Český čtenář zná izraelskou spisovatelku a překladatelku Ruth Bondyovou jako autorku přelomové práce o postavení Židů u nás v 30. a 40. letech (Jakub Edelstein, 2001) a malého slovníku mluvy českých Židů, jímž potěšila nepřátele jazykové uniformity (Mezi námi řečeno, 2003). Její autobiografie Víc štěstí než rozumu, která nedávno vyšla v českém překladu, spojila pozoruhodným způsobem dvě přednosti zmíněných knih: 1) schopnost kritického odstupu od tématu a zároveň osobního angažmá v něm, 2) zvláštní suchý humor. Leccos v tomto smyslu naznačuje už název knihy, zvláště uvážíme-li autorčiny životní peripetie. Šťastné dětství v nebohaté židovské rodině na pražských Vinohradech, idyla první republiky, za protektorátu vyloučení ze školy, sblížení se sionistickým hnutím, věznění v Terezíně, kde působila jako vychovatelka mládeže, stejně jako v rodinném táboře
v Birkenau, který nacisté téměř celý vyvraždili. Zachránila se spolu se sestrou, rodiče zahynuli. Prožila šok z návratu. V roce 1948 odjíždí s tzv. Českou brigádou do bojující Izraele s tím, že se nevrátí, dokud budou u moci komunisté. Rozhodne se být novinářkou a psát jen hebresky: má obrovskou vůli a talent, naučí se jazyk a po čase patří k nejlepším v oboru. Založí rodinu, má dceru. Začíná psát knihy. Po třiceti letech se vrací jako historička k tématu šoa v Čechách. Překládá do hebrejštiny Haška, Kunderu, Pavla, Hrabala aj. Po r. 1989 jezdí často na návštěvu do Prahy, vycházejí tu její práce.
Každý z těchto okamžiků jejího života (a řada dalších) je tématem některé z krátkých kapitol její autobiografické knihy. Kapitoly jsou řazeny zhruba chronologicky, to však není podstatné. Vzpomínky Bondyové nejsou založeny na práci v archivech, její ctižádostí není zachytit sled dějinných událostí, jejich vnitřní pnutí, vzájemné vztahy, kauzalitu, ani vůdčí aktéry událostí, politiky, duchovní vůdce či jiné celebrity. Bondyová nechce zaznamenávat, co se stalo, ale co se stalo - jí. Její styl je klidný, zdánlivě prostý, píše i o nejtěžších věcech bez patosu, fascinující je její práce s detailem. Váží si sama sebe, jinak by se nezkoumala, ale vidí se přísně, nesentimentálně, se zvídavým odstupem a sebeironií, beze stínu koketerie, vyhýbá se psychologickým konstrukcím. Stejně tak vidí i lidi, s nimiž žije: Čechy, Němce, Židy, Izraelce. V jejích postojích a závěrech je moudrost, někdy vzpurná, jindy laskavá, vždy však nevtíravá, která vzbuzuje důvěru. Nemáme mnoho knih, které obohacují naši citovou pamět tolik, jako vzpomínky Ruth Bondyové.
Tomáš Pěkný
Jakkoliv se pokouším ponořit do černých hlubin zkušenosti holocaustu, nenacházím v ní pocit viny, že jsem zůstala naživu. Úžas, radost nad každým dalším dnem, přání nepromarnit zbývající čas, bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kteří zahynuli - ale ne vina.
Když jsem se vrátila z táborů, odráželo se ve tvářích Pražanů překvapení smíšené s nevolí: řadě z nich byl svěřen do úschovy židovský majetek. Židé zmizeli, věci zůstaly - a najednou se zjeví přízraky, aby připomněly zapomenuté. Ale i tady, v Izraeli, chtěli Židé vědět: Jak to, že jste zůstali naživu? Co jste musela dělat, abyste přežila? A v očích jim hraje jiskra podezření: Kápo? Prostitutka?
Číslo 72430
To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla dát si dva roky po příchodu do Izraele odstranit z paže vězeňské číslo z Osvětimi. Zbyla malá jizva: číslo 72430 bylo vytetováno malými, hezkými číslicemi, protože můj ručně pletený červenomodrý svetr, dárek od přítelkyně Irenky na cestu z terezínského ghetta k mlhavému, strach nahánějícímu místu určení na východě, se zalíbil polské vězeňkyni, která čísla tetovala. Řekla jsem jí: Vezmi si ho, ale udělej mi hezké malé číslo. Tohle byly starosti dvacetileté při příchodu do neznáma jménem Birkenau.
V dopisech pražským přátelům jsem odstranění čísla vysvětlila racionálními argumenty: Byla jsem přijata za učitelku do ulpanu, každé tři měsíce tu projde sto žáků a každý z nich se diví, jak to, že já učím hebrejštinu. A vůbec, číslo na mé paži, odkryté cizím očím během četných teplých měsíců, odhaluje světu můj život, lidé o mně vědí víc než já o nich. Velmi taktně, což je pro Izraelce charakteristické, si v autobusu, v obchodě, na pláži ujasňují, jestli jsem se náhodou v táborech nesetkala s jejich příbuznými a jak to, že jsem právě já zůstala naživu, když oni byli zavražděni? Brzy jsem dospěla k závěru, že Izraelci radši nevidí neslyší, když jde o holocaust, nechodí do kina na filmy o Osvětimi a o terezínském ghettu, že v nich každá zmínka o koncentračním táboře vzbuzuje soucit nebo odpor, že jim číslo na mé paži umožňuje vetřít se mi do soukromí a klást mi nevhodné otázky [...]
Od té doby historikové a psychologové, vrhající se na nás, dinosaury před konečným vyhynutím, chtěli opakovaně vědět: Co umožňovalo člověku za holocaustu přežít? Svědectví přeživších kreslí zdeformovaný obraz: každý má podivuhodný příběh o talismanu, který střežil, o vůli přežít, aby mohl vydat svědectví, o víře v ochranu Nejvyššího, o zázraku, který se přihodil. I miliony, které nepřežily, by mohly svědčit, i ony by mohly vyprávět příběhy o talismanech, o víře v Boží milosrdenství, o skálopevném rozhodnutí vydržet, o naději, která dodala sílu - a přese vše je dostihla smrt.
Předně rozhodoval věk: děti a staří - a ve světě táborů stál čtyřicetiletý člověk na prahu stáří - neměli téměř šanci zůstat naživu. Z toho vyplývá, že rozhodující byl rok mého narození: 1923. Bylo mi devatenáct let, když jsem přišla do ghetta. To byl základní fakt a na něm jsem neměla žádnou zásluhu. Poté rozhodovala náhoda: kdy člověk do vyhlazovacího tábora přišel, do kterého tábora a jestli v něm týž den probíhala selekce, či nikoliv, jestli se nepřipojil k nesprávnému konvoji jen proto, aby zůstal v blízkosti svých drahých, jestli se přihlásil na správnou práci ve správný čas, jestli tatáž práce neznamenala jindy smrt. [...]
Rozhodnutí
Život v táborech byl dlouhou řadou rozhodnutí, někdy napohled nedůležitých, z nichž každé mohlo být osudové: kde stát na apelu při odchodu do práce, protože místo někdy rozhodovalo, do kterého pracovního oddílu bude člověk zařazen. Zda se skrýt ve vagonu nákladního vlaku odjíždějícího z Bergen-Belsenu s majetkem velitelství tábora, který nám přikázali odnosit na stanici, nebo raději vyčkat osvobození mezi všemi těmi mrtvolami a možná se nakazit tyfem?
Muka v rozhodnutí, které odpovídalo nejen za můj život, ale i za životy druhých, na mě léta doléhala celou vahou a ještě jsou ve mně ukryta, vyplouvají na povrch jen ve snech. V červenci 1944, před likvidací birkenauského rodinného tábora, kam jsem přijela v prosinci 1943, proběhla v táboře selekce pracovních sil, jíž se měly účastnit i mladé matky, ale bylo jasné, že to znamená zanechat děti jejich osudu. Po šesti měsících pobytu v osvětimském komplexu jsme všichni dobře věděli, co bude následovat: smrt v plynových komorách. Pracovala jsem tehdy jako pečovatelka u skupiny pěti- a šestiletých dětí v dětském domově [...] Matky dětí z mé skupiny - Evičky, Míšenky, Karlíčka, Haničky a dalších - byly zpočátku podezřívavé: co když pečovatelka jejich dětem jídlo krade? Časem se mi naučily důvěřovat (nanejvýš jsem po rozdělení polévky vytřela mísu prstem) [...] Před selekcí si ke mně přišly matky pro radu: Co dělat? Opustit děti? Zůstat s nimi? Co bys dělala ty? Pokusila jsem se odpovědi vyhnout: Nevím. Nemám vlastní dítě.
Nedaly se: Ale přesto? Řekla jsem jim: Myslím, že kdybych měla malé dítě, zůstala bych s ním.
Souhlasně přikývly: to měly stejně v úmyslu, ode mne žádaly jen potvrzení, že se rozhodly správně. Rozloučila jsem se s dětmi z mé skupiny a jejich matkami, když jsme my, mladé ženy, které jsme prošly selekcí, odcházely z rodinného tábora - tehdy jsme si už nebyly jisté, zda skutečně na práci, nebo na smrt - s vědomím, že jsem je zanechala jejich osudu. Za týden, když už jsem byla v Hamburku, byl rodinný tábor zlikvidován a všechny, co v něm zůstali, odvedli do plynových komor. Léta mě sžírala ta nesmírná zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzala. Vždyť ty matky byly mladé, a kdyby nezůstaly se svými dětmi, měly by šanci zachránit se, založit novou rodinu. Ale jak žít s myšlenkou na dítě opuštěné ve chvíli nejtěžší? Poté co se mi narodila dcera Tali, jsem se opakovaně sama sebe ptala: Zůstala bych s ní, abych ji v plynové komoře objala? A pokaždé jsem si znovu potvrdila: neopustila bych ji.
Tu a tam jsem s Tali o holocaustu trochu mluvila, když jsem odpovídala na její otázky. Dávala jsem přednost příběhům s trochou humoru. [...] Nelíčila jsem hrůzy, abych jí nezpůsobila noční můry. Jho židovské minulosti, vložené na ramena mladé izraelské generace, je dost těžké i beze mne. Vždyť je nejen řetězem pogromů, exilů, holocaustu, zhouby - je i chvalozpěvem na vůli přežít.
Špína a sny
Při setkání s žáky středních škol v rámci výuky o holocaustu ve škole Har ve-gaj v kibucu Dafna se nás, čtyř přeživších sedících u debatního stolu, zeptali, co bylo nejtěžší snést. Tři muži jednohlasně řekli: Hlad.
A já jsem řekla: Špínu.
Byla jsem v týchž koncentračních táborech jako oni, žila jsem jako oni z kalné tekutiny s hnilobným zápachem, které se říkalo polévka, ze čtvrtky hořkého mazlavého chleba, snila jsem o celém hrnci vařených brambor ve slupce, jen mém, při osvobození jsem vážila 35 kg - a přesto hlad ve mně nezanechal, jak se mi zdá, žádnou jizvu. Kromě odporu k plýtvání chlebem, sklonu dávat na talíř pořád malé porce, abych nemusela vyhazovat zbytky, a raději přidat tomu, kdo má ještě chuť. A ta bolest, téměř fyzická, když musím vyhodit - s prosbou o odpuštění hříchu - jídlo do odpadků. Ale vzpomínka na špínu nevybledla [...]
Druhý děsivý sen, který se opakoval dokonce mnohem častěji, byl o tom, jak musím v časové tísni před deportací balit, s vědomím, že s sebou mám vzít životně důležité věci, z posledních sil je najít a napěchovat do batohu nebo do kufru, a přitom se lítost nad ostatními milovanými předměty, které, jak vím, už nikdy neuvidím, mísí s hrůzou, že nestačím do odjezdu sbalit vše potřebné na cestu, že odejdu s prázdnýma rukama. Už předtím, než se vyrojily publikace odsuzující psychoterapii, jaké vycházejí nyní, mě odpuzovali ti, kteří vědí lépe než já, co se děje v mé duši. Je možné, že opakující se sen o omezeném, stále se krátícím čase více než o zkušenosti z holocaustu svědčí o strachu, abych stačila udělat, co jsem si jednou sama slíbila, a obava, že se vydám na cestu s prázdnýma rukama, je předzvěstí smrti.
Prošla jsem vlastní terapií: tváří v tvář neochotě Izraelců pochopit duše evropských Židů za holocaustu, jejich pocitu nadřazenosti a obviňující otázce: Proč jste nebojovali?
jsem si slíbila, že když budu moci, napíšu knihu, která vydá z temnot šesti milionů jednotlivce z masa a kostí, aby bylo jasné, jak mysleli před druhým pádem člověka lidé, kteří si nedokázali představit, že smrt jak na běžícím pásu je možná. Z lásky k pražskému Židovstvu, které bylo za holocaustu zničeno, a z pocitu povinnosti vůči těm, kterým se nepodařilo přežít, jsem si zvolila životopis Jakoba Edelsteina, prvního židovského staršího v ghettu Terezín. Výzkum, rozhovory, psaní, příprava knihy do tisku, to vše trvalo čtyři roky. A od té doby, přestože kniha neobsahuje vzpomínky psané v první osobě, děsivý sen o balení téměř zmizel. Zbyla jen úzkost z očekávaného odjezdu.
Tak jsem si při své samoléčbě dospěla k překládání české literatury do hebrejštiny, kterým se krom jiného zabývám od té doby, co jsem po třiceti letech přestala psát do novin. Ze strachu, že mě činnost spojená s událostmi za holocaustu - dosud je pro mě těžké snést popisy mučení a násilí, a nejen z období holocaustu - příliš deprimuje, jsem se v době, kdy jsem psala Edelsteina proti času, rozhodla přeložit Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, knihu, která se mi zdála pro izraelskou kulturu nezbytnou. Izraelcům byl Švejk dobře znám už ve čtyřicátých letech z divadelní hry Maxe Broda, nesčetněkrát uváděné, ve skvělém podání Meira Margalita v hlavní roli. Jen málo Izraelců si uvědomilo, že Osudy dobrého vojáka Švejka jsou původně kniha, a ti, co to věděli, se museli spokojit s omezeným výběrem jeho dobrodružství, přeloženým z německého, maďarského i bulharského překladu.
Teprve během práce na překladu jsem zjistila, že nejde o dva protipóly - holocaust na jedné straně, Švejk na druhé - ale že jsou oba spojeny, a nejen v přímém kontextu, jako je úmluva Švejka a jeho přátel, když se před odjezdem do neznáma loučí: Sejdeme se po válce v šest
, která doprovázela nás, mládež českého původu, při našich putováních po království táborů smrti. V životě ghetta a táborů docházelo k absurdním situacím, které nám připomínaly scény ze Švejka; v úryvcích, které milovníci a obdivovatelé té knihy znali nazpaměť, byla jakási útěcha, protože i v nich je boj o přežití, o duševní zdraví. Uměli jsme se smát jak v ghettu, tak v táborech. Mohla bych jednoduše tvrdit, že mi smysl pro humor pomohl přežít. Ale když tělo dospěje ke konci svých sil a nedokáže plnit ani životně důležité funkce, je i konec s humorem. Lidé se smyslem pro humor jsou obvykle líčeni jako tlouštíci s kulatými tvářemi, nebo alespoň s povahou sangvinika, a přestože jsem poznala i hubené lidi se smyslem pro humor, vím, že humor žádá vnitřní sílu a stejně jako nostalgii si jej člověk na konci sil, v extrémních situacích, nemůže dovolit. Humor byl i v Osvětimi, humor existuje i po Osvětimi. Humor, dokonce ten nejčernější, představuje způsob, jak se poprat s lidskou existencí, pokus, jak zlehčit bolesti života, ale výkřik a ticho jsou silnější než on.
Ve smrti milionu a půl židovských dětí za holocaustu jsem nenašla žádné poučení. Nejsem si už ani jista, že holocaust bylo dočasné temno, jednorázové šílenství v lidských dějinách, které se nemůže opakovat. Ale stále věřím, že bylo lépe být s vražděnými než s vrahy.
Generace po potopě
Jelikož jsem zůstala naživu, nebyla bych ochotna zříci se zkušenosti z holocaustu, vyměnit ji za včasnou emigraci do tehdejší Palestiny. Jsem duševně zdravá? Zdá se mi, že ano. Ale jestliže jsem normální, je to důkaz, že se ve mně něco zhroutilo. Kdybych myslela na jedno jediné dítě v plynové komoře, křičela bych na ulici, nepsala bych články o sběrateli motýlů nebo o sektě Bahai? Ani bych nepsala o holocaustu, protože psaní vyžaduje vybrušování a vyvažování stylu, výběr slov: psát krematorium, nebo spalovna, cyklon, nebo plyn? Jen neustálý nářek nebo absolutní mlčení mohou vyjádřit utrpení samo o sobě, vše ostatní jsou záležitosti života v zájmu života. Mám jisté výhrady vůči lidem, kteří se holocaustem zabývají profesionálně z osobních ambicí, pro kariéru, peníze, veřejné ocenění.
I já jsem se radovala z pochvalných slov o biografii Jakoba Edelsteina, že se prý čte se zatajeným dechem, i já jsem byla hrdá na dobré kritiky, až jsem si uvědomila, jak je to absurdní. Naštěstí se z knihy nestal bestseller, a tak jsem byla ušetřena výčitek svědomí, že jsem z holocaustu zbohatla. Historici z generace přeživší holocaust pomalu vymírají a generace po potopě už může na holocaust pohlížet jako na uzavřené historické období, jako na vypovězení Židů ze Španělska nebo napoleonské války, jako na látku v rukou tvůrce, příčky při postupu v kariéře. Oni už nejsou povinni mrtvým ani sobě samým skládat účty.
Příliš zdravá
Toto jsou starosti té, která přežila holocaust: vybrat to správné slovo při psaní, netrpělivě čekat, až rozkvete kaktus, uvařit chutné jídlo. A sžíravý strach o existenci Židů. Po lágrech, při vzpomínce na matku, která šetřila na věno oběma dcerám, a na nebezpečí, které se skrývá ve lpění na majetku, jsem si slíbila, že nikdy nepřilnu k věcem. A teď tu jsem, miluji stovky předmětů ve svém bytě: polštáře, obrazy, knihy, kameny, byt sám, jsem s nimi spjata, lituji rozbitého talíře, který jsem přivezla z Prahy, ztracené knihy, kterou jsem půjčila a zapomněla komu. Neměla jsem sílu nepřipoutávat se k věcem, ale možná že i v tomto dočasném vztahu je potvrzení života. Ale jedna věc, na niž se můj slib nevztahoval, ve mně zůstala: dobro pro mě není samozřejmostí. Neustále si uvědomuji křehkost lidské existence.
Naučila jsem se přednášet o terezínském ghettu a rodinném táboře Birkenau věcným tónem, aniž se mi zlomí hlas. Ale otázka normálnosti je stále otevřena. Možná, že mi přání vychovat dceru plnou radosti ze života, vést spořádanou domácnost, uspět v tom, co dělám, vidět svět, psát s humorem, žít jako každý, nedalo povznést se k vyšším sférám. Miriam Singerová, spisovatelka a básnířka, objev Maxe Broda, která se učila hebrejsky společně s Kafkou, mi vyprávěla, že když při své první návštěvě Prahy poté, co emigrovala v roce 1920, šla navštívit Broda, byl tam i Kafka. Miriam ho požádala, aby i jí stejně jako svým přátelům věnoval na zpáteční cestu do Palestiny exemplář své nové knihy. Kafka jí Venkovského lékaře dal i s věnováním, ale řekl jí: Jste příliš zdravá. Nikdy to nepochopíte.
Tak jako ona, tak i já: byla jsem příliš zdravá. Snad proto, že jsem za holocaustu ztratila otce a matku - a se smrtí rodičů se člověk jednoho dne smíří - a ne děti, jejichž smrt bolí navždy.
|
Bondyová, Ruth. Víc štěstí než rozumu. Praha: Argo, 2003. 242 s. (Ukázka je pro potřeby Rch krácena, mezititulky dodala redakce.) |
Tisk
