Motto: Si tranquilla meae sedes optanda senectae, Ante alias urbes sola Rhacusa placet.
(Měl-li bych si k stáru zvolit místo pokojného spočinutí, jen Ragusa potěší mne nad ostatní města.)
Didacus Pyrrhus
Ulice Žudioská
Podle jedné z teorií vznikl Dubrovník (italským jménem Ragusa) ve 12. století sloučením ostrovní osady Laus a pobřežní osady Dubrava, původně oddělených mořskou úžinou zhruba v místech dnešního městského korza Stradun. Novodobé archeologické průzkumy však existenci úžiny popírají a nabízejí teorii založení osady řeckými mořeplavci ještě před počátkem křesťanské éry. Politicky bylo město ve středověku pod střídavou ochranou či nadvládou byzantské říše a Srbska, od roku 1205 pak benátské republiky. Od poloviny 14. století byl Dubrovník pod ochranou Uher coby samostatná městská republika a stal se významnou středomořskou námořní a obchodní mocností. Samostatným státem - městskou republikou pojmenovanou Res publica Ragusina, Republika Dubrovník - byl až do Napoleonova obsazení Dalmácie v r. 1808.
V polovině 15. století Dubrovník, ležící na neklidném pomezí křesťanského a muslimského světa, usiloval o novou ochrannou alianci buď se zeměmi západní Evropy, nebo s osmanskou říší, která v té době mocensky pronikala hluboko na Balkán. Republika tak pokračovala v diplomatické strategii sette bandiere (sedmi vlajek) - termín odkazující na paralelní smlouvy dovedně navázané se sedmi mocnostmi: papežským státem, Benátkami, španělským, uherským a neapolským královstvím, osmanskou říší a osmanským guvernorátem v Alžíru. Nejednotná Evropa, jejíž mnohé země ani nebyly pod přímou hrozbou Turků, nezaručovala patřičnou ochranu, a tak se dubrovnická republika uvázala osmanské říši. Mezi důsledky tohoto pragmatického kroku byla nejen možnost udržet si bezpečnostní záruky a obchodní výsady, ze kterých těžily obě znepřátelené strany, ale především uchovat si svobodu - to vše za cenu ročního poplatku 12 500 zlatých. (V té době svobodný Dubrovník proslul vysokým počtem dvojitých agentů, špehujících na obou stranách rozděleného světa, avšak jak Evropa, tak i osmanská říše ochotně tolerovaly tento vzájemně prospěšný stav.)
O něco lépe než jinde
Dubrovnická republika měla tradičně velmi liberální uspořádání a humanistický charakter. Obchodní výsady a záruky v poměrně bezpečném, svobodném prostředí přitahovaly i rostoucí počet židovských přistěhovalců, od přelomu 15. a 16. století zejména sefardské exulanty z Pyrenejského poloostrova a obchodníky z osmanské říše. Přítomnost Židů (a existence jejich modlitebny) v Dubrovníku je zaznamenána od r. 1356, o padesát let později stála ve městě synagoga. Prvním židovským občanem republiky byl Katalánec J. F. Bonaventura (1451), v r. 1546 městský senát jednohlasně odsouhlasil založení židovského ghetta, pro něž byla vyhrazena ulice Lojarska (dnes přejmenována na Žudioskou), jež je souběžná s ulicí Kovačkou, pro změnu vyhrazenou tureckým kovotepcům z osmanské říše.
Po vydání papežské protižidovské buly Pavla IV. Cum nimis absurdum roku 1555, která situaci Židů v křesťanské Evropě výrazně zhoršila, se do tolerantního Dubrovníku uchýlila další generace conversos, mezi nimi prominentní lékař a objevitel krevního oběhu Joao Rodrigues de Castelo Branco (1511-1568), známý též jako Amatus Lusitanus, a jeho vrstevník a přítel Diogo Pires (Didacus Pyrrhus Lusitanus, známý jako Jacobus Flavius Eborensis, 1517-1599), humanista a básník, píšící v latině. O shovívavosti a liberálním charakteru dubrovnické republiky svědčí i skutečnost, že conversos se zde otevřeně navraceli k židovské víře a jak Amatus Lusitanus, tak Didacus Pyrrhus Lusitanus tu znovu působili pod hebrejskými jmény Chaviv a Isaia Cohen. I v Dubrovníku však museli Židé nosit viditelné označení (červené nebo žluté pokrývky hlavy) odlišující je od křesťanů (výnos z r. 1540, z něhož byl Didacus Pyrrhus vyňat dispenzem z r. 1572) a jejich činnost zůstávala pod kontrolou katolické církve.
Již na začátku 18. století směli Židé bydlet mimo ghetto, což bylo patrné privilegium ve srovnání kupříkladu s Benátkami, kde jim ve stejné době hrozily právní postihy za pouhé přenocování mimo území ghetta. V r. 1808 pak francouzský maršál de Marmont, který velel obsazení Dalmácie napoleonskými vojsky, zrušil všechna diskriminační opatření proti místním Židům, a garantoval jim tak úplné zrovnoprávnění. Tyto výsady však trvaly pouhých sedm let, než byl Dubrovník připojen k Rakousku-Uhersku.
Panoráma Dubrovníku
Jedenáct domů v Žudioské
Původní ghetto v dnešní Žudioské ulici nebylo velké: mělo jedenáct domů a synagogu, všechny objekty byly propojeny vnitřními chodbami, od okolního města byly odděleny branami. Dnes židovské obci patří jediná budova (Žudioska č. 5), v níž se nachází židovské muzeum a nad ním prostory Staré synagogy z r. 1408, nejstarší sefardské synagogy na světě a po pražské Staronové druhé nejstarší v Evropě. Stará synagoga byla po katastrofálním zemětřesení v r. 1667 zrekonstruována ve vznešeném barokním slohu, nejpatrnějším na vyřezávaném pozlaceném svatostánku pod draperiemi z vínově rudého sametu, před nímž visí na řetízcích bronzová olejová svítidla dekorativního sefardského stylu. Pozoruhodné jsou i prostorná bima a ženská galerie, připojená k původním prostorám přestavbou patra sousedícího domu.
Synagoga přestála s malými poškozeními ustašovský režim, italskou a německou okupaci města za druhé světové války, svitky Tóry a vzácné ceremoniální předměty a textilie přečkaly válku v úkrytu u chorvatských příznivců obce. Budova však byla těžce poškozena dělostřeleckým a minometným ostřelováním během ničivého obléhání Dubrovníku jugoslávskou armádou v letech 1991-1992; sakrální předměty byly opět odvezeny do úkrytu, tentokrát do newyorské Yeshiva University. Ta je však po válce několik let odmítla vrátit dubrovnické obci s tím, že se o ně nemá kdo starat. V r. 1998, po dlouhém soudním sporu, předměty putovaly zpět do Dubrovníku a synagoga byla zrestaurována do současné podoby.
V malém muzeu o podlaží níže je možno zhlédnout více než 700 let starý svitek Tóry neurčitého původu (buď ze Španělska, nebo z Francie), faksimile dokumentů o založení ghetta, udělení prvního občanství, ocenění Diogu Piresovi za báseň věnovanou dubrovnické vládě, povolení Amatu Lusitanovi k vykonávání lékařské praxe či povolení, díky němuž smělaBeatrice de Luna, neboli Doňa Gracia Mendez či Hanna Nasi, projíždět městem. (Doňa Gracia byla nejvlivnější a nejmajetnější židovskou obchodnicí a bankéřkou 16. století, jež vybudovala širokou síť na podporu conversos v exilu a spolu se svým synovcem a zetěm Josefem Nasim byla, více než tři století před Herzlovou vizí Židovského státu, autorkou neuskutečněného projektu na vytvoření autonomního židovského území v Tiberiadě.)
Z novodobých dokumentů je v muzeu vystavena řada ustašovských vyhlášek z počátku druhé světové války, dokumentujících, jak režim postupně Židům upíral občanské svobody. Jsou zde dokumenty o povinném značení oděvů, firem, obchodů a kanceláří, o omezení pohybu po městě, vyhláška zákazu nočního vycházení společného pro Židy, Srby, členy prosrbského svazu Mladé Jugoslávie a jugoslávského Sokola, nařízení o povinném odevzdání rozhlasových přijímačů, automobilů, zákaz vstupu do restaurací, kaváren a na veřejná koupaliště, zápis o zabavení majetku obce z r. 1941 aj.
Za hradbami starého města na předměstí Boninovo asi čtvrt hodiny chůze na západ od městské brány Pile leží obezděný židovský hřbitov s přibližně dvěma sty náhrobky, který roku 1911 nahradil původní, dnes již neexistující židovský hřbitov z r. 1652 na východním předměstí Ploče. Náhrobky v Boninovu jsou buď tradičně sefardské, s vodorovně položenými kameny, s hebrejskými nápisy, některé s tureckými ornamenty slunce, měsíce a hvězd, nebo postavené vzpřímeně, podle aškenázské tradice, s nápisy v latince.
Posledních sedmnáct
Nejvíce členů (227) měla dubrovnická obec v roce 1807. Na začátku 30. let žilo v Dubrovníku asi 120 Židů, po druhé světové válce jich zbylo pouze 38, v roce 2001 se při sčítání lidu ve městě s 43 770 obyvateli oficiálně k židovskému vyznání přihlásilo pouhých 17 lidí (tj. zhruba 3,4 % ze všech 495 členů obcí v celém Chorvatsku). Obec stěží shromáždí minjan a nemá vlastního rabína (hostující rabín dojíždí na Vysoké svátky z Maďarska). Malá dubrovnická kehila však zůstává živou součástí bohaté kulturní mozaiky úchvatného pobřežního města a její skromné dědictví jistě stojí za návštěvu.
Tisk
