Jednatřicátého srpna 1999 zemřel v Praze v požehnaném věku 88 let pan Jaroslav Baudys. Z jeho vrstevníků už mnoho lidí nežije, a tak jsem se rozhodla napsat o něm pár řádků sama. Na strejdu Roberta
, jak jsme mu říkali, vzpomínám jako na věčně veselého a bezstarostného člověka.
Hrozně se líbil ženám. S máminou sestrou se oženil v listopadu 1941, v době, když už coby svatební šperk měla na kabátě přišitou hvězdu. Uchránil ji tak před transportem, do něhož měsíc nato celá zbylá rodina putovala a z valné většiny se nevrátila.
Na jedné fotografii jsou tři rozesmáté dívky, jak je fotograf zachytil v křivoklátských lesích, kam byly na několik dní poslány z Terezína. Jedna z nich se dala do řeči s hajným a dozvěděla se, že hodlá jet do Prahy. Moje máma ho poprosila, aby se zastavil u jejího švagra na Vinohradech a vyřídil mu, že se jí daří dobře. Pozdě večer 27. dubna 1942 hajný skutečně u strejdy zazvonil. Druhý den se oba odebrali na Křivoklát, strýc Robert s fotoaparátem. Když strejdu nikdo neudal a on se ve zdraví vrátil do Prahy, rozkřiklo se to a k plotu začali jezdit další křesťanští známí internovaných dívek. To bylo slávy! Vždyť tenkrát stačilo k radosti daleko, daleko méně.
Strýc pocházel z Lovosic, kde žili jeho rodiče, které jsem celé rané dětství považovala za jedinou babičku a jediného dědečka na světě, neboť my, děti koncentráčníků, jsme prarodiče neznali. Díky těmto náramným lidem měli za války co jíst nejen strejda i teta, ale občas i mí rodiče v koncentračních táborech, dokud se ještě mohly balíky posílat. Kdo ví, třeba tak mému věčně hladovému otci zachránili život.
V lednu 1945 byla teta poslána do Terezína a strejda Robert do Osterode. V této souvislosti mě napadá, jak nehorázné je, že se při odškodnění
rozlišuje mezi koncentračními a tzv. pracovními tábory, ve kterých zbytek války prožil strýc. Nikdo tam přece nešel dobrovolně.
Strejdovi jsme zasadili stromeček a sami ho tak zařadili mezi Spravedlivé mezi národy podle citátu z Talmudu, že kdo zachránil jeden život, jako by zachránil celý svět.