Ruth Bondyová: Jakob Edelstein

Od konce druhé světové války neustávají diskuse o otázce samospráv židovských obcí a ghett a jejich představitelů, kteří se více nebo méně zapojili do nacisty vytvořeného rámce konečného řešení židovské otázky. Mnozí je považovali a považují za zrádce a kolaboranty, kteří pro různé materiální výhody a falešnou naději na záchranu vlastního života posílali své židovské spoluobčany na smrt. Podle druhé strany se tito lidé obětovali pro ostatní a obětavě usilovali o záchranu co největšího počtu svých židovských spoluobčanů či alespoň o zbržďování nacistické protižidovské politiky.

Ti představitelé židovských samospráv, kteří přežili, byli po osvobození veřejně obviňováni a míra jejich viny byla přezkoumávána před soudem. To byl i případ třetího a posledního terezínského židovského staršího Benjamina Murmelsteina, který stanul před litoměřickým soudem. I když byl zproštěn viny, nálepka kolaboranta jej provázelo až do smrti. Kdyby se jeho předchůdci, Jakob Edelstein a Paul Eppstein, dožili osvobození, možná by stanuli před stejným soudem a museli by se hájit obvinění z kolaborace - obvinění, že sobecky obětovali ostatní Židy za iluzi vlastní záchrany, že bez výčitek svědomí spolupracovali s nejkrutějším nepřítelem vlastního národa.

Příběh Jakoba Edelsteina začíná v malém haličském městě Horodence, kde se v roce 1903 narodil. Do českých zemí jej s rodiči zavedla až první světová válka, kdy - stejně jako tisíce dalších židovských uprchlíků - ve strachu před pogromy prchali ze svého haličského domova. Jakob studoval v Brně obchodní akademii a v nově vzniklém Československu již zůstal. Bondyová popisuje jeho životní dráhu od socialistického obchodního cestujícího po Teplicích a okolí až po levicově orientovaného sionistického funkcionáře. V českých zemích bylo velmi neobvyklé, že i přes svou levicovou orientaci Edelstein vždy pečlivě dodržoval náboženské předpisy povinné pro věřícího Žida. Edelstein se postupně stal jedním z nejvýznamnějších levicově-sionistických činitelů v českých zemích. Po působení v Teplicích a v Ostravě byl jmenován vedoucím Palestinského úřadu v Praze, jehož úkolem bylo rozdělovat přistěhovalecké certifikáty do Palestiny a tuto imigraci organizovat. To bylo již po nástupu Hitlera k moci a vedoucí představitelé sionistického hnutí v českých zemích si uvědomovali, že Palestinský úřad je třeba připravit na zvýšené požadavky na emigraci Židů.

Edelstein se - podobně jako řada dalších sionistických vůdců - po okupaci a vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava rozhodl zůstat v Praze a přispět k záchraně co největšího počtu Židů. Edelstein se stal zástupcem předsedy pražské židovské obce Františka Weidmanna a reprezentoval tak ve vedení židovské náboženské obce sionistický proud. V prvních letech po okupaci se především zoufale snažil o podporu židovského vystěhovalectví, o to, aby co nejvíce Židů mohlo vycestovat, a to nejenom do Palestiny, ale kamkoli z dosahu nacistické moci. V době, kdy nacisté ještě podporovali vystěhovalectví Židů, povolili dokonce Edelsteinovi za tímto účelem cestu do Palestiny (jeho žena Miriam a syn Arie však museli zůstat v Praze jako rukojmí). Vzhledem k britskému odporu vůči zvýšenému přistěhovalectví Židů do Palestiny se mu však nepodařilo získat větší počet vystěhovaleckých certifikátů pro české Židy. O několik měsíců později, v říjnu 1939, nařídil Adolf Eichmann Edelsteinovi, aby - spolu s dalšími představiteli židovských obcí - odjel do Niska nad Sanem, kam bylo deportováno několik tisích českých a rakouských Židů. Tam se mohli na vlastní oči přesvědčit o tom, co mohou Židé po deportaci na východ očekávat. Po krátké době bylo Edelsteinovi povoleno vrátit se do Prahy.

Když bylo na podzim 1941 definitivně zastaveno - již velmi stagnující - vystěhovalectví Židů a bylo rozhodnut o nucené koncentraci českých Židů, byl Edelstein jmenován židovským starším nově založeného terezínského ghetta. Se štábem svých spolupracovníků se na začátku prosince 1941 ujal jeho vedení. Vznik terezínského ghetta byl zpočátku židovskými představiteli přijat s ulehčením - doufali, že tak budou zastaveny deportace protektorátních Židů do Lodže a dále na východ, do neznáma. Doufali, že se jim podaří v Terezíně zorganizovat tábor s dostatečnou průmyslovou a další produkcí a že se Židé budou moci nějakým způsobem dožít konce války na území Protektorátu. Tato iluze však vzala již v prvních měsících existence ghetta za své, když byl 9. ledna 1942 vypraven z Terezína první transport na východ, do Rigy. Po něm následovalo ještě více než 60 dalších východních transportů, kterými bylo na smrt odvezeno téměř 90 tisíc terezínských vězňů. Definitivní ránu iluzi ghetta založeného na produkci válečně důležitých zdrojů zasadilo rozhodnutí nacistů o deportaci starých lidí z Německa a Rakouska do Terezína. Od léta 1942, kdo do ghetta začaly přijíždět starobní transporty, byla většina pracovních sil ghetta spotřebována na udržení jeho nutných funkcí a péči o staré a nemocné.

Jakob Edelstein zůstal ve funkci terezínského židovského staršího do ledna 1943, kdy byl za ne zcela vyjasněných okolností odvolán a nahrazen zástupcem německých Židů Paulem Eppsteinem. Byl i s manželkou Miriam a 12letým synem Ariem deportován do Osvětimi, kde byli všichni tři 20. června 1944 popraveni.

Kniha Ruth Bondyové, která vyšla již v 80. letech 20. století v hebrejštině a angličtině, není pouze suchou výpovědí historika. Autorka do značné míry v textu využívá vlastní vzpomínky na věznění v Terezíně, v terezínském rodinném táboře v Osvětimi a dalších táborech. Zároveň příběh vypráví z pozice přívržence sionistického hnutí. Ruth Bondyová byla členkou sionistického mládežnického hnutí a od roku 1948 žije v Izraeli, kde pracovala jako novinářka a překladatelka. Zároveň pomáhala zakládat památník Bejt Terezín v kibucu Givat Chajim Ichud. Při přípravě recenzované knihy využívala nejen velké množství archivních materiálů nalezených v izraelských archivech, ale též osobní svědectví Edelsteinových spolupracovníků a známých - pamětníků žijících většinou v Izraeli.

Vzhledem k jejím životním zkušenostem a povolání by bylo s podivem, kdyby Ruth Bondyová napsala suchý historický spis. Její kniha se skutečně spíše čte jako strhující román, jako příběh, který zachycuje nejen osud Jakoba Edelsteina, ale též protektorátních Židů. Můžeme velmi barvitě sledovat proces jejich postupného vyřazování ze společnosti nepřeberným množstvím zákazů a příkazů končící jejich deportací, stejně jako život a podmínky v terezínském ghettu a v terezínském rodinném táboře v Osvětimi. Bondyová tak vlastně vytvořila nejen životopis Jakoba Edelsteina, její kniha představuje velmi plasticky a živě napsané dějiny konečného řešení židovské otázky v českých zemích.

Velká čtivost a přitažlivost příběhu má místy i negativní vliv, například v některých kapitolách je obtížné sledovat chronologický vývoj událostí, čtenář má k dispozici málo opěrných bodů, na nichž by se mohl orientovat. Tak se čtenář např. pouze nepřímo dozví, kdy se vlastně Edelstein narodil: Jakobu Edelsteinovi bylo třináct 31. srpna 1916 (...). (s. 26) Bondyová také - a někdy možná nepřiměřeně - důvěřuje různým příběhům a historkám, jak je slyšela v Terezíně a především po válce od pamětníků. Na druhou stranu je ale třeba uznat, že bez těchto barvitých příběhů by její kniha zdaleka nebyla tak působivým dokumentem. Do knihy se vloudilo také několik drobných faktografických omylů, např. pogrom v Holešově se neodehrál v prosinci 1919, ale již o rok dříve (s. 26), stejně tak i povinná jména Sara a Israel byla Židům vnucena již v roce 1938 a nikoli 1939 (s. 144). Tyto drobné nedostatky však v žádném případě nesnižují význam této výjimečné knihy.

Jaký tedy je Jakob Edelstein v podání Ruth Bondyové? Především velmi lidský a obětavý, nadšený funkcionář židovských organizací, který spatřoval svůj životní úkol v práci pro židovský národ a který byl posléze okolnostmi donucen postavit se do čela terezínského ghetta. Člověk, který se v první řadě snažil svým židovským spoluobčanům pomáhat a který vědomě nevyužil možnost zachránit vlastní život emigrací do Palestiny. Také v Terezíně, i přes obtížnost svého postavení a své omezené možnosti, stál na straně svých spoluvězňů a v žádném případě by je chladnokrevně a vědomě neposílal na smrt. Edelstein sice věděl, že na východě jde o život, podle Bondyové však stěží mohl tušit existenci osvětimských plynových komor. Bondyová podává velmi sympatický obraz člověka Jakoba Edelsteina a je třeba říci, že svým životopisem zaplnila jedno z nepopsaných míst v terezínské historiografii.

Čím však tato - nesporně brilantní a velmi zajímavá - kniha přispívá k našemu porozumění problematice židovských rad či samospráv pod nacistickou nadvládou? Příběh Jakoba Edelstein v podání Ruth Bondyové ukazuje, že vedení židovských obcí a rad pod nacistickou nadvládou s nacisty spolupracovala nikoli ze sobeckých důvodů, ale proto, aby mohla nadále podporovat co nejrozsáhlejší vystěhovalectví a starat se o sociálně slabé či staré členy. Bondyová cituje výrok Franze Kahna bezprostředně po okupaci: Záchrana není možná bez spolupráce s Němci. (s. 130) Autorka neposkytuje systematický výklad tohoto jevu: naopak síla její knihy spočívá spíše v tom, že přináší více otázek než odpovědí. Přesto její příběh Jakoba Edelsteina poskytuje téměř stejný obraz jako např. velmi důkladná a sofistikovaná studie Dorona Rabinoviciho o židovské obci ve Vídně pod nacistickou nadvládou.¹

Nakladatelství Sefer vydáním této knihy nepochybně přispělo k zaplnění mezer v českojazyčné historiografii o konečném řešení. Uznání si zaslouží též oproti hebrejskému a anglickému vydání důkladnější a aktualizovaný poznámkový aparát. Jestli lze něco vytknout, pak snad jen to, že se asi občas na cestě mezi češtinou či němčinou, hebrejštinou, angličtinou a nakonec znovu češtinou ztratilo něco na přesnosti některých výrazů. Tak se například z Ústavu pro péči o uprchlíky, který byl zřízen Ministerstvem práce a sociální péče po mnichovské dohodě, stal prostý sociální úřad. Dojem z pěkné a důstojné grafické úpravy snad nezkalí ani fakt, že je na hřbetu knihy uveden odlišný název: Jacob Edelstein místo Jakob Edelstein.

Kniha Ruth Bondyové není pouze životopisem Jakoba Edelsteina, je zároveň bezpochyby nejčtivější knihou o průběhu konečného řešení židovské otázky v českých zemích. Proto nelze než doufat, že nezůstane omezena na úzký okruh čtenářů, ale že najde svou cestu k zájemcům z řad široké veřejnosti, či např. též do školních knihovniček...

Bondyová, Ruth. Jakob Edelstein. Praha: Sefer, 2001. 487 s.