Ve dnech 2. a 3. května se na pražské filozofické fakultě konalo sympozium Holocaust v polské, české a slovenské literatuře a ve filmu. Cílem setkání, které pořádala katedra české literatury a literární vědy, bylo konfrontovat různá stanoviska, tři jazykově blízké národní literatury a různá umělecká média (literaturu a film). V polské literatuře má téma šoa/holocaustu velkou tradici - z autorů i nás známých stačí uvést šokující prózy Borowského, řadu knih Rudnického, dále Grynberga, Szczypiorského, z mladších autorů Hannu Krall. Bývá také poměrně často kriticky reflektováno, mj. i v souvislosti s polským antisemitismem (jak o tom svědčí četné knihy a studie a také předloňská velká konference v Lodži Pamięć Shoah/Zagłady). V české literatuře sice zanechaly osudy Židů v době nacistického totalitarismu výraznou stopu (Weil, Lustig, Fuks a mnozí další, v pozdější době třeba Arnošt Goldflam a Jáchym Topol), ovšem dosud neexistují literárněvědné studie, které by se tématem soustavně zabývaly. Ve slovenské literatuře je naproti tomu téma holocaustu dosti ojedinělé; pomineme-li vzpomínky pamětníků, pak najdeme jen několik autorů, kteří se mu věnovali: po válce hlavně Leopold Lahola ve svých povídkách (které ovšem vyšly až na konci 60. let), Rudolf Jašík v románu Náměstí svaté Alžběty, v 80. a 90. letech Ján Johanides v novele Sloni v Mauthausene a Juraj Špitzer v esejích. Velkou výzvou se stal holocaust i pro český film: z dvanácti celovečerních filmů na toto téma (s příznačnou pauzou v letech 1950-1959) patří některé k vrcholným dílům kinematografie: Radokova Daleká cesta, Brynychův ...a pátý jezdec je Strach, Němcovy Démanty noci, Kadárův a Klosův Obchod na korze...
Z tohoto stručného nástinu je zřejmé, že sympozium nabízelo množství různých námětů a srovnání. Nemůžeme uvést všech osmnáct příspěvků, které na něm zazněly, zmíníme alespoň některé. V oblasti polonistiky shrnul Stanislav Gawłinski z Krakova polskou literaturu s tematikou šoa a věnoval se mj. problému identity jednotlivých autorů. Pozoruhodný byl příspěvek Grzegorze Gazdy, který se zabýval literaturou vzniklou v lodžském ghettu (v něm bylo, jak známo, internováno i mnoho českých Židů). Anja Tippner z Kielu se zaměřila na literaturu o holocaustu jako svědectví a ve smyslu Geoffreyho Hartmana rozlišila pozici primárního a sekundárního svědka, tj. osobně postiženého člověka a vypravěče, který k událostem zaujímá intelektuální postoj. Holocaust Romů v polské literatuře připomněl Christian Trepte z Lipska.
Slovenskou literaturou o holocaustu se zabývaly vědkyně z bratislavského Ústavu slovenskej literatúry a z Komenského univerzity. Zazněly příspěvky zaměřené na poválečné drama (Dagmar Robertsová), na vztah faktu a fikce ve slovenské próze (Zora Prušková) a na memoárovou literaturu (Dana Kršáková).
Z bohemistických referátů můžeme zmínit Alfrun Kliems z Lipska, která se soustředila na výraznou osvětimskou
kapitolu Topolova románu Sestra, a Kateřinu Svobodovou z Židovského muzea (dětské časopisy v Terezíně). Marie Mravcová z pražské filozofické fakulty srovnávala literární verzi Lustigovy povídky Tma nemá stín s její filmovou realizací (Démanty noci Jana Němce). Vytvořila tak přechod k několika příspěvkům věnovaným filmu - kupř. Lubor Dohnal z FAMU referoval o pověstném terezínském dokumentu
, který na příkaz nacistů v Terezíně natočil internovaný německý herec a filmař Kurt Gerron, a svůj výklad doprovodil unikátními ukázkami z první verze díla.
Referáty, které postupně zaznívaly ve třech jazycích, polštině, češtině a slovenštině, vyvolávaly živou a spontánní diskusi. Věříme, že všechny příspěvky ze sympozia budou brzy k dispozici odborné veřejnosti i dalším zájemcům ve sborníku, který se připravuje k vydání v tomto roce.
Tisk
