Potkala jsem ji poprvé na filosofické fakultě, zkouška z němčiny u paní doktorky Urbanové patřila mezi nejobávanější. Byla náročná, přísná, nesmlouvavá. Všichni jsme se té zkoušky u ní báli a všichni jsme si na ni celá léta pamatovali, protože naše učitelka byla trochu jiná než ostatní vyučující. Tenkrát jsem to ještě ani nechápala, ani netušila. Nutila nás, abychom byli připravení, zodpovědní a samostatní. Nevěděli jsme, že ji učila životní zkušenost.
A pak jsem ji potkala už jako starou paní, ale poznala jsem jiného člověka, nevěděla jsem, že ta moje obávaná učitelka byla tak statečná, tak nesobecká, uviděla jsem ji úplně jinýma očima. Najednou jsem hned věděla, proč na nás byla tenkrát tak přísná. A ona si našla klasifikační notýsek, aby se podívala, jak jsem se učila, teprve potom jsme si povídaly.
Vyprávěla mi o svých bezstarostných letech, kdy její nejbližší kamarádky byly židovské spolužačky. Vzpomínka na toto přátelství ji provázela celým životem, nacisté u moci v Německu ji jen utvrdili v jejích názorech a postojích: spolu se sestrou Josefinou pomáhaly nejprve německým a rakouským uprchlíkům, po okupaci Československa zprvu svým bývalým spolužačkám a posléze i dalším židovským občanům.
V té době se seznámila se svým pozdějším manželem, brněnským židovským lékařem Harro Epsteinem. Rozuměli si velmi dobře, oba byli členy protifašistického odboje a oba byli koncem roku 1941 zatčeni.
Anna byla převezena z pankrácké věznice do ženského koncentračního tábora Ravensbrück a 26. března 1942 byla zařazena jako politická vězeňkyně pod číslem 725 do prvního transportu do Osvětimi. Zažila zaučování tetovacího komanda, příjezd prvního transportu žen ze Slovenska, chodila kolem kouřících krematorií, viděla bezmoc a zoufalství, ale i tam se snažila pomáhat ze všech sil. Přežila nejen díky šťastné náhodě, ale určitě také díky tomu, že znala jazyky a mohla pracovat jako tlumočnice. Na podzim roku 1944 se ocitla zpátky v Ravensbrücku, konec války strávila v pracovním táboře v Kraslicích. V dubnu 1945 při pochodu z tábora utekla, ještě štěstí, že v Praze byla sestra Josefina, která se o ni postarala. Paradoxně právě sestra i rodiče Anny byli zařazeni jako Němci do odsunu.
Anna Urbanová byla první československou občankou německé národnosti, která byla odměněna medailí Spravedliví mezi národy s mottem: Kdo zachrání jeden život, zachrání celé lidstvo.
Je pro mne čest, když dnes mohu říct: zkoušky z němčiny jsem dělala u paní doktorky Urbanové. Paní Anna Urbanová, rozená Binderová, se narodila 22. 6. 1912, zemřela v Praze 16. 5. 2004.
-
Viz též:
Tisk
