PhDr. Milena Masáková je absolventkou Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v oboru čeština a francouzština. Již dvacet let pracuje jako nakladatelská redaktorka, od roku 1993 v Nakladatelství Franze Kafky v Praze. Kromě edic Spisy Karla Poláčka a Dílo Franze Kafky, které vycházejí v tomto nakladatelství, se podílí na vydávání Díla Františka Langera, spolupracovala na Spisech Egona Hostovského a pro nakladatelství Lidové noviny připravila edici souborného díla Karla Michala. S nakladatelstvím Argo spolupracuje na vydávání současné české prózy, k jejím autorům patří například Jáchym Topol, Miloš Urban nebo Emil Hakl.
V březnu vychází poslední, dvacátý svazek Spisů Karla Poláčka. Odkdy Spisy vycházejí a jak vznikla myšlenka vydat Poláčka souborně?
Bylo to na prvním poláčkovském sympoziu v Rychnově nad Kněžnou, v březnu 1992, tedy právě před deseti lety. Jan Lopatka se tam tehdy domluvil s Martou Železnou, ředitelkou Centra Franze Kafky, a práce se rozběhla vzápětí potom. Jan Lopatka měl Poláčka moc rád, v samizdatu publikoval jeho Žurnalistický slovník a také spoluorganizoval toto první sympozium. Vynaložil spoustu energie, aby byl Poláček u nás po roce 1989 náležitě oceněn, a k tomu patřila i myšlenka vydávat jeho spisy. Brzy po sympoziu byla sestavena skutečně špičková ediční rada, ke které patřil také tým bibliografů vedený dr. Mědílkem. Tato skupina několik let procházela dobové noviny a časopisy, kam Poláček přispíval. Prolistovali tuny materiálu (který dnes už často není dostupný, protože archivy se mezitím stěhovaly), nalezené texty evidovali a xeroxovali. Tak vznikla skvělá Bibliografie Karla Poláčka, která už také vyšla a je vlastně jakýmsi doplňkem Spisů. První konkrétní svazky vyšly na jaře 1994 a byly to první dva díly tetralogie - Okresní město a Hrdinové táhnou do boje.
Poláček je jedním z mála českých spisovatelů, jejichž spisy byly skutečně dokončeny.
Pokud si vzpomínám, povedlo se to zatím u spisů Bohumila Hrabala, které jsou dokonce už i rozebrány, Vladimír Justl dokončil Holanovy spisy, Hostovskému chybí poslední svazek, publikují se Spisy Františka Langera. Ale projektů je hodně, souborně vycházejí i práce žijících autorů, Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého či Viktora Fischla. Víte, práce na spisech je hodně na výdrž. První rozjezdy jsou plné nadšení, v polovině někdy dojde dech a bohužel, také často peníze... Chce to rozhodně velkou tvrdohlavost. My jsme si už na začátku slavnostně slíbili, že Poláčkovy spisy dokončíme. Ale já mám zvláštní pocit ještě z jedné, evidentně magické náhody: když přišla do nakladatelství smlouva z tiskárny na poslední svazek Spisů, uvědomila jsem si, že datum, kdy bude tenhle svazek dodán, je 22. března 2002, tedy přesně v den 110. výročí Poláčkova narození.
Ze kterých vydání jste ve Spisech vycházeli? Uchovaly se vůbec rukopisy některých Poláčkových děl?
Vycházeli jsme z takzvaného vydání poslední ruky
, což jest poslední vydání za života autora, do něhož měl autor ještě možnost zasáhnout a které v této definitivní podobě autorizoval. U Poláčka to bylo ovšem komplikovanější. On svá vydání nijak nevylepšoval, dokonce se zdá, že nová vydání svých knížek občas ani nečetl. Byl v tom zkrátka lajdák; a protože své texty nijak nehlídal, často do nich pronikly chyby, nejen tiskové nebo pravopisné, ale často i věcné - třeba ve jménech postav. Protože však většina Poláčkových próz vyšla nejprve časopisecky, editoři Spisů sledovali vývoj jeho textů už od těchto novinových otisků a mnoho chyb se díky tomu podařilo opravit. Pokud jde o rukopisy - ty se z historických důvodů nedochovaly. Existuje pouze rukopis Bylo nás pět, který přečkal okupaci uzamčen v trezoru nakladatele Borového, a torzo rukopisu posledního dílu pentalogie o okresním městě. Bohužel jen torzo, přestože z několika zmínek v dopisech dceři Jiřině je patrné, že Poláček tuto práci dokončil. Zlomek rukopisu byl nalezen v pozůstalosti Poláčkova přítele, básníka Josefa Palivce. Už jsme ztratili naději, že se objeví i nějaká další, úplnější kopie.
Do Spisů bylo zařazeno mnoho textů, které knižně dosud nevyšly.
Jistě. Je to jednak zmíněné, asi sto padesátistránkové torzo pátého dílu pentalogie (je zařazeno u svazku Vyprodáno), ve dvou velkých svazcích pak vyšly Poláčkovy publicistické práce nashromážděné panem doktorem Mědílkem a jeho spolupracovníky. Celou jednu knihu tvoří soudničky, do druhého svazku pak jsou zahrnuty povídky, sloupky, fejetony, črty atd. Velmi důležitý je i svazek poslední. Jsou v něm Poláčkovy neznámé úvahy na vážnější témata, o umění, literatuře a humoru, a především o jazyce. Poláček tu v mnohém navazuje na Karla Krause a jeho boj proti frázi, což bylo téma společné i Karlu Čapkovi a Ferdinandu Peroutkovi. Dr. Z. K. Slabý, který celý tento oddíl koncipoval, sem dále zařadil Poláčkovy články, které mají autobiografickou výpověď. Je zvláštní, jak byly vzpomínky na dětství v Rychnově pro Poláčka důležité. O svém domově, o klukovských bitvách začal psát brzy, když mu ještě nebylo ani třicet.
V posledním svazku je také oddíl Korespondence.
Ano. Do něj byly zařazeny dopisy přítelkyni Doře (zatím vyšly jen v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých) a úplně poprvé tu vycházejí dopisy dceři Jiřině. Poláček spolu s Dorou Vaňákovou je psali poté, co Jiřina odjela v březnu 1939, těsně před zavedením víz, do Anglie. Žila tam ve Worthingu v ubytovně YWCA (Společnosti mladých křesťanských žen) a připravovala se na práci ošetřovatelky. Poláček měl o svou teprve sedmnáctiletou dceru velkou starost, jak o tom svědčí hlavně intenzita, s jakou dopisy psal - až tři týdně. Nicméně jinak jsou jeho dopisy především humorné, píše o své domácnosti, o kocourovi, o jezevčici Filipíně - a jen v pozadí za tím se rýsuje jeho vlastní, neutěšený životní příběh, propuštění z práce z rasových důvodů, situace kolem rozvodu s první ženou, sílící obavy z toho, že doba se zhoršuje, zdá se, že už se setmělo
píše, pocit, že by měli s Dorou taky co nejrychleji emigrovat. Bohužel nebyl schopen - a pak už ani nemohl - vyřídit si potřebné náležitosti. Jiřina Jelinowiczová-Poláčková potvrdila i později ústně, že Poláček nebyl člověkem činu. Když se konečně, někdy na podzim roku 1939, rozhodl, že chce odjet, ať už s Dorou, nebo třeba i každý zvlášť, bylo už pozdě, vypukla válka a už to nešlo.
V dopisech také vyjadřuje naději, že by jeho práce mohly vyjít anglicky, že by se uživil z honoráře i v Americe. Myslíte, že jeho prózy jsou přeložitelné? A byly do nějakých jazyků převedeny?
Myslím, že překládat Poláčka je velmi obtížné. Jeho umění spočívá v jazyce, a to se těžko převádí, vezměme si, jak špatně dopadl v angličtině Hrabal. Nicméně za první republiky vycházely některé Poláčkovy věci paralelně s českým vydáním i německy - například Muži v offsidu. Německy vyšel také Dům na předměstí, Okresní město a Edudant a Francimor, před několika lety také Hedvika a Ludvík. O žádné edici v angličtině nevím.
Vy jste se s paní Jelinowiczovou několikrát setkala. Mohla byste o ní a jejím vztahu k otci říci pár slov?
Jednak mu byla nesmírně vizuálně a snad i povahově podobná. Byla dost nepřístupná, velmi realistická, věcná, po otci zdědila zřejmě nechuť k iluzím a mýtům. Když líčí ve vzpomínkách dětství, nijak otce neidealizuje, přiznává, že uměl být i nepříjemný, že se o rodinu zas až tak nezajímal, že měl svůj život, literaturu, přátele; že se s tatínkem sblížili, až když byla větší, když s ní jezdil na letní byt, to se jí věnoval, a hlavně později, když dospívala, chodívali spolu na Petřín, do peripatetické školy
. Jednou ji vzal i na schůzi pátečníků a prezidentu Masarykovi ji prý představil se slovy: Má dneska narozeniny, tak jsem jí dal dárek - ukázal jsem jí prezidenta.
Masaryk se pak kvůli tomu Poláčkovi smál.
Ale otce měla Jiřina určitě velmi ráda a moc pro ni znamenal - stejně jako ona pro něj. Ani jako stará paní se nedokázala vyrovnat s Poláčkovými slovy, která jí napsal v jednom z posledních dopisů do Anglie, poté, co si mu v dopise stěžovala, že jí práce nejde - umíš tři jazyky, jsi mladá, tak se starej, nějak tak jí to vzkázal. A ona se ještě v osmdesáti ospravedlňovala - tomu se to řeklo, on si neuměl představit, jak to tam chodilo, uprchlíci ze zemí, které okupovali Němci, nesměli pracovat
. Bylo vidět, že ji otcova slova pořád trápí, a asi ji tohle nevysvětlené nedorozumění mrzelo až do smrti. Její vzpomínky na otce měly původně vyjít jako doplněk Spisů, nakonec vyšly samostatně, bohužel několik dní po její smrti. Vydal je Městský úřad v Rychnově nad Kněžnou. Tam také zřejmě vyjdou některé Poláčkovy texty, které do Spisů nebyly zařazeny, například filmové scénáře, Poláčkova dramatizace Dostojevského novely Ves Štěpančikovo nebo některé anekdoty.
Narazila jste při redakci Poláčkových rukopisů-dopisů na nějaké závažné problémy?
Jak se to vezme. Poláček měl rukopis dosti dobře čitelný, zvlášť když jsme jeho drobné písmo několikrát zvětšili. Problém byl spíš v tom, porozumět některým výrazům. Nejprve jsme si proto sestavili slovníček opakujících se přezdívek - Poláčkův bratr, který špatně mluvil, protože měl v nose polypy, byl Chrochtoun, bratr Arno, který se vytahoval, byl Floncíř a tak dále. Horší to bylo, když jsme se dostali do širšího okruhu, kde fungovaly výrazy, které užívali například členové táflrundy
, stolní společnosti, která se scházela v Savarinu. Odtud je třeba slovo kulance, což jak jsem z kontextu pochopila, znamenalo drby, zajímavé novinky. Na největší hádanky jsme narazili v dopisech Doře. Poláček se v době, kdy je psal, tedy za Protektorátu, pohyboval převážně v židovském prostředí, třídil po židovských náboženských obcích knihy zabavené v domácnostech lidí, kteří byli deportováni do Terezína. Jezdil hlavně po moravských městech, kde čím dál víc zapadal do židovské společnosti, a do deníků a dopisů si zachycoval její mluvu. Asi ho to bavilo, možná že chtěl také výrazy z této jazykové vrstvy použít v nějaké knize. A na tahle slova jsem si už netroufla. Poprosila jsem o pomoc asi šest lidí, kteří mají zkušenost s němčinou a s jidiš, takže s těmi jsme dali dohromady fráze jako dělá mi ánštand
(dělá mi výstup) nebo seš s nima brojgis
(na kordy), tvoje dajges bych chtěl mít
(tvoje starosti...), mit Ejces bin ich versorgt
(takových rozumů mám dost), slova jako grajle
(hrůzostrašné zprávy), magronky
, šoleteier
(to prý jsou husí škvarky?). Anebo co mi dalo za práci (kdy jsem nejdřív hledala ve francouzském slangovém slovníku, pídila se mezi znalci řečtiny), než mi došlo, že Habdiere znamená prostě Hab` die Ehre! Ale s něčím nehnuli ani oni. Tahle práce nás začala bavit, a dokonce jsme se domluvili, že vytvoříme slovníček pražského žargonu, směsice pražské němčiny a jidiš, takovou obdobu Rostenova Jidiš pro radost.
Jaké výrazy jste nerozluštili? Možná by vám mohli pomoci naši čtenáři.
To je skvělý nápad. Zatím jsme nevyluštili například: beštem, beštemování, lád, gedaigic, Laterlébr. A možná by bylo zajímavé, kdyby nám lidé napsali i další slova a fráze, které se používaly v jejich rodině nebo je znají z dopisů nebo od přátel. Za každý příspěvek budeme vděčni.
Během uplynulých deseti let se v Rychnově nad Kněžnou konaly celkem čtyři poláčkovské konference, na kterých zazněly desítky příspěvků zabývajících se Poláčkem a jeho literárním významem z nejrůznějších aspektů. Co jste na těchto setkáních nejvíce ocenila?
Pro mě byly zajímavé spíše společenské souvislosti, které mi na Poláčkovu tvorbu otevřely nový pohled. On sám sebe vždycky spíš shazoval, ironizoval, ale na těch sympoziích jsem si uvědomovala, jak významný člověk to ve své době byl - pracoval pro prestižní Lidové noviny, pro film, docházel na schůzky pátečníků, přátelil se s význačnými spisovateli a umělci. Společenské souvislosti byly patrné hlavně při dvou posledních sympoziích (jejich témata zněla Karel Poláček a Lidové noviny
a Karel Poláček a pátečníci
) a docent Kolár je nazval pokusy o kulturní podobiznu doby
. Právě tyto pokusy mi připadají velmi cenné a zajímavé.
Co pro vás osobně Poláčkovy spisy znamenaly, čím je pro vás Poláček nejživější?
Já jsem se při redakci Poláčka na stará kolena spoustu věcí naučila. Ediční radu tvořili špičkoví editoři, s nimiž pracovat bylo neobyčejně zajímavé. Člověk musí obdivovat jejich serióznost v přístupu k práci, poctivost, někdy až puntičkářství, které je nicméně pro rekonstrukci textu důležité. O každičkou spornou čárku nebo neobvyklý tvar se na edičních radách vedly vášnivé, ale přitom velmi důkladně vyargumentované a břitké spory. Když jsem začínala na Poláčkovi pracovat, některé jeho věci jsem neznala. Neznala jsem třeba všechny jeho menší práce - soudničky, sloupky, fejetony, a právě ty jsou podle mě nejen skvělé, ale pro celé jeho dílo moc významné. Já už teď Poláčka neumím bohužel číst jako běžný čtenář, vnímám přitom současně mnoho věcí, například motivickou provázanost celého jeho díla. Uvědomila jsem si také, jak blízký je Poláček Čechovovi a vůbec ruským autorům, a to nejen ve svých soudničkách. Nedávno jsem narazila na Čechovovu perfektní krátkou povídku Zatmění měsíce - a v souvislosti s ní mě napadla Poláčkova próza Na prahu neznáma. Čechov líčí, jak se carské úřady byrokraticky vypořádávaly se zatměním měsíce - u Poláčka se s jiným astronomickým jevem - příletem komety - podobně absurdně potýkají nejrůznější spolky a úřady v Praze.
Současně s Poláčkem pracujete na Díle Franze Kafky. Domníváte se, že existuje něco, co by tvorbu těchto významných spisovatelů spojovalo?
Nerada dělím autory na židovské a nežidovské, ale musím přiznat, že u židovských spisovatelů, a tedy také u Kafky i u Poláčka existuje společné vidění světa, poznamenané židovskou zkušeností, zkušeností člověka, který není stoprocentně zařazený, který je v menšině
. Oběma je vlastní zostřená vnímavost, oba se až s minimalistickou zaujatostí soustřeďují na detaily, jako by skutečnost pro ně sestávala z řady jednotlivostí,
Tisk
