapala půl kroku za ním. Široko otevřenýma nevidoucíma očima zírala před sebe. Za půl hodiny nebude mezi živými. Mne četník neviděl. Smyčka kolem strážního domku se citelně zatahovala.

Sedával jsem celé dny doma. Nepřemýšlel jsem už o ničem. Tupě jsem se díval oknem do večerní mlhy. Podél tratě se blížila postava. Upřel jsem na ni zrak - Rocktäschl. Pod paží nesl velkou plochou hnědou krabici.

Balík od Josefiny. Přišel dnes ráno. Asi oblek, prohlásil a oči se mu smály.

Pojď dozadu, Franz, podíváme se na ten zázrak, a zatáhl jsem ho do zadní místnosti.

Byl to opravdu můj oblek, tmavomodrý, z dobré látky. Šikovně složený, skoro nezmačkaný, kalhoty dokonce vyžehlené. S bílou košilí, ani na ponožky nezapomněla. Franz se na všechno díval s údivem. Máš ty ale šikovnou švagrovou, člověče. Že mému dopisu hned rozuměla, a jak rychle jednala. Upřímně ti říkám, mně se tomu ani nechtělo věřit.

Vždyť jsem ti to říkal. Ty neznáš Josefa, jak jsme jí říkávali. Ta nám už dřív často velice pomáhala. Odvahu má za dva chlapy.

Tak jsi teď vybavený. Už nic nepotřebuješ?

Jen vlak, Franz, a tobě poděkovat.

A co budeš dělat na druhé straně? Peníze máš? Nebo tam půjdeš v elegantním obleku po ulicích žebrat?

Nemám nic, to přece víš. Ale to nevadí. Jen kdybych už byl za hranicemi, tam si nějak pomohu.

Myslíš? No, já myslím, že bude lépe, když budeš mít nějaké peníze v kapse. Vzal jsem si proto zálohu na svůj plat - 120 marek. Tumáš, vrátíš mi je po válce."

Strčil mi peníze do kapsy, stiskl mi ruku a dupaje ke dveřím, brumlal ještě: Zlom vaz.

Přešlo několik napjatých dnů. Tři čtyři lazaretní vlaky projely za denního světla nahoru k hranicím. Pila na druhé straně údolí pracovala už naplno. Těžké povozy s kládami a prkny jezdily po úzké silničce sem a tam kolem strážního domku. Na mostě se objevili dělníci. Připravovali lešení pro betonáře. Jedenkrát kontroloval Müller práce na mostě. Jeho řev byl slyšet až v chalupě. V řečišti pod mostem roztála na balvanech roztříštěná těla dvou francouzských zajatců. Müller je na podzim zastřelil při práci na mostě, protože neuposlechli okamžitě jeho rozkazů, kterým nerozuměli. Mrtvolný zápach se mísil s jarním větříkem, který vanul z hor. Připomínal mi fialkovou vůni Müllerova parfému.

Stal jsem se zajatcem svého útulku. Tlusté stěny domku byly nyní jedinou, velmi slabou ochranou před smrtí. Nemyslel jsem na nebezpečí. Soustředil jsem se zcela na vlak, na budoucnost. Stanislaw chodil pravidelně. Jeho tvář byla ustaraná. Nosil kousky chleba a několik brambor.

Za soumraku, když končily práce v údolí a v dálce ztichly písně Ukrajinců, jsem i dnes jako obvykle zatopil a čekal na Stanislawa. Slyšel jsem šramot v přední místnosti. Stanislaw kontroloval jako každý večer návěštní lampy, než je vynesl k mostu. Pak se blížily jeho kroky po kolejích a vstoupil.

Pozdravil jen letmo, přitáhl si židli ke stolku u okna, ušanku položil na stůl vedle sebe a vytáhl malou černou knížku z náprsní kapsy. Chvilku v ní listoval, pak začal číst. Lokty opřený o stůl, ruce sepjaty před čelem, pohyboval potichu rty. V místnosti bylo hluboké ticho. S údivem jsem pozoroval tuto zcela neobvyklou scénu. Jeho bledá tvář měla soustředěný, jakoby nepřítomný výraz. Co to jenom dnes do chlapce vjelo? Tak se ještě nikdy nechoval.

Stanislawe, co to děláš? Co je s tebou, proč se mnou nemluvíš?

Modlím se za vás! Dnes v noci pojedete!

Za několik minut končil. Zastrčil modlitební knížku a obrátil se ke mně. Jeho mladistvá tvář měla nové, mužné rysy. Tlumeným hlasem vysvětloval: Odpoledne přijel maďarský vojenský transport. Stojí ve stanici. Celý pluk honvédů. Jedou domů z Ruska. Samé uzavřené dobytčí vagony. Je to dlouhý vlak. Skoro na každém vagoně je brzdařská budka. Vyjedou kolem půlnoci.

Konečně! To tu ještě nebylo. Tenhle mi nesmí ujet!

Bez starosti. Zůstanu v noci s vámi. Vy se oblečte tak, abyste mohl okamžitě ven. Máme ještě asi pět hodin času. Před půlnocí nedojedou. Do té doby odpočívejte. Budete potřebovat sílu a klidné nervy. Až přijede, postavíme se na přejezd. Tam je to vyšší. Z jiného místa byste sotva vyskočil. Poslední stupátko žebříku k brzdařské budce je vysoké. Budete mít i tak co dělat. Já se postavím na ten konec přejezdu, odkud vlak přijede, vy na druhý. Spočítal jsem vagony. Od konce první třetiny vlaku až do poloviny třetí třetiny můžete naskočit. Tam určitě nebude v budkách žádný brzdař. Vzal jsem si silnou baterku s sebou. Posvítím na zábradlí u schůdků každého vagonu, který projede kolem mne, až k vám tak, abyste viděl tyč, než ji popadnete. Vy přitom zůstanete ve tmě. Stejně vás z vlaku nikdo neuvidí. Honvédi budou dávno chrápat.

Stanislawe, ty jsi ohromný, jsem přesvědčen, že to půjde. Jak ti mám...

Neděkujte. Až budete v Budapešti, můžete mi prokázat laskavost.

No samozřejmě. Řekni jenom, co to má být. Udělám vše, co si přeješ a stejně budu celý život tvým dlužníkem.

Mám v Budapešti strýčka, pána Želinského. Sloužil v armádě jako záložní důstojník. Po porážce utekl do Maďarska. Pracuje jako stavební inženýr na stavbě firmy Dános v Ujpesti. Vyhledejte ho na staveništi a vyřiďte mu pozdravy ode mne a od mé matky, jeho sestry. Vykládejte mu, jak tu žijeme, a pak mu řekněte doslova: Děkujeme za poslední pozdrav a čekáme na další. Jsme připraveni.

Provedu, jen co se do Budapešti dostanu. Ujpest, firma Dános, pán Želinský.

Tak, a teď si vezměte ještě kousek chleba na cestu. Strkal mi pořádný krajíc chleba, kus polského salámu a kornoutek s kyselými bonbony do rukou. A já si sednu v přední místnosti k oknu, pokračoval, tam uslyším, až vlak vyjede ze stanice. Vy zatím odpočívejte.

Poslušně jsem ležel na lavici v temném pokoji. Na spánek nebylo pomyšlení. Podaří se mi to tentokrát? Je to opravdu poslední noc na této straně Karpat? A kdyby to nešlo? Najdou mne snad už zítra - je to možná poslední noc mého života. Za čtyři hodiny bych mohl být na hranicích, vlak tam pravděpodobně nebude dlouho stát. Všichni železničáři to říkají, jen co přivezou jinou lokomotivu, jen co se vystřídá vlakový personál. Je to má poslední možnost.

Teď jsem už nemohl ležet. Šel jsem do přední místnosti k Stanislawovi. Seděl u otevřeného okna a naslouchal do temné noci. Bylo po půlnoci. Na nebi hvězdy, tma a ticho v údolí.

Náhle mne chytil za ruku: Pojďte, teď se rozjel.

Jeho jemné uši uslyšely první záběr lokomotivy ve stanici. Vyšli jsme do tmy. Stáli jsme asi pět kroků od sebe, každý na jedné straně úzké silničky u přejezdu, a naslouchali sílícímu hluku blížícího se vlaku.

Vtom se objevily v dálce dvě červenožluté tečky, které se rychle zvětšovaly. Už jsem poznal obrysy velké nákladní lokomotivy, a už se řítila její obrovská černá hmota za hrozného dunění a syčení těsně kolem mne. Za ní se vynořily ze tmy velké, uzavřené, oproti lomozu lokomotivy nápadně tiché nákladní vozy. Vlak zpomalil, když se přiblížil k mostu. Stanislaw se nehnul. Zřejmě počítal vagony. Teď začal svítit. Ostré světlo jeho baterky sledovalo zábradlí u schůdků vagonů až ke mně. První třetina vlaku byla pryč - teď přišel můj okamžik. Světelný kužel cukl zpět, doprovodil druhou tyč až ke mně, třetí, a další a další, napnul jsem všechny svaly, musím se chytnout oběma rukama, nesmím se splést, nebo přijdu pod kola; vlak opět nabral rychlost, předek už je na mostě, vpravo se teď objevila červená koncová světla a ještě jsem stál, Stanislaw ztratil nervy a začal pronikavě křičet: Skoč, pán, skoč, teraz, skoč! - skokem jsem popadl nejbližší tyč, vytáhl se na nejnižší stupátko a jel. Za ujíždějícím vlakem vysvitl ještě několikrát slábnoucí světelný bod: Stanislaw mi dával sbohem.

A já jsem jel, jel, skutečně jel svobodě vstříc. Můj plán se zdařil. Byl jsem bez sebe radostí. Opatrně a tiše jsem se vyšplhal k budce. Dvířka byla otevřená, budka prázdná.

Seděl jsem v brzdařské budce. Byl jsem ještě omráčen náhlou změnou. Před chvílí jsem ještě žil v ustavičném nebezpečí, zdánlivě beznadějně ztracen. A teď? Svobodný, v bezpečí, za čtyři hodiny budu v Maďarsku, to je přece jisté. Tam už bude vše lehčí. Odtud pak dál až k úplné svobodě - na druhou stranu fronty!

Chtělo se mi zpívat a dupat, objímat celý svět. Jako bych už byl vyhrál. Pozor, nebláznit, pode mnou spí honvédi, celý vlak nepřátel! Když jsem pozorně naslouchal u příční stěny vagonu, mohl jsem je slyšet dole chrápat. Starý zvyk, být neustále ve střehu, se přihlásil. Začal jsem vnímat a pozorovat své okolí.

Na všech stranách se táhly dlouhé vlny černých lesů do nekonečna. Namáhavě zdolával těžký vlak prudké stoupání. Černé střechy vagonů přede mnou tvořily pohyblivý hřbet, který se vinul kolem černých zatáček doprava, doleva. Jedna za druhou objevily se budky zastávek, jejichž jména jsem znal z vyprávění železničářů. Tiše spaly s matně blikající petrolejkou před vchodem, jakoby zapomenuty v hlubokých lesích. Bezděky jsem je počítal. Hranice už nemohly být daleko. Z výšky brzdářské budky byl rozhled čím dál širší. Přehlédl jsem teď mírně zvlněné lesnaté hřebeny hor daleko na obou stranách tratě. Na východě zvedal nad obzorem úzký, jemně zelenavý pruh světla temně fialové stíny předešlé noci. S prvním svitem nového dne vlak zajel do pohraniční stanice. Vlevo se množily koleje, vpravo se táhly v ranní mlze louky k nedalekým lesům. Vlak zpomalil, zastavil. Na všech kolejích stály vlaky. Přes střechy vagonů jsem rozeznal vlevo daleko vpředu břidlicovou střechu staniční budovy. Byl jsem na hranicích. Chrápání ve voze přestalo. Chvíli bylo ticho, pak se odsunuly s rachotem těžké dveře vagonů a vojáci vyskakovali. Ve zmačkaných, špinavých košilích a kalhotách se hromadili okolo blízké pumpy. Tlačili se k vodě, myli se, stříkali po sobě, smáli se a vykřikovali, strkali do sebe a honili se. Vyváděli a byli veselí jako malé děti. Těšili se, že jsou daleko od fronty, že po dlouhé, namáhavé cestě přijdou konečně domů. Pak se rozdávala snídaně. Asi o půl hodiny později, úplně oblečeni, ale beze zbraní, se řadili a odpochodovali.

Okolo vlaku bylo ticho. Vpředu odpojili lokomotivu. Zůstal jsem sám na opuštěné soupravě. Něco nebylo v pořádku. Vlak zřejmě dál nepojede. To byl faktor, se kterým nikdo nepočítal. Kam se poděli honvédi? Přece tu nezůstanou?! Daleko široko nebylo člověka.

Hranice jsou asi o 500 m dál vpředu. Lesy jsou blízko. V nejhorším případě přejdu v noci lesem. Rozhodl jsem se vyčkat do večera. Slunce stoupalo. Byl krásný jarní den. Na vedlejší koleji vlak odjel dolů do Polska. Pak bylo tase ticho. Vděčně jsem vzpomínal na Stanislawa, když jsem obědval jeho chléb a salám. Klidně jsem studoval situaci vpravo a vpředu, kudy se snad budu muset v noci dát. Přes louky k lesu bylo slabých 200 m. Vpředu byl nevysoký kopec, kterým vedl tunel do Maďarska. Napříč přes kopec probíhají hranice. Všude hustý, nikde nevykácený les. Zřejmě tu nebyla zvláštní opatření na ochranu hranic.

Bylo odpoledne. Na prázdnou kolej vlevo se sunula pomalu dlouhá souprava krytých nákladních vozů. Otevřenými zasouvacími dveřmi jsem viděl do prázdných vagonů. Všechny byly vystlány čistou slámou. Zůstaly na vedlejší koleji stát. Zanedlouho oživl prostor mezi oběma vlaky veselým křikem. Honvédi se vrátili. Byli jako vyměněni. Vymydleni, oholeni, v čistých uniformách, i řemeny a boty svítily novotou. Rozdělovali se do nových vagonů, postávali mezi starým a novým vlakem, hlasitě se bavili, bylo jich všude plno.

Vmžiku mi bylo všechno jasné. Vojáky, špinavé, zavšivené, v otrhaných mundurech, jak přišli z fronty, odvšivili, převlékli a navagonovali do čistého vlaku. Tím tedy pojedou dál. To pro mne znamenalo přestoupit. Mohou ovšem každou chvíli odjet. Proto se musím ihned stěhovat, i když je ještě bílý den. Rychle jsem si rozmyslel několik možností a stanovil svůj další postup. Vylezu na pravé straně, obejdu vzadu starou soupravu, dostanu se zezadu nenápadně mezi oba vlaky, vmísím se mezi honvédy. Předstírám, že jsem přišel kupovat maďarské cigarety, a vyberu si vhodnou brzdařskou budku. Pak přelezu, jak se to na takových nádražích dělává, na druhou stranu vlaku právě u této budky a - neviděn vojáky - v ní zůstanu.

Rozhlížel jsem se po pravé straně vlaku. Nikde nikdo. Rychle jsem slezl po schůdkách dolů a dal se loudavým krokem podél prázdných vagonů k zadnímu konci vlaku.

Neušel jsem ani deset kroků, když jsem za sebou slyšel jakýsi šramot. Ohlédl jsem se. Zpod vlaku vylezl německý voják - Bahnschutz! Pušku s nasazeným bodákem, kterou držel při podlézání vlaku v ruce, si přehodil přes rameno, rozhlížel se a dal se za mnou.

Uvědomil jsem si okamžitě nebezpečí, které tak nečekaně vzniklo. Musel jsem mu být podezřelý. Civilista, na vzdáleném místě staničního prostranství, v bezprostřední blízkosti vojenského transportu! Tady nemá o pohledávat.

Co mám dělat? Mezi námi je sotva dvacet metrů! V příštím okamžiku mne zastaví! Nemám průkaz, to by byl konec! U samých hranic! Co dělat? Co jen dělat? Zastavit se, aby přešel? Vyloučeno! Nepřejde, aniž se zeptá po průkazu. Obrátit se, přejít kolem něho opačným směrem? Nemožno, stalo by se totéž, nepropustil by mne bez legitimování. Prolézt pod vlakem na druhou stranu? Hloupost, to by bylo podezřelé. Utíkat? Šílenství!

Co jen udělám? Šel jsem stále dál loudavým krokem, můj mozek horečnatě pracoval. Danou situaci nemohu změnit. Nemohu se stát neviditelným. Ale musím se stát nenápadným. Musím na něho působit svým chováním. Předstírat železničního zřízence? Člověka, který je kolem sebe zvyklý vidět bahnschutzy, grenzschutzy a podobná individua? Kterému ani zdaleka nenapadne, že by mohl být někomu z nich nápadný? Ve zlomku vteřiny jsem se vžil do úlohy takového člověka. Co by asi na tak odlehlém místě udělal?

Zastavil jsem se, obrátil se k nejbližšímu vozu - a obřadně jsem vykonal svou potřebu. Obraz klidného, lhostejného chlapa, kterého přítomnost bahnschutze zřejmě nezajímala o nic víc než tráva, kterou právě pokropil.

Působilo to nakažlivě. Pár kroků ode mne se bahnschutz zastavil a učinil totéž. Podíval se přitom jenom letmo na mne, pak si zapnul knoflíky u kalhot a odešel opačným směrem k přednímu konci vlaku. Byl jsem nezajímavý. A loudavým krokem jsem pokračoval na své cestě k zadnímu konci vlaku.

Honvédi naplnili úzký a dlouhý prostor mezi starým a novým vlakem. Postávali ve skupinách před vagony, ke kterým byli přiděleni. Bavili se hlasitě, tu a tam vystřelila salva smíchu z některého hloučku. Mne si skoro nevšímali. Jeden nebo dva se po mně na okamžik zvědavě podívali, ale hned se zase obrátili ke svým druhům. Zřejmě se řídili jako staří mazáci dobrou vojenskou zásadou: bez rozkazu nic nedělej! Od toho, aby dávali rozkazy, tu byli důstojníci, a především šikovatel. Ten mohl dokonce jednat někdy i z vlastní iniciativy, uznal-li to za nutné a vhodné. Ale zřejmě to za vhodné neuznal. Ani za nutné. Jeho vojáci byli vlastně už demobilizováni, strážní službu ať si zde dělají různí schutzi Němců. Jeho honvédi jedou domů, už jsou vlastně doma a na Němce stejně kašlou. Stál rozkročmo, límec od blůzy otevřený, ve dveřích vagonu, v jehož blízkosti byla brzdařská budka, kterou jsem si mezitím stanovil za vhodný cíl. Z jeho rozesmáté, cihlově rudé tváře koukaly bystré oči. Z vyvýšeného místa přehlédl všechny své ovečky, sem tam na někoho volal. Mne samozřejmě dávno viděl, pozoroval každý můj pohyb, ale nedal na sobě nic znát. Vyčkával.

Abych mu nebyl podezřelý, musel jsem svou přítomnost nějak odůvodnit. Všem muselo být jasné, proč jsem mezi ně přišel, za jakým účelem. Už v brzdařské budce jsem se rozhodl, že mezi honvédy zahraji šmelináře s cigaretami. Nyní bylo načase, abych nějaký ten obchod veřejně uskutečnil. K tomu se mi šikovatel výborně hodil. Jemu nemůže nikdo nic vytýkat. Přistoupí-li on na plánovanou šmelinu, budu jaksi oficiálně uznaný. Pomalým krokem jsem se přiblížil k jeho vagonu.

Magyar dohányi, cigarety, jsem volal na něho nahoru, stoje před jeho dveřmi. Zřejmě něco takového očekával. Sáhl pohotově do kapsy a vytáhl netknutou dvacítku cigaret.

Kettö, zwei, říkal a mávaje krabičkou zvedal dva prsty. Díky Rocktäschlově prozíravosti byl obchod vmžiku uzavřen. S pocitem úplné bezpečnosti jsem se loudal ještě o dva vozy dál, kde byla brzdařská budka, do které jsem se chtěl dostat. Rozhlížel jsem se ještě po vlaku sem a tam, jako bych snad hledal ještě možnost k dalšímu obchodu, zamával jsem svému obchodnímu partnerovi-šikovateli a vyšplhal se po žebříku ke své budce. Vlezl jsem do ní, zabouchl za sebou dvířka, otevřel protější, bouchl s nimi též silně a seděl klidně v budce. Přestupní manévr byl zdárně ukončen!

Budku jsem si vybral, pamětliv osvědčených dobrých rad Stanislawových, přibližně mezi druhou a poslední třetinou vlaku, takže bylo možno předpokládat, že zůstane nepovšimnuta vlakovým personálem. Brzdař obsadí dle předpisů budku na posledním voze a snad se umístí ještě jeden na konci první třetiny vlaku. Nebylo tedy důvodu k obavám.

Žil jsem v posledních měsících v ustavičném nebezpečí. Zoufalství a naděje, zklamání a úspěchy, nečekané situace a jejich zdolání proběhly v tak rychlém sledu, že jsem byl značně otužilý. To neznamená, že jsem otupěl. Ale normální úroveň mé duševní rovnováhy rovnala se velkému duševnímu vypětí člověka v klidných poměrech.

Skutečnost, že sedím na vojenském transportu, v pohraniční stanici, za jasného dne s celým plukem honvédů kolem, bez průkazu, mne nijak nevzrušila. S úsměvem jsem vzpomínal na úskok, kterým jsem se před chvílí zbavil německého grenzschutze tam za starým vlakem.

Měl jsem pocit úplného bezpečí a jenom stěží jsem odolal pokušení zapálit si už teď jednu z právě koupených maďarských cigaret.

Pomalu se stmívalo. Honvédi nastupovali. Chystali se k spánku. Postupně přirazili dveře u všech vagonů, zavládlo ticho. Vpředu přisunuli lokomotivu, lehký otřes projel celým vlakem, když ji připojili. Se zálibou jsem se díval na bílé obláčky kouře, které stroj kolmo vyfukoval z komína. Zaslechl jsem zpředu slabý, pravidelný tlukot kladiva o kola vagonů. Železničář zkoušel brzdy. Konaly se poslední přípravy před odjezdem. Zvuk sílil, blížil se, teď byl u mého vozu - přestal. Slyším těžké boty vylézt po schůdkách vlevo k mé budce. Dveře se otevřou - železničář s kladivem v ruce. Stáli jsme proti sobě. Okamžik jsme se jeden na druhého udiveně dívali, a než jsem se vzpamatoval, popadl mne vpředu za kabát, zařval nemlehet a vyrazil mne ze dveří ven.

Překvapen nečekaným, náhlým útokem, spadl jsem bezmocně z výšky budky na zem. Dopadl jsem pod schůdky na záda. Cítil jsem prudkou bolest v pravé noze, narazil jsem si při pádu kotník. Divoký vztek mne zachvátil nad touto surovou hrubostí. Vztek zákeřně poraženého. Zapomněl jsem na všechno. Leže na zádech, začal jsem mu hlasitě nadávat.

Železničář stál v otevřených dvířkách budky a díval se na mne dolů. Byl zřejmě překvapen výsledkem své akce. Když pochopil, že se mi nic nestalo a že mu pustě nadávám, vzplanula v něm také zlost, začal opatrně slézat, aby si to se mnou vyřídil.

V tom spustila vpředu u staniční budovy vojenská kapela řízný maďarský pochod. Vítali honvédy při návratu do vlasti.

To mne vzkřísilo. Vlak! Vždyť každým okamžikem se rozjede. Nejsem na něm. Co se odehrálo mezi mnou a železničářem, je naší soukromou záležitostí, o které zatím nikdo neví. Nemohu se tady s ním pustit do pranice. Při první ráně by volal o pomoc, strhl by povyk, přiběhli by lidé, byl bych ztracen.

Na vlak, honem! Tady to nejde - tedy někde vpředu. Okamžitě jsem stál na nohou, žádnou bolest jsem už necítil, a zatímco hudba hrála, běžel jsem ve tmě podél vlaku o život! Těžkopádný železničář mi nestačil - zůstal daleko za mnou. Doběhl jsem až k prvnímu vagonu, vtom lokomotiva zabrala. Vyskočil jsem na nejbližší schůdky a vyšplhal se do budky. Vlak zrychlil a za dunivého rachotu projel tunelem. Byl jsem v Maďarsku! Hranice Velkoněmecké říše zůstaly za mnou.

(Hrdina příběhu byl o několik dní později chycen na maďarsko-chorvatských hranicích a deportován. Prošel Mauthausenem a Buchenwaldem.)