Ve dnech 1. 2. až 25. 2. se v galerii pražského atikvariátu Ztichlá klika (Betlémská 10, Praha 1) uskuteční výstava kreseb Moritze Müllera, umělce, jehož tvorba je spojena především s terezínským ghettem. Expozice je přístupná v pracovní dny pondělí až pátek od 10 do 18 hodin.
Moritz Müller se narodil se 11. 1. 1887 v Liptovském Mikuláši jako nejmladší ze čtyř dětí koželuha Pavla Müllera a Anny, rozené Herbstové. Rodina se zanedlouho přestěhovala do Prahy a otec založil v Lovosicích podnik na zpracování kůží, který po jeho smrti vedl Moritzův starší bratr Wilhelm. Moritz se od mládí zajímal o umění, brzy se začal učit kreslení v soukromých kurzech a na počátku století studoval na pražské Akademii. Bydlel tehdy v domě U zelené žáby
v ulici U Radnice na hranici Starého Města a bývalého Židovského Města, v jednom z mála domů, který ušel demolici. Zde se v únoru 1907 seznámil s Marií Raušerovou, s níž se také roku 1912 oženil. V bývalém ghettu a jeho okolí probíhala tehdy naplno asanace, poslední zbytky pražského ghetta malovali Jan Minařík, Antonín Slavíček a řada jeho žáků. Malebná staropražská zákoutí jsou také prvními náměty Müllerových akvarelů z let 1906 až 1909.
Praha
Ačkoli se umělecká tvorba Moritzi Müllerovi nestala hlavní doménou činnosti, byl celý jeho život naplněn vztahem k umění. Stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes, otevřel si v Praze soukromou kreslířskou školu a po první světové válce také známý aukční salon v prvním patře paláce Koruna na Václavském náměstí, v samotném centru kulturního a společenského dění. Umělecká aukční síň prof. Moritze Müllera se stala místem setkávání znalců a sběratelů starého i současného umění, mezi její časté návštěvníky patřil prof. V. V. Štech, umělci z SVU Mánes, stejně jako kritici z okolních redakcí a kaváren. Müller byl člověk neobyčejně společenský, pohyboval se přirozeně v pražské české i německé společnosti, mezi bohatými sběrateli a mecenáši stejně jako mezi umělci.
Zatímco jeho sourozenci emigrovali včas do ciziny, Moritz Müller tuto možnost nevyužil. Brzy po okupaci v březnu 1939 byla jeho aukční síň vyloupena a uzavřena a rodina se musela přestěhovat do malého bytu na Starém Městě. Později - asi v roce 1941 - začal Moritz Müller pracovat pro pražskou židovskou obec jako odhadce uměleckých děl ze zkonfiskovaného židovského majetku. Jistě se mu znovu dostaly do rukou mnohé z prací, které před lety nabízel svým zákazníkům. Z pražských uměleckých
skladišť Treuhandstelle
byly pak starožitnosti a umělecké předměty prodávány za nízké ceny několika aukčním síním v Berlíně, Mnichově a ve Vídni. Müller byl asi jedním z mála, kteří měli příležitost sledovat v Praze celý mechanismus nacistických konfiskací uměleckých děl a jejich distribuce; při dnešním pátrání po stopách ztracených děl by jeho znalosti byly neocenitelnou pomocí.
Terezín - Osvětim
Do Terezína byl Moritz Müllerdeportován 8. 7. 1943 transportem Dh/424 a strávil zde posledních necelých patnáct měsíců svého ž ivota. Ačkoli byl v pražských uměleckých kruzích známou osobností, nebyl zaměstnán v uměleckých dílnách ghetta jako většina terezínských výtvarníků. Po celou dobu pobytu v Terezíně pracoval jako ošetřovatel na urologické stanici MUDr. Kurta Weinera v Ženijních kasárnách, která byla v době jeho příjezdu právě zřizována. Sem přicházeli převážně staří lidé z Německa a Rakouska, většinou chronicky nemocní, kterým lékařská péče mohla ulehčit poslední měsíce jejich života, ale sotva mohla změnit jejich osud.
O Müllerově životě v Terezíně víme jen málo. Karikaturista Max Plaček zachytil jeho portrét ve svém cyklu terezínských prominentů 8. 11. 1943, čtyři měsíce po jeho příjezdu do ghetta. I to svědčí o tom, že Müller nebyl ani v Terezíně zcela neznámý. Srovnáme-li Plačkovu kresbu s předválečnou Müllerovou fotografií, je téměř šokující, jak se za krátkou dobu změnil jeho vzhled. Místo usmívajícího se bonvivána vidíme vyhublou tvář starého muže s komicky naraženou rádiovkou. Ačkoli mu tehdy bylo pouze 56 let, z hlediska organizátorů konečného řešení neměl šanci na přežití. Jen živý pohled, náznak úsměvu kolem úzkých rtů a pečlivě uvázaný motýlek svědčí o snaze uchovat si důstojnost i v beznadějných podmínkách ghetta.
Jediným svědectvím o Moritzi Müllerovi v terezínském ghettu jsou jeho vlastní kresby, v nichž zachycoval téměř každodenně své okolí. Nejstarší dochovaná kresba vznikla již 17. 7. 1943, několik dní po příjezdu do ghetta. Nejvíce kreslil v prvních měsících, zejména v srpnu a září 1943, často i několik kreseb denně. Nepochybně si byl vědom výjimečnosti situace, jejímž nedobrovolným účastníkem se stal, a patrně se snažil zachovat o životě a smrti v ghettu své svědectví. Usiloval o zachycení tváří starých a nemocných lidí, svých pacientů a přátel, umírajících v osamění nebo mizejících do nenávratna. Později kreslil stále méně, s delšími přestávkami. Poslední dochovaná a datovaná kresba vznikla 21. 8. 1944, měsíc a půl před jeho deportací do Osvětimi. Jedním z prvních likvidačních transportů Em/535 byl 1. 10. 1944 deportován do Osvětimi, kde byl krátce po příjezdu zavražděn v plynové komoře
Kresby jako svědectví
Kresby nám dovolují sledovat téměř den po dni život Moritze Müllera v terezínském ghettu. Kreslil své bezprostřední okolí na urologické klinice v Ženijních kasárnách, fronty na jídlo na jejich dvoře, stromy na náměstí, především však tváře pacientů. Z lehce načrtnutých skic, úsporných, ale přesných charakteristik výrazů je zřejmé, že kresba mu byla přirozeným výrazovým prostředkem. Jako jiní si asi přivezl z domova v zavazadle několik skicáků a jak byl zvyklý, kreslil každý den, pokud to bylo jen trochu možné. Každou kresbu označoval datem a místem vzniku, často jménem portrétovaného a dalšími údaji, které se při rozhovoru se svými příležitostnými modely dozvěděl.
Müllerovy kresby jsou bezprostředními záznamy jeho dojmů a zážitků, k motivům, které jej zaujaly, se však znovu a znovu vracel. Zachytil v nich své každodenní prostředí, výhled z okna svého improvizovaného kumbálku na půdě na dvůr Ženijních kasáren nebo na terezínské střechy a nebe nad nimi, poskytující iluzi svobodného prostoru. Většina kreseb však vznikala v několika málo nemocničních pokojích urologické kliniky. V pacientech nacházel trpělivé modely a často zajímavé společníky. Pozorně vnímal osudy lidí a jejich životní zkušenosti, při rozhovoru jim dával možnost na chvíli zapomenout a oživit svět vzpomínek. Kreslil s neobyčejnou lehkostí až samozřejmostí, bez snahy o definitivní dokončení kresby, přitom ale dovedl s jistotou zachytit charakteristické rysy a výrazy jejich tváří, někdy s karikující nadsázkou, vystihující vtipně náladu i psychologii každého jednotlivce.
Citlivě vnímal tragédii starých a nemocných a desítky z nich zachytil i několika kresbami. Především kreslil ty, kteří ho zaujaly svojí tváří nebo osudem: ty pak kreslil stále znovu a znovu, při hovoru i při jídle, které jim roznášel, skicoval tvar a pohyby jejich rukou a často zachytil jejich tvář i ve chvílích agonie a umírání. Během svého ročního pobytu na klinice tak zaznamenal podobu celé řady starých mužů deportovaných sem z Berlína, Vídně, Frankfurtu, Mnichova, Vratislavi, Prahy či Brna, z nichž většina byla odsouzena strávit zde poslední měsíce života. Jeho porozumění pro lidské utrpení se snad nejvýrazněji projevilo v trvalém zájmu o mrzáky a mentálně postižené, uzavřené ve cvokárně
v terezínském Kavalíru. Jejich kresby patří nepochybně k jeho nejsilnějším pracím. Snaha podat svědectví nebyla však asi jediným motivem jeho tvorby. Skicuje své modely v nestřežených chvílích odpočinku nebo zamyšlení stejně jako v momentech intimní potřeby, studuje se zaujetím jejich tváře ve spánku stejně jako ve chvílích smrtelného zápasu. S tvářemi starých a umírajících kontrastují zákmity veselí ve tvářích sestřiček, na často pouze letmých skicách pohledů, z nichž je cítit jeho smysl pro humor i touha po životě. Zajímají jej osudy starých mužů či život v očích žen, se stejnou pozorností studuje tváře pomatenců a mrzáků. Absurditu situace vnímal se sobě vlastním humorem: tváře některých sestřiček a pacientů se v jeho kresbách proměňují do podoby dravých ptáků, zvířat nebo pohádkových bytostí. Přesný smysl pro skutečnost nikterak neomezoval jeho představivost.
Možnosti kresby
Moritz Müller byl odchovancem velkého období impresionistické a secesní kresby, která stále vycházela ze skutečnosti a dovedla schopnosti jejího virtuózního podání na hranice možností. Tato kresba již soutěžila s fotografií, ale byla stále schopna si udržet své výsadní postavení. Nešlo v ní pouze o podobu, protože ta byla samozřejmá, ale o zachycení atmosféry a nálady, letmý náznak a detail, vystižení myšlenky či pocitu. Jako by chtěla překonat své limity a zachytit samotný čas, kresba se rozkládá do jednotlivých fází pohybu, zachycuje detail současně z různých pohledů a vytváří tak ú spornými prostředky hlubší obraz přítomného okamžiku, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Součástí portrétu se stávají skici rukou a očí nebo náčrty dalších osob v pokoji.
Akademická jednota obrazového času a prostoru tu dávno vzala zasvé, ačkoli si stále uchovává vztah k realitě a používá jejích prostředků. Celek však již není jednoznačně vymezený a ohraničený, stále častěji se uplatňuje řeč náznaků a fragmentů. Tvary se volně prostupují a překrývají, studie detailu má stejnou hodnotu a význam jako skica celku. Vládnou zde již docela jiné kategorie: světlo a tma, tvar i prázdno, čas a pohyb se stávají vlastním námětem kresby. Někdy se kresba pod vnitřním tlakem stává téměř nečitelnou a mění se v chaotickou změť čar, plných napětí a úzkosti. Součástí výrazu není jen zachycený tvar, ale také odkrytá prázdnota, která se - podobně jako ticho v hudbě - stává jedním z výrazových prostředků. Právě náznak, nevyslovené a nedořečené působí v Müllerových kresbách nejpřesvědčivěji: prázdný prostor nebe, letmý pohled očí, detail ú st nebo rukou jsou výmluvnější a vzbuzují intenzivnější představu naznačeného dění než nejpodrobnější studie.
Moritz Müller kreslil každý den, aby zachytil podobu lidí mizejících beze stop do nenávratna a zapomnění. Postupem času zřejmě pochopil marnost své snahy a s tím patrně ochabovalo i jeho odhodlání. I tak však vytvořil za rok svého pobytu v ghettu nejméně pět set portrétních kreseb, možná jich však bylo daleko více. Snad se domníval, že jeho kresby budou moci jednou podat těm, kteří přežijí, svědectví o posledních okamžicích života mnoha obětí. Dnes jsou jeho kresby ojedinělým dokumentem jedné zapomenuté epizody na okraji šoa. Zároveň však jsou také nejvěrnější podobiznou Moritze Müllera, která nám den po dni odkrývá jeho pozoruhodný život v koncentráčnickém špitálu.
Tisk
