C. Hoffmann ve Vídni, 1904.
Jestli Česku ve zpracování vlastní minulosti něco chybí, tak jsou to nepochybně dějiny zdejší novinařiny. Jen tak se může stát, že upadnou do zapomnění výrazné osobnosti naší kultury a politiky, které přitom na dění v zemi mohly mít a často měly vliv srovnatelný s vysoce postavenými politiky a leckdy dovedly odhadnout situaci přesněji než oni. Takový osud potkal i Camilla Hoffmanna, jehož Politický deník 1932-1939 nedávno vydala Pražská edice v překladu Aleny Bláhové a Davida Krafta. Jde o velký počin v několika ohledech - připomíná nám zapomenutého autora, nabízí výjimečný pohled na Hitlerovo Německo a předkládá reportážní postřehy, které lze řadit k vrcholu tohoto žánru.
Služba vlasti
Novinář, překladatel a básník Camill Hoffmann (1878 Kolín-1944 Osvětim) žil v letech 1902-20 ve Vídni. Pracoval mj. v kulturní rubrice liberálního listu Die Zet a vybudoval si širokou síť zajímavých přátel (S. Zweig, R. M. Rilke, E. Faktor, P. Leppin aj.). Z českého hlediska je důležité zejména jeho setkání s Tomášem G. Masarykem, který byl před první světovou válkou poslancem ve vídeňském parlamentu. Jejich přátelství přetrvalo i první světovou válku. A tak, když se v roce 1918 Masaryk vrátil domů jako prezident, přijel Hoffmann za ním s jedinou myšlenkou: založit deník, který by v nové republice vycházel v němčině. Masaryka nemusel dlouho přesvědčovat, dobře chápal význam zapojení třímilionové menšiny Němců do života mladého státu. Tak vznikl dnes už legendární list Prager Presse. TGM předpokládal, že šéfredaktorem bude Hoffmann. Ten ale tváří v tvář lákavé nabídce (post znamenal velmi dobré finanční zabezpečení a vstupenku do vyšší společenské třídy) prokázal svou výjimečnost: místo odmítl. Byl přesvědčen, že nejlépe poslouží vlasti na berlínské ambasádě: připomněl prezidentovi své mimořádné znalosti německého prostředí a schopnost o něm dobře referovat. Po roce působení v Prager Presse odjel skutečně do Berlína a pracoval tu pak jako tiskový atašé -navzdory nacistům a svému židovskému původu - ozoruhodných osmnáct let až do konce roku 1938.
Československo přišlo o schopného novináře, ale získalo důležitého politického analytika. Bohužel nejsou k dispozici jeho depeše na ministerstvo, ale z deníku lze bezpečně usoudit, že muselo jít o zasvěcené zprávy. První, čeho si čtenář deníku povšimne, je autorovo nadprůměrné novinářské nadání. Stačí si přečíst jeho referát o triumfu nacistů v roce 1933. Hoffmann dokáže v několika větách vystihnout atmosféru místa, popsat aktéry i nejdůležitější momenty diskuse. Často odhaluje slabiny demokratů, kteří na začátku 30. let umožnili nástup nacistů. Tak třeba 10. května 1932 si zaznamenal: Včera a dnes říšský sněm. Na Göringovu útočnou řeč o zákazu SA odpovídá Groener. Má náplast na levém spánku. Nedorostl nacistů, reaguje zakřiknutým hlasem, naprosto senilně a omluvně.
(Groener byl ministr vnitra, který záhy po zákazu SA odstoupil.) Hoffmann se v deníku přirozeně neomezuje jen na politiky, díky němu se dostaneme na různé oslavy, setkání nebo přírodně a historicky unikátní místa, třeba ve Švýcarsku.
Je nepochybné, že deník představuje mimořádný příspěvek k pochopení našich dějin, ale i historie tehdejšího Německa. Nijak to nezmenšuje fakt, že už máme k dispozici knižní vydání pamětí autorova šéfa, velvyslance Vojtěcha Mastného. Obě knihy se výborně doplňují, každý si všímá jiných detailů. Svými znalostmi německých reálií Hoffmann mimořádně posloužil Černínskému paláci (jak s tím ministerstvo nakládalo, je jiná věc). Vzbuzuje vlastně podiv, že se na vydání tak výjimečného textu svého zaměstnance dnešní ministerstvo nijak nepodílelo...
V roce 1942 byli Hoffmann a jeho žena deportováni do Terezína. Tam ještě přednášel o české literatuře a vrátil se i k psaní poezie,
zaznamenává Viktor Fischl v předmluvě. Později jsem z hrstky básní, které se zachovaly, několik přeložil do češtiny, a jsem tedy snad povolán říci, že snad nikdy nebyly na české půdě napsány verše smutnější.
V roce 1944 byli Hoffmannovi zavražděni v Osvětimi.
Tisk
