Před 110 lety, na přelomu listopadu a prosince 1897, došlo v Čechách a na Moravě - poprvé od roku 1866 a po úplném zrovnoprávnění - k rozsáhlým protižidovským výtržnostem přesahujícím lokální rámec. Židé v českých městech se stali cílem lidového útoku: rozzuřené davy kamenovaly synagogy, školy, obydlí, skupiny výtržníků přepadávaly hlavně v Praze židovské obchody a kradly nebo ničily jejich vybavení. Pražské nepokoje se vymkly kontrole takovým způsobem, že k jejich potlačení nestačilo ani vojsko, a vláda nakonec vyhlásila stanné právo, na jehož základě mohli být pachatelé bez průtahů popraveni. Teprve potom několikadenní násilí, které si dokonce vyžádalo mrtvé mezi demonstranty, utichlo.
Záznamy židovského pomocného výboru názorně ukazují, jak výtržnosti prožívali židovští obyvatelé, a zaznamenávají, že násilnosti poškodily nebo zcela zničily existenci řady židovských živnostníků. Josefina Katzová ze Žižkova například popisovala vyrabování rodinného obchodu, které bylo provedeno s hroznou úplností
", přičemž Katzovi utrpěli škodu přes deset tisíc zlatých. Manžel z prožitých hrůz onemocněl a po pěti měsících zemřel. Rodina zůstala zcela na mizině. Obchodník Josef Fürst popisoval vyrabování svého obchodu se smíšeným zbožím, který na Žižkově provozoval již dvanáct let. Po výtržnostech ztratil zákazníky a ocitl se zcela bez prostředků; jeho obchod propadl konkurzu. Zcela vyrabována byla restaurace U prince na Staroměstském náměstí, vybavení bylo vyneseno na dlažbu a spáleno. Majitel Eduard Schulhof v žádosti o pomoc popisoval, že si podnik otevřel za celoživotní úspory a díky letům stráveným v Americe. Narodil se v Praze a chtěl tu strávit stáří, nyní o většinu pracně naspořených peněz přišel. Mnoho dalších poškozených popisovalo zničené zboží, vybavení a nábytek, zneuctěné modlitební předměty, ztrátu zákazníků, zdravotní důsledky prožitých hrůz.
Proti Židům nebo proti Němcům?
Proč se čeští Židé stali cílem lidové zlosti? Proč bylo tolik spoluobčanů a doslova sousedů ochotno porušovat zákony, překračovat společenské normy a dopustit se násilí? Protižidovské výtržnosti nelze objasnit pouze zištnými motivy, které vedly k rabování obchodů, nebo nízkými pudy výtržníků, kteří na ulici popíjeli alkohol ukořistěný v židovských podnicích. Vznik výtržností byl dosud zpravidla vysvětlován česko-německým národnostním konfliktem, který v této době vrcholil. Podle tohoto názoru byli Židé napadáni, protože stranili Němcům, volili německé politické strany, podporovali německojazyčnou kulturu a školství. Je pravda, že české výtržnosti z konce roku 1897 byly skutečně zaměřeny také proti symbolům přítomnosti německé menšiny v převážně českojazyčných městech: proti německým studentům a spolkům, proti německojazyčným školám či divadlům.
Protesty, nepřesně označované jako prosincové bouře
, byly bezprostřední reakcí na demisi vlády Kazimira Badeniho na konci listopadu 1897. Vláda padla kvůli tomu, že vydala nařízení, podle nichž měla být čeština zrovnoprávněna s němčinou ve vnitřním úřadování většiny státních úřadů v Čechách a na Moravě. Nařízení vyvolala dosud nejostřejší konflikt mezi Čechy a Němci u nás, vedla k paralýze říšské rady, předlitavského parlamentu (obstrukce německých poslanců v listopadu 1897) a na politické scéně vyvrcholila násilnými scénami na říšské radě. Násilí ovládlo i ulici s tím, že zatímco pádu vlády předcházely nepokoje v převážně německých městech, po její demisi protestovali Češi, jejichž politické vedení chtělo kompenzovat politické ponížení rozsáhlými demonstracemi lidového nesouhlasu. Nepokoje začaly v Praze 29. listopadu, kdy čeští demonstranti napadali údajně provokativně se chovající německé studenty. Především ti z nich, kteří nosili barevné odznaky svých nacionalistických studentských organizací, byli davem pronásledováni a týráni. Čeští demonstranti, mezi nimiž hráli studenti také velkou roli, chtěli proniknout na Příkopy a brzy se utkali s policií, kterou bombardovali kameny. Začali napadat a kamenovat také různé německé a židovské objekty, například Nové německé divadlo či vinohradskou synagogu. Následujícího dne již protiněmecké a protižidovské výtržnosti vypukly naplno a přerostly do nebývalých rozměrů.
Od prvního prosincového dne se násilnosti stále více soustřeďovaly na rabování židovských obchodů. Policejní zprávy obsahují dlouhé seznamy (převážně židovských) obchodníků, jejichž obchody (či výčepy) byly davem - v několika případech vícekrát - vykradeny a poničeny. Dav se postupně rozpadl na menší skupiny, které napadaly různé objekty. Ve večerních hodinách docházelo k velmi tvrdým střetům na Žižkově, kde vojsko několikrát použilo střelné zbraně. Rabování a podpalování různých objektů pokračovalo s nezmenšenou silou 2. prosince již od brzkých ranních hodin. Na Smíchově mimo jiné dav asi 800 osob rozbil veškerá okna v synagoze na Plzeňské ulici. Další pokus o útok na synagogu ve večerních hodinách byl dvěma vojáky, kteří ji střežili, odražen pouze za pomoci střelných zbraní. Po vyhlášení stanného práva pak demonstrace přerůstající ve výtržnosti probíhaly v dalších městech s českou většinou.
Český antisemitismus
Lze však protižidovské výtržnosti vysvětlit pouze jako doprovodný projev protiněmeckých demonstrací? Josef Bäumel, další poškozený žižkovský obchodník, například zdůrazňoval, že ve skutečnosti byly obchody tamějších Židů vyrabovány ne proto, že by byli Němci, ale jedině a pouze proto, že byli Židé. Židé přitom nepokoje nezavinili, ale posloužili jako hromosvod politických, finančních a sociálních katastrof. Na mysli měl neobyčejný vzestup českého antisemitismu v předcházejících měsících.
Ten však nebyl způsoben národnostním konfliktem, ale vyostřeným soupeřením mezi českými politickými stranami v souvislosti s volbami do říšské rady v únoru a březnu 1897. Jejich zvláštností bylo, že poprvé alespoň menší část poslanců byla volena na základě všeobecného volebního práva pro muže. Během volební kampaně české nesocialistické strany, především mladočeši a křesťanští sociálové, označovaly sociální demokracii za stranu, která slouží židovskému světovému spiknutí a jejímž cílem je rozložit jednotu českého národa. Velkou pozornost přitahovaly především volby v Praze, kde mladočeši kandidovali rukavičkáře Václava Březnovského, známého radikála a antisemitu. Jeho zvolení proti socialistickému kandidátovi bylo pak vnímáno jako vítězství antisemitismu, který se skutečně stal jedním z dominantních témat české společnosti posledních let 19. století. V rozbouřené atmosféře po volbách vznikly nové politické strany s antisemitským laděním (národněsociální a státoprávní) a antisemitská organizace Národní obrana, která se zaměřovala na hospodářský bojkot Židů.
Obraz nepřítele
Právě antisemitská atmosféra, které neměla dříve v české společnosti precedent, vysvětluje specificky protižidovské zaměření násilností. Moderní sociologický výzkum o rasových násilnostech ukazuje, že takovým nepokojům předchází delší fáze, při níž se vytváří pocit ohrožení a obraz nepřítele. Postoje velké části české společnosti byly v měsících bezprostředně předcházejících prosincovým bouřím
formovány nejen diskurzem národnostního konfliktu, ale také velmi intenzivní antisemitskou propagandou. Zaměření prosincových bouří
proti Židům je možné vysvětlit pouze neobyčejným vzestupem antisemitismu v české společnosti, který byl na přelomu století spojován především s protisocialistickými postoji. Není proto divu, že kromě Němců a Židů byli během prosincových bouří
napadáni také socialisté: právě tyto tři skupiny byly definovány propagandou českých nacionalistických stran jako nejvýznamnější nepřátelé českého národa.
Text byl redakčně upraven. Podrobněji se o prosincových
bouřích dočtete v autorově knize Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století, která s podporou Nadace Židovské obce v Praze vychází v nakladatelství Paseka.)
Tisk
