Jozef Weiss pracuje jako vedoucí kanceláře Ústředního svazu ŽNO na Slovensku, Fero Alexander je výkonným předsedou této nejvyšší instituce slovenských Židů.
Jak se dostalo zlato, které patřilo Židům žijícím na území tzv. Slovenského štátu, do bankovních sejfů?
J. W.: Historie tzv. židovského depozita začala roku 1940, kdy na základě vládního nařízení museli Židé odevzdat svoje rodinné šperky. Tyto šperky se soustřeďovaly v jednotlivých peněžních ústavech na Slovensku. Roku 1942 byly na základě rozhodnutí slovenské vlády jak zlato, tak šperky slovenských Židů přesunuty do centrály Slovenské národní banky. Depozitum převzala státní pokladna.
Proč se zlato se odevzdávalo? Kompenzovaly se tak formálně nějaké poplatky, nebo ho Židé prostě museli odevzdat?
Zákon, vzhledem k tomu, že vyšel už roku 1940, nebyl formulovaný tak, že Židé o toto zlato a šperky přijdou. Oficiálně se jednalo o nucenou úschovu a Židé, kteří rodinné zlato a šperky odevzdávali, dostali potvrzení od příslušného peněžního ústavu.
Co se se zlatem stalo po skončení války?
Vrátíme se ještě do válečné doby. Protože Bratislava byla terčem bombardování, vedení Slovenské národní banky rozhodlo, aby bylo židovské depozitum přesunuto na bezpečnější místo, do Banské Bystrice. Po potlačení SNP se zlato a šperky dostaly do Kremnice (mincovny Slovenského štátu). Zde depozitum přečkalo konec války a poté bylo přesunuto zpátky do státní pokladny. Ta však byla po obnovení Československé republiky zrušena a židovské depozitum přešlo pod pověřenectví financí Slovenské národní rady. Fyzicky bylo uloženo v trezoru bývalé krajské pobočky Státní banky československé v Bratislavě.
Uvažovalo se hned po válce o tom, že by se zlato mělo vrátit původním vlastníkům?
Protože Slovenský štát Židům zlato odebral úředním aktem, bylo možné vracet ho zase jen na základě nějakého legislativního opatření. Roku 1946 byl přijat restituční zákon č. 128/46, který umožňoval oprávněným osobám, aby - při splnění jistých podmínek - dostaly nazpět zlato a šperky, které odevzdaly za války.
Dokázal byste odhadnout, jaká část zlata byla v tomto období vrácena?
Podle dokumentů, které jsme získali, se to dá dokonce přesně vyčíslit: tuto možnost po válce využilo více než 4000 osob. Platnost zákona byla časově omezena na období od roku 1946 do 17.6.1949.
Mnoho lidí se však přihlásit nemohlo, protože zahynuli.
Převážná část tohoto depozita, která nebyla vyzdvihnuta v období, kdy platil zmíněný zákon, patřila obětem nacistické perzekuce, Židům, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech nebo přišli jinak o život v období 2. světové války.
Platnost restitučního zákona skončila a zlato se stalo podle tehdejších platných zákonů majetkem státu...
Tak to úplně přesně není. Také podle československých zákonů je i v případě, že nejsou dědici a majetek přechází do vlastnictví státu, nezbytné tzv. dědické projednání. To se samozřejmě po válce neuskutečnilo. Dokonce i dopis České národní banky z dubna letošního roku konstatuje, že neexistuje právní akt, který by dokázal, že tento majetek přešel z vlastnictví fyzických osob do vlastnictví státu.
Přesto se v roce 1953-54 toto zlato stěhovalo ze Slovenska do Čech.
Ano. Na základě výnosu bývalého povereníctva financií se tento transfer uskutečnil 1.4.1953 z trezorů pobočky Státní banky československé v Bratislavě do centrály Státní banky československé v Praze.
Je vám známo, proč k tomu došlo?
Musím konstatovat, že toto rozhodnutí ovlivnil proces se Slánským, který se konal v prosinci 1952. V dokumentech, které jsme získali, jsou zmínky o bývalém generálním tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánském a dalších Židech ve vysokých funkcích (konkrétně je tam vzpomínaný Šling). Komunističtí funkcionáři zřejmě pod vlivem dané situace dostali odvahu a brzy po procesu padlo rozhodnutí židovské depozitum likvidovat.
Bylo přemístěno do Prahy a zde zůstalo až dodnes... Ubývalo ho během času, nebo zůstalo zachováno v původním rozsahu?
V obsahu depozita došlo k zásadní změně. Do Prahy byly převezeny velmi cenné zlaté šperky, ale na základě rozhodnutí tehdejšího ministra financí Kabeše byla většina šperků roztavena a zlato pak přetaveno na zlaté pruty. Židovský depozity se staly součástí zlatého pokladu bývalé Státní banky československé.
Z dokladů a dokumentů, které máme k dispozici, vyplývá, že nebyly zničeny všechny šperky. Část zlatých předmětů, konkrétně značný počet kapesních zlatých hodinek, zůstala neporušena a dostala se do rezervy Státní banky československé. Tam ovšem všechny stopy beznadějně končí.
Kdy začal Svaz ŽNO na Slovensku usilovat o vrácení depozita?
Konkrétní kroky začaly až po roce 1989. Důvod je jednoduchý: Když se začalo hovořit o rozdělení Československé republiky, začaly se v tisku objevovat různé materiály, které se mj. zabývaly rezervami Státní banky československé, respektive jejích budoucím dělením. Při diskusích na toto téma se sporadicky hovořilo i o židovském depozitu, tzv. židovském zlatu
. Tehdy jsme se rozhodli, že se pokusíme získat židovské depozitum zpátky s nadějí, že by mohlo pomoci zdecimované židovské obci na Slovensku při řešení jejích vážných ekonomických problémů.
Je tu nějaká souvislost mezi vašim úsilím a snahami, které v poslední době vyvíjejí Světový židovský kongres a Světová restituční organizace v případě zlata ve Švýcarsku, Norsku a jinde?
Je to shoda okolností, že řešení této otázky je časově prakticky shodné s podobným usilím světových židovských organizací získat zpátky uloupené židovské zlato. Mohu odpovědně prohlásit, že židovská komunita na Slovensku jednala samostatně a na počátku prakticky bez účasti mezinárodních židovských organizací.
Na počátku jste byli sami. A potom?
F. A.: Dělali jsme osvětu prakticky po celém světě, protože málokdo věděl, oč vlastně jde. Nerozlišovalo se mezi tímto zlatem a zlatem švýcarským nebo zlatem, které stále ještě rozděluje tripartitní komise. Lidé prostě neznali rozdíl. Dokonce nám říkali: Ale co, vždyť je to dávno roztavené, to už neexistuje... Takže jsme dokonce museli používat argumenty jako: Zákon o zachování hmoty říká, že i roztavené zlato je zlatem.
Neustálým vysvětlováním jsme získali určitou podporu, například Evropského židovského kongresu nebo Amerického židovského výboru. Byli jsme na amerických ambasádách v Praze a Bratislavě, v září 1995 jsme se zúčastnili zasedání Světové židovské restituční organizace, přijal nás Stuart E. Eizenstat, pověřenec prezidenta Clintona pro záležitosti restitucí ve východní Evropě. Při tomto jednání byli také zástupci Claims Conference.
Všechny zmíněné organizace věděly, že tu o něco jde, a některé z nich nám pomohly i tím, že se občas nechaly informovat, v jakém stavu vyřizování celé záležitosti je. Tím nám velmi pomohly.
Jak to vypadalo na domácí scéně? Kdo byl vaším partnerem? Ministerstva, vláda?
J. W.: Začali jsme v Národní bance Slovenska, kde jsme se setkali s jejím guvernérem. Zde jsme dostali příslib, že nám bude poskytnut přístup do historického archivu Národní banky Slovenska, dále jsme kontaktovali bývalé zaměstnance Slovenské národní banky, později Československé státní banky, obrátili jsme se i na slovenské ministerstvo financí, protože jsme měli protichůdné informace o tom, zda židovské depozitum bylo, nebo nebylo součástí dělení majetku Státní banky československé, měli jsme kontakt s Českým velvyslanectvím v Bratislavě, konkrétně s velvyslancem Šedivým, později s velvyslancem Slánským. Postupně jsme získali hodnověrné dokumenty a zpracovali je do jednoho materiálu. Začátkem minulého roku jsme ho poslali českému ministerstvu financí, k rukám Ivana Kočárníka.
Jak jste byli na české straně přijati?
Až do odeslání dopisu Kočárníkovi se celá záležitost vyvíjela slibně. České ministerstvo financí však postoupilo případ k objasnění vedení České národní banky (došlo i k osobnímu setkání zástupců Ústředního svazu židovských náboženských obcí na Slovensku s vice-guvernérem ČNB), a tady jsme narazili na pro nás nepochopitelnou a nepřijatelnou argumentaci.
Museli jste se tedy obrátit na další instituce...
Ano. To byl důvod, proč jsme se obrátili na zástupce americké vlády, který byl pověřený restitucemi židovského majetku ve střední a východní Evropě. Byl to již zmíněný pan Eizenstat, který byl v té době velvyslancem USA při Evropské unii v Bruselu. Ten nám dal velmi cenné rady. Dostali jsme také kontakt na Pražský hrad. Tehdy byl prezident Havel bohužel vážně nemocný, takže nás v jeho zastoupení přijal vedoucí prezidentské kanceláře Ivan Medek. Můžeme jednoznačně konstatovat, že jsme byli velmi příjemně překvapeni, s jakým porozuměním jsme se tam setkali. Od té chvíle bylo možné zaznamenat postupný posun ve prospěch kladného vyřešení problému.
Jak dlouho jednání trvalo a jaké jsou konečné výsledky?
Jak jsme uvedli, první kontakt s českou stranou byl v květnu 1996, kdy jsme prostřednictvím velvyslance Šedivého zaslali dopis ministrovi Kočárníkovi. Problém de iure skončil 23.7.1997, kdy česká vláda vydala své rozhodnutí číslo 450, ve kterém řeší otázku kompenzace zlata a šperků slovenských Židů.
Co to znamená v praxi?
V praxi to znamená asi tolik, že česká vláda poprvé uznala židovskou komunitu na Slovensku jako oprávněnou osobu, což byl důležitý posun. Za druhé jsme se dohodli na výši, kterou je česká strana připravena poskytnout židovské komunitě na Slovensku. Jednání probíhala na úrovni Ministerstva financí ČR a Ministerstva zahraničí ČR a v poslední fázi tam byli i zástupci České národní banky. Česká strana je ochotna řešit finanční kompenzaci za židovská depozita jen do výše hodnoty zlata a šperků, kterou jsme byli schopni zdokumentovat. Konkrétně šlo o 150 kilogramů zlata, vzniklého roztavením těch šperků, o jejichž odevzdání jsme měli doklady. Česká strana přistoupila na kompenzaci hodnoty zlata, s tím, že bude zachován poměr dělení majetku Státní banky československé 2 : 1, tzn. že z těchto 150 kg kompenzuje česká strana 100 kg. Čeká nás ještě úkol získat kompenzaci za zbývajících 50 kg zlata od slovenské vlády.
Domníváte se, že i na slovenské straně budou jednání úspěšná?
Kontakty s ministerstvem financí jsou stále otevřené a bylo zajímavé, že když jsme ministerstvu financí oznámili, že česká strana je připravená kompenzovat 100 kg zlata, a že tedy slovenská strana by měla kompenzovat zbytek, tak státní tajemnice ministerstva financí projevila překvapení, že se jedná o tak malé množství zlata. Oznámili jsme tedy ministerstvu financí, že se židovská komunita nebude bránit, pokuď slovenská strana svůj podíl zdvojnásobí.
Komu budou peníze převedeny?
Peníze budou převedeny na účet nadace Ezra. Tato nadace byla založena speciálně pro spravování prostředků získaných jako kompenzace za židovské zlato a šperky.
Zatím je jistých oněch 100 kilogramů. Jakou hodnotu představují ve slovenských korunách?
Je to něco přes 21 milionů Sk.
Jak budou tyto peníze použity?
Tyto peníze bude nadace Ezra využívat v souladu s účely, pro které byla zřízena - na sociální a charitativní činnost jak židovské komunity na Slovensku, tak židovské komunity v Čechách. Upřesním: při dohodě se slovenskou stranou jsme uvážili i skutečnost, že v České republice žije jistý počet občanů židovského původu ze Slovenska, kteří přežili holocaust, a chceme, aby se počítalo i nimi. Prakticky jde o to, jak bude Federace židovských obcí uplatňovat své požadavky prostřednictvím zastoupení v nadaci Ezra. Zástupci FŽO jsou členové jak správní, tak dozorčí rady této nadace, a budou mít tedy přímou možnost ovlivňovat využití těchto finančních prostředků.
Kdy dojde k převodu peněz?
Přiznáváme, že na naší straně nastalo určité zpoždění, protože podle nových zákonů, které teď na Slovensku platí, je založení nadace dost složitý proces. Navzdory tomu se nám to podařilo za necelé tři týdny. Minulé pondělí jsme odevzdali MF ČR číslo účtu nadace Ezra, na které by v krátkém čase měly peníze přijít.
Uvažujete také o uspokojení doložených individuálních nároků? Co uděláte, pokud někdo za vámi přijde a doloží, že jeho rodiče nebo on sám byl nucen uložit určité množství zlata?
To je otázka právní. Jak jsme uvedli na začátku, restituční zákon pro fyzické osoby platil tři roky, od r. 1946 do r. 1949. Po tomto období prakticky není možné řešit individuální případy, a už vůbec to nemůže dělat nadace Ezra. My jsme vycházeli z faktu, že převážná část Židů na Slovensku byla za druhé světové války zavražděna. Ti zavraždění mají na Slovensku hroby svých předků. Domníváme se, že nejlepším uctěním památky zavražděných bude pečovat o hroby jejich předků z prostředků nadace.
Souhlasí s tímto využitím i slovenští Židé, žijící mimo bývalé Československo?
Byli jsme si vědomi, že jde o dost složitý problém. Proto jsme požádali o vyjádření asociaci vystěhovalců z bývalého Československa v Izraeli, reprezentující převážnou část Židů z bývalého Československa. Pátý kongres tohoto sdružení přijal rozhodnutí, kterým dává ÚS ŽNO na Slovensku plnou moc k tomu, aby získala prostředky za židovské depozitum a aby je použila k charitativním a sociálním účelům.
Považujete dosažený výsledek za dobré a spravedlivé řešení?
Jak už to v takových případech bývá, jedná se o kompromis. Dnešní český stát nemůže nést odpovědnost za to, co se s tímto zlatem stalo nejprve za druhé světové války a pak za komunistického režimu. Ale ve vyhlášeních zástupců české vlády chyběla závažná věc - konstatování, že komunistický režim v Československu postupoval vůči majetku zavražděných Židů podobným způsobem jako nacisti za druhé světové války. Němci židovské zlato přetavili, opuncovali a zařadili do Říšské německé banky. Totéž udělali komunisti. Jak jsem už říkal, část zlata nebyla roztavená, jeho stopa se ztratila a nikdo kompetentní za českou stranu okolnosti ztráty neumí vysvětlit.
Existují další kauzy okolo židovského majetku, které se Sväz ŽNO na Slovensku chystá řešit?
F. A.: Už jsme nějaké pokusy udělali, ale je to všechno velmi otevřené. Myslím, že ještě nepřišel čas o tom mluvit. Zatím je všechno na mrtvém bodě.
Pokud se nemýlím, byl přijat zákon, podle kterého se měla vracet alespoň část majetku církví, náboženských společností apod. To se týkalo i židovských obcí. Byl na Slovensku tento zákon uveden v život, funguje? Byl na jeho základě získán nějaký majetek?
Je všeobecně známo, že Slovensko bylo první z postkomunistických zemí, které tento zákon uvedlo v život. Vláda i premiér za to byli pochváleni všemi, kdo s tímhle problémem mají co dělat, mezinárodními židovskými organizacemi, vládami západní Evropy. Tzv. církevní restituční zákon, který byl přijat roku 1993, říkal, že v roce 1994 je možné žádat o bývalé komunální majetky. Pokud jde o židovský majetek, šlo se dokonce k datu 2.11.1938, u ostatních církví to byl 8.5. 1945. Je poměrně málo známé, že datum 1938 je u židovského majetku vlastně jen politické datum, protože během války se z obecního majetku nelikvidovalo nebo neztratilo prakticky nic. Ale privátní majetek, kterého se tento zákon vůbec netýká, byl likvidovaný stoprocentně. Takže roku 1994 se měly dávat žádosti o vydání uvedeného majetku a od té doby vlastně až dodnes je tento majetek vydáván. Je to majetek značně znehodnocený. Ne všechno spadá do restituce. Něco se nadobro ztratilo. Zákon říká, že v sídle existující židovské obce se vydává majetek konkrétní židovské obci. V případě zaniklých obcí je legálním nástupcem ÚS ŽNO. Například bratislavská obec získala zpět zajímavý majetek, který je schopen pokrýt základní potřeby obce a umožnit její přežití. Jinde je majetek značně znehodnocený či rozprodaný, takže mnohdy není co restituovat.
J. W.: Ještě bych doplnil, že při hledání dokumentů jsme v archivech narazili na velmi zajímavý elaborát z roku 1949. Napsal ho předseda Svazu rasově pronásledovaných osob na Slovensku. Jde o žádost o navrácení arizovaného a zestátněného židovského majetku na Slovensku. Jsou tu specifikovány všechny možné položky - odebraný majetek, bankovní účty, finanční hotovosti apod. Tento dokument by nám mohl pomoci při další dokumentaci.
Co by podle vašeho názoru bylo třeba vykonat, aby se dalo říci, že ve vztahu Slovenská republika a slovenští Židé neexistují závažné neřešené problémy a křivdy?
Zůstává nevyřešená jedna velmi citlivá a důležitá otázka: přijetí zákona o odškodnění obětí nacistické perzekuce na Slovensku. Ústredný sväz usiluje také o přijetí zákona o odškodnění obětí ľuďáckého režimu na Slovensku. Je možné zodpovědně prohlásit, že dodnes neexistuje politická vůle Slovenské vlády takový zákon přijmout.
Tisk
