V polovině srpna rumunská vláda oznámila, že založí Ústav pro studium holocaustu, jehož úkolem bude upřesnit na základě vědeckého výzkumu pravdu o holocaustu a soustředit se na duchovní odkaz rumunské židovské komunity
. Založení ústavu, do kterého by Rumunsko mělo investovat dvě stě tisíc eur a který by měl začít pracovat ještě tento podzim, je zatím posledním důkazem zásadního obratu v tom, jak rumunská oficiální místa vnímají roli Rumunska a Rumunů v otázce holocaustu.
Před druhou světovou válkou žilo na území tehdejšího velkého Rumunska přibližně 750 000 Židů. V letech 1941 až 1944, kdy stálo Rumunsko za vlády pronacistického maršála Iona Antoneska na straně Německa, jich bylo 280 až 380 tisíc zavražděno. Rumunský komunistický režim po válce ovšem vždy odmítal, že by sami Rumuni měli jakýkoli podíl na holocaustu. Ten přičítal Němcům, Maďarům (kterým po část války patřila severní Transylvánie), a Rumuny naopak stavěl do role těch, kteří dalším masakrům zabránili. Přiznávali pouze ojedinělé incidenty násilí proti Židům a bez dalšího vysvětlení vyzdvihovali to, že Antonescu od konce roku 1942 postupně zastavil deportace Židů do koncentračních táborů. Fakt, že více než rok před tím právě z jeho rozhodnutí tyto deportace začaly, zůstával zamlčen.
Mlčení následovalo i po svržení Nicolae Ceaušeska na konci roku 1989. Náhle nabytá informační svoboda v Rumunsku naopak vedla spíše k veřejným až oficiálním snahám o rehabitilaci osoby a režimu Iona Antoneska. Rumunský parlament v roce 1991 uctil jeho památku minutou ticha, politická strana Velkého Rumunska, otevřeně hlásající antisemitimus, se po volbách v roce 2000 stala druhou nejsilnější parlamentní silou a její vůdce Vadim Tudor byl jedním z nejpopulárnějších rumunských politiků.
Na tvrzení, že samotní Rumuni neměli s holocaustem vůbec nic společného, dlouho trvali i vrcholní představitelé země v čele s Ionem Ilieskem, postkomunistickým sociálním demokratem, který byl v letech 1990 až 1996 a znovu pak v letech 2000 až 2004 rumunským prezidentem. Rumunská reprezentace se k holocaustu nadále stavěla tak, jako by šlo o jev, který se jen zcela náhodou také odehrál i na území Rumunska. V březnu 2002 byl přijat zákon, podle kterého je popírání holocaustu trestné, a o něco později tehdejší rumunský premiér Adrian Nastase prohlásil, že Rumunsko musí přijmou zodpovědnost za svoji minulost. Zároveň ale odmítl pokusy obviňovat Rumuny za zločiny spáchané válečnou vládou
.
Prezident Ion Iliescu pak v červenci 2003 poskytl rozhovor izraelskému listu Ha'arec, v kterém uvedl, že holocaust v Rumunsku se netýkal jen Židů, neboť obdobně podle něho trpěli i rumunští komunisté. Zároveň Iliescu prohlásil, že restituce nacisty zabaveného židovského majetku by teď byly nespravedlivé, když v Rumunsku žije mnoho lidí v chudobě.
Právě tento rozhovor ovšem paradoxně znamenal bod zlomu. Izrael se proti Ilieskovým slovům oficiálně ohradil, vyjádření rumunského prezidenta vyvolala velký rozruch také na evropské scéně a v USA. Pod mezinárodním tlakem, který hrozil i vnitropolitickým skandálem, v němž by utrpěla jeho pověst, Iliescu inicioval vznik mezinárodní komise, kterou pod vedením Elieho Wiesela pověřil vypracováním zprávy o holocaustu v Rumunsku.
Ještě než tato komise v listopadu 2004 zveřejnila svoji zprávu, schválila rumunská vláda v květnu 2004 zákon ustanovující 9. říjen, tedy den, kdy v roce 1941 Antonescu zahájil deportace rumunských Židů, jako Den památky holocaustu. U příležitosti první připomínky tohoto dne přednesl Iliescu 12. října 2004 projev v rumunském parlamentu, v kterém se Rumunsko vlastně vůbec poprvé přiznalo k historické zodpovědnosti za holocaust svých Židů. Holocaust, jak uvedl rumunský prezident, je hanebnou kapitolou naší moderní historie, kapitolou, která nesmí být zapomenuta ani zlehčována
. Podle Ilieska se o těchto věcech nespravedlivě a dlouho mlčelo a zcela zásadně pak v prezidentově projevu zaznělo přiznání, že to nebylo jen nacistické Německo, ale sami Rumuni, kdo mají na holocaustu svůj podíl.
Následná zpráva Wieselovy komise, zveřejněná vloni v listopadu, byla už vlastně jen faktografickým a statistickým epilogem k Ilieskovu projevu. Dokument kromě jiného konstatuje, že holocaust v Rumunsku byl řízen nejvyššími rumunskými úřady.
Podle samotných rumunských politologů a historiků ale zůstává otázkou, kdy tuto skutečnost přijme i současná rumunská společnost. Politická reprezentace se pod vnějším tlakem přihlásila k rumunské zodpovědnosti za holocaust, ale podle sociologa Stelina Tanaseho potřebuje nyní veřejnost zásadní a otevřenou debatu o tom, co se během druhé světové války skutečně dělo. A proč dnes v Rumunsku žije jen zhruba 6000 Židů, méně než setina předválečného počtu.
Tisk
