Před sto lety zprostil odvolací soud francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse viny a konstatoval, že obvinění z vlastizrady a špionáže, za která byl dvanáct let předtím odsouzen na doživotí a mnoho let vězněn za nelidských podmínek, byla vykonstruovaná a falešná. Skončila tak - alespoň z právního hlediska - aféra, jejíž průběh celý svět sledoval s napětím.
Alfred Dreyfus
Ve Francii, rozdělené na dva nesmiřitelné tábory, šlo tehdy o hodně, v sázce byla sama podstata a budoucnost demokracie a právního státu. Degradace nevinného člověka a jeho uvěznění na Ďábelských ostrovech byly totiž jen jedním z nebezpečných úspěchů, kterých dosáhli Dreyfusovi protivníci. Varovné bylo, že nepokrytě operovali z pozic krajního nacionalismu a antisemitismu (židovský původ byl pro ně jedním z předpokladů zrady). Mimochodem: mezi reportéry, kteří dění ve Francii sledovali, byl i Theodor Herzl. Právě tehdejší vypjatý antisemitismus ho dovedl k přesvědčení, že Židé nemohou svoji bezpečnou existenci založit na toleranci zemí a režimů, ve kterých žijí. Aféra tedy patřila k hlavním impulzům Herzlova návrhu řešení židovského problému, které označil jako sionismus.
Dreyfusovi obhájci, k nimž patřily vedle manželky Lucie a přátel velké osobnosti francouzské kultury a politiky (Zola, Picquart, Jaures, Clemenceau aj.), prosadili revizi procesu z roku 1894, který Dreyfuse odsoudil k doživotí. Při tomto soudu (proběhl v roce 1899 v Rennes) vyšla najevo řada podivných okolností prvního procesu a celková nevěrohodnost většiny svědků. Přesto však verdikt vojenského tribunálu zněl: deset let nucených prací. Ale situace už se změnila. Rozsudek vyvolal obrovský skandál a řadu protestů. Francouzská vláda se pokusila situaci vyřešit tím, že Dreyfusovi udělila milost.
Zastánců jeho viny však postupně ubývalo: bylo stále zřejmější, že za rozsudkem z Rennes (i za udělenou milostí) je snaha zabránit odhalení skutečných viníků a přání nechat případ upadnout v zapomnění. To se ale nepodařilo. Před sto lety, 12. června 1906, byl Dreyfus zcela rehabilitován, vrátili mu jeho vojenskou hodnost a na stejném nádvoří Ecole militaire, kde byl degradován, mu byl udělen řád Čestné legie.
O tom, jak je téma Dreyfusovy aféry i dnes živé, svědčí i následující glosa významného francouzského filosofa a publicisty Alaina Finkielkrauta z francouzského měsíčníku L' Arche (7-8/2006).
Ve jménu jiných kritérií
Alfred Dreyfus byl často líčen jako průměrný, své Dreyfusovy aféry
vlastně nehodný člověk. Leon Blum si dokonce klade otázku, zda by nebýt Dreyfusem byl vůbec dreyfusovec, jestli se aféra vlastně netýkala někoho jiného. Jinak řečeno, dlouho se mělo zato, že Dreyfus vyznával stejné hodnoty, jako ti, kteří se ho snažili zničit.Vincent Duclert nám ve své knize Vlastencova čestpřesvědčivě dokazuje, že tomu tak vůbec není.
Dreyfus možná nerozuměl všem dimenzím machinací, kterých byl objektem. Ale ztělesňoval demokratické hledisko oproti vojenskému pojetí, založenému na tradicionalistických kritériích.
Alfred a Marie Dreyfusovi před domem v Carpentras.
Co znamenala v té době v armádě demokracie? Dávat přednost výběru před kooptováním. Dnes už tomu nerozumíme, protože současné pojetí demokracie upřednostňuje rovnostářství proti výběru. Dreyfus v tom byl opravdový. Podle něho bylo třeba vybírat vojáky podle jejich kompetence, a ne na základě jiných kritérií. A právě ve jménu těchto jiných kritérií a pak i antisemitismu se stal předmětem lživých obvinění.
K tomu je třeba dodat ještě něco. Dreyfus bývá považován za prostředního a nesympatického člověka, protože mu byly cizí patos, fráze a krasořečnictví vůbec. Reinach například připomíná, že při výpovědi poručíka Forzinettiho za procesu v Rennes Dreyfus řekl: Za to, že jsem zde, vděčím své ženě. Vzlykal. Ale, zase znovu, i když mluvil z celého srdce, mluvil neobratně. Jeden herec, který patřil k nejžhavějším Dreyfusovým stoupencům a seděl v sále, prohlásil: Kdybych to mohl říci já, rozplakal bych celý sál.
Dreyfus sál nerozplakal. V melodramatu, jehož byl hrdinou, nebyl dobrým hercem. Vzbuzoval antipatie, protože byl antipatetický. Byla to televize před televizí. Ale Dreyfus, příliš cudný, příliš střízlivý, zklamal očekávání. Už jenom za to si zaslouží náš obdiv.
Tento obdiv vedl Vincenta Duclerta k požadavku, aby Dreyfusovo tělo bylo uloženo do pařížského Pantheonu. Byl by to, píše, způsob napravení paměti a současně by to dodalo energii šíření občanských hodnot ve společnosti.
Návrh je to celkem sympatický a odpovídá dojemné snaze řady historiků opět sjednotit kolem velkých mužů minulosti zmatený národ. Ale Dreyfus není, přesně řečeno, velký muž. Je to obdivuhodná oběť. Obětem i velkým mužům je třeba vzdát čest, ale ne stejným způsobem. Navíc v atmosféře rivality a žárlivosti, která dnes při klasifikování toho, kdo je vlastně oběť, zuří, by uložení Dreyfusova těla do Pantheonu roznítilo další nenávist. A pak: Pantheon samozřejmě nejsou Ďábelské ostrovy, ale nemyslím, že by se Dreyfusovi zamlouvalo, aby byl znovu odtržen od své rodiny.
Tisk
