Federace Židovských obcí v ČR (FŽO) a Terezínská iniciativa (TI) rozhodly v dubnu 1997, že se jejich zástupci nezúčastní slavnostních projevů, které pronesli prezident České republiky Václav Havel v Bonnu a prezident Spolkové republiky Německo Roman Herzog v Praze. Těmito projevy byla potvrzena tzv. česko-německé deklarace. Její vznik FŽO i TI vítají jako pozitivní základ pro nové vztahy
, autorům však vyčítají, že zcela pominuli nároky na individuální doškodnění, které mají podle jejich názoru i české oběti nacismu. Svůj postoj FŽO a TI oběma státníkům a veřejnosti osvětlily v prohlášení, které dne 24. dubna 1997 předaly tiskovým agenturám, zpravodajství ČT a několika hlavním deníkům (jeho text jsme otiskli v minulém čísle R. ch.). Předseda FŽO Jan Munk napsal také osobní dopis prezidentu Václavu Havlovi.
Protestnímu gestu FŽO se dostalo výrazné odezvy v mediích, především v novinách. Následující text přináší mozaiku nejzajímavějších ohlasů v rozmezí 24.4. - 27.5.1997.
Nechtěli se dívat
Již 24.4. vydala ČTK dvě poměrně rozsáhlé a věcně nezkreslené informace o postoji a argumentech FŽO a TI. Podle ČTK z 25. dubna předseda poslaneckého klubu ODS a předposlední předseda Parlamentu ČR Milan Uhde řekl na tiskové konferenci ODS, že nespokojenost českých Židů z lidského hlediska chápe. Já jsem přesvědčen, že není důvod, abych toto stanovisko z tohoto hlediska komentoval. To není politické stanovisko a já jako politik je komentovat nemíním, dodal.
Téhož dne přináší informaci o postoji FŽO MF Dnes (MFD). Lidové noviny (LN) o tom referují až o den později, navíc způsobem, který svědčí o nízké profesionalitě tohoto kdysi kvalitního deníku: podle LN představitelé ŽNO vyjádřili zklamání nad tím, že jejich zástupce nebyl spolu s prezidentem do Bonnu pozván
. (Havel prý ohromil Bundestag, 26.4.). Čtenář se tedy dozvěděl pravý opak pravdy.
Týž den přináší MFD komentář Teodora Marjanoviče, který vcelku jasně postihuje politické kontury problému a postoj FŽO a TI.
My to prostě nespolkneme, že se na nás zapomnělo, řekli si v jednu chvíli čeští Židé. A rozhodli se, že se nezúčastní Havlova projevu v Bonnu. Jen málokdo jejich postoj v první chvíli pochopil. Ale nebyl to lehkovážný, nemístný či nedůstojný tah. Naopak.
Česká strana i přes dlouhé roky vyjednávání nedokázala přinutit Němce k tomu, aby Židům a ostatním českým obětem nacismu vyplatili individuální odškodnění. Místo toho Praha uzavřela deklaraci, která je sice krásná, ale o přímém odškodnění českých obětí nacismu v ní nepadne ani řeč. Je zřejmé proč: jakákoli podobná věta by vyvolala protireakci sudetských Němců, kteří by se dožadovali téhož odškodnění. Tomu se Praha i Bonn chtěly vyhnout, a proto se poněkud bohorovně dohodly pouze na Fondu budoucnosti, z něhož mají být vystavěny starobince a jiná zařízení. Tím celá věc pro politiky skončila.
K slavnostní a smířlivé náladě, která předevčírem panovala v bonnském spolkovém sněmu, by se samozřejmě hodilo, kdyby tam byli i zástupci Židovské obce z Prahy. Vždyť se po sálech Bundestagu promenádovali všichni od předsedy německých Židů I. Bubise přes předsedu Svazu českách bojovníků za svobodu J. Čermína až po prvního muže sudetoněmeckého krajanského sdružení F. Neubauera.
Ale čeští Židé se prostě nechtěli dívat na to, jak se slavnostně a smířlivě stvrzuje jejich trpký ortel. Po podpisu deklarace a Havlově projevu je totiž s jejich nároky na odškodnění konec. Přitom je jasné, že pokud měl někdo na odškodnění vskutku svrchované právo, byli to právě oni.
A stále jasnější též je, že s tímto stavem už asi nikdy nebude možné hnout. Deklarace promyšleně vymezila mantinely českoněmeckých vztahů. Místo pro odškodnění mezi nimi není.
(Židé se v Bonnu neukázali, 26.4.)
Rukojmí vyhnání
Dne 28. dubna se poprvé jinak než zpravodajsky k tématu vyslovila Česká televize. Do svého nejvýznamnějšího komentářového pořadu, tzv. "21", pozvala O. Stránského, předsedu Svazu osvobozených politických vězňů. Moderátor se mj. snažil získat informace o tom, zda se FŽO a TI, když neuspějí ve své snaze o individuální odškodnění, obrátí s žádostí o pomoc k mezinárodním židovským organizacím.
MFD se k odškodnění vrátila 29.4. v článku Michala Mocka Oběti nacismu se staly rukojmím vyhnání
jehož název dobře vyjadřuje podstatu sdělení. Autor ve své analýze soudí, že v českém případě nad požadavkem odškodnění sudetských Němců nelze přivřít oči tak jako v případě sousedního Polska, kde každou diskusi ukončí tři slova: šest milionů mrtvých.
Až když se připomene, že lidé za války se stali nejen jednotlivými oběťmi zvůle, ale bezvýznamnými částečkami v nestvůrném nacistickém plánu všeobsáhlého ničení, až tehdy se do česko-německých vztahů vrací perspektiva, nedovolující ztotožňovat nacistickou okupaci a vyhnání
. Zde je podle Mocka logika odmítnutí individuálního odškodnění a návrhu na odškodnění skupinové v rámci tzv. Fondu budoucnosti. Pomoc obětem nacismu je tak dítětem politiky, nikoli spravedlnosti
a neochota k induviduálnímu odškodnění staví ty, kdo přežili koncentráky a vězení, do role obětního beránka za činy a zločiny, jichž se před padesáti lety dopustili jiní. Ať chtějí či ne, někdejší vinou mnohých, ne-li vinou nás všech, jsou lidé zaživší nacistický teror na vlastní kůži dodnes rukojmím poválečné minulosti.
Na jednu i druhou stranu
Lidové noviny se k obsažnějšímu komentáři rozhoupaly více než týden po prohlášení FŽO a TI. Autor komentáře František Kostlán oceňuje, že prezident Spolkové republiky odsoudil všechna bezpráví, jichž se nacisté dopustili, soudí ale, že jeho projevem prolíná přílišné zobecnění. Vcelku věcně referuje o stanovisku FŽO a TI a všímá si, že k projevům prezidentů Havla a Herzoga nebyl pozván nikdo z TI a že v projevu Herzogově nebyla přímá zmínka o genocidě Židů. V závěru mluví o přezíravosti současných německých představitelů, kteří v politické rovině považují za rovnocenné dnešní požadavky sudetských Němců a požadavky českých Židů
. O úloze české vlády se nezmiňuje ani slovem. (LN, 3.5. Oběti nacismu a individuální odškodnění.)
Dne 4. dubna se k problému vyjádřil v pořadu Českého rozhlasu Hovory z Lán Václav Havel. V. H. řekl, že chápe a rozumí tomu, proč Německo nemohlo nebo nechtělo přistoupit na princip individuálního odškodnění, protože to má řadu složitých právních a jiných důvodů. Na druhou stranu však prý naprosto chápe také oběti nacismu, které se dosud odškodnění nedočkaly. Psychologicky a morálně je samozřejmě pravda na jejich straně, řekl prezident, ale zároveň vím, že by žádná deklarace a žádný krok tímto směrem asi nebyl, kdybychom striktně na tomto bývali trvali.
Prezidentův projev ocitovala všechna významná media.
Vyšší spravedlnost
Dne 9. dubna přináší Slovo článek Richarda Seemana Evropa stále dluží obětem holocaustu, který dává odmítavé gesto FŽO do širších souvislostí: hovoří o restituci zabaveného a utajovaného majetku Židů v evropských zemích (Švýcarsko, Francie, Rakousko, Polsko, Rumunsko) a připomíná, že otázka navracení tohoto majetku nebyla v ČR dodnes uspokojivě vyřešena.
MFD se k tématu vrátila významněji ještě dvakrát. Autor prvního článku (Čeští Židé žádají přímé odškodnění na Německu, 9.5.) David Stecher mj. konstatuje, že v česko-německé deklaraci bylotéma genocidy části protektorátních občanů vykázáno do oblasti jakési vyšší spravedlnosti, kterou se deklarace nebyla schopna (či nechtěla) zabývat
. Soudí, že jsou to především němečtí diplomaté, kteří nechtěli v deklaraci o holocaustu mluvit
, ale upozorňuje na to, že i kdyby deklarace byla formulována na jakémsi národnostním principu, měli by čeští vyjednavači, pokud by se neřídili norimberskými zákony
, zastupovat alespoň ty Židy, kteří se před válkou hlásili k české národnosti (36 %).
19. 5. otiskla MFD článek jednoho z těch, jichž se celá věc bezprostředně týká: bývalého nacistického vězně Oldřicha Stránského pod názvem Oběti nacismu byly obětovány. Podle Stránského si tvůrci deklarace usnadnili cestu a vyhnuli se označení agresora a oběti
".
Oběti byly obětovány
My, bývalí vězni a jejich pozůstalí víme, že jsme oběti
, píše Stránský. Norimberský proces s nacistickými vůdci, konaný v letech po válce, jasně prokázal, kdo je agresorem. Dohody mezi vítěznými mocnostmi a SRN z toho vyvodily závěry a SRN jako nástupnický stát po Hitlerově Německu je povinno všechny oběti nacismu individuálně odškodnit. Všechny zákony a dohody za tím účelem vytvořené, mluví pouze a jedině o individuálním odškodnění každé oběti. Po pravdě je třeba říci, že SRN se tím také řídila a všechny oběti nacismu, které žily a nebo ještě žijí kdekoli na světě, odškodnění pobírají. Je jediná výjimka. Oběti ČR. Tvůrci deklarace a bohužel i naši politici bez mrknutí oka tuto nespravedlnost vůči českým občanům přijali. Oběti byly obětovány!
Zůstává otevřená otázka, proč k individuálnímu odškodnění nedošlo. Kdo zavinil, že se tak nestalo? Jaké byly k tomu důvody? Finanční důvody na německé strtaně to určitě nebyly. Z české strany dokonce byla snaha věc vyřešit, a to zákonem 217/94Sb., který se nedá ani právně považovat za odškodnění. Zbývá tedy jediné vysvětlení. Oběma stranám takové řešení vyhovuje. Zřídil se tzv. Fond budoucnosti, ze kterého mají politický prospěch obě strany. Umožňuje jim to dohoda, že z tohoto fondu nebude individuální odškodnění možné. Vymyslel se jiný způsob. Projekty domovů důchodců, sanatoria, kolektivní zařízení určená ve prospěch obětí. Oběti mají na taková zařízení jiný názor. Ne každý může, nebo chce, do takového zařízení...
Toto rádoby humánní řešení má jednoduché politické důvody. Když dostanou české oběti nacismu individuální odškodnění, pak budou požadovat odsunutí Němci také individuální odškodnění. (I když od německé vlády při přesídlení již dostali, chtějí odškodnění od české strany.) Je pravda, že to chce jen jejich menší, ale zato hlasitější část. Když by přesto české oběti dostaly individuální odškodnění a odsunutí Němci nikoliv, pak by v Bavorsku byly ohroženy v budoucích volbách dnešní političtí činitelé. Logicky tedy vzato: když nedostane nikdo individuální odškodnění, pak se vlastně nic nestane. 9000 obětí v ČR nemůže politicky nikoho ohrozit a odsunutí Němci nemohou poukazovat na to, že české oběti něco dostaly. Biologickou cestou se problém během deseti let vyřeší sám. To je asi také důvod, proč tak dlouho trvá zřízení Fondu budoucnosti.
Poučení pro budoucí generace: Nesplacený dluh SRN vůči každé české oběti nacismu se automaticky mění na dluh morální...
Tisk
