Jan Kindermann se narodil roku 1968 v Praze. Vystudoval Strojní fakultu ČVUT, poté pracoval v několika soukromých firmách. Od roku 2001 působil jako správce jičínského židovského hřbitova a tamní synagogy, založil občanské sdružení Baševi. V roce 2007 byl ředitelem akciové společnosti Matana, roku 2008 byl pověřen vypracováním žádosti o dotaci na revitalizaci židovských památek z Integrovaného operačního programu EU. Nyní je vedoucím týmu, který má opravu vybraných památek na starosti. (Více v Rch 5/2010)
Foto Anna Tomášková
Pane inženýre, pocházíte z Jičína?
Kdepak, já jsem Pražák, od narození žiju v Praze. Do Jičína jsem se přestěhoval až po svatbě, protože manželka je rodačka a hodně stála o to, abychom tam žili.
Mohl byste říci pár slov o své rodině?
Pocházím ze smíšeného manželství, tatínek je Žid, maminka ne. Zajímavá je tátova strana: jeho matka, moje babička, byla Židovka, táta, můj děda, byl Němec. Babička vyrůstala na Žižkově, její otec Adolf Neumann byl obchodní příručí. Oba její rodiče zemřeli ještě před válkou a jsou pohřbeni na Novém židovském hřbitově v Praze.
Děda se s babičkou za války nerozvedl, a tím jí zachránil život. Táta s babičkou šli do Terezína až v roce 1945, otci byly čtyři roky. Tehdy už transporty na východ nejezdily. Veškeré široké příbuzenstvo babičky až na její nevlastní sestru a její čtyři neteře však zahynulo.
Nebyl váš děda jako Němec po válce perzekvován?
On byl za to, že se nerozvedl, deportován do pracovního tábora v Bystřici u Benešova.
Po válce musel československým orgánům dokazovat, že se za války choval loajálně. Občanství obdržel až v roce 1950. Ale dědova matka a sestra byly v Praze po válce zavražděny při divokém odsunu. Bydlely v Dejvicích, poslední dokumenty svědčí o tom, že dejvické Němce shromáždili v místní škole, a tam stopa končí. Zmizeli, takže je Češi, zřejmě příslušníci Revolučních gard, zastřelili. Přesně to nevíme. Ani nevíme, kde jsou pohřbené, nic. Děda jim nestihl pomoct, protože když Rusové otevřeli Terezín, rozjel se za ženou a synem a musel s nimi zůstat v Terezíně v tyfové karanténě. Do Prahy se dostali až někdy v červnu 1945. To už byly prababička s dědovou sestrou internovány. On se je sice snažil přes Červený kříž dostat ven, dokázat, že nic neudělaly, ale nepovedlo se mu to. Najednou prostě nebyly, beze stop zmizely. Možná o osudu Němců z Dejvic existují nějaké další dokumenty, já je nevypátral.
Vy sám jste se o židovství zajímal?
Doma se mluvilo o tom, že táta a babička byli za války v Terezíně, ale o svém židovství se nebavili. O své kořeny jsem se začal zajímat až kolem osmnácti let. Během studií na vysoké škole jsem také nějakou dobu u babičky bydlel, hodně jsme o osudu naší rodiny spolu mluvili.
Pro mě bylo důležité, že když jsem dokončil školu, jel jsem v říjnu 1993 přes Sochnut jako dobrovolník na tři měsíce do Izraele, pobyt jsem si pak prodloužil až do dubna 1994. Pracovali jsme v kibucu Sde Nechemia na severu Izraele. Sochnut nám zorganizoval i pár výletů. Tehdy začaly první mírové rozhovory, byl celkem klid a v Izraeli vládla optimistická nálada. Izrael mne velice oslovil, opravdu jsem tu zemi vnímal všemi smysly, moc se mi tam líbilo. Naposledy jsem tam byl v roce 1997, kdy jsem pracoval na farmě v mošavu Mazor, pak už ne. Bohužel tam nemám žádné přímé kontakty, takže pokud bych tam nyní jel, tak určitě za nějakým konkrétním účelem, který se zatím nenašel.
Odkdy žijete v Jičíně?
Od roku 2001. Věděl jsem, že tam je židovský hřbitov, a pak jsem zjistil, že je zarostlý a nemá správce. V Mataně jsem se nabídl jako správce a dostal jsem ho do péče; shodou okolností v roce 2001 dostala Židovská obec v Praze zpět do vlastnictví synagogu a já se stal i jejím správcem. Synagoga byla ve špatném stavu, měla statické poruchy. Objekt užívala za totality firma Léčiva (existuje fotografie, pohled do synagogy, ve které je aron úplně zavalený pytli s bylinkami), v roce 1993 ji od města odkoupil jeden podnikatel.
Nakonec, po dlouhých a složitých soudních tahanicích, získala budovu pražská obec. Hned nechala udělat statické zaměření a projekt na její zajištění, což se povedlo díky programu Regenerace městských památkových částí. Jičínská radnice na začátku obnovu synagogy spolufinancovala. V roce 2006 prodala Federaci židovských obcí za symbolickou cenu objekt židovské školy, který stojí nedaleko synagogy. V průběhu rekonstrukce synagogy jsme společně s přáteli pořádali v synagoze prohlídky a koncerty.
Založili jste kvůli tomu i občanské sdružení.
To nám jako právní osobě dalo mnohem větší možnosti. Starali jsme se o židovský hřbitov, snažili jsme se ho vyčistit, zpřístupnit, dělat výklad k náhrobkům, otevřeli jsme i synagogu, pořádali jsme v ní koncerty a přednášky. Myslím, že to téma lidi v Jičíně docela začalo zajímat. Největší akce byly roku 2003, kdy jsme připomněli 60. výročí transportů jičínských Židů do koncentračních táborů, a pak v roce 2004 se konala mezinárodní konference věnovaná Karlu Krausovi. Sdružení Baševi funguje dodnes, i když já jsem již plně vytížen prací v Praze a Terezie Dubinová, která sdružení spoluzakládala, se věnuje synagoze v Turnově. Ale jsou tam dnes ve sdružení další aktivní a schopní lidé, kteří to zvládají.
Zájem o židovské památky vás pak přivedl do Matany, kterou jste rok vedl.
Přímo židovským památkám jsem se moc věnovat nemohl, moje práce se soustřeďovala hlavně na dokončení výstavby Hagiboru, a pak bohužel na vyšetřování okolností zbourané gotické lavice v předsíni Staronové synagogy a nápravu toho, co se stalo. K tomu došlo v lednu 2007, měsíc předtím, než jsem se ujal vedení Matany.
Jak tohle neštěstí zpětně vidíte?
Jako hroznou chybu. Sepsal jsem zprávu a v ní jsem označil za hlavního viníka tehdejšího architekta pražské obce, neboť on měl veškerou plnou moc k tomu, aby stavbu ohlídal, a dodnes si myslím totéž. Selhaly i státní památkový dohled i kontrolní mechanismy Matany. S tím architektem už obec nespolupracuje.
Jak je dnes ohlídáno, aby se nic podobného už neopakovalo?
Pražská obec zřídila komisi, s níž má veškeré další opravy konzultovat, jsou v ní zastoupeni odborníci na památky. Při každé rekonstrukci může dojít k pochybení, ale je důležité, aby existovalo několik stupňů kontroly, takže se nebezpečí omezí na minimum. Staronová synagoga je spolu se Starým židovským hřbitovem jedinou národní kulturní památkou
českých Židů, je to krásná a cenná budova, asi nejcennější, co máme. Z toho důvodu by tu měl být zvýšený dohled a zvýšená péče. Synagoga byla postavena jako šul, jako modlitebna, nikdy takový nápor lidí, jaký nastal od devadesátých let, nezažila. Příliv návštěvníků s sebou nese proměnlivou teplotu a vlhkost, která ji poškozuje. Na druhou stranu je samozřejmé, že takováhle památka musí být veřejnosti přístupná a že přináší nezanedbatelné finance např. pro sociální programy obce. Jde jen o to nalézt takové podmínky, které umožňují provoz, ale současně nenaruší zdi a výzdobu.
Zabránilo se nějakým dalším škodám?
Určitě. Měla se například instalovat necitlivá vzduchotechnika, a to tak, že by na půdě byla ventilační jednotka, která by provětrávala interiér skrz strop. Podle odborníků přitom římsa, která tam je, vlhkost zadržuje, takže se cirkulací nedostane do výšky a neohrožuje opuková žebra a ozdoby. Jakmile by nastala celková cirkulace, vlhkost by se přenášela i na ně a ničily by se. Římsa sice odchází, ale můžeme ji průběžně nahrazovat. Co je výš, však zůstává. Takhle to vymysleli naši předci ve 13. století a funguje to dodnes.
V současnosti v synagoze pracuje vzduchotechnický systém, který je založen na matematickém modelu a hlídá teplotu a vlhkost. Opuka je na veškeré změny velice citlivá, kolísání teploty a vlhkosti jí nesvědčí. V současné době trvá pokles turistického ruchu, což je pro synagogu dobře, jako by existovala nějaká přirozená regulace. Budova má teď provozní řád, takže každý ví, co se může a nesmí - třeba pouštět větrák. Víte, technika nic nezmůže, když se lidé chovají necitlivě.
Jak jste vybírali památky do programu revitalizace?
Žadatelem o dotaci mohla být pouze Federace židovských obcí, organizace s celorepublikovou působností. Do programu Revitalizace židovských památek bylo možné zařadit pouze objekty ve vlastnictví Federace židovských obcí nebo některé ze židovských obcí. Nám, tedy přípravnému týmu, bylo jasné, že nelze uspokojit všechny obce, které měly představu, že právě ta jejich památka může být do projektu zapojena.
Bylo také jasné, že se musí jednat o významné budovy, protože konkurencí v tomhle velkému programu byly buď národní kulturní památky, nebo památky UNESCO. S žádostmi se přihlásily třeba město Litomyšl s návrhem na opravu zámeckého návrší nebo město Kroměříž, které chce opravit zámecké zahrady; Český Krumlov hodlá rekonstruovat klášterní areál, dále uspěl např. klášter Plasy nebo valtickolednický areál.
Nakonec bylo v rámci FŽO projednáno a odsouhlaseno celkem patnáct objektů v deseti lokalitách. Je to deset synagog a pět dalších domů (rabínské domy a židovské školy), které pomohou vytvořit určité zázemí pro synagogy. Tyhle obslužné domy
, jak tomu říkáme, jsou v Polné, Jičíně, Úštěku, Boskovicích a v Plzni. Dalšími lokalitami zařazenými do projektu jsou Brandýs nad Labem, Březnice, Nová Cerekev, Mikulov a Krnov. Vznikne tak propojená síť židovských památek, které se budou moci využívat pro kulturní a vzdělávací účely. V přípravě expozic a programových náplní jednotlivých lokalit budeme spolupracovat s Židovským muzeem v Praze, které je metodickým partnerem projektu.
Řekl byste ke každé té stavbě stručně, co ji čeká a jak bude využita?
V Polné opravíme rabínský dům, bude tvořit zázemí pro synagogu a v expozici rozšíříme téma hilsneriády a antisemitismu, které se tu nabízí.
V Úštěku se k synagoze přidává rabínský dům a rozšíříme expozici o židovském školství. Na tomhle místě je navíc partnerem projektu dobře fungující občanské sdružení, které se o synagogu stará a pořádá v ní už teď kulturní programy.
V Jičíně přibude k synagoze židovská škola, tématem expozice budou židovští spisovatelé, literáti a kritici. Ve městě se narodil spisovatel a kritik Karl Kraus a také Ernst Pollak, první manžel Mileny Jesenské, vynikající kritik, o kterém se říká, že byl první, kdo pochopil význam díla Franze Kafky. Zde je partnerem projektu již zmíněné občanské sdružení Baševi.
Krnov: tahle synagoga je mi obzvlášť milá, protože jako jedna z mála v Sudetech nebyla vypálena. Chceme tu např. opravit poklesnuté galerie a obnovit interiér včetně aronu. Tématem expozice v Krnově jsou židovští průmyslníci a vynálezci. I tady dobře funguje občanské sdružení Krnovská synagoga, které zajistí její využití.
Mikulov: oprava synagogy v sedmdesátých letech byla provedena dost necitlivě, navíc chybí aron ha-kodeš, který chceme obnovit. Podle původní podoby chceme také obnovit sedlovou střechu nad zimní modlitebnou - byla sedlová, teď je tam taková podivná, rovná. Tématem v Mikulově je rabi Löw, který zde v druhé polovině 16. století dvacet let působil, a provozovatelem je místní muzeum.
V Boskovicích: ke známé synagoze jsme přidali obecní dům, který sloužil také jako židovská škola. Tématem jsou židovská ghetta a čtvrti. O využití se postará Muzeum Boskovicka.
Brandýs nad Labem: synagoga spojená s rabínským domem je dnes přestropena, v minulosti zde byl sklad léčiv. Objekt čeká kompletní rekonstrukce včetně obnovení aronu. Tématem je zde judaismus a jeho prameny, jazyk, písmo.
Březnice: dokončíme opravu synagogy, která leží uprostřed unikátně dochovaného ghetta zvaného Lokšany. Tématem v Březnici je vzdělanost, židovští učenci a vědci.
Nová Cerekev: místní synagoga je dominantou městečka a je nesmírně zajímavá po architektonické stránce. Proto zde bylo zvoleno téma architektura synagog.
Plzeň: tady jsme se rozhodli pro opravu Staré synagogy. Ta známá, Velká, je jednak opravdu příliš velká a odčerpala by zásadní díl financí, jednak je všem na očích, takže se pro ni peníze snad seženou snáz než pro menší a méně viditelnou, nicméně krásnou budovu malého templu. Bude v něm pak umístěna expozice na téma židovské tradice a zvyky, protože tuto synagogu využívá pravidelně k bohoslužbám plzeňská židovská obec. Zázemí synagogy bude vybudováno v sousedním domě šámese.
Proč na seznamu nefiguruje třeba třebíčské ghetto?
To je zajímavý případ, protože třebíčská židovská čtvrť je zapsaná v památkách UNESCO. Jenže Federace židovských obcí ani brněnská židovská obec nevlastní v Třebíči žádnou památkovou budovu. Jedna synagoga patří městu, druhou mají husiti. Domky jsou buď ve vlastnictví města, nebo soukromé, takže bychom museli něco nejprve koupit a v době podání žádosti bychom už ten objekt museli vlastnit.
Nevěděli jsme ale jistě, zda tu dotaci dostaneme. Výběr památek schvalovala rada federace, jednotlivé obce vyjádřily své požadavky.
Nakonec má v projektu tři objekty Židovská obec v Brně, čtyři Židovská obec v Praze a plzeňská obec má Starou synagogu a dům šámese.
Jaké jsou hlavní podmínky realizace?
Všechny opravy a instalace expozic musejí být dokončeny do konce září 2013. Podle podmínek MK musíme vysoutěžit jednoho projektanta, jeden stavební dozor a jednu stavební firmu, což pro tak rozsáhlý projekt není praktické.
My jsme se snažili vznášet námitky, ale bohužel to jinak nešlo. Jak jsem již řekl, stavby jsou v různých fázích. Musíme všechno sladit, mít naprosto jasnou představu, co se kde bude dělat, všechno vyprojektovat, navrhnout expozice. Ty tři roky jsou krátká doba.
Předtím jsme měli daleko více času. Peníze přicházely pomalu, postupně se opravovalo, na co právě byly. Tady musíme mít všechno přesně rozvržené, postupovat podle přesného harmonogramu a všechno ohlídat. Termín je to šibeniční.
Spolupráce s ministerstvem kultury vám vyhovovala?
Peníze, které jsme z fondů Evropské unie prostřednictvím ministerstva kultury získali, jsou opravdu naprosto jedinečná šance, která se nebude opakovat. Díky jim vybrané památky opravíme, aby vydržely nějakých padesát let, vneseme do nich život. To je nádhera.
Co se týče samotné agendy, obnáší hodně složité papírování, někdy mi připadá až moc složitá, ale nepřísluší mi tuhle metodiku kritizovat. Musíme třeba posílat návrh každé faktury ke schválení, a poté teprve ke schválení samotnou fakturu, což je trochu těžkopádné, ale zase se díky tomu můžeme vyvarovat chyb. Navíc jsme se ministerstvu zavázali, že půjde o vzorovou opravu a inspiraci pro další vlastníky, jak s památkami zacházet.
Moc bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří se na přípravě žádosti podíleli. V přípravě projektu se angažovala především Federace židovských obcí a hodně Židovská obec v Praze, která přispěla finančně, a také společnost Matana, kde se projekt připravoval.
Bez spolupráce spousty lidí by se to nikdy nepovedlo.
Tisk
