Vatikán, nacismus a Židé

V srpnovém čísle Roš chodeš jsme uveřejnili článek Leo Pavláta k vatikánskému prohlášení Pamatujme: zamyšlení nad šoa, který byl zároveň otištěn v Lidových novinách. Na stránkách tohoto deníku na něj reagoval historik a člen dominikánského řádu Radim Tomáš Černušák. Jeho článek i odpověď Leo Pavláta v LN dokumentují, jak odlišně stále obě strany vnímají společnou historii, která je pro jednu z nich víceméně minulostí, zatímco pro druhou zůstává palčivou a otevřenou ránou.

Vatikán a nacismus (omyly a fakta)

LN, Orientace, 22. 8. 1998

Se zájmem jsem si přečetl v příloze Orientace (LN 18. 7.) článek Rozdílné hodnocení křesťansko-židovských vztahů. Jeho autor pan Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, v něm kriticky hodnotí nedávno vydaný dokument vatikánské Komise pro náboženské vztahy s Židy. Svou kritiku dokumentu doplňuje také stručným historickým nástinem těchto vztahů zejména ve 20. století. Rád bych však upozornil, že právě tato část jeho článku obsahuje řadu omylů a neúplností, které pohled na katolickou církev značně zkreslují. Temné stránky z dějin církve je samozřejmě třeba odkrývat a posuzovat. Ovšem nelze upadat do extrému a v hodnocení zamlčovat nebo špatně chápat historická fakta.

Odpovědnost církve

Celá stať má už na počátku mylný teoretický předpoklad nejmenovaných židovských historiků, který zřejmě přejímá i autor článku, že totiž za téměř 1500 let nepřetržitého pronásledování Židů nese odpovědnost církev jako taková. Pravděpodobně jako většina lidí, kteří v církvi nežijí, nemá ani autor zcela jasno v samotném pojmu církev. Lze snad na celou církev vztahovat všechny názory či výroky nějakého biskupa, kardinála či papeže, anebo interpretovat výroky středověkých koncilů vytržené z jejich textových, časových i prostorových kontextů ve srovnání s antisemitismem 19. a 20. století? To je příliš jednostranný, přinejmenším značně diskutabilní výklad. Nepopírám, že v církvi byly (a ještě asi i jsou) přítomny antisemitské tendence, proudy a osoby, ale rozhodně je nelze ztotožňovat s církví jako takovou.

Omyly a nedostatky

Ale podívejme se spíše na konkrétní omyly a nedostatky v historických faktech a interpretacích článku pana Pavláta. Shrnul jsem je pro přehlednost do několika bodů.

Není pravda, že by Vatikán jednoznačně nevystoupil proti nacismu. Učinil tak ve své německy psané encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) již v roce 1937 papež Pius XI.
Jestliže papež Pius XII.(1939-1958) v průběhu války zcela otevřeně a konkrétně nevystoupil proti holocaustu Židů v polských koncentračních táborech, činil tak z politických a diplomatických důvodů. Nebyla to jen neutralita, k níž se zavázal jako hlava Vatikánského státu, ale i obava, že by ostrá konfrontace s Hitlerem celé záležitosti nijak neprospěla, ba naopak proces by jen urychlila a ohrozila i katolíky v Německu a okupovaných oblastech. Byla zde totiž už zkušenost z Holandska, kde tamní biskupové r. 1942 vystoupili proti deportacím Židů, za což se jim dostalo odplaty v podobě jejich rozšíření. Přesto Pius XII. k situaci zcela nemlčel. Např. o Vánocích 1942 ve svém poselství mluvil o nezadatelných právech každého člověka a zmínil statisíce lidí, kteří jsou vydáni napospas pomalé či rychlé smrti bez vlastní viny, dílem pouze kvůli své národnosti nebo rase.
Pokud měl Pius XII. nějaký zvláštní vztah k Německu, jak píše pan Pavlát, nebylo to kvůli osobě Adolfa Hitlera nebo jeho režimu, ale kvůli německému národu a německým katolíkům, jimž v letech 1917-1930 sloužil v Mnichově a v Berlíně jako papežský nuncius.
Jestliže některé vatikánské organizace pomáhající uprchlíkům umožnily útěk také nacistickým válečným zločincům, bylo to proto, že v rozjitřené atmosféře těsně po skončení války žádaly o pomoc při vystěhování do Latinské Ameriky desetitisíce lidí a v té době se ještě nedalo spolehlivě určit, kdo je, a kdo není válečný zločinec. Tyto otázky musel vyřešit až Norimberský soud. Bližší podrobnosti a možná i změny v tomto směru však může přinést další průzkum historických materiálů.

Tolik k článku pana Pavláta. Dovolím si závěrem jednu zcela osobní poznámku. Mluví-li kritizovaný vatikánský dokument také o naději, že již nebude více antikřesťanských citů mezi Židy, celkový dojem z pojetí historie v článku Rozdílné hodnocení křesťansko-židovských vztahů mě utvrdil v dojmu, že tento cíl je ještě dost daleko.

Radim Tomáš Černušák OP, historik, člen dominikánského řádu

Vatikán a Židé (nepříjemné souvislosti)

LN, Orientace, 19. 9. 1998

Reakce člena dominikánského řádu a historika Radima Tomáše Černušáka OP Vatikán a nacismus - omyly a fakta na můj článek Rozdílné hodnocení křesťansko-židovských vztahů naléhavě připomněla, jak obtížné může být vyrovnání se s otevřenými otázkami minulosti. Omyly a neúplnosti, jež R. T. Černušák vytýká mému textu o vatikánském dokumentu ke křesťansko-židovským vztahům, podle něho značně zkreslují pohled na katolickou církev. Je tomu skutečně tak?

Církevní antijudaismus

T. Černušák nepřijímá, že za téměř 1500 let nepřetržitého pronásledování Židů nese odpovědnost církev jako taková, a argumentuje, že protižidovská vyjádření církevních činitelů a církevních koncilů minulosti nelze vztahovat na celou církev. Nešlo však o nahodilá, z kontextu vytržená vyjádření. Na rozdíl od starověku, v němž už se některé antijudaistické stereotypy formovaly, avšak nenašly nijak systematické vyjádření, náboženská zášť k Židům jako vrahům Krista či Bohem zavrženému národu patřila po dlouhá staletí k základním sebevymezujícím znakům církve. Antijudaistické postoje jednotlivců, z nichž mnozí patřili k nejvýznamnějším křesťanským autoritám, proto nepředstavovaly v církevních dějinách ojedinělou úchylku: vyjadřovaly naopak setrvalou tendenci, která nadlouho určila postoj k Židům v celé křesťanské společnosti i její, mnohdy dodnes přetrvávající antisemitské stereotypy. Výrazem této tendence byl též propracovaný systém protižidovských církevních ustanovení, přímo vedoucí k sociální a ekonomické degradaci Židů ze strany světské moci. Co se v církvi proměňovalo, byly formy perzekuce Židů - pálení náboženské literatury, násilná christianizace, obviňování z rituálních vražd, znesvěcování hostií, travičství a čarodějnictví - nikoliv antijudaistická tendence sama.

Encykliky Pia XI.

R. T. Černušák tuto skutečnost přehlíží stejně jako některé aspekty vztahu Vatikánu k německému nacismu a židovské tragédii za 2. světové války. Odmítá názor, že Vatikán jednoznačně nevystoupil proti nacismu, a odkazuje přitom na německy psanou encykliku Pia XI. S palčivou starostí. Tato encyklika byla zveřejněna 14.3.1937, pět dní před encyklikou Divini Redemptoris. V té papež ostře napadl zhoubnost a zvrácenost komunismu: jeho nenávistná teoretická východiska, lživost, násilnou povahu, zločiny a ukrutnosti v konkrétních zemích. V encyklice S palčivou starostí naproti tomu nenajdeme ani samo slovo nacismus. Jde totiž o dokument zabývající se výhradně postavením katolické církve v Německu. Vyjadřuje zklamání nad porušováním konkordátu ze strany Německa, kritizuje omezování vlivu církve a ideologizaci veřejného i soukromého života na její úkor. V patrně nejvyhrocenějších formulacích několikastránkového textu pak poukazuje na převracení božího řádu těmi, kdo činí společenské hodnoty života nejvyšší normou, a děkuje těm, kdo hájí boží práva proti novopohanství. Bylo toto jednoznačným vystoupením proti nacismu, srovnáme-li dikci dokumentu s papežovým adresným vystoupením proti komunismu v Divini Redemptoris? Není bez zajímavosti, že Pius XI. chtěl později skutečně přímo odsoudit nacismus, ale když roku 1939 zemřel, jeho nástupce Pius XII. již téměř hotový dokument odložil ad acta. Sám se pak po celou 2. světovou válku k nacismu a jeho obludným zločinům nevyslovil.

Encyklika S palčivou starostí má však ještě další rys. Povaha papežovy promluvy k německým katolíkům jasně svědčí o tom, jak silně podléhali nacistické ideologii. Je skutečností, že církev v Německu, a posléze i jiných, nacisty ovládaných zemích, až na nečetné jednotlivce, podporovala Hitlerův režim a podílela se na protižidovském štvaní. Připomínkou tohoto postoje budiž slova jezuitského pátera Delpa, který byl roku 1944 nacisty v Berlíně zavražděn: Poctivé duchovní a kulturní dějiny budou muset napsat trpké kapitoly o tom, jak přispěla církev ke vzniku stádního člověka, kolektivismu a diktátorské formy vlády.

Papežovo mlčení k židovské tragédii odůvodňuje R. T. Černušák politickými a diplomatickými důvody a současně připomíná jeho vánoční poselství z roku 1942, v němž hlava církve hovořila o smrti nevinných dílem pouze kvůli jejich národnosti a rase. Odkaz na rasové pronásledování ovšem v tomto případě nelze považovat za odsudek masového vyvražďování Židů. V tom případě by je papež mohl zmínit přímo. Pius XII. se totiž zastával křesťanů židovského původu. V jejich prospěch se ostatně ojediněle vyslovili i jiní církevní představitelé, kteří však tyto lidi důsledně odlišovali od těch, kdo židovství neopustili.

Ochrana před spravedlností

R. T. Černušák shodně s mým textem připomíná, že mnohé skutečnosti v postojích církve ve vztahu k 2. světové válce by pomohl objasnit průzkum historických materiálů. Co už nezmiňuje, je fakt, že nejdůležitější z nich se nacházejí ve vatikánském archivu, aniž by odborníci měli ke všem přístup. Nabízí se otázka, zda není co skrývat, zvláště ve vztahu k poválečným útěkům nacistických zločinců prostřednictvím vatikánských organizací do Latinské Ameriky. Historik Černušák podivuhodně argumentuje, že až do Norimberského procesu se nedalo spolehlivě určit, kdo je, a kdo není válečný zločinec. V Norimberku se však nevytvořil nový legislativní rámec, bez něhož by nebylo možné trestat zločiny nacistů. Proto již dříve byli odsouzeni váleční zločinci, jimž soud prokázal vinu. K tomu ovšem bylo třeba odhodlání, aby nacisté za svá zvěrstva pykali, nikoliv vůle, aby spravedlnosti unikli. A právě tomu mnohé vatikánské organizace napomáhaly.

Aktivní v tomto počínání byl například Alois Hudal, rektor semináře pro německé kněze v Římě, Pontificio Santa Maria dell' Anima, který pro útěky nacistů zorganizoval pašeráckou síť. Jeho sympatie k nim byly pochopitelné. V dubnu 1933 veřejně prohlásil, že všichni němečtí katolíci v zahraničí vítají novou německou říši, jejíž filozofie je v souladu s křesťanskými i národními hodnotami. V roce 1936 pak dokonce vydal knihu Základy nacionálního socialismu. Podobně jako Hudal vystupoval i kněz Krunoslav Draganović, šéf balkánské sekce vatikánského státního sekretariátu a hlava Institutu San Girolamo v Římě, který z něj učinil skutečné ústředí pro pašování zločinců, především ustašovských. Podle britských zpravodajských důstojníků přitom Pius XII. o Draganovićově činnosti věděl.

R. T. Černušák v závěru svého polemického příspěvku naznačuje, že mě kvůli pojetí mého článku podezírá z antikřesťanských citů. V květnu tohoto roku jsem se ve Washingtonu zúčastnil výročního zasedání Amerického židovského výboru. Hostem zde byl kardinál Edward Idris Cassidi, pod jehož vedením vatikánská Komise pro náboženské vztahy s Židy zpracovala dokument o křesťansko-židovských vztazích. Kardinál musel v diskusi čelit ostré kritice a mnohem většímu množství nepříjemných argumentů, než jsem ve svém článku uvedl. O antikřesťanských citech nemluvil.

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze