Už sedm let zaznamenává dokumentační středisko Židovského muzea v Praze vzpomínky občanů bývalého Československa, kteří přežili šoa. Základním smyslem tohoto počínání je zmapovat a popsat co největší počet židovských osudů. Vychází se přitom ze skutečnosti, kterou si už málokdo uvědomuje: na našem území není jediná židovská rodina, již by nacismus nepoznamenal, a snad ani jediná, která by se po válce setkala v plném počtu. Rozhovory s pamětníky šoa však nemají být jen svědectvím o utrpení: mají napomoci dokreslit obraz života zdejších Židů mezi dvěma válkami, vztah nežidovského okolí k židovské menšině a mají zaznamenat i vzpomínky lidí, kteří pomáhali.
Podobné rozhovory se ve světě vedou už delší čas. Asi nejvýznamnější práci v tomto smyslu odvedla americká univerzita v Yale, k níž se v 90. letech přidala Nadace Šoa, založená americkým režisérem S. Spielbergem. Obě skupiny mají dokonalé technické vybavení a pracují s videonahrávkami. Pražské Židovské muzeum je skromnější. Anna Hyndráková a Anna Lorencová, které pro muzeum uskutečnily až na několik výjimek všechny rozhovory, mají k dispozici jen malý magnetofon. Má to však podle nich své přednosti: svědci nejsou rozptylováni kamerou a natáčecím štábem, mohou zůstat ve známém prostředí, což umožňuje navázat bližší vztah. V jejich případě navíc účastníky rozhovoru spojují obdobné válečné zkušenosti. Za takových okolností se prý lidé dokáží svěřit i se svými nejtěžšími prožitky...
Nevýhodou současného českého sběru vzpomínek je, že přichází pozdě. Podobná dokumentační akce (omezená ovšem jen na stručné záznamy) u nás proběhla hned po válce, některé životní příběhy zaznamenali i pracovníci Památníku Terezín. Nešlo však nikdy o sběr systematický. V tuto chvíli nemá cenu pátrat po tom, proč se k tomu obec a muzeum neodhodlaly. Je však třeba říci, že následky této nerozhodnosti jsou fatální.
Dnes už bohužel většina Židů, kteří byli v době války dospělí, nežije. Ostatním je nejméně kolem osmdesáti, jsou tedy ve věku, kdy paměť člověka zrazuje a vlastní prožitky se mu často směšují s tím, co později slyšel nebo četl. A. Hyndráková a A. Lorencová se s nespolehlivostí vzpomínek setkávají i u lidí mladších: Denně můžeme pozorovat, jak je lidská paměť subjektivní a selektivní...
Navíc dotazovaní byli za války většinou velmi mladí, často to byly děti, a prožívali mnoho věcí jinak než dospělí. (To dokazuje i jeden z rozhovorů, který otiskujeme na straně 14-15. - zde)
Navzdory všemu zaznamenaly dokumentátorky závažná a ojedinělá svědectví, seznámily se s neuvěřitelnými situacemi a událostmi, o nichž svědkové vypovídají,
a jsou si vědomy ceny toho, co dělají: Pokaždé si uvědomujeme závažnost naší práce, bez níž by tato svědectví upadla v zapomenutí.
V souboru Židovského muzea jsou uloženy vzpomínky lidí, kteří vyšli z nejrůznějšího sociálního, kulturního, národnostního i náboženského prostředí, mají odlišné vzdělání, povolání, různé životní postoje, odlišné politické orientace, odlišný vztah k vlastní náboženské a kulturní tradici. Jejich osudy mají leccos společného: rasistickou perzekuci, život v lágrech, zážitek plynových komor a hromadných hrobů, ztrátu nejbližších lidí, fakt, že přežili a že se s tím nějak musí vyrovnat. Přes toto společné pozadí je životní příběh každého z nich příběhem až překvapivě jedinečným, plným osudových setkání, okamžiků, reakcí a rozhodnutí.
Rozhovory a vzpomínky zachycují různé varianty osudů Židů ve středoevropském prostoru. Svůj příběh vyprávějí lidé, kteří přežili nacistické koncentráky, lidé, kteří zažili koncentráky stalinské (někteří prošli oběma), lidé, kteří z táborů uprchli, děti, které přežily v úkrytu, vojáci východní i západní armády apod. Jejich drama nekončí porážkou Hitlera. I poválečné osudy byly často těžké a taky dramatické - ne všichni se měli kam vrátit, ne každému se podařilo zařadit se
do normálního běhu života. Mnoho Židů emigrovalo (po r. 1945, po r. 1948, po r. 1968) a žijí rozptýleni po celém světě, především v USA, v Anglii, Německu a Izraeli.
Téměř sedm set dosud zaznamenaných rozhovorů a vzpomínek uložených v Židovském muzeu představuje soubor, jehož význam lze zatím jen odhadovat. Je cenný pro historiky, sociology, psychology, ale zdaleka nejen pro ně. Samozřejmě jde v prvé řadě o dokumenty, často zcela jedinečné (někteří svědci vyprávěli své zážitky vůbec poprvé), dokumentární hodnota však není hodnotou jedinou. Záznamy rozhovorů jsou také fascinujícími, tvárně a jazykově překvapivými literárními texty. Z pohledu krásné
literatury to jistě nejsou útvary dokonalé: vypravěč někdy nerozlišuje marginální a důležité, výpověď je často neuspořádaná, nevyrovnaná, zajíkavá, ale o to živější a - důvěryhodnější. Pro mnoho čtenářů, zvláště mladších, možná víc důvěryhodná, působivá a pravdivá
než historické studie nebo umělecká díla na téma holocaustu. Setkávají se tu totiž s živým člověkem, který vypráví o svém, konkrétním, jedinečném osudu a také o svém vztahu k tomuto osudu.
Bylo by chybou, kdyby vše zůstalo jen v archivu. Židovské muzeum a Terezínská iniciativa by měly konečně začít uvažovat o edici vzpomínek a pamětí. Nemusí být nijak honosná a drahá. Ale měla by být. Jak jinak obnovovat paměť?
Výzva
Dokumentační středisko Židovského muzea shromažďuje i nadále svědectví vztahující se k životu židovské komunity v bývalém Československu. Má zájem o všechny vzpomínky, nejen ty výjimečně dramatické. Jedinou podmínkou je, aby svědectví bylo pokud možno nezprostředkované, autentické.
Pokud chcete pomoci svým kamínkem skládat obraz minulosti, přihlašte se telefonicky nebo písemně na adrese: Židovské muzeum v Praze, dokumentační středisko, Jáchymova 3, 110 00, Praha 1, tel. 02/ 24810099.
Tisk
