Když v říjnu 1992 Společnost Franze Kafky uspořádala v Praze mezinárodní konferenci na téma Antisemitismus v posttotalitní Evropě
, nikdo nebyl tak naivní, aby si myslel, že samotný zánik komunistické totality mechanicky způsobí vymizení jevu tak trvanlivého, pružného a soběstačného, jakým je antisemitismus. I přesto letošní říjnová konference s podtitulkem 10 let poté
, která se konala v rámci festivalu česko-židovsko-německé kultury Devět bran, byla objevná. Přední světoví odborníci ukázali na četných příkladech, že judofobní teorie a společenské praktiky, jimž mělo být dávno odzvoněno, zrovna prožívají pravou renesanci. A žel, nejen v postkomunistické východní Evropě.
Přechodem k demokracii jen málo utrpěly všechny známé zdroje klasického antisemitismu, sociální a náboženské. Přibyly však nové motivace: nostalgické, sebeomlouvačné, utilitární, reaktivní a jiné. V rámci organizovaného zapomínání
dochází ve všech zemích regionu k plíživé rehabilitaci státníků-židobijců nebo spojenců německého nacismu: Tisa a Hlinky na Slovensku, maršála Antonesca v Rumunsku, admirála Horthyho v Maďarsku atd. Množí se pokusy rozpojit válečné zločiny a židovský osud - mluví se o obětech nacismu obecně, o padlých vlastencích, o zabitých antifašistech, jen ne o Židech. (Rumunští dějepravci, jak uvedl Dr. Leon Volovici, umějí dokonce pojem pogrom vyložit bez jediné zmínky o Židech.) Zcela čerstvý zážitek z Maďarska uvedl Dr. Michael Shafir, který navštívil v Budapešti nedávno otevřený Dům hrůzy (jakési muzeum teroru) a opravdu s hrůzou zjistil, že vyvraždění maďarských Židů je v expozici věnována jen letmá zmínka. Zato se dozvěděl, že horthyovský režim, bytostně demokratický a tak trochu liberální, byl až v roce 1944 nahrazen německou krutovládou, která po válce volně přešla v protinárodní komunistický režim provozovaný ve většině Židy. Vůbec antisemitský antikomunismus má v regionu nespočet projevů: neustálé srovnávání holocaustu s gulagem, ze kterého gulag vždy vychází jako nesrovnatelně brutálnější a na počet obětí impozantnější, odhalování
židovského původu bolševických mocipánů. Polský profesor Jan Gross, autor knihy Sousedé, popisující, jak dobří rodáci
z městečka Jedwabne v roce 1941 zaživa upálili půldruhého tisíce svých židovských sousedů, připojuje k tomu poznámku katolického kněze Henryka Jankowského, osobního zpovědníka Lecha Walesy: Jedwabne bylo odplatou za spolupráci židovské komunity se sovětskými okupanty. Dost bylo našich omluv, je načase, aby se omluvili oni nám.
Prezident-elektrikář k tomu taktně pomlčel, ale zpovědník mu možná mluvil z duše, když dodal: Davidova hvězda je obsažena jak v hákovém kříži, tak ve znamení srpu a kladiva.
Žádný jev není tak složitý, aby nemohl být vysvětlen židovským spiknutím. Kupříkladu některé vstřícné postoje Vatikánu jsou pochopitelné ve světle objevného poznání, že tato církev je zezdola do vrchu prolezlá pokřtěnými Židy. Ti, kteří odcházeli do Osvětimi, lstivě umisťovali své sirotky do klášterů, aby ti později papežský stolec převzali. Karol Wojtyla se prý původně jmenoval Mordka Katz, což mnohé vysvětluje. Absurdita a protismyslnost odjakživa byla silnou stránkou těchto konspiračních teorií.
Ani pro české republikány, jak ukázal ve své přednášce Václav Nekvapil, nebylo příliš obtížné překonat protimluv týdeníku Politika, který v jednom čísle mohl umístit chválu nacistického vyhlazovacího projektu, a zároveň odhalovat židovský původ Hitlera, Eichmanna a dalších, přičemž nedostatek důkazů o něčím židovství svědčí jen o jeho obzvláštní židovské rafinovanosti.
Z kontextu přednášek a diskusí nakonec jednoznačně vyplynulo, že projevy antisemitismu v dnešním světě zdaleka nejsou omezené na eskapády společnosti Pamjať, polského obskurního Rádia Maria nebo bezprizorných českých skinů. Mnohem nebezpečnější je diskuse relativizující zločiny hitlerismu, zpochybňující ojedinělost šoa a devalvující s ním spojené pojmy. Atmosféra intelektuální diskuse na Západě je - poprvé v poválečné době - prosycena jedovatými výpary judofobie, ať už se halí do rádobyvědeckých úvah, nebo je nepokrytě předsudečná. Dr. Shimon Samuels, ředitel pařížského Centra Simona Wiesenthala, uvedl na konferenci deprimující příklady sémantického vykrádání pojmů spojených s holocaustem. Státníci, jejichž politika se někomu z ideologických důvodů nelíbí, jsou běžně srovnáváni s Hitlerem a jinými nacistickými vůdci, leckteré živelně vzniklé etnicky stejnorodé sídliště je nazýváno koncentrákem, každá rasově motivovaná hospodská rvačka se stává genocidou. Zásluhou
vysoké komisařky pro lidská práva Mary Robinsonové samotný pojem holocaust je užíván v publikacích OSN v plurálu (!) a jsou pod něj zařazeny desítky historických příhod okresního formátu. Rozbuškou pro vyhřeznutí soudobého antisemitismu se stal blízkovýchodní konflikt: zejména v prostředí levicových, ekologických a protiglobalizačních hnutí, vyznávajících náboženství lidských práv
, se odehrává masivní nacifikace
Izraele (sionismus je nacismus dneška
) a judaizace
palestinských Arabů (Palestinci jsou Židy dneška
). Dr. Samuels uvedl příklad, který silně zapůsobil na posluchače svou otřesnou symboličností: na jedné z nedávných celosvětových konferencí občanskoprávních organizací byl on, jako zástupce Centra Simona Wiesenthala, označen za představitele rasismu a světového zla a vyzván k tomu, aby opustil zasedání. Požádal tedy o projev solidarity přítomné ochránce lidských práv, ale byl příkře odmítnut. Jinými slovy, mezinárodní sešlost musel opustit zástupce jediného spolku, který honí skutečné nacisty, zatímco představitelé blízkovýchodních diktatur a západní ochránci lidských práv
mohli v dojemné shodě odsuzovat nacismus dneška
.
Český spisovatel Arnošt Lustig vyprávěl na pražské konferenci o petičním hnutí mezi studenty a profesory amerických univerzit, které se snaží uvalit ekonomické sankce na Izrael a bojkotovat americké firmy obchodující s Izraelem. Jako bytostně protižidovský ohodnotil tento pokus prezident Harvardovy univerzity Lawrence Summers. Od ukončení pražské konference neuplynuly ani tři dny, když levicový deník The Independent ve svém čísle z 21. října 2002 zpochybnil způsobilost Lawrence Summerse nezaujatě mluvit k problému, neboť i přes své anglosasky znějící jméno je vlastně židovského původu. Tento neplánovaný doslov k mimořádně zajímavé pražské konferenci znovu ukázal, že judofobní reakce jsou jakýmsi pavlovovým reflexem
na vnější hrozby a ostré podněty. A protože jsme svědky, že vnějších hrozeb a ostrých podnětů v současném světě spíš přibývá než ubývá, dá se očekávat, že podobné mezinárodní konference budou aktuální i po dalších deseti letech.
Tisk
