Výtvarné dílo často pramení ze skrytých podnětů, z hlubin, do nichž nedohlédneme. Ale právě tím si nás podmaňuje, tajemstvím obestírajícím jeho vznik.
Chava Pressburgerová nám představuje své magické kompozice. Jsou z onoho rodu nefigurativní tvorby 20. století, který nezastírá bezprostřední vztah k přírodě a je nám blízký. K zakladatelům této větve abstraktní malby patřil i František Kupka, český malíř s kosmicko-biologickými zdroji inspirace, který chtěl tvořit stejně logicky jako sama příroda.
Tvorba toho rodu je příznačná proměnlivostí tvárných prostředků, z jejichž rozlehlého rejstříku snad už nic ve svém vývoji neopomenula. Ale kompozice Chavy Pressburgerové nám přece jen zjevují dvě pozoruhodnosti zcela nové. Zamyšlení nad nimi může odkrýt něco z tajemství jejího díla.
Ta pozoruhodnost první je zdánlivě ryze technická. Obrazy jsou ztvárněny z hmoty, již si autorka sama vyrábí. Osvojila si technologii výroby papíru, naučila se sbírat, vařit a vymývat rostliny i jiné suroviny, lít, tvarovat, lisovat, sušit a barvit papírovinu. Paradoxně již sám výčet všech těchto postupů napovídá, že malířka nesledovala záměr výlučně technický, že skutečný cíl je mnohem dál, totiž v oblasti duchovní.
Ta složitá alchymie proměny rostlin v papírovinu slouží Chavě Pressburgerové k tomu, aby mohla propůjčit organoidní povahu nejen skladbě, tvarům či barevnosti svých obrazů, ale také samotné hmotě, v níž tvoří. Proč se ponořila tak bezvýhradně do přírody, co zkoumá a hledá v hlubině vesmíru, z níž vzešly přesné, ale i záhadné struktury země a rostlinných organismů?
Když naši předkové před dvěma stoletími vyšli z přítmí ghett do svobodnější společnosti, vnímali znovu všemi smysly volnou přírodu, na kterou během života mnoha generací v uzavřených městských čtvrtích pozapomenuli. Věděli, co je strom, ale neuměli rozlišit, co je javor, bříza, topol, neznali mnohé rostliny, snad ani neuměli pojmenovat ptáky, které dříve vídali jen přelétat nad ghettem.
Ale když jsme my, kdo přežili holocaust, vyšli před 54 lety z ghett a lágrů, vnímali jsme přírodu ještě dychtivěji. Neboť my jsme ji znali a byli o ni jen náhle oloupeni. Naslouchali jsme o to pozorněji jejímu hlasu, možná také abychom z nitra přírody, snad odkudsi z vesmíru, dostali odpověď na otázku: Jak se to všechno mohlo stát? Otázku, před níž zůstali tak bezmocně němí naši učitelé, naše knihy, světské a duchovní instituce, v něž ještě věřili naši rodiče.
Tou pozoruhodností druhou jsou listy z terezínského deníku. Fragmenty zápisků z let 1944-1945, kdy Chava, tehdy čtrnáctiletá Eva Ginzová, byla vězněna v terezínském ghettu. Listy se dokonale začlenily do abstraktních obrazů, ačkoliv samy jsou zcela reálné, nic na nich není abstrahováno, ba ani stylizováno. Jsou tak skutečné, jako by je z deníku, někde opodál rozevřeného, přivál vítr. Vtiskly se do ústrojenství obrazů jako stigmata, jako nesmazatelná znamení času, od nějž se později už všechno odvíjí. Koneckonců sama malířka nazvala druhou část této své výstavy Listy z mého pozdějšího života
- a to slůvko pozdějšího
je naléhavě výmluvné.
V traumatu čtyřicátých let byla Chava zasažena nejhlouběji osudem svého bratra Petra Ginze, který byl zavražděn v Osvětimi. Petr byl můj kamarád, prožili jsme spolu 20 měsíců na jedničce
, v místnosti jen několik kroků vzdálené od místa naší vernisáže. Byl to ten usměvavý, rozmanitými talenty obdařený chlapec, který vymyslel a redigoval ilegální časopis Vedem, v němž dnes máme jedinečné literární svědectví o ghettu Terezín.
Eva byla vězněna v nedaleké budově u terezínského náměstí. Ke svému o málo staršímu bratru vzhlížela s úzkostným obdivem. Například 16. srpna 1944 si do deníku zapsala: Petr je úžasně chytrý kluk. V jejich domově má pověst nejchytřejšího. Když jsem sem přijela, ptala se mě jedna dívka, je-li Petr Ginz můj bratr, že prý je to nejinteligentnější chlapec v heimu. Měla jsem velkou radost a byla jsem na něj pyšná.
Ty listy z deníku jsem nazval stigmaty, což původně ve starém Řecku byla znamení vypalovaná žhavým železem na těle otroků. Středověké křesťanství objevilo zjemnělou podobu stigmat. Církevní reformátor a skvělý básník František z Assisi ukázal stigma jako jizvu spíše po ráně na duši, po ráně tak hluboké, že se nikdy nemůže úplně zacelit a někdy krvácí.
Ty skryté tóny, znějící ve výtvarných kompozicích Chavy Pressburgerové, tóny teskné, barvité a dramatické, jsou všude vkládány do širšího, celistvého konceptu, jímž je sám život. Obracel jsem dnes pozornost právě k nim, protože výstavu otevíráme tady, v Terezíně.
Obrazy nelze převyprávět slovy. Vnímáme je každý po svém, podle našeho času, stavu naší mysli a srdce. Ale i kdybychom byli jiní, třeba tak šťastně mladí, že bychom nevěděli nic o minulosti, i pak bychom nevěděli nic o minulosti, i pak bychom Chavina díla mohli s obdivem přijmout jako objevné tvůrčí hry, jako podivuhodná, dříve neznámá řešení vztahů člověka k jeho osudu a přírodě.
(Text pronesl autor na vernisáži výstavy izraelské malířky Chavy Pressburgerové Listy z mého terezínského deníku a pozdějšího života v Muzeu ghetta v Terezíně. Výstava je otevřena od února do dubna 1999.)
Tisk
