Jsme na starém hřbitově, kterému se říká nový, protože máme hřbitovy daleko starší, některé tak staré, že mají sedm až dvanáct vrstev do hloubky. A přece máme víc mrtvých, kteří nemají hroby, mnoho mužů, žen, dětí a starců, snad šest, možná sedm milionů, z nichž se staly saze a popel. Zůstala po nich jen jména. Můžeme si jen představit, kde, jak a proč zahynuli, někteří v Osvětimi, v Terezíně, v Treblince, Chelmnu nebo Sobiboru. Ve Stutthofu, v Bergen Belsenu a v Buchenwaldu, v Dachau - je to dlouhá listina míst, kde nás mučili a zabíjeli. Můžeme si své mrtvé představit. Stačí se dívat na tekoucí řeky, na moře, do kterých se vlévají, na hory a údolí, na pole, lesy a louky, kdekoli jsme, kdekoli ještě budeme. Cítíme je v šumění větru, vnímáme je v dusnu, ve slunečních paprscích, v tajemstvích noci. Na tomto hřbitově je mnoho pomníků, jež nesou jména mrtvých, kteří v nich nikdy nespočinuli. Jsou to naši mrtví bez hrobů. Jsou to naši mrtví, které pozůstalí, nebo ti, kteří přežili, nechali připsat na náhrobní kameny otců, matek, dědů a babiček. A přesto většina našich mrtvých má svůj pomyslný náhrobní kámen jen v naší paměti.
Rád bych řekl, že nikdo nezahynul v hromadné vraždě, které se dopustili němečtí nacisté a všichni, kdo tak ochotně sloužili za mísu čočovice a pro falešné zadostiučinění, bezejmenný. Každý z těch mrtvých někdo byl. Můj otec, moje matka, bratr, sestra, milenec, milenka, známý, kamarád. Děti. Měli svou tvář, své určení, to jedinečné, co má každý člověk, ať se narodil z jakékoli matky, a jiný scénář a osud, než v jaký ho změnili vrazi.
Máme je v paměti, nejenom když jsme na hřbitově, ale paměť je znavena. Máme je před očima, kdekoli dlíme, ale zraky slábnou roky, které přibývají, a nikdo tomu neujde a svět se točí dál, od východu k západu. Jsme o půl století dál, ale zároveň blízko.
Neseme si v srdci a mysli prokletí našeho století, nejhoršího století, pokud jde o krutost, nesmiřitelnost, nelítostnost, o lhostejnost člověka k člověku, o to, co člověk člověku dokáže provést, v dějinách lidstva.
Je to tato hromadná vražda, která určuje náš život. Ovlivňuje neviditelnou a nehmatatelnou střelku našeho kompasu, odkudkoli nebo kamkoli jdeme, kdekoli a kdykoli se zastavíme. Je to tato hromadná vražda, která nám odpírá spánek v noci, radost ve dne. Čím více o tom hloubáme, tím méně rozumíme. Nejsme první. Platon objevil, že člověk chápe jen dobro. Nerozumíme zlu. Nad zlem zůstává člověku rozum stát.
To, co jsme zažili, bylo totální zlo. Ještě jsme se nevzpamatovali ani po půl století, a patrně se nikdy nevzpamatujeme. Je to dobré i špatné. Dobré proto, že nemůžeme zapomenout, špatné, že nemůžeme zapomenout. Nejsme sami. Žijeme mezi většinou, která tomu - naštěstí - ušla. Neštěstí je nepohodlné. Neštěstí je nepříjemné. Neštěstí obtěžuje. Chceme-li žít, utíkáme se k naší výběrové paměti.
I pro nás je někdy naše vlastní neštěstí jako krajina, za kterou se ohlížíme a která se ztrácí, čím dále ujdeme. A přece cítíme v morku kostí, že je to součást našeho života, že se nesmíme zpronevěřit zapomněním. Zapomínat je hřích. Zapomínat je rouhání. Zapomenutí je svatokrádež. Zapomenutí neznamená pohodlí, bezpečí. Zapomenutí zpovrchňuje náš život. Zbavuje ho smyslu. Mění ho v pouhou existenci, ze dne na den. Ochuzuje nás.
Možná že člověk je i to, co si pamatuje. Co zapomene. Jak řekl muž, který leží nedaleko odtud, na tomto hřbitově, u zdi - potřebujeme k životu tři vlastnosti, bez kterých se život rozpadá: Krásu, smysl a stabilitu.
Pokud se nedokážeme dotýkat krásy, je náš život nuda, všednost a ohyzdnost. Pokud nenacházíme smysl, cítíme prázdnotu existence, ubohost života, marnost. Pokud nevíme ráno, co bude večer a večer, co přijde ráno, zítra, za rok, za deset let, co čeká nás, naše děti, nežijeme dobře. Ale jak to udělat a neklesnout pod tíží vzpomínek, jsou-li to vzpomínky na mrtvé?
V nejhorších dobách války mezi námi žili lidé, kteří hledali to krásné v tom nejhroznějším, smysl v tom nejnesmyslnějším, výhled ve tmě, kde se ztrácelo světlo i stín.
Byli to umělci, kteří se narodili, aby vytvářeli z ničeho něco, ze suroviny tvar, z horniny démant, jako se muž rodí, aby pracoval, a žena, aby rodila, a jako je slunce, aby ozařovalo zemi, a hvězdy a měsíc, které osvětlují noc.
Umění je citová paměť člověka. V příbězích jednotlivců nachází mnoho lidí své zkušenosti a přebírá jiné, s nimiž se může ztotožnit. V jediné melodii si připomeneme celý život, v jediné malbě záhadu existence.
Civilizace a pokolení přicházejí a ztrácejí se, jen umění zůstává. Je to jediná dosažitelná nesmrtelnost člověka. Umělci, kteří dostali vzácné nadání, jaké nelze předstírat, a které může být pouze ryzí, nebo není, jsou svědkové času, do něhož jsme se narodili a podle jehož scénáře jsme se narodili a podle jehož scénáře jsme psali a hráli svůj kus. Básníci, malíři a spisovatelé, hudebníci a herci, celý ten malý dav vybraných, posvěcených a zavázaných. Ti viditelní i ve tmě, slyšitelní ve vřavě, dosažitelní z dálky, kdykoli je potřebujeme, kdykoli se ztrácíme nebo ztrácíme rovnováhu, přehled, výhledy, i to, co bylo včera.
Souhrn jejich práce, bohatá mozaika, nezměrné panoráma života, galerie předvádějící duchovní tvář a smysl našich časů. Kdykoli se topíme v tůni všednosti, kdykoli hledáme cestu z všednosti, kdykoli hyneme bez doteku vznešenosti nebo ušlechtilosti, o kterou přerůstá člověk zvíře, i zvíře v sobě.
Jediná věta Anne Frankové, židovské holčičky, bude žít tak dlouho, dokud bude existovat na Zemi člověk; výrok, že věří, navzdory všemu, že člověk, na dně svého srdce je dobrý.
Musela vědět, že člověk je hodně špatný. Ne každý, ovšem. Ale nejsou to špatní, na kterých stojí lidstvo; pilíři lidstva a lidství jsou ti dobří. Bez nich se všechno hroutí.
Jsou to ti dobří, neviditelní a viditelní, kteří tvoří těch šestatřicet Spravedlivých z pražské legendy, a nespočetněkrát tolik. Její jediná, krásná věta, která nás dojímá, je nesmrtelná, zatímco její dívčí tělo podlehlo bití, hladu, tyfu, německé smrti.
Můžeme jen uhadovat, jaká by z ní vyrostla spisovatelka. Jaký by to byl člověk, kdyby ji nezabili.
Víme jen, že byla umělec, schopna vyjádřit za jiné, co cítili, a vyslovit to dobře, nejlépe, jak se dalo.
Vytěžit perlu z močálu. Čistotu ze špíny.
To chceme od umělce, a to dělají umělci hodni toho názvu. Vzpomínáme dnes na židovské umělce, kteří nebyli sami, koho zabíjeli němečtí nacisté ze všech, které pokládali za své nepřátele, ale byli první a byli zabíjeni co nejdůsledněji. Byli to židovští umělci svým původem a byli to všelidští umělci svým posláním; tím, co vytvořili. Mluví za nás, a tím mluví za všechny lidi, protože ryzí umění je všelidské. Byl bych rád, kdybych mohl říci, že mrtví mluví ještě hlasitěji než v době, kdy žili. Mluvili hlasitě. Mluvili zřetelně. Ale stejně by to nebyla pravda. Zahynuli na začátku nebo uprostřed své tvůrčí dráhy. Nebudeme už nikdy vědět, jaké další verše by nám dal Jiří Orten, Hanuš Bonn nebo Ilse Weberová. Jaké pokračování bychom dostali od Karla Poláčka po Bylo nás pět, jedné z nejkrásnějších knížek české literatury. Jaké skladby byly v pokladnicích Hanse Krásy, Gideona Kleina, Erwina Schulhofa? O jaká představení ochudili nacisté svět, když zabili Františka Zelenku, Gustava Schorsche, Karla Švenka? Máme obrazy Karla Fleischmanna, Otto Ungara, Bedřicha Fritty nebo Roberta Guttmanna, ale jen některé. Neznáme ty, které už nenamalovali.
Pamatuji si, jak v Terezíně, někdy v roce 1943, přivezli na nákladním autě, jako pytle brambor, židovské malíře z Malé pevnosti, kde je věznili asi dva týdny a kde jim opálili nehty na prstech na rukou, aby už nemohli malovat, za co je odsoudili a čemu Němci říkali Greulpropaganda, hrůzostrašná propaganda. Teprve potom je poslali na východ a do plynu.
Pamatuji si na povznášející pocit v Terezíně, v těch nejhorších dobách, na melodie Prodané nevěsty Bedřicha Smetany, která nevyprávěla jenom příběh o lásce a zradě, furiantství nebo kupčení, ale také příběh o věrnosti a lidské ušlechtilosti, o naději, která neumírá, i když zahyne člověk.
Kdykoli je člověk na dně, sahá k veršům, k umění, aby ho vyvedlo z temna jeskyní, do kterých ho uvrhl nazpět nacismus, německá totalita. Umění je světlo, za kterým jde člověk z jeskyň zpět na světlo, zpět do civilizace, zpět k životu, který kdysi žil a který lze zase žít, k němuž se lze vrátit. Od beznaděje k naději. Od malověrnosti k příslibu, že zítra může být lepší než dneska a včera.
Umělci byli z prvních, které nacistická totalita předurčila k likvidaci. Umělci byli první světlo, které nacisté zhasínali. Pálili obrazy, knihy a písně, i s těmi, kteří je vytvořili.
V Auschwitz-Birkenau v říjnu 1944, kdy jsem tam byl, trénovali Hitlerjugend a Waffen SS, kromě rasové hygieny - jak říkali vraždění - také toto: učili se chytit a zabít vlastní dýkou krysu, a pak, zakrváceným nožem, si ukrojit chleba a sníst ho. Tak se utvrzovali v otužilosti, v otrlosti, v nesmiřitelnosti k sobě i svému rasovému nepříteli, Židům, Slovanům, Cikánům. Tak se připravovali na nadvládu nejprve nad Evropou, potom nad celým světem, nad druhořadými rasami. Vraceli člověka k zvířeti. Chtěli ze všeho nejdříve pozvířečtit sami sebe. Nepotřebovali umění, které vyzdvihuje to ušlechtilé v člověku, které ho učí rozlišit v každé vteřině své vědomé existence dobré a zlé, správné a nesprávné, spravedlivé a nespravedlivé.
Nenáviděli umění, které napřimuje člověka, připomíná mu odvahu a čest a laskavost. Nejsvětlejší okamžiky jeho individuální i kolektivní existence. Nacističtí Němci a jejich evropští i mimoevropští přátelé pokládali laskavost, smířlivost a odpuštění za slabost. Chtěli vychovat člověka - dravce. Člověka - zvíře, blízkého přírodě.
Byl jsem s Karlem Švenkem v Buchenwaldu, vnější komando Meuslowitz bei Leipzig na podzim 1944 a začátkem jara 1945. Někteří z nás vykládali v hadrech místo bot, bez kabátu, v pětadvacetistupňovém mrazu ocelové plechy a druzí pracovali u automatických obráběcích strojů, z nichž stříkal celou dvanáctihodinovou denní nebo noční směnu olej, ucpávající póry a bylo nemyslitelné, aby se vězeň, otrok, snad sprchoval. Sbírali jsme mezi sebou kousky chleba, abychom povzbudili Karla Švenka a přiměli ho zazpívat nám, jako kdysi v Terezíně po směně, že všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, a na troskách ghetta budeme se smát...
Jednou jsme mu opatřili krajíc chleba se sádlem. Šlo to s ním z kopce. To bylo jeho poslední vystoupení. Jeho zpěv měl pro nás větší hodnotu než chleba. Kdybych u toho nebyl, těžko bych tomu asi uvěřil. Ale byl jsem u toho. Byl jsem jeden z těch, kteří cítili pýchu a vděčnost, příslib, který zprostředkuje člověku na dně už jenom umění, píseň, slovo. Švenk mlel z posledního. Byl jako pohasínající hvězda. Evakuovali nás. V transportu smrti jsme nejedli šest dní. Karel Švenk zahynul vyčerpáním a hladem jako jeden z prvních. Někteří utekli. Karel Švenk zahynul několik týdnů před koncem. Žije už jenom ozvěna písní, které přinášely příslib jiného vítězství, než o kterém mluvili do poslední chvíle Němci. Jejich vítězství znamenalo smrt těch ostatních.
Pamatuji si na vděčnost, kterou jsme cítili ke Karlu Švenkovi, jako ke všem umělcům, jejichž verše, písně a kresby povzbuzovaly bezmocné, posilovaly vyčerpané, slibovaly, čemu už věřili jen nemnozí. Je to vděčnost, kterou otevřeně či skrytě cítíme k umělcům, které milujeme, jako milujeme to lepší v nás samých. To, čím v člověku převáží to lepší nad tím horším. Co člověku ukáže jeho druhou možnost, jeho velikost, i v tom, čím je ten nejubožejší.
Umění je důstojnost, ušlechtilost a odvaha člověka vidět, co je možná už neviditelné, nebo co je ještě neviditelné a nehmatatelné. To největší, čím může být člověk. Umění je možná to jediné, čím se smrtelný člověk dotkne nesmrtelnosti.
Jestliže je pravda, že umění je citová paměť člověka, pak je také pravda, co umění připomíná člověku, že se narodil, aby žil od narození k smrti důstojný, smysluplný život, že se narodil, aby byl svobodný, aby si nemusel volit mezi zabít, nebo se nechat zabít, ale povznesl se nad zabíjení, jako se kdysi staří Židé povznesli nad obětování zvířat; aby neživořil, ale žil prací, kterou odevzdá společnosti o něco víc, než dostal; aby pochopil, že duše člověka spočívá i v tom, že dokáže žít pro druhé. Umění připomíná člověku, čím může být to největší, co pod hvězdami žije. Vzdáváme svým mrtvým, umučeným umělcům vděčnost, díky a úctu.
Sdílíme jejich někdejší bolest, obdivujeme jejich tvůrčí výboje a pokládáme je za nesmrtelné, ne-li smrtelným tělem, nesmrtelným duchem, velikostí, smyslem a krásou jejich umění.
Tisk
