Není zcela obvyklé, když se mediální hvězdou stane literární kritik. Marcel Reich-Ranicki takovou hvězdou byl v německé jazykové oblasti více než 30 let: od začátku sedmdesátých let až do svého odchodu na odpočinek v r. 2001. Od r. 1960 do roku 1973 působil v týdeníku Die Zeit, v letech 1973-1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci literatury a literárního života. Velký ohlas měl seriál německého rozhlasu nazvaný Literární kavárna
, do kterého zval Reich od roku 1964 přední německé autory a literární kritiky. Vrcholem, alespoň mediálního úspěchu, pak byl televizní pořad Literární kvarteto
, který se pod Reichovým vedením vysílal od roku 1988 až do roku 2001. Jeho vliv na přijetí, a tedy i prodej knižních novinek i hodnocení jejich autorů byl skutečně mimořádný, pořad sledovalo s potěšením množství diváků, kteří jinak valný zájem o literaturu a její problémy nejevili. Přitom nešlo o žádnou show: před kamerou seděl pokaždé Reich se dvěma kolegy a hostem a diskutovali o pěti vybraných knihách. Úspěch pořadu byl dán tím, že diskuse nepostrádala zábavnost, vtip a razanci.
Kdo je Marcel Reich-Ranicki, který německé literatuře i sobě získal velkou a dlouhodobou pozornost, jež dokonce přesáhla hranice německy mluvících zemí? Ledacos se o tom můžeme dočíst v jeho autobiografii Můj život (viz Nové knihy - prosinec 2003), kterou na sklonku roku 2003 vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Hned na první stránce zjistíme, že odpověď na otázku, kdo je Reich-Ranicki, není jednoduchá ani pro samotného autora. Jak píše, v říjnu 1958 ho oslovil při jisté příležitosti spisovatel Günter Grass a zeptal se: Kdo vlastně jste? Polák, Němec nebo jak?
Slova nebo jak
naznačovala ještě třetí možnost. Odpověděl jsem rychle: Jsem poloviční Polák, poloviční Němec a celý Žid.
Grass se zdál být překvapen, ale byl zřejmě spokojen a skoro nadšen. Také já jsem považoval své spontánní vyjádření za docela hezké, ale právě jen hezké. Neboť tato aritmetická formulka byla stejně efektní jako neupřímná: tady nesedělo jedno jediné slovo. Nikdy jsem nebyl ani polovičním Polákem, ani polovičním Němcem - a pochyboval jsem o tom, že jsem se jím někdy stal. A nikdy ve svém životě jsem nebyl celým Židem, ani dnes jím nejsem.
Z více než 500stránkového životopisu se dozvíme celou řadu věcí. Dozvíme se, že Marcel Reich-Ranicki se narodil židovským rodičům v polském Włocławku na Visle, vyrostl v Berlíně, odkud byl v r. 1938 deportován zpět do Polska, přežil varšavské ghetto i povstání, spolu se svou ženou, se kterou se tam seznámil a oženil, našel po zničení ghetta útočiště u polské rodiny, kde se oba dočkali konce války. V poválečném Polsku se stal členem komunistické strany, nějaký čas dokonce pracoval jako agent zpravodajské služby v Berlíně a v Londýně, na začátku padesátých let byl odvolán, vyloučen ze strany. Tehdy se rozhoduje, a to definitivně, že se bude zabývat především literaturou. Čteme o tom, jak se pokouší své přání uskutečnit ve stalinském Polsku, jak se mu podaří v roce 1958 vycestovat do Německa a tam postupně vybudovat své renomé literárního papeže
německé literatury.
Paměti zachycují množství detailů, týkajících se německého i polského literárního prostředí, líčí celou řadu setkání s proslulými autory, mezi kterými nechybí Canetti, Adorno, Thomas Bernhard, Böll či Max Frisch. Můžeme je číst jako příběh, ve kterém osud autora neušetřil prakticky žádné z hrůz a neštěstí, jež si pro své generace připravilo podivné 20. století, ale zároveň mu umožnil uskutečnit jeho základní přání. Na své si přijde asi i ten, kdo si bude chtít na osnově autorových životních peripetií i literárních stanovisek trochu zamoralizovat či zapolemizovat. Knihu lze také vnímat jako text, vypovídající o vztahu židovského milovníka německé kultury a literatury k Německu, který nedokázal narušit ani holocaust.
Kdo je Marcel Reich-Ranicki ve smyslu otázky Güntera Grasse, je třeba hledat v textu samém, ale možná i v tom, co v něm chybí. Něco napovídá i formulace, kterou Reich-Ranicki používal, když se ho občas při náhodných příležitostech taxikáři či spolucestující ptali, odkud je. Když se mě tak ptali vícekrát, nespokojil jsem se už s odpovědí, že jsem z Mnichova nebo ze Stuttgartu, ale hned jsem dodával: Ale máte pravdu, jsem Žid.
Jiří Daníček
Ukázka
Dařilo se mi tedy v týdeníku Die Zeit skvěle? Ano i ne. Stejně jako předtím jsem nebyl nucen pracovat v redakci. Stejně jako předtím mi byla tato skutečnost předkládána jako mimořádně velkorysá výhoda, za niž mám být zvláště vděčen. Chtějí mne, slyšel jsem neustále, ušetřit únavného a někdy nudného všedního dne v redakci, abych se mohl věnovat výhradně svému tak důležitému psaní pro Die Zeit. Nemusel jsem tudíž chodit do redakce; avšak směl jsem tam chodit, byl jsem tam vítán? Své rukopisy jsem zasílal poštou. A když je potřebovali zvláště rychle, donášel jsem je tam osobně, což bylo snadné. Nicméně brzy jsem se dozvěděl, že se s doručováním vůbec nemám namáhat, že si pro rukopis dojede řidič, což se také okamžitě stalo. Redakční porady se tehdy v Die Zeit konaly dvakrát týdně: velká porada, na níž byli přítomni všichni redaktoři včetně praktikantů nebo hospitantů, a malá porada, na níž členové redakce fejetonů připravovali nové číslo. Mne nepozvali nikdy a já jsem se nechtěl vnucovat. A tak jsem se za celých čtrnáct let v redakci Die Zeit nezúčastnil žádné porady, ani jedné jediné.
To, po čem jsem tak toužil, jsem našel: jakýsi domov - ovšem pouze pro svou práci, ne pro svou osobu: byl jsem vykázán do určitých mezí, cítil jsem se vyobcován - a čím déle a úspěšněji jsem pro Die Zeit psal, tím více se tento pocit vyhrocoval. Seděl jsem izolován a osamocen v našem malém bytě v hamburském předměstí Niendorf a vyráběl jsem jeden rukopis za druhým. Velká část mých knih vydaných v šedesátých a sedmdesátých letech - Literatura malých kroků. Němečtí spisovatelé dnes, Samé hanopisy, O narušitelích klidu. Židé v německé literatuře, K literatuře NDR - vznikla za těchto podmínek. Avšak můj kontakt se světem zřídkakdy překročil hranice telefonických rozhovorů. Proto jsem byl rád, že jsem čas od času musel mít přednášky ve Spolkové republice i v jiných zemích. Dokázaly trochu zmírnit mou monologickou existenci, v každém případě alespoň na čas.
V roce 1968 jsem celý semestr vyučoval německou literaturu na Washingtonské univerzitě v St. Louis. K mým nepříliš náročným povinnostem patřily přednášky a semináře. Poněvadž jsem se ještě nikdy žádného semináře nezúčastnil, vyzvídal jsem na svém kolegovi, který byl už delší dobu v akademických službách, co to vlastně je. Reagoval protiotázkou: jak si představuji seminář já? Popsal jsem to, temperamentně a asi neohrabaně. Odpověděl, že právě tak se má seminář vést. Je to zvláštní: opět jsem musel druhé poučovat, aniž bych se předtím něčemu naučil sám.
Čtenáři Die Zeit vůbec nezpozorovali moji nepřítomnost, neboť i ze St. Louis jsem redakci zásoboval rukopisy, zejména o nové německé literatuře - od Huberta Fichta až po Rolfa Dietera Brinkmanna. Po mém návratu se ale ukázalo, že se pro mne nic nezměnilo a nic ani nezmění: v redakci mě nemohli potřebovat, na poradách mě nechtěli vidět.
Dovolíš, abych ti vyprávěl malý příběh?
- tak se ptá moudrý Nathan sultána Saladina. No a já si tu teď také dovolím uvést malý příběh. Před mnoha lety žil v Polsku muž, Žid jménem Chajim Selig Słonimski. Narodil se v roce 1810 v Bialystoku a zemřel v roce 1904 ve Varšavě. V mládí studoval výhradně Talmud a rabínskou literaturu, později se věnoval studiu matematiky a astronomie. Kolem roku 1840 se mu podařilo zkonstruovat počítací stroj. Zvěst o tomto mimořádném vynálezu se donesla až k carovi Mikuláši I. Chtěl ten stroj vidět. Słonimski byl tedy pozván do Sankt Petěrburgu a car mu udělil audienci. Avšak dříve než mu dovolili před cara předstoupit, přikázali mu, že smí pouze odpovídat na otázky Jeho Výsosti, jinak ale musí bezpodmínečně mlčet. Audience probíhala dobře, car chtěl nicméně vědět, jak by se mohl přesvědčit o tom, že stroj skutečně správně počítá. Nechť mu Jeho Výsost, navrhl matematik co nejponíženěji, milostivě zadá nějaký aritmetický úkol. Ten prý pak ráčí Jeho Výsost obvyklým způsobem vyřešit, tedy pomocí tužky a papíru; on to naproti tomu zkusí pomocí nového stroje. Jeho Výsost pak může výsledky porovnat. Car byl srozuměn. Sotvaže počítání obou nerovných pánů začalo, už šťastný vynálezce počítacího stroje zvolal: Mám to!
Car zlostně pozvedl zrak, neboť se tady v jeho přítomnosti někdo odvážil promluvit, ačkoliv nebyl tázán. V audienční síni zavládla mrazivá atmosféra. Rozzlobený car však neřekl nic a opět se vrátil ke své zjevně velmi namáhavé početní úloze. Konečně mohla Jeho Výsost oba výsledky navzájem porovnat - a nevlídně, stručně a jasně se nechala slyšet: Stroj dobrý, Žid špatný.
Słonimski ostatně dostal za vynález tohoto počítacího stroje v roce 1844 vysoké ruské vyznamenání. O něco později mu bylo uděleno čestné občanství města Sankt Petěrburgu.
Tento malý příběh mi vyprávěl v roce 1948 v Londýně vynikající polský lyrik a esejista Antoni Słonimski, přímý potomek matematika z devatenáctého století. Nikdy jsem tento příběh nezapomněl a bohužel jsem byl často nucen na něj myslet. Že by se mi v Die Zeit vedlo podobně jako kdysi Chajimu Seligu Słonimskému? Vztahuje se carova řeč, pouze patřičným způsobem upravená, snad rovněž na mne, tedy: rukopisy dobré, Žid špatný? Krátce vyjádřeno: antisemitismus?
Podobně jako příslušníci jiných menšin jsou i mnozí Židé někdy příliš rychle nakloněni tomu, aby za těžkosti, které jim přináší život, činili zodpovědným okolní nežidovský svět a jeho odpor či nepřátelství. Je to politováníhodné, avšak snad by se tato směs nedůvěry a přecitlivělosti neměla Židům přespříliš zazlívat. Vždyť přehnané reakce mají vždy své důvody a v tomto případě jsou zřejmé: je to po staletí a tisíciletí trvající šikanování a pronásledování.
Byl jsem pevně odhodlán vzdorovat podezření, že bych tu měl co do činění s antisemitskými resentimenty. Nicméně nemohlo mi ujít, že mně jako člověku, který ve Spolkové republice žil již deset dvanáct nebo ještě více let a jemuž se dostávalo hodně uznání, zdejší noviny, nakladatelství nebo rozhlasové stanice nikdy nenabídly místo, ani to nejskromnější, i když všichni mé rukopisy potřebovali a rádi uveřejňovali. Redaktorům z Die Zeit, i těm ve vedoucím postavení, byla v oněch letech určitě nabízena práce v jiných institucích. Kromě toho mi bylo nápadné, že se tehdy personál fejetonistické redakce týdeníku Die Zeit několikanásobně rozrostl. Avšak mě mít nechtěli.
V jednom dopise mladého Friedricha Schlegela z roku 1792, adresovaném jeho bratrovi Augustu Wilhelmovi, jsem našel tyto řádky: Dávno jsem si všiml, jaký dojem téměř vždy způsobím. Lidé mě pokládají za zajímavého a jdou mi z cesty... Nejraději se na mne dívají z dálky jako na nějakou nebezpečnou vzácnost.
Co se tedy na mne hodilo? Připomínal můj případ situaci židovského matematika, nebo spíše starosti velkého německého kritika, vůbec ne Žida, jenž si stěžoval, že se mu lidé vyhýbají a že ho pozorují pouze z dálky, že je docela jednoduše neoblíbený? Neměl jsem žádné pochybnosti: vedlo se mi podobně jako kdysi Friedrichu Schlegelovi - s mým židovstvím to tedy nemělo dočista nic společného.
V roce 1996 jsem dostal knihu, jejíž oficiální charakter je nesporný. Je chápána jako oslavný sborník a dobově historická výpověď
. Její titul zní: Čas v Die Zeit - 50 let týdeníku. V této knize mě omráčila jedna stručná, střízlivá informace. V době mého působení v Die Zeit - dočteme se v ní - se velmi přemýšlelo o tom, mají-li mě v redakci zaměstnat. Ale fejetonisté z redakce - dozvěděl jsem se nyní, v roce 1996 - měli obrovské pochybnosti, zdali by vedle sebe snesli takového panovačného rabulistického člověka
. Vyděsil jsem se. Neboť slovo rabulistika
nemá dobrý zvuk. Znamená tolik jako překrucování slov
a dnes se používá jen zřídkakdy. Mohli jsme ho však často číst v nacionálněsocialistickém bojovém tisku, především v článcích Josepha Goebbelse. Používal toto slůvko téměř vždy s nějakým adjektivem - u něho to bylo buďto židovská rabulistika
, nebo židovsko-marxistická rabulistika
. Přiznávám, že jsem si už nebyl tak zcela jist, zda se mi skutečně vedlo tak jako kdysi geniálnímu německému kritikovi Friedrichu Schlegelovi, nebo jsem snad přece jen na tom byl spíše jako židovský vynálezce počítačového stroje Chajim Selig Słonimski.
Má spolupráce s Die Zeit zůstala bezvadná. Ale protože jsem neměl nejmenší šanci na nějakou práci v redakci, musel jsem Die Zeit opustit. Kam jsem však měl jít? V žádném případě jsem nechtěl poklonkovat. Na druhé straně jsem již nemohl déle čekat, neboť jsem mezitím překročil padesátku. Velmi vhod mi přišlo pozvání ze Švédska: od roku 1971 do roku 1975 jsem tam vyučoval - nejprve několik měsíců, později několik týdnů v roce - jako stálý hostující profesor na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale v oboru nová německá literatura.
V roce 1972 jsem obdržel první vyznamenání svého života: čestný doktorát univerzity v Uppsale. Ceremonie byla neobyčejně slavností: vyzváněly zvony starého veledůstojného dómu v Uppsale, byly odpáleny salvy z děla, na hlavu mi nasadili vavřínový věnec. Jeho listy pocházely ze stromu, který v sousedství univerzity údajně vysadil sám Linné. Byl jsem dojat - a přemýšlel jsem o tom, že za zásluhy o západoněmeckou literaturu (tak znělo oficiální odůvodnění) jsem byl vyznamenán ne německou, nýbrž švédskou univerzitou.
Nejdelší přednáškové turné jsem absolvoval v roce 1972 - do Austrálie a na Nový Zéland. Tehdy jsem již dal v Die Zeit výpověď a, což ovšem nikdo nesměl vědět, podepsal jsem smlouvu na nové místo: ještě v témže roce jsem měl převzít vedení literární redakce ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.
|
Reich-Ranicki, Marcel. Můj život. Praha: Větrné mlýny, 2003. 514 s. Z němčiny přeložila Marta Myšková. |
Tisk
