Počátkem listopadu 1996 měla v pražském Divadla Archa premiéru dlouho čekávaná hra Sladký Theresienstadt. Její autor, brněnský scenárista a režisér Arnošt Goldflam ve scénáři spojil osudy dvou terezínských vězňů: Willyho Mahlera, novináře z Havlíčkova Brodu, hedonika ghetta
, autora kontroverzního deníku z Terezína, a Kurta Gerrona, německého židovského režiséra a herce, kterému nacisté přidělili režii proslulého propagačního
filmu o životě v ghettu. Goldflam si je vědom obtíží, s nimiž se setkává autor zabývající se ději, jejichž svědkové žijí. Vybízí proto diváky, aby představení vnímali jako pokus vyjádřit, jak těžké je žít svůj život v takové době a za takových podmínek
, a přesto zůstat člověkem. A dodává: Chtěl jsem mimo jiné zobrazit život v iluzi: nakolik iluze člověku sílu dávají a nakolik mu ji berou.
Sladký Theresienstadt nastudoval americký režisér Damien Gray, autoři hudby a výpravy byli rovněž Američané: John Hodian a Richard Dennis. Gray přiznává, že jméno Terezín uslyšel poprvé v okamžiku, kdy mu přišel balíček se scénářem. Goldflamovi je naopak židovské téma blízké a setkal se s ním vícekrát: připomeňme jeho zcela jedinečné autorsko -režijní dílo Písek (Hadivadlo, 1987). Spojení Gray - Goldflam je na české poměry poněkud zvláštní, ale nemusí být nutně na závadu. Zvláště kdyby Američan využil určitého odstupu k tomu, aby traumatizující látku nějak objevně interpretoval.
Bohužel se tak nestalo. Přes zřejmé úsilí, pečlivou přípravu, zajímavé herecké a hudební výkony, vzbuzuje inscenace rozpaky. Zůstává totiž otázkou, zda (v umění dramatickém tak zkušený) autor nepodlehl iluzi, že se mu dovednou montáží cizích životů, přesněji řečeno jejich pozůstatků, složených ze zapsaných slov, drobných skutků, dávno vyhaslých tělesných potřeb a bláhových nadějí podaří - s pomocí režie, hřmotu, dýmu a hudby - stvořit svět, kterým by jako ohniskem čočky k divákovi procházel paprsek z té na věky odvrácené strany bytí, kde se rozkládá říše šoa.
V rozpacích - jak je zřejmo už z titulků: Goldflam se vyhnul skandálu
(MF), klopýtavá revue o nejistých iluzích
(LN) apod. - byli povětšinou i recenzenti. Někteří z nich však vyslovili soudy, které stojí zato ocitovat.
Všechno nasvědčovalo tomu, že světová premiéra bude výjimečnou událostí. Autor vícekrát přesvědčil, že téma holokaustu je jeho niterným, nikoli módně konjunkturálním tématem, umí jej reflektovat věcně, střízlivě a přitom imaginativně jako u nás málokdo... Hra má jistě emotivně silná, tragikomická místa. Vcelku však převládá pocit - umocněný ještě akademickou, uhlazenou a studenou režií - že autor byl k postavám až příliš ohleduplný. Zbavil je rozporů, utlumil kontroverzní vlastnosti a vztahy... Výsledným pocitem je herně kontraproduktivní pietní svázanost, obecnost a snaha nedotknout se, nevybočit z mediálně zavedeného obrazu ani za cenu nudy. Je to vkusná, dynamicky zhudebněná, málo však bolavá a málo pod kůži zadíravá zpráva o dávné tragédii, jež se nás v hledišti pro svou všeobecnou přijatelnost už téměř vůbec netýká...
(Vladimír Just, Literární noviny)
Je třeba ocenit Goldflamův netradiční přístup k fenoménu Terezín - pokus ukázat ho z odvrácené stránky, prostřednictvím dějů a postav značně sporných... Inscenace D. Graye je vysoce stylizovaným útvarem, v němž téměř vše dostává uhlazeně estetizovanou formu, jež představuje nejstrmější možný protipól terezínské reality. Zdar takového řešení však závisí na tom, zda se tato stylizační rovina uplatní jako významotvorný element, tj. ve funkčním kontrastu a napětí k vlastnímu obsahu sdělen.... Gray zcela zahodil příležitost konfrontovat terezínskou iluzi s autentickým materiálem, Gerronovým filmem. Nevyužil ani možnost kontrastovat předváděné děje a události - hru na normální život a hru na umění - smysluplným lidským a uměleckým konáním terezínských vězňů: touto možností byla scéna z dětské opery Brundibár. Místo ní ji zcela podřídil rámci parodie filmového natáčení a učinil z ní odpudivý kýč...
(Eva Šormová, Divadelní noviny)
Je to skutečně zvláštní revue - jako by v ní herci připomínali nezaostřené dvourozměrné přeludy a většina scén se odehrávala v mollové, elegické tónině, jindy zase v zadrhávajícím rytmu - ani tehdy, rozzáří-li se pódium (jako v případě několika sekvencí terezínské inscenace opery Brundibár), cosi tam nesouhlasí, přítomen je jakýsi kaz, bránící plynulému chodu. Ale v takové zpěvohře, jež je zároveň rekviem, přece musí hrát stíny! Nelze očekávat hladký, sypký průběh doslova v předsíni smrti. Goldflamova a Grayova pozoruhodná hra je i tak divadlem, které v sobě obsahuje také podíl radosti: nepateticky se v ní hraje o základní tragikomické lidské tendenci k sebeklamu. A chceme-li, slyšíme v ní i něco patetického o tom, že vždycky je nějaké ghetto kolem nás a nedaleko odtud už stojí připravený vlak.
(Jiří Peňás, Respekt)
Bez ohledu na recenzentské rozpaky je o Sladký Theresienstadt zájem. Divadlo Archa chystá reprízy už v lednu (19., 24., 25. a 26. vždy ve 20 hodin, 20. pak ve 23 hod.), další v příštích měsících. A ještě něco: recenzenti chválí divadelní program, v jistém smyslu dramatičtější než celá inscenace (Just), kde se lze dočíst o zrodu projektu, autorských a režijních záměrech a který obsahuje hutné analýzy inspiračních zdrojů inscenace (autor M. Kryl).
Tisk
