Není to nadsázka. Krásův Brundibárse v zahraničí nehraje pouze ve školách a nejrůznějších malých sálech, ale i na velkých světových jevištích. Roku 1997 se o něm hodně mluvilo v Paříži, kde ho nastudovala skupina bezprizorných dětí v Opera National de Paris, a dokonce - česky! Úspěch byl tak velký, že se musel znovu hrát (v sále pro více než 2000 lidí) i v následujícím roce. Z celé akce byl také natočen dokumentární film. Ve velkých divadelních prostorách zazněl loni Brundibár přeložený do katalánštiny také v barcelonské opeře. I zde byl tak úspěšný, že se představení budou opakovat i v letošním roce.
Pozadu nezůstává ani Vídeň: po koncertním provedení slavným sborem Wiener Sängerknaben se Brundibár od 19. ledna 1999 hraje ve zdejší Komorní opeře. Krásný doplňující text k tomuto velmi zajímavému představení napsala švýcarská režisérka a básnířka Dominique Caillat, účinkují děti z Amadeus Knabenchor, diriguje Paul Weiglod, z Prahy byli pozváni režisér Michael Sturm (který v r. 1995 inscenoval v Praze Ullmanova Císaře Atlantidy) a výtvarník Daniel Dvořák (nedávno jmenovaný ředitel Státní opery Praha). Režisér zasadil Krásovu operu do zřetelné souvislosti s nacistickým terorem, jeho širokou lidovou podporou a holocaustem. Během předehry promítá mj. filmové ukázky z vítání Hitlera na přeplněném vídeňském náměstí Heldenplatz, samotnou operu nechá zaznít ve vzpomínce přeživší matky (v podání známé vídeňské herečky Ully Pilzové), která na naléhání malé dcerky vypráví, jak jako dítě zpívala s terezínským dětským souborem v Brundibáru a jak potom většina dětí byla deportována do vyhlazovacích táborů. V její představě si také děti Brundibára naposledy zazpívají na této osudné cestě, ve vagonu do Osvětimi... Děti nelehkou inscenaci hrály s obdivuhodnou přesvědčivostí a obecenstvo ji přijalo s hlubokým dojetím. Představení bylo věnováno terezínským dětem.
K projektům realizovaným pomocí Jeunesses Musicales patří provedení Brundibára na gymnáziu v severoněmeckém Celle, kam jsem byla pozvána spolu s Evou Merovou. Celle je půvabné středověké městečko, jehož historické centrum je zastavěné krásnými roubenými domy. Ještě krásnější se tu zdají lidé (většinou protestanti), kteří se hluboce zajímají o holocaust: pátrají po osudech židovských občanů svého města, pořádají přednášky, výstavy, zdejší Společnost pro křesťansko-židovskou spolupráci iniciovala rekonstrukci cellské synagogy apod. Obracejí se zejména na mládež. Nastudování Brundibára v gymnáziu (v jehož třídách je rozšířené vyučování zpěvu a hry na hudedbní nástroje) provázela obšírná studia doby nacismu a jeho důsledků (žáci navštívili také Terezín). Škola touto událostí žila celý rok - na nástěnkách byly dokumenty o holocaustu, na chodbách byly vystaveny kostýmní návrhy žáků pro Brundibára. Před představením četly děti výňatky z terezínských deníků (a také my, coby hostující Zeitzeugen
, jsme vyprávěly o našich válečných osudech), samotného Brundibára pak děti zpívaly a hrály s vervou a chutí a sklidily u početného obecenstva (na premiéře byl i cellský starosta) zasloužený úspěch.
Tisk
