Historie terezínského ghetta z let 1941 až 1945, osudy jeho nedobrovolných obyvatel i podmínky a okolnosti života v něm byly během šesti desetiletí, která uplynula od konce 2. sv. války, zkoumány a popsány v řadě knih a studií. Důležitou roli v objektivním historickém bádání na toto téma mají zejména Terezínské studie a dokumenty, obsáhlé sborníky textů českých i zahraničních autorů, které od roku 1994 vydává Institut Terezínské iniciativy. Na základě dosud neznámých archivních materiálů a díky opuštění ideologických interpretací dochází ke korekcím nebo i k zásadním posunům v terezínské historiografii. To není celkem nic překvapivého: každá generace historiků poněkud mění úhel pohledu na dobu a téma, kterým se zabývá, a dochází k alespoň částečně odlišné interpretaci. Překvapivé však je, když se po letech zkoumání objeví dobře zachovaná památka hmotné povahy a významným způsobem přiblíží a dokumentuje minulost. A právě k tomu v Terezíně na konci minulého století došlo.
A kéž naše oči uzří, jak se v soucitu vracíš na Sion.
Tóra v ghettu
Počátkem devadesátých let byla v přístavku domu v Dlouhé ulici č. 17 objevena malá synagoga z doby ghetta, vyzdobená nástěnnými malbami a hebrejskými texty. Terezín - a to nejen Památník Terezín, ale i město jako celek - je ve srovnání s jinými místy s podobnou minulostí místem zvláštním a jedinečným. Je to dáno zejména mírou autentičnosti prostředí, která umožňuje vstoupit do míst, jež se od dob ghetta prakticky nezměnila, a zároveň dává vzniknout přízračnému pocitu neskutečnosti města i toho, co se v něm odehrálo.
Existují obecně srozumitelné pojmy jako terezínští malíři, terezínská hudba, terezínská literatura či terezínský kabaret. Kulturní fenomén z doby ghetta je dnes už s Terezínem neodmyslitelně spojený a zaslouženě se těší celosvětové pozornosti. Divadlo, hudba, knihy, obrazy - to vše pomáhalo lidem v ghettu neztratit zcela naději ani lidskou důstojnost. Synagoga v Dlouhé ulici ale vypovídá ještě o jiné tradici. O té, která se zatím nikdy z židovského osudu a praxe zcela neztratila a která rozhodujícím způsobem přispěla k trvání židovského národa - o tradici Tóry a náboženských pravidel života.
Pohled do prostoru terezínské synagogy. Spodní okraje omítky s nápisy zároveň ukazují, jak vysoko vystoupila voda při povodni v roce 2002.
Současná doba a prostředí obecně nedůvěřuje víře, náboženství a praxi, jež doporučuje či vyžaduje, a pokud jim přiznává určitou hodnotu, pak většinou pouze ve vztahu k minulosti. (V této souvislosti je zajímavé, že když do Terezína dorazily v roce 1943 transporty Židů z Holandska, mnozí nich nevěřili, že byli převezeni do židovského ghetta, natolik se jim zdáli být asimilovaní Židé převážně z českých zemí vzdáleni židovství a jeho tradicím.) Mnohá svědectví o šoa jsou současně i svědectvím o rozchodu lidí s náboženstvím a ztrátě víry v Boha či v jeho spravedlnost a asi nikdo nemá právo s těmi, kteří prošli Treblinkou nebo Osvětimí, o tomto tématu polemizovat. Ale troufám si říci, že nikdo, komu srdce ještě zcela neokoralo, nemůže vstoupit do synagogy v Terezíně a odejít z ní bez pohnutí.
Věz, před kým stojíš
- východní výklenek, kde stával aron ha-kodeš.
Bohoslužby v Terezíně
Doklady o bohoslužbách v Terezíně byly až do objevení této synagogy k dispozici v podobě svědectví vězňů, v literárním tvaru, a zejména v kresbách a obrazech terezínských malířů. Zde lze uvést např. Společnou modlitbu na ubikaci Mořice Nágla, Bohoslužby v garáži a Po bohoslužbě Lea Haase, Synagogu v Kavalíru Eduarda Neugebauera, Bohoslužby v garáži Jana Ullmanna či Modlitebnu v ghettu Malvíny Schalkové. Tyto kresby a malby (všechny jsou z roku 1943) mimo jiné dokládají, že zákaz židovských bohoslužeb, vyhlášený v protektorátu v říjnu 1941, v Terezíně neplatil zcela a že byly tolerovány přinejmenším táborovou samosprávou. Alespoň v denních rozkazech Rady starších ani ve sděleních židovské samosprávy Terezína z let 1941-1945, které se jinak hemží zákazy, výstrahami a varováními, se o bohoslužbách až do podzimu roku 1944, kdy jsou 17. 9. oznámeny časy a místa novoročních modliteb, nemluví.
Nuže, zanech svého rozhorlení a měj soucit se svým vlastnictvím...
Arthur Berlinger
Prostor modlitebny o rozměrech 5 x 4 metry je přístupný ze dvora domu č. 17 (podle značení z doby ghetta patřil do bloku E II b). Má klenutý strop, který je spolu s horní částí stěn vyzdoben židovskými symboly, ornamenty a hebrejskými nápisy. Synagoga vznikla zřejmě někdy v průběhu roku 1943. Pozoruhodné je, že se podařilo zjistit jméno autora nápisů a maleb. Byl jím Arthur Berlinger (1889-1944) z německého Schweinfurtu, který byl spolu s manželkou do Terezína deportován v září 1942. Berlinger v synagoze, kterou vyzdobil, rovněž vedl bohoslužby; dokládá to jeho zachovaný autoportrét z roku 1943, na kterém se namaloval v této modlitebně jako kantor, stojící čelem k nástěnnému nápisu Da lifnej mi ata omed
(Věz, před kým stojíš).
Ve výzdobě se objevují magen David, židovská šesticípá hvězda, hvězdičky v různých velikostech na klenbě, představující oblohu, a ozdobné linky, které ohraničují j e d n o t l i v á pole stropu a stěn. Na zdi po levé a pravé straně výklenku na východní stěně, ve kterém byl umístěn aron h a - k o d e š (schránka na Tóru), jsou nam a l o v á n y vždy tři hořící svíce. Texty jsou většinou vybrané citáty z Tachnunu, prosebných modliteb pro všední dny.
Jejich společným tématem je vyznání hříchů a žádost o Boží milosrdenství.
A přes to vše jsme Tvé jméno nezapomněli, nezapomeň ani Ty na nás!
Kéž naše oči uzří
Je to zvláštní pocit, číst na zdech: Nuže, zanech svého r o z h o r l e n í a měj soucit se svým vlastnictvím, které sis vybral!
, A přes to vše jsme Tvé jméno nezapomněli, nezapomeň ani Ty nás!
či citát z modlitby Šmone esre A kéž naše oči uzří, jak se v soucitu vracíš na Sion
, a myslet na to, jak všichni - nebo skoro všichni -, kteří zde prosili o milosrdenství, prošli spolu se svým kantorem ohnivou pecí O s v ě t i m i . A opět, jako na mnoha jiných místech v tomto městě, nás obklopí nejednoznačná a matoucí podoba šoa, podivná tvář bez tváře, prázdno, které do své záhadné duté podstaty hrozí nasát každého, kdo se pokouší pochopit a najít odpověď.
Lidé, kteří tuto synagogu zřídili, vyzdobili, modlili se v ní, a pak byli odvlečeni na místa ještě horší, než bylo terezínské ghetto, odpovídali na útlak a ponížení slovy, která jim předaly generace jejich otců. Mnozí z nich šeptali Šema Jisrael, adonaj elohejnu, adonaj echad, Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jediný, i v plynových komorách. Každý židovský návštěvník modlitebny z časů šoa tato slova zná, ať už je jeho vztah k náboženské tradici jakýkoliv. A může je tedy pro památku těch, kteří se tu tajně modlili, pronést, zašeptat nebo jen nechat zaznít ve svém srdci.
Od 10. května letošního roku mají návštěvníci Terezína možnost synagogu, používanou v letech 1943-1945, zhlédnout. Jejímu dřívějšímu zpřístupnění zabránila povodeň v roce 2002, která bohužel některé nápisy a ornamenty na dolních částech stěn zničila. Většinu zachované výzdoby se však podařilo zachránit a restaurovat. Památníku Terezín se také podařilo získat do vlastnictví celý dům, v jehož zadním traktu se synagoga nachází (Dlouhá ulice č. 17), a upravit ho pro studijní a expoziční účely.
Tisk
