Ignacio Klich (1949) se narodil v Argentině, oba jeho rodiče pocházejí z Polska, prošli koncentračními tábory. Roku 1975 se stal tajemníkem Světové organizace židovských studentů, která tehdy sídlila v Londýně. Studoval historii na univerzitách v Leedsu a Oxfordu, po návratu do Argentiny přednášel na vysokých školách. Je autorem odborných článků a publikací na téma rasové diskriminace v Latinské Americe, od roku 1997 pracuje pro výbor, zabývající se výzkumem nacistických aktivit v Argentině.
Mohl byste představit organizaci, kterou v současné době reprezentujete?
Komise pro zkoumání nacistické činnosti v Argentině (CEANA) byla založena roku 1997 vládou prezidenta Carlose Menema, a i když to není vysloveně vládní komise, byla od počátku vládou podporována. Je to vlastně mezinárodní komise, je součástí mezinárodního týmu, který tvoří přes dvacet členů z různých zemí (USA, Izraele, Británie, Švédska ad.). Komise má za úkol zkoumat čtyři okruhy problémů: 1) identifikovat válečné zločince, kteří přišli do země, a okolnosti, za jakých se to stalo; 2) zjistit, zda se v zemi nacházel či nachází majetek uloupený v době nacismu Židům; 3) zjistit, jaký vliv měl nacismus na argentinskou vládu a na obyvatele; 4) zjistit, jaká byla úloha argentinských konzulátů a dalších úředníků v nacistické Evropě.
Argentina je tradičně považována za zemi, v níž nalezlo po válce útočiště mnoho nacistických zločinců a dostalo se jim od vlády vlídného přijetí. Pozmění výsledky práce komise tuto představu?
V zásadě ne. Ale mohou ji zkonkrétnit, fakticky doložit, někeré údaje opravit a vysvětlit. Vyjmenujme důvody, proč je Argentina považována za mekku nacistů: argentinská elita měla vždycky, již od druhé poloviny 19. století, slabost pro přistěhovalce ze severní Evropy, pro německy mluvící imigranty a v zemi byla silná německá menšina. Dále: Argentina byla v obou světových válkách neutrální. Za druhé světové války se neutrality vzdala jako poslední z latinskoamerických zemí, a to až v lednu 1944 na nátlak Spojenců. Její neutralita byla vysvětlována jako snaha pomáhat Němcům, neboť v Argentině mohli působit němečtí agenti, kteří informovali příslušná místa, a německé ponorky se pak mohly snadno zaměřit na spojenecké konvoje. My jsme důkazy o takových informacích sice nenašli, ale je jisté, že předpoklad pro podobnou službu tu byl...
Navíc: Argentina nejdéle udržovala se Třetí říší diplomatické styky a byla poslední z latinskoamerických zemí, která jí vyhlásila válku. K tomu si připočtěte fakt, že Perón po válce nadšeně vítal užitečné Němce
, tedy techniky, kteří nepochybně pracovali pro blaho Třetí říše. Tihle lidé, bylo jich asi 1100, pak Argentině pomohli při průmyslovém rozvoji, a to především při rozvoji vojenského průmyslu.
O čem se tedy dosud nevědělo?
Jsou to skutečnosti, kterými se zabývá i zpráva státního tajemníka USA Stuarta Eizenstata z roku 1998, v níž byly poprvé zdůrazněny i pozitivní aspekty argentinské neutrality. Píše se v ní o tom, že do Británie mohly z Argentiny díky neutralitě plout lodě se zbožím. Zpráva zdůrazňuje i další zajímavou věc, totiž že v Argentině našlo v letech 1933-1945 útočiště na 45 000 židovských uprchlíků, což je nejvíc z celé západní polokoule, víc, než přijaly USA.
Tento fakt zřejmě souvisí s činností argetinských konzulátů v Evropě.
Ano. Dnes víme, že v Berlíně, ve Vídni, ve Francii a v Itálii pracovali lidé, kteří ochotně vydávali argentinská víza. Dvanáct z těchto diplomatů bylo za svou pomoc uprchlíkům nedávno vyznamenáno.
Měli všichni uprchlíci skutečně argentinská víza?
To ne. Zhruba polovina přijela ilegálně, v zemi však zůstali a v roce 1948, kdy byla vyhlášena amnestie pro ilegální přistěhovalce, si svůj pobyt zlegalizovali.
Amnestie zřejmě pomohla i bývalým nacistům...
Jistě. Ale ti většinou přijížděli s platnými doklady.
Kolik se v Argentině podle vašich údajů pohybovalo, či dokonce ještě pohybuje válečných zločinců?
Podle našich výzkumů dorazilo v letech 1945-1955 do země 19 000 lidí z Německa a Rakouska (Reichsdeutsch
) plus dalších asi 20 000 etnických Němců ze střední a východní Evropy - (Volksdeutsch
). Všichni tito lidé ovšem nebyli váleční zločinci; je možné, že s nacisty sympatizovali, nicméně nenašli jsme důkazy o jejich prokazatelné vině. Aktivně nacisty podpořilo asi 500 až 700 lidí z tohoto počtu, ty už považujeme za lidi s pochybnou minulostí a mezi ně patří třeba nacistický publicista Johannes von Leer. Zatím, a zdůrazňuji slovo zatím
, nalezla naše komise důkazy o tom, že v Argentině našlo útočiště na 180 válečných zločinců. Jsou mezi nimi nacisté z Německa, Rakouska, ale také Francie, Belgie, Maďarska, Slovenska... V Argentině žil a zemřel Vladimir Ostrovskij, běloruský nacistický vůdce; nějakou dobu, než odjel do Španělska, žil v zemi Anton Pavelič, prezident fašistického Chorvatska.
Kdo jsou ti lidé, jejichž minulost je spjata se Slovenským štátem?
Ferdinand Ďurčanský, který vystřídal funkce ministra zahraničí a ministra vnitra Slovenského štátu; dále příslušníci ozbrojených oddílů Hlinkových gard Vojtech Hora a Ján Pekár. Vaše vláda o ně už žádala, ale bez úspěchu.
Pátráte po dalších?
Ano. Proto jsem také přijel do Prahy. Chceme tu nalézt kontakty pro práci v diplomatických archivech; setkal jsem se s představiteli ministerstva zahraničních věcí a naše budoucí spolupráce vypadá slibně.
Roku 2000 se argentinský prezident Fernando de la Rúa omluvil za nacistické zločince, kteří přijeli do této země a stále se mezi námi skrývají. Lze odhadnout, kolik nacistických zločinců v Argentině stále žije?
Těžko. Ale je známo, že od roku 1989 vydala Argentina tři lidi: Schambergera do Německa (1991), Priebkeho do Itálie a Sakiče do Chorvatska. Já mohu zcela solidně prohlásit, že od prosince 1983, kdy jsou u nás u moci volené vlády, které mají skutečnou vůli zabývat se minulostí, Argentina vydává nacistické zločince. To dříve vůbec nebylo samozřejmé...
Má vaše komise takovou pravomoc, aby dala podnět k vyšetřování, pokud by narazila na stopu zločince?
Jsme historici, nejsme ani policisté, ani detektivové, ani soudci. Kdybychom na takovou stopu narazili, předali bychom údaje samozřejmě kompetentním místům. Naším hlavním cílem je ovšem zpracovat co nejlépe zmíněná témata a sepsat na základě našich výzkumů odbornou knihu a učebnici. Chceme, aby se informace o minulosti dostaly k co největšímu počtu lidí, takže nejlépe je začít ve školách.
Které organizace pomáhaly nacistům ke vstupu do země? Nalezli jste důkazy týkající se role Červeného kříže nebo Vatikánu?
Víme, že roku 1947 byl pod patronací prezidenta Juana Peróna zřízen poradní výbor pro přijímání imigrantů z Evropy. O povaze tohoto výboru svědčí to, že dokázal zařídit vstupní víza pro Leona Degrela, hledaného válečného zločince, který působil v Belgii. Z tohoto případu je jasné, že za vstup válečných zločinců do země mohou konkrétní lidé a že řetězec odpovědnosti vede až k Juanu Perónovi.
Víme také, že skupina katolických duchovních se - spolu s některými argentinskými úředníky - angažovala v případech některých uprchlíků z Evropy a že mezi běženci byli i váleční zločinci. K duchovním, kteří nacistům pomáhali, patřil například kardinál Tissirand, dále rakouský pronacistický biskup Alois Huval nebo otec Draganowitz, který působil v Římě. Huval se angažoval v případu Adolfa Eichmanna a jeho vstupu do Argentiny, Draganowitz zase pomohl Barbiemu. Nemáme důkazy o tom, že emigraci nacistických zločinců do Argentiny pomáhal přímo papež, ale máme dopis jednoho z představitelů vatikánského státu, kardinála Montiniho (pozdějšího papeže Pavla VI.) adresovaný argentinskému vyslanci u Svaté stolice, v němž vyjadřuje starost o všechny vykořeněné lidi, nejen katolíky a Italy, kteří museli kvůli politické perzekuci opustit své domovy a nyní bloudí světem. Nemluví vysloveně o nacistech, tento dokument se může týkat kohokoli, ale současně ze své starostlivé péče
vysloveně nevyděluje nacistické zločince. Jeho dopis však musíme nazírat v širším kontextu, takže musíme jen doufat, že Vatikán zpřístupní své archivy všem zájemcům a badatelům.
Pokoušeli jste se o přístup do vatikánských archivů?
Nepokoušeli, protože jsme věděli, že bychom povolení nedostali. Naše metoda byla jiná - zkoumali jsme archivy jednotlivých duchovních, například archiv biskupa Huvala, konkrétně 88 krabic listin. Většina lidí, která psala Huvalovi a žádala pomoc s emigrací, chtěla zůstat v Evropě. Mimo Evropu pro ně připadaly v úvahu země Britského společenství, a teprve pak přišla na řadu Latinská Amerika. Z té byla nejžádanější zemí Argentina, protože tu byla velká německá komunita a snadno se tu získala práce. Zkoumali jsme i dokumenty salesiánského řádu, protože po válce přišla k Perónovi delegace, která s ním chtěla jednat o možnosti přistěhovalectví z Evropy. V čele této delegace byl salesiánský kněz.
Jaká byla úloha Mezinárodního červeného kříže?
Z těch 180 válečných zločinců, u nichž máme jistotu, přijela většina, včetně Eichmanna a Mengeleho, právě s doklady Mezinárodního červeného kříže. Červený kříž vybavil dokumenty i pro spoustu německých vědců a techniků, kteří v Argentině začali pracovat v leteckém a atomovém průmyslu. Ostatní váleční zločinci měli doklady vystavené buď třetí zemí (například Španělskem, to byl případ třeba Kučmy), nebo doklady vlastní země. Doklady Červeného kříže byly snadno dostupné a některé země je neuznávaly. Mexiko a Argentina ano.
Jaký je v Argentině vztah k pátrání o minulosti?
Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejsme národní
komise. Jsme však podporováni argentinským ministerstvem zahraničí, je nám umožněn přístup do archivů, naše práce je uznávána a jsme členy mezinárodního panelu. Poprvé od války je u nás politická vůle vytvořit otevřenou kulturu, prostou nepřátelství k cizincům, a k tomu je třeba znát pravdu o válečné historii země.
Jaké je v Argentině obecně povědomí o šoa?
Na tuto otázku lze obtížně odpovědět. Zatím u nás neexistovala výchova k takovému povědomí. Za úspěch proto pokládám, že v Buenos Aires bude zřízeno muzeum holocaustu a že počínaje 19. dubnem minulého roku, tedy ve výroční den povstání ve varšavském ghettu, se toto datum ve školních kalendářích označuje jako Den koexistence a kulturní rozmanitosti.
Letos si připomínáme 40. výročí procesu s Adolfem Eichmannem. Jaká byla reakce na jeho únos v Argentině?
Vládní kruhy ani veřejnost si vůbec nepřipustily, že mezi nimi žil válečný zločinec, kterého chytili Izraelci, aby ho odvezli před soud. Pro ně to byl občan Argentinské republiky a jeho únos pokládali za narušení svrchovanosti země. Vláda žádala, aby byl vydán zpět do Argentiny a únosci potrestáni, a donutila izraelské představitele v Radě bezpečnosti OSN, aby se Argentině omluvili. Po únosu stoupl v zemi antisemitismus a zostřily se izraelsko-argentinské vztahy.
Domníváte se, že kdyby byly tehdy argentinské úřady o jeho vydání do Německa požádány, že by se tak stalo?
Určitě ne. Ale která latinskoamerická, americká či evropská země by tehdy vydala válečné zločince? Vydávání takových lidí je záležitost poměrně nedávná, a začala až v době prezidentského úřadu Ronalda Reagana...
Jak vlivná je německá a jak židovská menšina v zemi?
Význam německé menšiny, která má v zemi opravdu dlouhou tradici, klesá, neboť od poloviny padesátých let minulého století už není Argentina zemí, do níž se emigruje, ale z níž se - díky ekonomickým a politickým problémům - odchází.
Židovská komunita je silná a její význam není rozhodně zanedbatelný. Právě díky ní bude otevřeno Židovské muzeum a její vliv se projevuje i v případech, kdy je argentinská vláda žádána o vydání bývalých nacistů.
Jak se dnes lidé v Argentině chovají k židovskému společenství, které, jak jste zmínil, tvoří přes 200 000 lidí? Je v zemi silný antisemitismus? Vycházejí antisemitské a neonacistické publikace?
Po roce 1983 se situace zlepšila. Roku 1988 by přijat zákon proti rasové diskriminaci, volené vlády se snaží zamezit antisemitským útokům právními kroky a postupně se to daří. Co se týče publikací - nejvíce jich začalo paradoxně vycházet po roce 1983, kdy volená vláda poprvé zaručila svobodu projevu. Po roce 1988, kdy byla zavedena protidiskriminační legislativa, jejich počet klesá, takové knihy mají potíže s distribucí, vydavatelé mohou být pokutováni atd.
Za pokrok bych označil i fakt, že z dotazníku, kerý musejí vyplňovat uchazeči o místo v argentinské armádě, zmizela rubrika náboženství
. Dříve se tímto způsobem armáda zbavovala lidí nekatolického vyznání. Od roku 1984 už také neplatí nařízení, podle něhož se smí prezidentem země stát výlučně katolík.
Ale změny se nedějí ze dne na den. Největší útok na Židy jsme zažili roku 1994, kdy došlo k bombovému útoku na centrum Židovské obce v Buenos Aires. V současné době probíhá proces s lidimi, kteří útočníkům pomáhali. Teroristé přišli z Blízkého východu a jejich argentinští pomocníci patřili zřejmě ke členům buenosaireské policie.
Tisk
