Setkání pamětníků
Letošní rok je pro Kulturní a vzdělávací centrum rabína Federa v Brně zvlášť významný. V tomto roce si totiž připomínáme dvě velké události. 19. dubna 2003 uplynulo 50 let od chvíle, kdy byl dr. Richard Feder uveden do funkce oblastního rabína v Brně, a 19. září uplyne sto let ode dne, kdy nastoupil své první rabínské místo.
K těmto jubileím jsme připravili řadu akcí: besedu se Zuzanou Peterovou, která o rabi Federovi připravuje knihu; pozvali jsme rabína Andrewa Goldsteina, který dlouhá léta shromažďuje archivní materiály o rabínu Federovi a působí v londýnské komunitě, jež používá kolínskou Tóru (rabi Feder byl dlouhá léta rabínem v Kolíně). Na židovském hřbitově v Brně jsme zasadili pamětní strom. Dále jsme se pokusili shromáždit vzpomínky od lidí, kteří se s panem rabínem setkali, a při té příležitosti jsme od hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka získali ojedinělý zvukový záznam hlasu pana rabína, na kterém čte Píseň písní v hebrejském originále.
Nejočekávanější akcí však bylo setkání brněnských rodáků, kteří patří k poslední generaci, již pan rabín vyučoval. Vycházeli jsme z fotografie z chanukové besídky v roce 1958, na níž je více než čtyřicet dětí. Organizace tohoto projektu se ujala paní Judith Youdell-Herzogová, která dnes žije v Londýně - shromáždila adresy a za pomoci dalších spolužáků
, z nichž většina dnes žije rovněž v zahraničí, neobyčejné setkání uspořádala.
V pátek 27. června se v prostorách židovské obce shromáždilo přes padesát brněnských rodáků, kteří se sešli po 35 letech. Všechny účastníky přivítal nejprve předseda ŽOB Petr Weber a poté se - pod vedením Katky Staňkové - konal společný šabat. Společně jsme si na úvod zazpívali píseň Kol haolam kulo, která vyjadřovala pocity všech přítomných. Po kiduši Pavla Winklera z Izraele následoval večer plný vzpomínek a vyprávění.
Pro účastníky setkání z Kanady, USA, Izraele, Velké Británie, Holandska, Norska, Německa, Slovenska, Švýcarska a Brna byl připraven bohatý program. V sobotu si v doprovodu Jaroslava Klenovského prohlédli Brno, město svého mládí, projeli se parníkem po brněnské přehradě a večer poseděli ve sklípku v Čejkovicích. Neděli věnovali výletu po židovských památkách jižní Moravy, který zakončili návštěvou židovského hřbitova v Brně, kde se rovněž zastavili u hrobu rabína Richarda Federa.
Účastníci tohoto mimořádného setkání na závěr poděkovali všem organizátorům, Židovské obci v Brně a především Judith Youdell za báječný nápad. Byli tak nadšeni, že příští setkání plánují již za dva roky. My tady v Brně se už teď moc těšíme.
Zuzana Prudilová
Zahrada, ilustrace z učebnice Hebrejská řeč.
Pan doktor
Nevím, do jaké míry byl vrchní rabín dr. Feder teologicko-filosofickou autoritou. Pamatuji si, že se všemi aspekty židovské teologie velmi důkladně zabýval, publikoval statě a komentáře, překládal a mnohé též, předpokládám, psal do šuplíku
. Byly tehdy těžké časy a socialistická vrchnost dohlížela.
Pro nás byl pan doktor
(tak jsme ho s úctou oslovovali a tak jsme o něm mluvili) kapitán, velitel, vůdce brněnské židovské komunity, její otec a opatrovatel. Bez něho by asi naše malá obec zanikla už v polovině padesátých let.
Pro nás malé
byl pan doktor autorita ztělesňující naše židovství. Starší, vznešený pán, vždy s vlídným pohledem, s bílou, rovně zastřiženou bradkou, pedantně oblečený do tmavých obleků, kdyby to nebylo rouhání, řekl bych sám Pánbůh (nebo alespoň jeho velvyslanec na Zemi). A ty ruce! Laskavé, hladící, s pečlivě zastřiženými nehty, ruce, které nám žehnaly, které nám ukazovaly cestu hebrejskými texty. K panu doktorovi jsme chodili na náboženství. Tehdy to byla dost velká troufalost, chodit do náboženství. Ale rodiče chtěli a já osobně jsem to měl rád. Kvůli panu doktorovi. On nás učil základy hebrejštiny z učebnice Haleluja aneb řeč hebrejská
. Pamatuji si pouze kresby na začátku knihy, s prvními slovíčky. Byla tam krásná zahrada, snad ráj, a vedle ní bylo napsáno latinkou a hebrejsky gan
, pak tam byl hák - vav
a střecha s hebrejským překladem gag
. Ačkoliv se dr. Feder snažil, jeho pedagogické výsledky byly slabé. Vše si šeptal dopředu a my to po něm opakovali. Po těžkém učení
následovaly příběhy z Tóry. K tomu účelu sepsal dr. Feder skripta, obsahující populární vyprávění z bible pro děti. Začínalo to, pamatuji si, prohlášením: Naše náboženství se jmenuje izraelské, židovské, nebo mojžíšské...
Příběhy byly krásné, exotické, vždy jsme se na ně těšili.
Díky panu doktorovi jsme chodili o hlavních svátcích do synagogy na Skořepce. Takový tajuplný, šedý dům ve slepé ulici, kde nikdo bez úmyslu ani nezabloudil, to byl náš templ. V modlitební místnosti, v čele, na levé straně vedle Aron hakodeš, schránky Tóry, měl křeslo pan dr. Feder. Kázal, modlil se, obracel se ke své komunitě - vždy vlídně a vznešeně. Nikdy jsme ho neviděli rozhněvaného. Nikdy jsme neslyšeli, že by se na někoho zlobil. Všemi byl vážený. Byl ještě jeden důvod, proč jsme chodili do synagogy. Stydím se, ale ten byl zištný. O svátcích, v levém rohu na první lavici byl pytel s dárky pro nás děti. Balíčky s pomeranči, s banány a sladkostmi, které pak, na konci bohoslužby rozdávala pani Říhová z obce. Kdo to tehdy zažil, dovede ocenit i tento aspekt židovského bytí
v Brně za hlubokého komunismu, kdy pomeranče byly úzkoprofilové zboží
. Dokonce jsem popletl svého křesťanského kamaráda ze třídy, Přemka, kterému jsem tajně líčil tyto výhody židovství a on potom požadoval od své mámy, aby mohl konvertovat. Nakonec to ale nerealizoval...
Dr. Feder byl námi všemi uznávaná autorita. S ním jsme se radovali o svátcích, s ním jsme truchlili při pohřbech. I jiní, vně obce, si ho vážili. A komunisti, snad si na něj ani netroufli (i když vím, že byl šikanován a i přestěhován). V sobotu před naším odjezdem do Izraele jsem šel s celou rodinou navštívit pana doktora naposledy. Vrátil se domů z templu a vlídně nás přijal ve své pracovně. Hovořili jsme o našich plánech do budoucna. Požehnal nám a nakonec se mi svěřil, že ačkoliv člověk nemá nikdy závidět, cítí tento pocit, věda, že my za pár dní spatříme Erec Jisrael. Pan doktor nikdy Svatou zem nespatřil. Byl jako Mojžíš, kterému bylo dáno aby Erec Jisrael pozoroval pouze z dálky.
Po letech, během jedné mé návštěvy Brna, jsem se vydal navštívit pana doktora na místě jeho posledního odpočinku. Když jsem položil na jeho hrob kamínek, vyřídil jsem mu pozdrav z Erec Jisrael. Jemu a svým rodičům vděčím za své židovské uvědomění a Země izraelská mu vděčí za loajálního občana a jeho rodinu.
Michael Lax
Tisk
