Před několika týdny vydalo nakladatelství Torst knihu amerického židovského kreslíře a grafika Arta Spiegelmana Maus. Je to velmi zvláštní kniha - zpracovává závažné téma holocaustu formou komiksu, přičemž postavám nasazuje zvířecí masky: Židé tu vystupují v maskách myší, Němci jako kočky, Poláci jako vepři. Myš
vyšla poprvé v USA r. 1986, vyvolala řadu polemik, ale brzy se stala bestsellerem a vychází v milionových nákladech po celém světě. Roku 1992 přinesla svému autorovi Pulitzerovu cenu. (V tom roce vydal autor druhý díl Myši
, jehož česká verze vychází rovněž v nakladatelství Torst.)
U nás o kontroverzním díle referoval poprvé významněji Z. Petráček v Revolver revue (24), pak znovu s T. Pěkným v Respektu (43/1993), kde byl publikován i původní rozhovor J. Macháčka (jednoho z autorů českého překladu Myši
) s A. Spiegelmanem; stejný týdeník (50/1997) přinesl recenzi V. Šlajchrta. Následující text je montáží nejzajímavějších částí zmíněných článků.
Kreslená kronika holocaustu
Nápad zvolit si pro vyprávění o hrůzách holocaustu formu komiksu se zdá na první pohled nepatřičný. Spiegelmanův Maus vyvolal zprvu jisté rozpaky i v Americe, kde je komiks dobře zavedenou, ba mnohdy kultovně obdivovanou součástí masové kultury. Vážná umělecká kritika i tam tento žánr dlouho přehlížela, po vzniku pop-artu však na něj začala pohlížet jako na svérázný a ryzí projev americké výtvarné kultury.
Art Spiegelman v době vrcholícího pop-artu dozrával a mohl vnímat komiks nejen v jeho prvoplánové zábavní funkci, ale už i v sofistikovanějších rovinách. Na rozdíl od pop-artu, který komiksové tvarosloví pouze využíval k ironické hře s kontexty, aby poukázal na vyprázdněnost moderní masové mytologie, však vzal poetiku komiksu vážně. Naplnil ji lidskými, hluboce osobními významy, jaké jinak nacházíme ve vážných románech. Tím do značné míry naplnil předpověď klasika francouzské kinematografie René Claira, který jako jeden z prvních upozornil na možnosti využití komiksové formy ve vážnější literatuře. Český čtenář si sotva může v plném rozsahu uvědomit převratnost Spiegelmanova pojetí. Běžný komiks je doménou zábavných či napínavých fikcí s typizovanými hrdiny, většinou dosti pohádkových vlastností. Svět komiksu je stylizován stejně uměle jako svět němých filmových grotesek nebo reklamních klipů. Důraz na formu, na pevnou organizaci textového i vizuálního materiálu vede ve většině případů k přejímání osvědčených klišé a frází, jaké jsou masové kultuře vlastní. Osobitému vidění světa a originálnímu myšlení, které těží poznání v hlubinách introspekce, se tradiční forma komiksu spíš vzpírá.
Spiegelmanův Maus profesionální kritéria žánru splňuje, ale naplňuje je obsahem, který v sobě spojuje niternou naléhavost Kafkova Dopisu otci s realistickou zprávou o jednom z nejšílenějších okamžiků světových dějin... První díl Mause končí jednak scénou, kdy Spiegelmanovi rodiče očekávají v Osvětimi jistou smrt, a vzápětí autorovým šokujícím zjištěním, že otec spálil deníky, které pro svého syna psala matka, jejíž nevysvětlitelná sebevražda v r. 1968 se pro Arta stala celoživotním traumatem. Komiks tedy končí podobně jako největší literární díla - úžasem nad nezbadatelnými vrcholy i propastmi lidské duše.
Od tradičních komiksů se Spiegelmanův liší trýznivě osobní, konfesijní povahou, důsledným odklonem od fikce, realistickým viděním světa se všemi složitostmi, jemným odstíněním charakterů postav, které nejsou nijak pohádkově posunuté, ale naopak představují důvěrně známé typy (v postavě starého Spiegelmana nejspíš leckdo rozpozná vlastního tatínka). Těkání od jednoho senzačního nápadu k druhému tu nahrazuje uvážlivé a pozorné zacházení s historickou zkušeností jedné rodiny. Ta je podána zcela originálně, protože každý skutečný děj, každý opravdový lidský osud je jedinečný; frázovité a banální mohou být jen jeho povrchní, nepromyšlené, neprocítěné obrazy...
S Artem Spiegelmanem o myších a lidech
Někteří kritici (především konzervativně zaměření Židé) kritizují základní nápad vaší Myši. Podle nich se lidé od zvířat liší především tím, že mají vlastní vůli a odpovědnost. Když uděláte v metafoře z Němců kočky a z Poláků vepře, snímáte z nich prý odpovědnost za genocidu.
Na začátku Myši je citát z Adolfa Hitlera, který řekl: Židé jsou nepochybně rasou, ale nikoli lidskou.
Hitler byl vlastně takový můj spolupracovník na celém projektu. Myšlenka přirozené hierarchie, kdy nejvyšší rasou-zvířetem jsou vlastně Němci, je jeho myšlenka, nikoli moje. A stejně jako většina Hitlerových myšlenek to byla myšlenka zlá, s kterou jsem se jako Hitlerův spolupracovník
těžko vyrovnával. V mojí knize stojí zvířata na zadních, respektive lidských nohách, tak aby mohla deklarovat svoji lidskost. A zvířata jsou vlastně jenom masky, které - kromě mnoha dalších věcí - mají indikovat určitou situaci, založenou nacistickou ideologií. Navíc můžete přece vzít metaforu a v některých situacích ji použít tak, že sama sebe popírá. Na jedné straně funguje, a přitom se zároveň hroutí. Čím déle ve čtení knihy postupujete, tím víc se metafora vytrácí.
Ptám se vás proto, že Poláci jsou ve vaší knize zobrazeni metaforicky jako vepři. Mimochodem - nazvat někoho prasetem má v polštině, podobně jako v češtině, daleko ostřejší konotace než v angličtině. Moje zkušenost je, že i ti nejkultivovanější Poláci knihu nesnášejí.
Než jsem jel podruhé do Polska, zavolal mi polský konzul - to bylo ještě za komunistů. Potřeboval jsem tehdy vstupní vízum a on přijel kvůli tomu z Washingtonu, aby se se mnou setkal. Řekl mi, že chápe, že chci jet do Polska, ale že se mnou potřebuje nejdříve mluvit, protože Poláci jsou z mé knihy velice nešťastní. Začal jsem přemýšlet, co mu řeknu, a nakonec jsem řekl tohle: Prasata jsem si vybral proto, že je mnohem snazší kreslit je než například koně, jeleny apod. Sdělil mi, že Poláci to mohou chápat jedině jako sprostý útok. Vysvětlil jsem mu tedy to, co vám před chvílí - onu návaznost na Hitlerovu myšlenku, a on to nakonec přeci jenom nějak diplomaticky vzal. Potom jsem to ale možná trochu přehnal a řekl jsem mu: Když vezmeme v úvahu vztah mezi Poláky a Židy ve dvacátém století, je to vlastně docela odpovídající použít zvíře, které není košer. Také to odráží postoj, který měl k Polákům můj otec. Nikoliv můj postoj: já mám několik polských přátel, kteří na mě kupodivu nezanevřeli. Navíc v mé knize jsou Poláci, kteří se chovají slušně, či dokonce hezky. Já jsem prostě potřeboval najít domácí zvíře mimo potravinový řetězec koček a myší, které může fungovat jako svědek, jenž bude reflektovat hierarchii nacistického konečného řešení. Když máte na farmě vepře, vykrmíte ho a potom sníte. Hitler měl přece ideu, že využije slovanské národy jako otroky pracující za stravu. Když najdete na farmě myš nebo krysu, zabijete ji, protože z ní není žádný užitek, myš či krysa nemají prostě žádnou užitnou hodnotu. Tahle představa je vlastně samou podstatou nacistického projektu: Židy nikdo neměl v úmyslu používat na práci. Pokud nešli rovnou do plynu, dělali většinou nesmyslné činnosti: přenášeli kameny z místa na místo a podobně. Šlo mi o to, zdůraznit vztah, který měl můj otec - a je to jeho příběh - ke svým polským spoluobčanům, a zároveň jakousi jinost, skrze kterou ho viděli oni.
Dostal byste se k tématu holocaustu, i kdyby váš otec neprošel Osvětimí?
Když jsem začal kreslit první verzi Myši, bylo toho o tomto tématu vydáno strašně málo a veřejná diskuse nebyla skoro žádná. Pro mě to bylo velké mysterium, o kterém jsem se chtěl něco dozvědět. Když jste nečetl v jidiš, mohl jste tehdy za pár týdnů přečíst skoro všechno, co v Americe vyšlo. Dneska byste jenom čtením literatury strávil několik životů. Pro mne to ale představovalo především rodinnou a intimní záležitost, takže - vlastně nevím. Ta vaše otázka je strašně hypotetická: Kdyby prase mělo křídla...
Existují některé společné problémy či charakteristiky, typické pro generaci dětí těch, kdo přežili holocaust?
Strašně nesnáším generalizace: navštívil jsem pár schůzek příslušníků druhé generace
jen tak, abych zjistil, o čem to asi bude. Jediná věc, kterou máme společnou, je to, že jsme si navzájem cizí. Nechápu, jak někoho vůbec může napadnout spojovat lidi do nějakých druhých generací. Druhá generace čeho? Někteří lidé přežili válku, protože se schovávali, nebo je někdo schovával, jiní přežili vyhlazovací tábory, další byli totálně asimilovaní v německé kultuře, přežili tábory v Německu, někteří byli hluboce věřící, jiní intelektuálové, další zcela nevzdělaní vesničané. Pocházeli z různých zemí a nejrůznějších socio-ekonomických sfér.
Nevím, co mají společného. Může snad jedině existovat jakési společné vědomí možné diskriminace, ale to mohou mít stejně tak američtí černoši nebo Kambodžané, kteří žijí v New Yorku, nebo třeba hluchoněmí.
Pomohla vám práce na Myši najít vlastní identitu, popřípadě se v ní nějak utvrdit, nebo jste si začal být prostě více vědom nebezpečí rasismu? Na jedné provokativní obálce New Yorkeru, která byla odmítnuta, jste namaloval chasidského chlapce, jak se líbá s černoškou.
To, že jsem velice citlivý na rasismus, může nebo nemusí mít s mým původem nic společného. Vyrůstal jsem přece jako dítě v rasistické společnosti - a tou Amerika ještě v padesátých letech bezpochyby byla. Můj otec někdy vystupuje jako rasista - nemá rád černochy. Nejsem věřící a se svým židovstvím se identifikuji především jako s určitou sociální a intelektuální dispozicí, která navíc souvisí s jídlem. Úplně zbožňuji stravu svého dětství. Je to spíše určitá kulturní identifikace. Prostě mám mnohem blíž k židovské tradici, do které bych zahrnul Freuda, Kafku, Philipa Rotha apod.
Podle mne je chyba, že holocaust se stal pro většinu Američanů hlavním atributem židovství. Když jsem hledal podklady pro Myš
, vždycky mne v knihkupectví poslali do sekce Judaica. Štvalo mě, že Osvětim patří do židovství, místo aby byla jedním z centrálních bodů historie 20. století. Nedávno mě někdo volal z Muzea holocaustu ve Washingtonu, jestli mám zájem vystavovat části Myši
ve stálé expozici. To jsem odmítl, protože Myš
nepotřebuje Muzeum holocaustu jako nějaký kontext. Já bych se raději připojil k výstavě, která by se jmenovala Holocaust dnes. Až bude výstava o Bosně nebo o genocidě v Tibetu.
Odvaha ptát se
Milionové náklady Myši, Pulitzerova cena... V čem spočívá mimořádná působivost tohoto na první pohled tak jednoduchého díla?
Klíč k odpovědi obsahuje již sama otázka. Právě zdánlivá "jednoduchost", někdy až primitivnost (linky, tónu, dialogu, linie, pojetí plochy, pohybu apod.), která umožňuje autorovi účinně pracovat se zvoleným materiálem, patří k základním objevům, k nimž došlo moderní umění, přesněji řečeno jedna jeho větev. Spiegelman využívá mnoho dalších takových osvědčených ob- jevů: princip šoku, metodu ozvláštňování, zcizování
příběhu (vstup do děje), kombinaci osobního zaujetí s reflexí a nadhledem, často humorným, simultánní vedení dějových rovin a jejich prolínání v textu i obraze, spojení dokumentaristického detailu a románové sugestivity ad. Myš
je textem mezižánrovým a autor s úspěchem využívá i jeden ze základních postupů kvalitní výkladové literatury: vychází z předpokladu, že čtenář o daném předmětu neví vlastně nic.
Díky rafinované kombinaci těchto postupů a nezvyklé perspektivě pohledu se Spiegelmanovi podařilo odstranit ustálená schémata, představy a mýty. Čtenář je dokonale zbaven pocitu, že popisované události zná, a postupně se učí věci nazírat dětskýma
očima, zvyká si na neustálé proč
, na to, že se mu známá fakta stále vysvětlují. Je tak nenápadně, o to však účinněji citově vtahován do příběhu.
Spiegelman vypravuje dva příběhy, které se prolínají: v jednom líčí životní pouť otce i členů jeho rodiny těsně před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, v druhém se vyrovnává s komplikovaným vztahem ke stárnoucímu a povahově kontroverznímu otci, jenž si musel po válce vybudovat novou existenci a vlastně i novou identitu. Dialog syna a otce tvoří první dějový plán knihy a je hlavním zdrojem napětí. Vlastní historie holocaustu, postupné poznávání jeho rozměru a charakteru, krátké příběhy a situace, které ji dokreslují - to vše ve formě otcova vyprávění - sice rozsahem v textu převládá, ale představuje jakousi ilustraci k dialogu. Tato dějová linie je neustále různým způsobem narušována, zcizována
, čtenář je stále vracen do přítomnosti, a tak vtahován do rozhovoru.
Historii perzekuce židovských obyvatel Spiegelman vylíčil do podrobností tak, jak se měnila týden po týdnu, měsíc po měsíci: nejprve omezování práv, postupné zbavování možnosti obživy, arizace atd. Vyjdeme-li z toho, že víme o šesti milionech obětí, plynových komorách, krematoriích a dokonalé organizaci továren na smrt
, nemusí nám takto popisované drobné ústrky
připadat rozhodující. Dnes, s odstupem půlstoletí, je mnoho lidí navíc přesvědčeno, že vše bylo od počátku jasné, že si tehdy každý mohl již z náznaků spočítat, k čemu celé dění směřuje. Nebylo tomu tak.
Proto právě Spiegelmanovy návraty, neustálé zpřítomňování minulosti v jejích detailech - stejně jako jeho schopnost ptát se a odvaha zaznamenat všechny rozporné jevy - patří k základním poznávacím kvalitám jeho neobyčejného komiksu na námět Adolfa Hitlera.
|
Spiegelman, Art. Maus, příběh očitého svědka. Praha: Torst, 1997. 159 s. |
Tisk
