Žalobce a obviněná
Byl to zvláštní proces. Žalobcem nebyla obět, ale naopak jeho - i u nás dobře známý - popírač, Angličan David Irving (62). Publikoval přes třicet knih, v nichž se většinou zabýval událostmi druhé světové války (například Zničení Drážďan, Hitlerova válka, Goebbels - mozek třetí říše, Göring - biografie a Norimberk - poslední bitva). Irving nevystudoval historii. Je autodidakt, německy se naučil v Německu při práci v továrně. Sám se charakterizuje jako odborník na nacistické vůdce. V procesu žaloval Deboru Lipstadtovou.
Deborah Lipstadtová žije a pracuje v USA. Vyrůstala v tradiční židovské rodině (rodiče pocházejí z Polska a z Německa). Studovala na City College v New Yorku a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě (dějiny holocaustu). Po návratu do USAzískala doktorát židovských studií. Od té doby učí moderní židovskou historii. Od roku 1993 působí jako vědecká pracovnice a vyučující na univerzitě Emory v Atlantě (stát Georgia). Napsala dvě knihy o ohlasech holocaustu: Těžko uvěřit: americký tisk a počátek holocaustu 1933-1945 a knihu, jež zavdala podnět k soudnímu řízení, Popírání holocaustu: rostoucí útok proti pravdě a paměti.
Irvingovou metodou
se v Roš chodeš podrobně zabýval M. Kárný (viz Rch 3, 4/98). Připomeňme, že Irvingve svých knihách nepopírá, že Židé za vlády nacistů umírali. Prohlašuje však, že počet mrtvých zdaleka nedosáhl počtu šest milionů (podle něj to bylo několik stovek tisíc, nanejvíš jeden či dva miliony - jeho verze se liší); že velký počet Židů zemřel na následky nemoci nebo podvýživy; že v Osvětimi neexistovaly plynové komory (po válce je prý postavili Poláci); že Adolf Hitler nikdy nedal rozkaz zabíjet Židy a že se o jejich masovém vraždění dozvěděl až roku 1943; že za protižidovskou politiku třetí říše není zodpovědný Hitler, ale Josef Goebbels; že rozměry byly úmyslně zveličené, aby se jimi mohly zdůvodnit materiální požadavky židovských organizací a Izraele. Profesorka Lipstadtová o Irvingovi napsala: Je to jeden z nejnebezpečnějších popíračů holocaustu. Je dokonale obeznámen s historickými fakty a deformuje je podle svého ideologického přesvědčení a politického záměru.
V Německu je David Irving obžalován z šíření rasové nenávisti za přednášku, kterou pronesl 2. září 1990 ve Weinheimu, kam jej pozval prezident neonacistické strany NPD (vloni v srpnu zažádaly německé úřady Brity o Irvingovo vydání). V Austrálii je persona non grata kvůli svým stykům s extrémními pravičáky a byl mu čtyřikrát zamítnut vstup do země. Byl vyhoštěn z Kanady, souzen ve Francii a kromě Británie už vlastně v Evropě neexistuje civilizovaná země, kde by se mohl veřejně projevovat.
Proces
Jedenáctého ledna začal v Londýně proces. Irving žaloval profesorku Lipstadtovou i jejího nakladatele, společnost Penguin Books, za urážku na cti, jíž se vůči němu v knize Popírání holocaustu měli dopustit. Podle britského zákona o urážce na cti leží důkazní břímě na žalovaném - historička a její nakladatel tedy měli za úkol u soudu dokázat, že Židé v Osvětimi byli zabíjeni v plynových komorách, že masakry Židů na východě se děly s Hitlerovým vědomím a nikoli na základě iniciativy místních obyvatel atd. Navíc museli dokazovat, že Irvingúmyslně lže, že pravdivé údaje zná, ale záměrně je mění. Kvůli složitosti případu se obě strany dohodly, že o rozsudku rozhodne jediný soudce a nikoli porota, jak je v Británii v takových případech běžné. Soudcem byl Charles Gray, bývalý advokát. Irvingu soudu vystupoval sám, Lipstadtovoua nakladatelství zastupoval jeden z nejlepších britských advokátů Richard Rampton.
Irvingovovystupování před soudcem prý bylo pozoruhodné - v jednu chvíli hovořil s útrpností o židovských obětech války, v následující moment nenechal nikoho na pochybách, že za útokem na jeho osobu stojí mezinárodní židovské spiknutí. Ke svědkům obhajoby patřilo třicet odborníků z oboru práva a historie, jako důkazy byly použity dobové dokumenty (mj. do té doby veřejnosti nepřístupné memoáry A. Eichmanna). K nejvýznamnějším svědkům obhajoby patřil Richard Evans, profesor moderní historie na univerzitě v Cambridgi. V 740stránkové zprávě rozebral Irvingovu metodu a došel k názoru, že Irving se natolik vzdálil postupům obvyklým mezi badateli, že jej ani nelze považovat za historika
. Irving sice zná prameny týkající se třetí říše a objevil mnoho nových dokumentů, ale fakta překrucuje, nebo je dokonce lživě vykládá
.
Rozsudek
Soudce Gray vynesl 11. dubna rozsudek. Ve svém projevu shrnul všechna tvrzení, jež historička Lipstadtová dokázala: Irving ve svých knihách falšuje a dezinterpretuje historické důkazy; lživě vykládá Hitlerovy názory na židovskou otázku; lživě tvrdí, že Židé byli na východě stříleni bez rozkazu berlínského vedení a bez Hitlerova vědomí; lživě tvrdí, že Židé nebyli masově a systematicky zabíjeni v plynových komorách. V závěru soudceGray řekl:David Irving vykazuje všechny znaky popírače holocaustu.Opakovaně tvrdí skutečnosti, jež jsou vůči Židům urážlivé, jež nejsou zdůvodněny žádnou historickou prací nebo jsou se známými historickými studiemi v rozporu. Irving je antisemita a rasista, který se pravidelně stýká s extremistickými a neonacistickými organizacemi a jedinci a rozšiřuje jejich názory.
David Irving musí zaplatit veškeré soudní výlohy (přes dva miliony liber) a jeho pověst historika a autora je značně otřesena..Přesto se prý domnívá, že jeho prestiž je posílena, protože měl odvahu postavit se sám týmu historiků a právníků. Uvedl, že během soudního procesu sice některé své názory poopravil, svůj celkový názor na Hitlera však nezměnil.
Tisk
