Od doby, kdy se Giuseppe Garibaldi v čele výpravy tisíce mužů
v roce 1860 vylodil v sicilském přístavu Marsala a k úžasu a nadšení celé Evropy porazil silnou armádu španělských Bourbonů, je Sicílie součástí sjednocené Itálie, která krátce nato vznikla a v nepatrně pozměněné podobě trvá podnes. Ale její historie se počítá na tisíciletí, jako ostatně historie většiny území, které obklopuje Středozemní moře. Poloha v průsečíku středomořských civilizací ji předurčovala významné místo v rámci antického světa i středověku. Současně však přitahovala pozornost a vojska všech mocností, které se zde snažily prosadit.
Pohled z terasy starobylého města Enna (931 m), nazývaného Belvedere di Sicilia
.
Historie
První a možná nejskvělejší období zaznamenal ostrov v době, kdy byl součástí tzv. Magna Graecia, Velkého Řecka. V roce 735 př. o. l. byl řeckými kolonisty založen Naxos a o pět let později Syrakusy a brzy nato řada dalších osad. Vznik a následující strmý vzestup významu a prosperity sicilských řeckých měst spadá do doby, kdy Židé pocítili první z velkých katastrof, které jim dějiny nachystaly: v roce 721 př. o. l. vyvrátili Asyřané izraelské království a jeho obyvatele odvedli do zajetí, ze kterého se už nikdy nevrátili. Syrakusy se spojenci naopak přestály střet s mocností prvního řádu Kartágem úspěšně. V bitvě u Himéry ho v roce 480 porazily a na dvě století se staly nejmocnějším městem tehdy známého světa. A nejen to. Když proti Syrakusám vyslaly r. 415 mocné Athény, kterým sicilské město začalo nebezpečně konkurovat, obrovskou vojenskou flotilu, porazili po dvou letech bojů sicilští Řekové athénskou armádu v jedné z největších válek řeckého světa. A jako vzpomínku na školní léta je možné uvést, že tu žili a působili básník Pindaros, dramatik Aischylos, filosof Platon i vědec a inženýr Archimedes.
Ten poslední zažil i první, ale zásadní porážku Syrakus. Římané se po dvouletém dobývání v roce 212 př. o. l. města i ostrova na následujících šest století zmocnili. Archimeda, který se obrany svého rodného města účastnil, zabil podle legendy římský voják, rozzuřený tím, že se učenec věnoval řešení matematického problému a nevšímal si jeho příkazů.
Po pádu Říma patřila Sicílie k byzantské říši a Syrakusy se staly v 6. století dokonce nakrátko jejím hlavním městem. Potom se objevili noví dobyvatelé. Arabové z Egypta a severní Afriky v opakovaných nájezdech získávali části ostrova a v roce 878, kdy jim padly do rukou i Syrakusy, se stali jeho neomezenými vládci. Palermo bylo načas jedním ze středisek rozsáhlé arabské říše. V 11. století Araby vystřídali Normané. A historie se opakovala. Jako poslední arabskou pevnost dobyl Roger de Hauteville Syrakusy a stal se jako Roger I. pánem ostrova.
Po Normanech přišli Hohenštaufové, překvapivě nikoli jako dobyvatelé; Sicílii získali sňatkem Jindřicha IV. s dědičkou ostrova Konstancí. Jejich syn, budoucí císař Fridrich II. a pozoruhodná osobnost své doby, byl současníky nazýván Stupor Mundi (Div světa). Následovali Francouzi (Anjouovci), které v roce 1282 vystřídali Španělé, opět už regulérně válkou a invazí. K vítězství jim pomohlo lidové povstání, známé doposud jako „sicilské nešpory". Povstání a masakru tisíců Francouzů je věnována opera Giuseppe Verdiho, kterou italský skladatel zkomponoval paradoxně na objednávku pařížské opery v polovině 19. století, krátce předtím, než byli Garibaldim a jeho revolucionáři ze Sicílie vyhnáni pro změnu Španělé. Mezitím ostrov ještě v roce 1713 po válkách o španělské dědictví vítězné evropské mocnosti přisoudily Savojsku, jehož vládci ho vyměnili s Rakouskem za Sardinii. Rakousko o Sicílii také příliš nestálo a v roce 1734 ji přenechalo Španělsku a jeho králi Karlu Bourbonskému. Za napoleonských válek bylo sicilské království jedinou částí dnešní Itálie, kterou Napoleon neobsadil.
Poslední, koho se někdo při všech těchto zvratech a změnách ptal na jejich názor, byli sami obyvatelé Sicílie. Sicilští rolníci a řemeslníci žili po staletí v podmínkách, které vyvolaly zděšení a šok i u tak otrlých kolonizátorů, jakými byli Angličané.
Východní hranice ghetta v Ortygii je ohraničena mořem.
Židé
Přítomnost Židů je na Sicílii nápisy a archeologickými nálezy prokázána za římské éry od 1. století před o. l. Tehdy se v Syrakusách usídlil větší počet uprchlíků z Palestiny, kterou v roce 59 dobyl Pompeius. Další významná obec vznikla v Palermu a postupně na mnoha místech po celém ostrově. Místními názvy či jinými doklady je doloženo přes padesát židovských obcí v pobřežních městech i ve vnitrozemí. Na mnoha místech se setkáváme s dosud užívanými názvy via Guidecca (Židovská ulice), vicolo della Giudecca (Židovská ulička), Orto della Giudecca (Židovská zahrada) nebo Porta della Judeca či Porta degli Ebrei (Židovská brána). Postupně se tu usadily tisíce Židů z celého Středomoří a po několik století patřila Sicílie k místům s největším soustředěním Židů v exilu; místy tvořili 20 až 30 procent obyvatel a téměř každá z židovských obcí měla svou synagogu, rabína, lékaře, školu a vlastní samosprávu.
Dlouhé období relativně poklidného soužití náhle skončilo v roce 1492. Vyhnání Židů ze Španělska, vyhlášené králem Ferdinandem II. Aragonským a Isabelou Kastilskou, se vztahovalo i na Sicílii. Do konce roku 1493 museli všichni Židé ostrov opustit. Podle dostupných údajů odešlo ze země 35 000 osob, zhruba 5 procent všech obyvatel. Z Messiny odplouvali na bludnou pouť od přístavu k přístavu a stejně jako jejich španělští souvěrci představovali snadnou kořist pro posádky najatých lodí i pro piráty, kteří je okrádali, zabíjeli či prodávali do otroctví.
Ti, kteří zůstali a přijali křest, byli vystaveni nedůvěřivému dohledu inkvizice, která je označovala termínem giudaizzanti
. Při pouhém podezření, že tajně dodržují původní náboženství a tradice, byli pokřtění Židé odsuzováni ke ztrátě majetku, doživotnímu žaláři nebo k smrti na hranici. Během několika generací zbyla po prosperujících komunitách pouze místní jména.
Jedna z uliček bývalého ghetta.
Syrakusy
Jednou z mála výjimek je Giudecca, bývalé ghetto v Syrakusách. Najdeme ho na ostrově Ortygia, který je srdcem Syrakus už skoro tři tisíciletí. V sousedství pozůstatků Apollonova chrámu, radnice ze 17. století, postavené na základech iónského chrámu či katedrály, jejíž konstrukci tvoří dvanáct antických sloupů z původního obrovského chrámu bohyně Athény, se rozkládá v původním rozsahu a do značné míry i podobě stará židovská čtvrť, kterou musely opustit v polovině minulého tisíciletí na tři tisíce syrakuských Židů. Najdeme ji celkem snadno. Je to čtyřúhelník, ohraničený na západě ulicí via della Giudecca, na jihu via Larga a na východě mořem. Protínají ho rovnoběžné ulice: via dell'Olivo, vicolo II, III, IV alla Giudecca, vicolo dell'Arco a via Minniti. Giudecca dnes dispozičně vypadá jako tehdy - nízké, jedno- až dvoupodlažní domy, nemocnice, chudobinec, rituální lázeň. Synagoga bývala pravděpodobně na místě dnešního kostela Chiesa di San Filippo. Ze tří rituálních lázní na ostrově Ortygia se zachovala pouze mikve v casa Bianca (Bílém domě) v ulici via Alagona 52 (první ze zbylých dvou byla pod kostelem San Filippo Apostolo při synagoze, druhá ve vicolo dell'Ulivo). Přišlo se na ni náhodou během rekonstrukce domu v roce 1989 a stala se jednou z nejzajímavějších památek zdejší židovské čtvrti.
Své zemřelé pohřbívali Židé v Syrakusách v katakombách u kostelů Santa Lucia, San Giovanni a v dalších místech v podzemí. Později získali místo pro hřbitov v blízkosti Malého přístavu (porto Piccolo). Po vyhnání byly náhrobní kameny použity do opevnění části Ortygie. Když byly valy na konci 19. století rozbořeny, našlo se dvanáct židovských náhrobních kamenů. Tři z nich se ztratily, čtyři jsou uchovány ve dvoře oblastní galerie v Palazzo Bellomo a pět v přístupové uličce ke katakombám Vigna Cassia.
Dva dokumenty z konce 14. a začátku 15. století naznačují, že počet Židů v Syrakusách přesahoval 5600 lidí. Doba největšího rozkvětu se datuje od konce 13. do konce 14. století, kdy na Sicílii vládli Aragonci. Správa obce, jejíž první nařízení z roku 1363 se zachovala, byla v rukou 12 maggiorenti a 12 prothi, kteří měli pravomoc v otázkách náboženského života obce a jejích příjmů. Procuratores et nuncii obec zastupovali při jednáních s vládou. Když v roce 1395 král Martin I. zřídil úřad nejvyššího židovského soudce (Dienchelele - z dajan klali
), byl jím ustanoven syrakuský Josef Abenafia. Mezi učence, žijící v Syrakusách, patřili například astronom a překladatel Izák ben Šalamoun Alhadib či Šalom ben Šalamoun Jerušalmi.
Chrám Concordia (430 př. o. l.).
Něco pro turisty
Po Sicílii se dá příjemně cestovat ještě hodně pozdě na podzim. Letos tam bylo v polovině listopadu krásné slunečné počasí, teploty ve dne něco přes dvacet stupňů, v noci kolem dvanácti a málo, vlastně skoro žádní turisté. A tak, co se Syrakus týká, má návštěvník dostatek času i klidu, aby si opakovaně prošel ulice a uličky Ortygie, zastavil se všude tam, kde uvidí něco zajímavého (to ale obsahuje riziko, že bude stát pořád), obešel ostrov kolem dokola po krásném a prostorném nábřeží či strávil hodinku nebo dvě v některé z kaváren u přístavu.
Nedaleko od Ortygie, na pevnině ve čtvrti Neapolis, se nachází skvěle zachované Teatro Greco, půlkruhové antické řecké divadlo vytesané do skály, které mělo kapacitu 15 000 diváků. Svá díla tam uváděli Aischylos, Sofokles i Euripides. Poblíž vybudovali ve 3. století př. o. l. Římané svůj amfiteátr a pořádali tam gladiátorské hry a zápasy s dravou zvěří. Dále je tu proslulé Orecchio di Dionisio (ucho Dionýsiovo), obrovská jeskyně, ve které tyran Dionýsios věznil zajatce a díky mimořádné akustice, o které se můžeme přesvědčit ještě dnes, u malého otvoru ve skále poslouchal a dobře slyšel, o čem si povídají.
A tak by se mohlo pokračovat ještě dlouho. Vždyť poměrně nedaleko na jižním pobřeží se u města Agrigenta nachází Valle dei Templi, Údolí chrámů, s majestátním Tempio della Concordia, chrámem Svornosti, druhým nejzachovalejším řeckým chrámem v Evropě (po Theseionu v Athénách).
Výčet unikátních zajímavostí by mohl pokračovat ještě dlouho, hodně dlouho. Vraťme se na závěr ještě jednou do Syrakus, do Ortygie. Tam, několik kroků od mořské hladiny, stále jako před mnoha tisíci let vyvěrá Fonte Aretusa, pramen Arethusin, jeden z nejznámějších a nejdůležitějších pramenů antického světa. Objevuje se v řeckém mýtu o nymfě Arethuse, psali o něm Pindaros i Vergilius, mnohokrát zachránil obléhané město a ještě v době poměrně nedávné u něho doplnil zásoby vody admirál Horatio Nelson pro svou flotilu před vítěznou bitvou na Nilu roku 1798.
Hladina Jónského moře se třpytí, po nábřeží se v soumraku procházejí dvojice i osamělí chodci, občas je z pevniny slyšet zvonění zvonů. Ve Fonte Aretusa plavou mezi stvoly papyru zlaté a stříbrné ryby a minulost jako by byla blízko: Řecko, Řím, Kartágo, Byzanc... Jsme jen pár kroků, na dohled od bývalé židovské čtvrti. Ale také ne tak daleko od Izraele, který naštěstí minulostí není.
Tisk
