Když s matkou a třemi sourozenci v dubnu 1941 opouštěli Evropu, bylo Hansovi J. Bärovi 13 let. Emigrovali na naléhavé přání otce, který zemřel v prosinci 1940. Profesor experimentální fyziky na curyšské technické univerzitě se necítil bezpečně ani ve Švýcarsku. Jeho bratr vycestoval s rodinou už na podzim 1940 do New Yorku, kde založil pobočku rodinné banky.
V kultivované židovské rodině Bärů se scházeli umělci a vědci. Matka Ellen, sochařka, byla nejen dobrou hostitelkou, ale i mecenáškou, v Curychu u nich pobývali kromě jiných kolegové jejího muže, nositelé Nobelovy ceny Iréne a Fréderic Joliot-Curieovi. V USA se setkala rodina opět s antisemitismem, před kterým utekla z domova. Pro děti nebylo lehké dostat se na dobré školy. Hans J. Bär získal inženýrský titul na Lehigh University v Bethlehemu, k postgraduálnímu studiu ekonomie na newyorské univerzitě se vrátil již z Curychu, kde od roku 1947 působil v bance Julius Bär na Bahnhofstrasse, jedné z nejdražších ulic v Evropě. Rodinné osudy popisuje v memoárech, které vyšly v březnu 2004. Ironický titul Buďte obejmuty, miliony si vypůjčil ze Schillerovy a Beethovenovy Ódy na radost.
Díky rozhovorům v médiích bylo první vydání rozebráno už dříve, než stačilo vyjít. Také druhé vydání, které vyšlo o týden později, se na knihkupeckých pultech neohřálo. Na úspěchu knihy se jistě podílí i fakt, že je ze třetiny věnovaná vzpomínkám na známé umělce: Bär jako dlouholetý sponzor a prezident curyšské Tonhalle angažoval např. dirigenty Leonarda Bernsteina a Christopha von Dohanyi, spojovalo ho dlouholeté přátelství s houslistou Isaacem Sternem, pianistou Arthurem Rubinsteinem, dirigentem Lorinem Maazelem aj. Kvůli tomu by však vzpomínky takový zájem nevzbudily. Bärův text je vtipný až rozmarný, ale i ostře kritický. Doyen švýcarských bankéřů kritizuje známé politiky a jejich nechuť řešit problematické dědictví druhé světové války. Bere si na mušku antisemitismus, odmítavý postoj k obětem holocaustu a k bezejmenným bankovním kontům. Nezdráhá se provětrat i nemorální příjmy špičkových manažerů a jejich neetický postoj k zaměstnancům.
Veškerá kritika by mu pravděpodobně prošla, kdyby se nedotkl ožehavého bankovního tajemství. Bär požaduje jeho zrušení. A to v situaci, kdy Švýcaři urputně bojují s Evropskou unií o jeho zachování. Je těžké v krátkosti vysvětlit specifickou klauzuli daňového podvodu a daňového zatajování, které ve Švýcarsku spočívají na bankovním tajemství. Banky jsou povinné poskytnout informace o klientovi jen v případě zjevného daňového podvodu, a pokud klient zatají reálný stav konta, diskrétně mlčí, neboť se nedopustil trestného činu. Na této zákonné kličce vydělávají všichni. Samozřejmě i Bärova banka, která patří k posledním privátním institutům, které se ubránily velkým koncernům.
Hans J. Bär (77) ve svých vzpomínkách otevřeně přiznává, že se jeho rodina obohacovala na bankovním tajemství, ale i na bezejmenných kontech obětí holocaustu. S poukazem na bankovní tajemství odmítaly švýcarské banky poskytnout pozůstalým informace. Kdo se nemohl vykázat úmrtním listem, neměl na peníze uložené ve Švýcarsku nárok. Bezejmenná konta byla v 60. letech zmrazena a přestaly na ně plynout úroky. Některé banky se jich elegantně zbavily tím, že vklady věnovaly na dobročinné účely. Špatné svědomí netrápilo nikoho. Teprve aféry kolem bezejmenného majetku, které propukly v polovině 90. let, probudily v Bärovi výčitky. Díky svému prominentnímu postavení a americkým zkušenostem patřil k aktérům vyjednávání se zástupci Světového židovského kongresu. Byl také iniciátorem Voelckerovy komise, která v roce 1998 problémy vyřešila: bez ohledu na mínění švýcarského velvyslance v USA a bez předběžného souhlasu vlády v Bernu uložila komise švýcarským bankám vyrovnání ve výši 1,25 miliardy dolarů. Hans J. Bär poprvé zveřejnil pozadí těchto událostí. Jeho memoáry jsou solidním historickým dokumentem. Vyvolaly ovšem řetěz skandálů a proti autorovi se postavila i vlastní rodina.
|
Seid umschlungen, Millionen, ein Leben zwischen Pearl Harbor und Grand Zero. Curych: Orell Füssli, 2004. 452 s. |
Tisk
