Na tzv. téma „průmyslu holocaustu“, tj. politického a ekonomického zneužívání genocidy Židů za druhé světové války, vyšly zatím na západě dvě knihy, které vzbudily větší zájem. Ta první je považována za kvalitní práci; napsal ji Peter Novick, jmenuje se Holocaust v americkém veřejném životě a vyšla v New Yorku roku 1999. Ta druhá je Novickovým textem inspirována a do jisté míry s ním polemizuje. Jmenuje se Průmysl Holocaustu, úvahy o zneužívání židovského utrpení. Napsal ji Norman G. Finkelstein, který je v USA považován za neseriózního autora. V češtině zatím vyšla jen ta druhá, navíc s doslovem, jehož obsah je stejně kontroverzní jako sama kniha. Ale o tom až dále.
Holocaust jako ideologie
Norman G. Finkelstein se narodil roku 1953 židovským rodičům, kteří přežili varšavské ghetto a koncentráky v Osvětimi a Majdanku. Na tuto skutečnost se Finkelstein často odvolává a zaštituje se jí před svými kritiky. Dějinami holocaustu se před napsáním knihy nezabýval, vyučuje politickou teorii na City University v New Yorku, jeho hlavním oborem je arabsko-izraelský konflikt, přičemž je velkým kritikem izraelské politiky a zastáncem palestinských zájmů. Kvůli holocaustu se poprvé veřejně angažoval roku 1997, v době kdy vyšla kniha D. Goldhagena „Hitlerovi ochotní katani“. Na tuto knihu napsal tvrdý odsudek (po čase publikovaný v knižní podobě) a Goldhagena obvinil z rasismu vůči Němcům. „Průmysl Holocaustu“ vyšel v USA roku 2001 a rychle následovala cizojazyčná vydání - v němčině, švédštině, polštině, arabštině, japonštině ad.
Finkelsteinovy úvahy se opírají o několik základních tezí: Holocaust (psáno s velkým písmenem) je ideologickým zobrazením nacistického holocaustu. Ideologie propagandistického Holocaustu je zneužívána Státem Izrael a americkými vlivnými skupinami k prosazování politických a ekonomických zájmů. Za druhé - americký židovský establišment začal s tímto Holocaustem nikoli po druhé světové válce, ale až koncem 60., a především počátkem 70. let minulého století, v době, kdy Američané začali Izrael považovat za strategického partnera a Holocaustu využívali jako omluvu pro izraelskou okupaci palestinských území. Za třetí - židovské utrpení zneužívají pro vlastní obohacení jednotlivci (trnem v oku je Finkelsteinovi hlavně Elie Wiesel), mocné židovské a restituční organizace (především Claims Conference) a vůbec všichni, kdo pracují pro kampaň za odškodňování majetku uloupeného Židům v době nacismu. Celý odškodňovací proces je mu podezřelý: tvrdí, že mnozí, kdo odškodnění dostali, „vůbec žádnými oběťmi nebyli“, a naopak, ti, co je dostat měli, je „dostali nepřímo nebo dílem náhody“.
Finkelstein není považován za popírače holocaustu. Vždyť jím prošli sami jeho rodiče. Nicméně některé jeho úvahy popíračům přihrávají - například ta o počtu lidí, pro něž na počátku jednání se zástupci německého průmyslu žádala Claims Conference odškodnění. Finkelstein dochází svými výpočty k závěru, že válku by v takovém případě musely přežít tři miliony vězňů a říká: „Konečné řešení bylo podle dnešního standardního posuzování vysoce účinným průmyslovým vyvražďováním. Ale jestliže, jak uvádí průmysl Holocaustu, statisíce Židů přežily, nemohlo být konečné řešení zdaleka tak účinné. Muselo se jednat o náhodnou záležitost - přesně tak, jak namítají popírači holocaustu. Extrémy se přitahují.“
Argumentace nenávistí
Hlasy, které říkají, že utrpení Židů je zneužíváno pro osobní publicitu jednotlivců nebo obohacování, zaznívají v Americe, v Izraeli a v západní Evropě již léta. První, kdo to konstatoval, byl údajně bývalý izraelský ministr zahraničí Abba Eban svou trpkou poznámkou o tom, že „neexistuje lepší kšeft než kšeft se šoa“. Neustálé připomínání prožitého utrpení se často mění v balast a vyvolává v mladších generacích lhostejnost, v horším případě averzi k tématu (především v Německu, kde mimochodem Finkelsteinova kniha vyšla v nákladu 130 000 výtisků). Proto se hledají nové cesty, jak mladším lidem holocaust přiblížit: na konkrétních individuálních osudech, využíváním autentických svědectví, dokumentů. Finkelsteinova kniha ovšem žádný návod na to, jak holocaust prezentovat či jak s ním zacházet (či nezacházet), nepředkládá. Místo toho shromažďuje „důkazy“ o tom, jak se kdo v rámci „průmyslu Holocaustu“ provinil, a prezentuje je nevybíravým, skutečně nenávistným jazykem. „Oprávněné otázky, pochybný tón“ označuje jeho dikci americký Magazín Salon. Tímto způsobem své vývody již předem zpochybňuje. Navíc (jak dokládají recenze v západním tisku) se při obžalobě často trefuje vedle: fakta překrucuje či mění jejich obsah, vytrhává citáty z kontextu nebo cituje přímo lživě a často lpí na marginálních nepřesnostech, jichž se dopustili jeho protivníci. Finkelstein nevybíravě kritizuje židovské restituční instituce a jejich kampaň za získání peněz z „mrtvých kont švýcarských bank“. Samotnou existenci těchto kont, skutečnost, že je švýcarští bankéři sami nepřiznali, nijak nekomentuje. Finkelsteinovou „noční můrou“ je Claims Conference, již nařkl z marnotratného rozhazování peněz určených bývalým vězňům. Nikde ovšem nepíše, že v padesátých letech minulého století nebylo odškodnění přeživších žijících v poválečném komunistickém bloku možné nikoli z nedostatku dobré vůle na straně bývalého západního Německa (a Claims Conference), ale z důvodů politických - existovala důvodná obava, že komunistické režimy by peníze oprávněným příjemcům vůbec nepředaly. Mnohokrát (a velmi hrubě) napadá v knize Elieho Wiesela, jako „nejzkušenějšího dvorního dodavatele mystifikace zposvátnění holocaustu“; přitom neřekne, že se angažuje v boji za lidská práva pronásledovaných na celém světě, a nejen Židů. Když Goldhagenovu tezi o holocaustu, jenž se dle něj mohl uskutečnit díky přispění i „obyčejných Němců“, označuje za „standardní dogma Holocaustu“, ani se nezmíní o rozsáhlé diskusi, která se po vydání Goldhagenovy knihy v odborných kruzích a v médiích vedla. Za základní autobiografické knihy z doby šoa prohlašuje knihy Nabarvené ptáče od J. Kosiňského a knihu Fragmenty od B. Wiłkomirského. Přitom zcela opomíjí autentické a umělecky závažné výpovědi Prima Leviho, deníkové záznamy Anny Frankové či deníky Victora Klemperera.
Amerika a holocaust
Finkelstein fakt, že se o hrůzách šoa začalo otevřeně mluvit až koncem 60. let minulého století, vnímá jako důkaz, že Amerika a Izrael společně „vynalezli“ Holocaust zcela účelově: aby tak
-
ospravedlnili izraelskou politiku vůči Palestincům
-
Odvedli pozornost od obětí vlastní americké historie.
Doslov k českému vydání
To, že Norman Finkelstein není seriózní badatel, prozrazuje jeho jazyk a argumentace. Také fakt, že docent Pavel Barša (nar. 1960, působí v Ústavu politologie FF UK) není objektivním interpretem, schopným zhodnotit Finkelsteinův význam (či spíše tezi o zneužívání šoa obecně), je zřejmý při četbě jeho doslovu. Barša vystudoval FF UJEP v Brně, obor marxisticko-leninská filosofie - politická ekonomie (absolvoval roku 1984) a ve výkladu tuto erudici nezapře. Užívaje citáty z Finkelsteina a Novicka, zaštiťuje se Buberem, Arendtovou a Hugo Bergmanem a „izraelskými intelektuály a publicisty“, vnímá historický arabsko-izraelský spor jednoduše: Izrael uplatňuje vůči Arabům „partikulární mocenské zájmy“ a památka na holocaust mu v tom slouží jako zbraň. Izrael je „vojenský hegemon Blízkého východu“ a holocaust v něm plní „ideologickou funkci vůči palestinským Arabům“. Američtí Židé jsou zase „nejúspěšnější etnická skupina USA“ - která díky „kultu holocaustu“ brání rovnoprávnosti amerických černochů. Rozehrává-li Finkelstein škálu obvinění a osobních útoků, dodává jim Barša ideologický, marxistický rámec. V této kombinaci je české vydání knihy velmi pochybným zdrojem skutečných informací o tématu. Může však posloužit jako poměrně kompletní sbírka základních antiamerických a antiizraelských argumentů, šířených na amerických i evropských univerzitách tzv. levicovými intelektuály.
Tisk
