Několik let před tím, než Ota Ornest zemřel (4. 8. 2002), zažíval něco, co se stane málokomu - velký návrat zájmu. Na svůj život a divadelní činnost vzpomínal často on sám, rozpomínali se i kolegové (např. v knize Ornestinum
). Nešetřili uznáním, stejně jako autoři nekrologů, kteří mluví dokonce o legendární
osobnosti. Na tom něco je, zvláště vezmeme-li v úvahu oba významy toho slova.
S Ornestem odešel jeden z posledních levicových intelektuálů, kteří stačili naplno zažít klima první republiky. Narodil 6. 7. 1913 v Kutné Hoře. Jmenoval se Ohrenstein, stejně jako jeho bratři, kteří se také rozhodli pro divadlo. Zdeňkovi Ornestovi (1929-1990) se to podařilo, Jiří Orten (1919-1941) vstoupil do historie jako velký český básník; o jeho odkaz se Ornest staral do konce života. Za 2. světové války působil (s P. Tigridem, J. Schwarzem aj.) v čs. vysílání BBC. Po r. 1945 nastoupil do Realistického divadla, v l. 1950-72 vedl Městská divadla pražská (MDP) jako ředitel. Byl jedním ze strůjců zlaté éry
MDP také jako režisér a dramaturg: uváděl k nám řadu významných autorů, často ve vlastním překladu (přeložil na 60 her). Kritika na jeho éře oceňuje kvalitní, nekonjunkturální dramaturgii, důraz na komorní hereckou tvorbu a připomíná, že roku 1960 podal pomocnou ruku Alfrédu Radokovi vyhozenému z Národního divadla a umožnil mu vytvořit největší inscenační počiny doby
.
Sám pak po čase pomocnou ruku potřeboval - nabídla mu ji v 80. letech, podobně jako na počátku 50. let Jiřímu Weilovi, Židovská obec v Praze; redigoval tu Věstník Žno a Židovskou ročenku. Před tím byl v roce 1972 vyřazen z vedení MDP a po čtyřech letech musel odejít jít z divadla. Brzy na to (r. 1977) byl odsouzen na tři a půl roku za to, že napomáhal transportu literárních děl umlčovaných autorů do zahraničí. Ve fyzické a psychické tísni podlehl nabídce StB a za slib milosti se v televizi veřejně kál. Ponižovat komunisti uměli dobře, zvláště když šlo o jednoho z nich, který sešel z cesty
. Po propuštění byl podle svých slov pro někoho kriminálník, pro jiného zrádce, další, i z mého nejbližšího okolí, rozšiřovali fámy, že jsem se upsal StB
. Obvinění popírá, nicméně leccos kolem procesu zůstalo nevyjasněno, problematické jsou i některé okolnosti jeho působení na židovské obci.
Mělo se tom mluvit, když byl naživu, nestalo se, ale jednou by se to mělo udělat. Kvůli Ornestovi, protože bez toho nelze zachovat příkaz de mortuis nil nisi bene. A taky kvůli nám, má-li pravdu V. Just, když svůj nekrolog nazval Typicky český osud
. Anebo jen pro to ponížení. Protože ponížení, na které přistoupil Ota Ornest tenkrát v normalizační televizi, ponížilo i nás.
Tisk
