Domov byl časopis chlapců z domova 236 v Hamburských kasárnách, později v domově II ve škole na L 417. Vydávali jsme ho v jediném exempláři jako čtrnáctideník společně s mým kamarádem Pedro Seidemannem, který v roce 1948 emigroval do Venezuely, kde nyní žije v Caracasu. Od prosince 1943 dokvětna 1944 vyšlo 7 čísel a dvě zvláštní vydání. Dále jsme již nepokračovali, protože jsem se přestěhoval na pokoj k rodičům a bratrovi. Po válce, než Pedro odjel, jsme si časopis rozdělili - on si vzal sudá čísla a já lichá. Ta moje
čísla jsem si občas prohlížel, někdy ukázal svým známým, spíš jako zvláštnost, téměř relikvii. Nepatřím k těm, kteří své židovství zatajují a mlčí o zážitcích v Terezíně, a tak jsem každému, kdo měl zájem, ukázal časopis i různé památky na Terezín a odpovídal na případné otázky. Občas jsem se do Terezína jezdil podívat - po otevření Památníku ghetta dost často a několikrát jsem tam doprovázel své přátele a kolegy ze zaměstnání.
V minulosti mě od zveřejnění našeho časopisu odrazovala skutečnost, že jsem viděl několik čísel jiných dětských
časopisů z Terezína, které byly na mnohem vyšší úrovni než náš naivní, skutečně dětský časopis. Ale také to, že jejich autoři byli prezentováni jako levicově smýšlející, kdežto o nás dvanáctiletých nebylo možné říci, že jsme byli vůbec nějakého smýšlení, leda klukovského a lidského. Teprve po roce 1989, kdy bylo jasné, že se nebude muset prezentovat politické smýšlení redaktorů, jsem časopis zanesl paní Frankové ze Židovského muzea, která z něj pořídila černobílé fotokopie a zmínila jej v článku o dětských časopisech v Terezíně (Terezínské studie a dokumenty, 1998).
Okolnosti, za jakých jsme začali časopis vydávat, si vybavuji docela dobře. Bylo to po prosincových transportech roku 1943, kdy odjela vedoucí domova paní Katzová se svým synem Tommym i naše opatrovnice Hanka Sachslová a mnoho kamarádů a náš heim se dost vyprázdnil. Abychom přišli na jiné myšlenky a také zabavili ty kamarády, kteří zůstali a uměli číst, začali jsme vydávat časopis. V heimu v Hamburských kasárnách jsme vydali jen tři řádná čísla a jedno zvláštní vydání, pak jsme se (v lednu) přestěhovali do školy
" na L 417. Tam už byla atmosféra pro vydávání časopisu trochu méně příznivá. Zatímco v Hamburských kasárnách jsme víceméně byli sami pro sebe (jen na konci chodby byl heim menších kluků), ve škole
" bylo heimů víc, kluků vlastně plná škola a my byli z nejmladších (jsem ročník 1931). Měli jsme už jiné opatrovnice a uspořádání heimu bylo odlišné od řešení v Hamburských kasárnách, kde jsme měli proti sobě dvě řady dvoupodlažních kavalců, mezi nimiž se dobře vedla polštářová bitva. Ve škole byly třípodlažní palandy vždy se dvěma lůžky vedle sebe, takže jsme byli více odděleni. Ve škole byl také přísný - pro mě až vojenský - režim, bylo zde i pravidelné vyučování, dokonce s třídními knihami, které bylo pro mne náročné (respektive jsem na látku nestačil - například jsem nepochopil, co je to specifická váha).
Časopis jsme vydávali v jediném exempláři a číst jej mohl každý, kdo to uměl, což zdaleka nebyli všichni, a v Terezíně se nikdo z našich kamarádů - pokud se pamatuji - číst a psát nenaučil. Bylo také možné za trest
nepřenechat časopis číst (viz noticku v čísle V na str. 2, že za hanění redakce nebude přenechán Grünbergerovi Petrovi do odvolání časopis Domov
). Jak Petr Grünberger pohanil redakci, už nevím, ale pamatuji si, že Petr opravdu časopis ke čtení nedostal. Byl to takový ostřejší kluk, myslím, že se rád pral. Taky se nevrátil.
Časopis zpočátku psal Pedro, který má dodnes tentýž pěkný rukopis, téměř krasopis. Já jsem zase kreslil obrázky, protože z nás dvou jsem to relativně uměl lépe. Později psala časopis na stroji v evidenčním oddělení, kde pracovala, Pedrova maminka. Časopis jsme sestavovali sami bez pomoci dospělých, se záměrem naše kamarády bavit, zaujmout i poučit, žádné vyšší ambice jsme neměli. Že to nejvíc bavilo nás, je samozřejmé.
My dva redaktoři
jsme byli oba absolventy tří tříd obecné školy a v té době nám bylo dvanáct a půl roku. Moji rodiče byli původem němečtí Židé a doma jsme měli jen německé knihy. Česky jsem se naučil až v první třídě a české knihy jsem začal číst ve třetí třídě - jako první jsem přelouskal Klapzubovu jedenáctku od Eduarda Basse. Když jsem pak nesměl chodit do školy, zůstával jsem doma a tajně, aby to tatínek nevěděl, jsem četl bratrovy Rodokapsy. Bratr mi daroval Foglarovu Chatu v Jezerní kotlině, a dokud vycházel, kupoval jsem si Mladého hlasatele. (Záhadu hlavolamu jsem si vzal do Terezína, ale tam jsem ji dal jako vklad do knihovny. Když organizátor knihovny odjel transportem, přišel jsem o ni.) Přesto mám dojem, že jsem za těch pár let před Terezínem přečetl hodně. Jinak si neumím představit, odkud jsem čerpal znalosti k svému podílu na redakční práci
. Tu jsme brali velmi vážně a moc nás bavila. Představovali jsme si, že oslovujeme opravdové čtenáře, i když to byli kluci většinou mladší než my. Naším vzorem byl Mladý hlasatel, mimo jiné proto, že to byl jediný časopis, který jsme - pokud si pamatuji - znali.
Do obsahu časopisu nikdo z dospělých nezasahoval ani nám neradil. Jen jednou nám někdo vyjednal schůzku s bývalým redaktorem Prager Tagblatt, který nám poradil názvy pro rubriky Víte, že... a Slyšeli jste již, a tak jsme hned použili oba, ale zřejmě nijak vhodně. Nejspíš nám také poradil, abychom na úvod každého čísla zařadili jako v opravdovém časopise upozornění V dnešním čísle se seznámíte se...
V časopise jsme použili i kartičky s historií Terezína a vystřižené reklamy z předválečného lístkového průvodce, který jsme někde našli. A pamatuji se, že jsem si pro ilustraci k reklamě mlékárny pracně vybavoval z paměti, jak vypadá sýr trojúhelníček a láhev s mlékem, a protože jsem si nebyl jist, jestli mladší kamarádi na tom nebudou hůře než já, napsal jsem na obrázky SÝR a MLÉKO.
Postup výroby bot nám vyprávěl pan Bergman, otec našeho kamaráda z heimu (po válce jsem ho potkal na náměstí Republiky v Praze, ale pak jsem o něm už neslyšel), který byl před válkou nákupčím kůže u Bati, a když nám v Terezíně vyprávěl o kůži a botách, byl nemocný a ležel na posteli. Co se s ním pak stalo, si už nepamatuji, a ani nevím, jestli nám svoje vyprávění dokončil. Odkud jsme měli informace o ruském čaji, už také nevím.
Soutěž na povídku jsme sice vypsali, ale odeslal ji jen Míša Strenitz, syn naší opatrovnice. Byl o něco starší a toužil nějak vyniknout. Rád si vymýšlel - například vykládal, že v rámci okrašlovací akce bude v ghettu kino, a věděl také, které filmy budou hrát. Jeho povídka se mi zdála divná, a jak jsem pak zjistil, právem. Míša totiž doslova opsal první kapitolu knihy J. VernaDvacet tisíc mil pod mořem a povídka
pak byla divná proto, že to byl vlastně začátek knihy, tedy text bez jakékoliv zápletky, a zejména bez konce. Míša se nevrátil (podle Terezínské pamětní knihy byl ročník 1930 a odjel z Terezína 23.10.1944) a pokaždé, když si vezmu časopis do ruky, tak si na něho vzpomenu.
Reportáž o Jirkovi Lagusovi, jak si v noci na chodbě před heimem 236 hledal blechy, byla napsaná podle skutečnosti (viděl jsem ho v noci, když jsem šel na záchod), i když s jistou nadsázkou; ranní výkon 28 blech byl místní rekord, ale nikoliv Jirkův. Ani Jirka se nevrátil.
Rébusy i povídku na pokračování o Japonci špionu vymýšlel Pedro; povídku vymýšlel od čísla k číslu, a tím se také dá vysvětlit, že se děj povídky postupně tak komplikoval
Tisk
