Úvod
České učebnice dějepisu prošly od listopadu 1989 výraznými proměnami. V této studii bych rád ukázal, jak byl a je do nově vytvářeného pohledu na moderní dějiny zařazován výklad o konečném řešení židovské otázky
.Pavlát, Leo. Židovská tematika v českých školách. New York: Americký židovský výbor, 1998. 46 s. ; Dolezel, Heidrun. Die Tschechoslowakei während des Zweiten Weltkrieges in der Darstellung tschechischer Schulbücher nach 1989. In: Tschechen, Deutsche und der Zweite Weltkrieg. Hannover: Georg-Eckert-Inst, 1997, s. 145-160. ; Čaněk, David. Národ, národnost, menšiny a rasismus. Kritická analýza několika polistopadových učebnic dějepisu schválených ministerstvem školství. Praha: Sefer, 1996. ."}; konečného řešení
, rasismu a antisemitismu, stejně jako dějiny židovské a romské menšiny prakticky opomíjena.
Pro analýzu byly vybrány ty učebnice dějepisu pro základní a střední školy, které nesly platnou doložku ministerstva školství. Analýza se tedy týká nejvíce používaných učebních textů a naopak pomíjí publikace marginálního charakteru. Pro lepší možnost srovnání byly hodnoceny pouze ty učebnice, respektive řady učebnic, jejichž výklad došel až k období druhé světové války.
Učebnice byly hodnoceny nejen z hlediska rozsahu a přesnosti faktografie, ale zkoumali jsme též, nakolik je výklad o konečném řešení
zasazen do širšího kontextu židovských dějin, antisemitismu a rasismu. Proto byl do této studie zařazen též stručný rozbor výkladu židovských dějin od středověku do druhé světové války, rasismu a antisemitismu a konečně nacistické ideologie.
Židovské dějiny do nástupu nacistů k moci
I když téměř všechny učebnice dějepisu informují o přítomnosti Židů ve středověké Evropě a konkrétně i v českém království, jde obvykle spíše o pouhé zmínky, které jsou do výkladu řazeny na několik stále stejných míst. V českých dějinách jsou například obvyklé citáty z cestopisu Ibrahíma ibn Jákúba, který mimo jiné hovoří o přítomnosti Židů v Praze.Hroch, Miroslav a kol. Dějepis. Středověk pro základní školy. Praha: Práce, 1993. ; Čapek, Vratislav a Pátek, Jaroslav. Světové dějiny. Praha: Fortuna, 1992, sv. I. ; Petráňová, Lydia. Lidé v dějinách. Středověk. Praha: Fortuna, 1996. ; Fišer, Rudolf a Harna, Josef. Dějiny českých zemí. Praha: Fortuna, 1995, sv. I. ."};
V kontextu evropských dějin jsou v učebnicích sice zmiňovány pogromech v době křížových výprav, ale většinou odděleně od výkladu o křižáckých výpravách samotných. Většina učebnic i přes různé zmínky o židovském osídlení, případně o odlišných zvycích a odívání, nevysvětluje dostatečně postavení Židů ve středověké společnosti. Jejich vztah ke královské moci, omezení povolání a různá nařízení, která regulovala postavení Židů (především ustanovení IV. lateránského koncilu) popisují učebnice jen výjimečně. Mezi takové výjimky patří středoškolská učebnice z pera Zdeňka Beneše, který židovským dějinám věnoval jednu stranu přehledného textu, doplněnou ilustrací k protižidovským pogromům.Beneš, Zdeněk. Dějiny středověku. Praha: Práce, 1994. . Autor bohužel výklad o pogromech během křížových výprav doplnil nešťastnou a nejasnou větou: Toto první velké pronásledování utvrdilo v židovském národě myšlenku sebeobětování pro víru, jež pak sehrála v židovských dějinách významnou roli. Nemalou měrou se podílela i na jejich vztahu k holocaustu (...).
"}. Autor bohužel výklad o pogromy během křížových výpravách doplnil nešťastnou a nejasnou větou: Toto první velké pronásledování utvrdilo v židovském národě myšlenku sebeobětování pro víru, jež pak sehrála v židovských dějinách významnou roli. Nemalou měrou se podílela i na jejich vztahu k holocaustu (...).
Podrobnější výklad nabízejí pouze Dějiny evropské civilizace, které také jako jediné uvádějí rozdělení rozptýleného židovského obyvatelstva na sefardy a aškenázy a doceňují úroveň středověké židovské vzdělanosti. Na rozdíl od jiných učebnic jsou zde protižidovské antijudaismu zmíněny přímo v kapitole o středověkém.Čornej, Petr a kol. Dějiny evropské civilizace. Praha - Litomyšl: Paseka, 1995. 372 s. , s. 150 - 151, 166, 208 - 209, 219, 224 - 225."}, s. 150 - 151, 166, 208 - 209, 219, 224 - 225.
Podle velké části současných učebnic dějepisu by se mohlo zdát, že od pozdního středověku až do doby osvícenství a počátků židovské emancipace v českých zemích, ani v Evropě žádní Židé nežili. Židé v novověkých dějinách jsou pro autory českých učebnic zřejmě ještě obtížnějším oříškem než v období středověku. Jen velmi obtížně hledají místa, kam by informace o Židech zařadili. To platí dokonce i pro učebnice (případně řady učebnic), které se židovským dějinám ve středověku obšírněji věnují.
V pohusitském a reformačním období jsou oblíbenou součástí učebnic rekapitulace náboženských poměrů, především pak v českých zemích. Ta je většinou zaměřena pouze na křesťanská vyznání, ale je pozoruhodné, že Židé z ní vypadávají i v případě, že zahrnují další světová naboženství. Například učebnice dějepisu Středověk pro základní školy, jejímž autorem je Miroslav Hroch (a kol.), náboženské poměry v Čechách i v Evropě a v Asii přibližuje ve formě několika náčrtků, na nichž jsou náboženství a jednotlivé křesťanské konfese vyobrazeny ve formě množin a podmnožin. V nejširší množině - náboženství v Evropě a Asii - je ale uvedeno pouze křesťanství, buddhismus, hinduismus a islám. Židé se zde neobjevují ani v dalších náčrtcích ilustrujících strukturu středověké společnosti, ani v závěrečné rekapitulaci a otázkách.Hroch, Miroslav a kol. Dějepis. Středověk pro základní školy. Praha: Práce, 1993, sv. III. ."}. Také Lydie Petráňová v učebnici Raný středověk z řady Lidé v dějinách v kapitolce Náboženské vyznání v každodenním životě rekapituluje v Českém království uznávaná i neuznávaná vyznání, ale o židovském náboženství se nezmiňuje.Petráňová, Lydia. Lidé v dějinách. Raný novověk. Praha: Fortuna, 1997. ."}.
Pouze v novějších středoškolských Dějinách českých zemí I. je v této souvislosti židovská menšina v českých zemích uvedena.Fišer, Rudolf a Harna, Josef. Dějiny českých zemí. Praha: Fortuna, 1995, sv. I. ."}.
Příležitostně se v textu objevují věty o úloze židovských bankéřů a Židů při půjčování peněz. Například Petráňová píše, že z půjčování peněz (lichvy) bohatli Židé, ale i měšťané a rytíři
a uvádí příklad Mordechaje Maisela.Petráňová, Lydia. Lidé v dějinách. Raný novověk. Praha: Fortuna, 1997. ."}. Dějiny evropské civilizace, které velmi obšírně popisovaly postavení Židů ve emancipace, odbývají tutéž problematiku v době novověku (včetně pozdější bankovním Židů) v souvislosti s Fuggerů rodem novověku následující větou: Jako bankéři se také nabízeli někteří bohatí Židé, nadále žijící odříznutí od křesťanské společnosti v uzavřených městských čtvrtích-ghettech.
Čornej, Petr a kol. Dějiny evropské civilizace. Praha - Litomyšl: Paseka, 1995. 372 s. ."}.
Podrobný úryvek menším písmem o dějinách a především kultuře pražských Židů v tomto období obsahují Dějiny českých zemí.Fišer, Rudolf a Harna, Josef. Dějiny českých zemí. Praha: Fortuna, 1995, sv. I. ."}. Další dvě učebnice popisují postavení Židů v novověku v kontextu českých dějin, ale v obou případech ale mimo jejich hlavní výklad. Dějiny zemí Koruny české zařazují tento text do výkladu o ekonomickém vývoji českých zemí v kapitolce Města a řemesla, zatímco Lidé v dějinách v separátním textu velmi barvitě popisují vraždu, pohřeb a mučednictví Šimona Abelese. O tomto případu se zmiňují i Dějiny zemí Koruny české a zajímavé je, že autoři obou učebnic přijímají jako doloženou skutečnost, že židovského chlapce, který se rozhodl pro konverzi, zavraždil jeho vlastní otec. Pouze Lidé v dějinách jaksi mimochodem dodávají, že o pravdivosti chlapcova příběhu někteří z historiků pochybují
. V obou textech se hovoří o odlišném náboženství a způsobu života židovského obyvatelstva a o jeho uzavření v ghettech a další perzekuci. Shodně dodávají, že přesto byly v této době konverze ke křesťanství pouze ojedinělé. Omezující ustanovení familiantského zákona Karla VI., podle kterého se směl z rodiny ženit pouze první syn a který tak fixoval počet židovských rodin v Čechách a na Moravě, jsou zmíněna pouze v učebnici Lidé v dějinách.Čornej, Petr a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 1992, sv. I. 315 s. ; Petráňová, Lydia. Lidé v dějinách. Raný novověk. Praha: Fortuna, 1997. ."};
O emancipaci Židů si z většiny českých učebnic lze učinit pouze velmi matnou představu. Zlepšení situace židovského obyvatelstva za vlády Josefa II. je často vydáváno za jeho společenské zrovnoprávnění.Marek, Jaroslav a kol. České a československé dějiny. Od počátků do roku 1790. Praha: Fortuna, 1991, sv. I. ; Čapek, Vratislav, Pátek, Jaroslav a Zwettler, Otto. Světové dějiny. Praha: Fortuna, 1993, sv. II. ."}; zrovnoprávnění
Židů s katolíky bylo provedeno stejným zákonem
jako zrovnoprávnění protestantů a pravoslavných.Čapek, Vratislav, Pátek, Jaroslav a Zwettler, Otto. Světové dějiny. Praha: Fortuna, 1993, sv. II. ."}.
rovněž židé dosáhli společenské rovnoprávnosti a z pochopitelné náklonnosti k josefinismu rozmnožili řady podnikatelského a poněmčeného živlu v českých zemích.Marek, Jaroslav a kol. České a československé dějiny. Od počátků do roku 1790. Praha: Fortuna, 1991, sv. I. ."}. Obdobně i Dějiny zemí Koruny české zařazují již zmiňované informace o židovské emancipaci do souvislosti s germanizací za Marie Terezie a Josefa II. Podle této učebnice židovské obyvatelstvo ochotně přijímalo němčinu za svůj jazyk a vyjadřovalo tak vděčnost Josefu II. Přestože bylo ještě za Marie Terezie pronásledováno, stačilo se rychle poněmčit -
mimo jiné i hromadným přijetím německých příjmení.Bělina, Pavel, Pokorný, Jiří a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 1992, sv. II. 757 s. "} Ve skutečnosti byli čeští Židé k používání němčiny a k přijímání německých příjmení nařízením Josefa II. přinuceni. Některé učebnice také zmiňují zbohatlé válečné dodavatele a rod Rothschildů, kteří
ovládli peněžnictví v Rakousku.Marek, Jaroslav a kol. České a československé dějiny. Praha: Fortuna, 1991, sv. II. ; Čapek, Vratislav, Pátek, Jaroslav a Zwettler, Otto. Světové dějiny. Praha: Fortuna, 1993, sv. II. ."};
Emancipací Židů za Josefa II. často v učebnicích výklad o odstraňování protižidovských diskriminačních opatření končí a o dalším postupu emancipace a o konečném občanském zrovnoprávnění Židů v Rakousku-Uhersku se z nich lze dozvědět jen velmi málo. Milan Hlavačka píše v úvodu k Novověku z řady Lidé v dějinách, že rok a následné roky přinesly také 'osvobození' židovskému obyvatelstvu a jeho zrovnoprávnění s obyvatelstvem křesťanským.
a následné roky přinesly také 'osvobození' židovskému obyvatelstvu a jeho zrovnoprávnění s obyvatelstvem křesťanským. Definitivní potvrzení těchto základních lidských práv přinesla rovněž prosincová ústava z roku
V některých učebnicích je kladen zvláštní důraz na dějiny sionistického hnutí. Velmi obsáhlou vsuvku menším písmem obsahují Světové dějiny, které zde mj. rozebírají osobnost Theodora Herzla.Čapek, Vratislav, Pátek, Jaroslav a Zwettler, Otto. Světové dějiny. Praha: Fortuna, 1993, sv. II. ."}. Také Miroslav Hroch přináší v Dějinách novověku ukázku z Herzlova klíčového díla Židovský stát.Hroch, Miroslav. Dějiny novověku. 2. vyd. Praha: Práce, 1996. ."}.
Obdobně i Milan Hlavačka v 1. dílu Dějin moderní doby hovoří o vzniku sionismu a o souhlasu britské vlády z roku k vytvoření tzv. židovské domoviny v Palestině.Hlavačka, Milan. Dějiny moderni doby. Praha: Fortuna, 1997, sv. 1. 62 s. ."}. Větší důraz na sionistické hnutí je vysvětlitelný nejen zájmem o různé formy nacionalismu, ale též jako předznamenání pro vznik Státu Izrael a židovsko-arabský konflikt, kterému se žádná učebnice zabývající se 20. stoletím nemůže vyhnout. Jiří Pokorný v Nové době popisuje ve zvláštním úryvku o židovské problematice kromě sionistického hnutí také vznik a úspěchy česko-židovského (asimilantského) hnutí.Pokorný, Jiří. Dějepis. Nová doba. Praha: Práce, 1997, sv. 1. ."}. Také Dějiny českých zemí II. obsahují v kapitole Kultura na přelomu století [19. a 20. st.] pod titulkem Přínos Židů ke kulturnímu obrazu českých zemí obsáhlou vsuvku menším písmem o postavení Židů v českých zemích v letech 1867 - 1918.Fišer, Rudolf a Harna, Josef. Dějiny českých zemí. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, sv. II. ."}.Přestože lze v novějších učebnicích pozorovat zvýšený zájem o přítomnost židovského obyvatelstva v českých zemích, nejsou stále židovské dějiny integrální součástí učebních textů. Většinou se v základním textu učebnice vyskytují pouze krátké a často spíše náhodně vybrané zmínky o Židech, zatímco obsáhlejší informace jsou téměř vždy zařazovány mimo základní text: většinou do kontextu hospodářského nebo kulturního vývoje a často jako vsuvka menším písmem. Je zřejmě obtížné zařadit židovské dějiny mezi události, které v učebnicích tvoří kostru dějinného výkladu, ať již jde o české nebo obecné dějiny.
Údaje o židovských dějinách jsou ovšem v současných učebnicích uváděny mimo kontext i v případech, kdy je možné je přiřadit k některé významné události českých (respektive světových) dějin. Příkladem mohou být například pogromy v době křížových výprav, které jsou (s jedinou výjimkou) zásadně zmiňovány v oddělených pasážích. Dějiny zemi Koruny české zase například ve výkladu o germanizaci za Josefa II. poněkud pythicky sdělují, že Židé ještě za vlády Marie Terezie zažili těžkou perzekuci.
Bělina, Pavel, Pokorný, Jiří a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 1992, sv. II. 757 s. ."}. Tato nic neříkající formulace v sobě skrývá vyhnání Židů z Prahy po prohrané prusko-rakouské válce v roce. Přestože tatáž učebnice tomuto konfliktu věnuje jeden a půl strany textu, neuvádí tuto informaci v kontextu, do kterého logicky patří.
Antisemitismus a rasismus
Moderní antisemitismus nelze hodnotit pouze z pohledu vztahu majoritní společnosti a židovské menšiny, ale především jako výraz krizových prvků ve vývoji majoritní společnosti. Výklad o vzniku a vývoji moderního antisemitismu by proto měl mít pevné místo v popisu moderních myšlenkových, politických a sociálních proudů.
Jen málo učebnic alespoň zkratkovitě popisuje povahu moderního antisemitismu a jeho působení v české společnosti. Jiří Pokorný tuto problematiku alespoň naznačuje, když hovoří o diferenciaci českého politického života na přelomu století a o vlivu nižších maloburžoazních
vrstev ohrožených na jedné straně tovární výrobou a na druhé straně socialistickým hnutím. Jejich názorovou neujasněnost překrývala ráznost - lék byl spatřován jak v (státní) ochraně jejich zájmů, tak v útocích na postavení jiných národů, zejména Židů.
Dějepis. Nová doba."}. V Dějinách českých zemí je pouze zmíněn antisemitismus radikálního křídla mladočeské strany a státoprávně-radikální strany.Dějiny českých zemí. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky, s. 98, 101."}, s. 98, 101.
Objevovaly se i drsnější projevy xenofobie. Kromě toho se Židé dostali mezi mlýnské kameny česko-německého nacionalismu (...).Dějiny českých zemí. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky."}. Také Světové dějiny zmiňují, že židovská otázka se ve věku vypjatého nacionalismu zkomplikovala, neboť
'vědecké' teorie o rase objevující se koncem století vzbudily antisemitské diskuse.Není ovšem pravda, že by antisemitské diskuse byly přímo vyvolány pseudovědeckými rasovými teoriemi, které byly jen jednou součástí moderního antisemitismu. Komicky zní ale především následující dvě souvětí:
V zemích, kde katolický vliv se mísil s konzervativní politikou, se antisemitismus rozvinul v politické hnutí. V Německu dokonce v roce 1882 byl v Drážďanech uspořádán antisemitský kongres (...).Světové dějiny."}. Ve skutečnosti bylo v této době německé antisemitské hnutí blízké spíše protestantismu - jako příklad za všechny uveďme antisemitské křesťansko-sociální hnutí A. Stoeckera, dvorního kazatele Viléma II.. Autoři zde v podstatě opakují rozšířené a nepřesné klišé, že antisemitismus byl vlastně projevem katolického klerikalismu.
Dějiny evropské civilizace se soustředí především na vznik sociálního darwinismu a zdůrazňují osobnost hraběte Gobineaua, který je považován za zakladatele moderního rasismu. Přesto autoři přeceňují jak jeho vliv na vývoj antisemitismu obecně, tak především jeho vliv na francouzský antisemitismus, neboť Gobineauovy myšlenky našly mnohem větší ohlas v německém prostředí. V Dějinách evropské cilizace je zmíněna Dreyfusova aféra a v souvislosti s ní existence francouzského antisemitismu a tzv. panamský skandál. Velmi správně autoři uvádějí rozdělení francouzské společnosti na dva tábory (V jednom se sdružili katoličtí nacionálové a antisemité, v druhém liberálové.
), ale bohužel zapomínají jmenovat socialistické hnutí, které především v pozdějších fázích aféry sehrálo na straně odpůrců antisemitismu klíčovou roli.Bělina, Pavel a kol. Dějiny světové civilizace. Praha - Litomyšl: Paseka, 1995, sv. II. , s. 118, 170."}, s. 118, 170. Také Světové dějiny obsahují vsuvku vytištěnou menším písmem, popisující mj. panamskou aféru, dreyfusiádu a rozdělení francouzské společnosti, ale jen mimochodem zmiňují, že vyvolala vášně a nenávistné protižidovské nálady
.Světové dějiny, s. 98."}, s. 98.
zřejmě [!] ovlivněn rasovými předsudky.Dějiny novověku, s. 126."}, s. 126. Při výkladu českých dějin bývá dreyfusiáda většinou zmíněna v souvislosti s Hilsnerovou aférou.
Téměř všechny učebnice se hilsneriádou sice zabývají, ale téměř výhradně v rámci výkladu o T. G. Masarykovi. Polenský případ proto není předestřen jako výraz rozšíření antisemitismu v tehdejší české společnosti, ale pouze jako jeden ze sporů, kterými musel Masaryk projít. V těchto líčeních ovšem zaniká skutečnost, že Masaryk svůj boj proti větrným mlýnům rituální pověry prohrál a Leopold Hilsner byl odsouzen za vraždu, kterou (ačkoli to není v rozsudku explicitně uvedeno) lze stěží interpretovat jinak než vraždu rituální. Světové dějiny dokonce bez dalšího komentáře tvrdí, že soud rituální vraždu vyloučil
.Světové dějiny, s. 103."}, s. 103. Některé učebnice sice uvádějí, že nacionalistické kruhy využily hilsneriády k rozpoutání protižidovských vášní, ale více problematiku antisemitismu nerozebírají. Často také není zřejmé, že Hilsner byl obviňován z vraždy rituální - byl pouze obviněn z vraždy křesťanské dívky
. Samotné obvinění z rituální vraždy a jeho význam v moderním antisemitismu není většinou vysvětleno. Pouze v Dějinách českých zemí je hilsneriáda pojata jako samostatné téma a je otištěna malým písmem mimo hlavní text. Ani zde ale není dostatečně zasazena do kontextu moderního antisemitismu, jehož byla projevem.Dějiny českých zemí. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky, s. 99."}, s. 99.
Že český antisemitismus většina autorů nepovažuje za fenomén, který by bylo v učebnicích třeba zvlášť tematizovat, dokazuje i pro většinu učebních textů typické přecházení projevů antisemitismu v období tzv. druhé republiky. Jiří Jožák se v Nové době pouze zmiňuje o aktivizaci českých fašistů, otevřeně šířících antisemitismus (rasistické protižidovské smýšlení)
.Jožák, Jiří. Dějepis. Nová doba, 3. díl. Druhá světová válka a československý odboj. Praha: Práce, 1993. , nové vydání 1997, s. 7 (citace podle vydání z r. 1997)."}, nové vydání 1997, s. 7 (citace podle vydání z r. 1997). Pouze J. Kuklík v učebnici Lidé v dějinách uvádí, že po obsazení pohraničí uprchlo do vnitrozemí na 30 000 Židů. Byli [v okupovaném pohraničí] vystaveni okamžité perzekuci (drancování židovských obchodů, zapalování synagog za tzv. Křištálové noci 12. 11. 1938).
Další zmínku v této učebnici najdeme v odstavci o hospodářských následcích pomnichovského uspořádání: Začal rovněž odliv západoevropského majetku na Západ, doprovázený tzv. hospodářskou [!] emigrací Židů, kteří se obávali narůstající vlny antisemitismu zasahující z Německa už i do českého prostředí. Židé byli vyloučeni z advokátní a lékařské komory a vláda druhé republiky je zbavila možnosti působit ve státní službě.
Kuklík, Jan. Lidé v dějinách. Období 1918 - 1945. Rozkvět a soumrak československé demokracie. Praha: Fortuna, 1996. , s. 47."}, s. 47.
hospodářskouemigrací židovského obyvatelstva. Hospodářské důvody přitom byly pouze jednou z příčin emigrace Židů. Projevy antisemitismu jsou zde zároveň jednoznačně vyloženy jako import z Německa a zcela opominuta zůstala návaznost na tradici českého antisemitismu, především z přelomu století. Stejně jako v Nové době i zde nalezneme zmínku o antisemitismu v souvislosti s aktivizací českých fašistických organizací, které se neštítily
vyvolávat ve zmatené a zklamané společnosti ty nejhorší pudy: útočily proti Židům, plutokratům (...) i bolševikům (...).1
Fašismus a národní socialismus v Německu
Většina učebnic zaměřených výhradně na české (československé) dějiny se do jisté míry věnuje vzestupu fašismu a nacismu, stejně jako antisemitské propagandě a protižidovským opatřením.2 Je ale patrné, že je pro autory učebnic obtížné zařadit tato fakta do textů věnujících se převážně českým dějinám. Ve své většině tyto učebnice také obsahují stručný výklad obecných dějin, ale především takových událostí, které ovlivňovaly postavení Československé republiky na mezinárodní scéně. Do prvních polistopadových učebnic jako České a československé dějiny či Dějinách Československé republiky (obě vydané roku 1991) se tak vůbec výklad o protižidovské politice nacistického režimu v meziválečném období nevešel, a to i přesto, že obě hovoří o problémech spjatých s nástupem Adolfa Hitlera k moci a o rozpadu versailleského systému.Sládek, Zdeněk a Tejman, Miroslav. Historie v nepokřiveném zrcadle. Československo v letech 1918 - 1939. Praha: Fortuna, 1991. 27 s. ; České a československé dějiny II."};
Všechny další učebnice se již více nebo méně podrobně nacistické ideologii věnují a zmiňují také některá protižidovská opatření, především norimberské zákony. Učebnice soustředící se na české (československé) dějiny většinou obsahují na počátku meziválečného období jakýsi úvod, ve kterém (co do důrazu a podrobnosti velmi odlišně) líčí nástup obou totalitních systémů: komunistického i fašistického. Některé učebnice vítězství těchto dvou režimů oddělují a popisují je každé zvlášť. Například Věra Olivová ve svém vícenásobně publikovaném textu uvádí v kapitole Vývoj ve dvacátých letech nástup fašismu v Itálii, jehož cílem bylo vytvořit nový model nedemokratické totalitní společnosti v čele s vůdcem vybaveným neomezenými pravomocemi
.Olivová, Věra. Nová doba, 2. díl, Československá republika v letech 1918 - 1938. Praha: SPN - Scientia, 1993. , s. 23, Olivová, Věra. Dějiny nové doby, 1850 - 1993. Praha: Scientia, 1995. 181 s. , s. 63."}, s. 23, Jeho cílem bylo potlačit demokratická práva všech národů a nastolit německou světovádu v podobě nacistické diktatury.
Nová doba, 2. díl, Československá republika v letech 1918 - 1938, s. 24, Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 64."}, s. 24,
bojovný nacionalismus, zdůrazňující přednosti vlastního národa a právo vládnout v jeho jménu všem ostatním.Vošahlíková, Pavla. Dějepis. Nová doba, 2. díl, Československo a svět. Praha: Práce, 1996. , s. 16."}, s. 16. Obě autorky se k problematice nacismu znovu vracejí v souvislosti s nástupem Hitlera k moci. Olivová se věnuje především mezinárodně politickým důsledkům a o povaze nacistického režimu hovoří pouze v krátkém úvodním odstavci, v němž mj. zmiňuje masové zatýkání
politických protivníkůnacistů:
komunistů, demokratů, Židů, cizinců, umělců aj..Nová doba, 2. díl, Československá republika v letech 1918 - 1938, s. 49, Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 87."}, s. 49,
politickémuodporu proti nacismu, ale především kvůli svému
rasovémupůvodu. Olivová také nikde nepíše o úloze, kterou rasismus a antisemitismus hrál jako integrální součást nacistické ideologie. Pouze v kapitole Fašismus na postupu pak Olivová informuje o norimberském sjezdu, na kterém byly mj. přijaty i
rasistické tzv. norimberské zákony, které byly počátkem systematického vyvražďování židovského obyvatelstva v koncentračních táborech.Nová doba, 2. díl, Československá republika v letech 1918 - 1938, s. 64, Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 102."}, s. 64,
Ekonomice fašismu sloužily tak zvané Norimberské protižidovské zákony na 'ochranu německé krve a cti', z roku 1935. Rasistické protižidovské zákony stavěly Židy na okraj společnosti a umožňovaly mimo jiné zmocnit se jejich majetku.Dějepis. Nová doba, 2. díl, Československo a svět, Československo a svět, s. 56 - 57."}, Nové doby, s. 56 - 57. Pro obě jmenované autorky je příznačné, že norimberské zákony předkládají jako symbol pronásledování Židů, aniž by uvedly jejich obsah. Naopak je v obou nepřesných formulacích spojují se skutečnostmi, které zcela bezprostředně s norimberskými zákony nesouvisely: tedy se systematickým vyvražďováním a vyvlastňováním židovského majetku. Na formulaci z
Další dvě učebnice věnované českým dějinám (Dějiny zemí Koruny české a Lidé v dějinách) shrnují v jakémsi úvodu hlavní rysy mezinárodního systému v meziválečném období. V základu obou pohledů je protiklad mezi demokratickými a totalitními režimy. Obě učebnice líčí komunistický i fašistický režim jako dvě verze totalitarismu a kladou velký důraz na jejich společné prvky. Tento bezpochyby správný a moderní pohled má ale bohužel negativní dopad na podání specifických rysů nacistického režimu, tedy i jeho rasismu a antisemitismu. Jan Kuklík v učebnici Lidé v dějinách nacistický rasismus a antisemitismus vůbec nezmiňuje, zatímco Dějiny zemí Koruny české sice zmiňují rozsáhlé vyhlazování ('holocaust') židovského obyvatelstva
, ale pouze v souvislosti s tím, že narozdíl od komunistického režimu museli nacisté až do začátku války při budování koncentračních táborů postupovat obezřetně a brát ohled na světové veřejné mínění. Paradoxní je, že se v této učebnici hovoří o antisemitismu pouze v souvislosti s nastolením komunistického režimu v Rusku, neboť tradiční ruský antisemitismus se v zásadě popíral se západnickým liberalismem
.Dějiny zemí Koruny české, s. 151 - 154."}, s. 151 - 154. Ani jedna z těchto učebnic již nenašla místo, aby se alespoň zmínila o nacistických protižidovských opatřeních.
Z učebnic zaměřených na obecné dějiny prezentují podobný přístup Dějiny evropské civilizace, které též zdůrazňují podobné rysy obou totalitních režimů. Nástup Hitlera k moci je zde vylíčen jako reakce na hospodářskou krizi a je zasazen do kontextu mezinárodní politiky. Nacionálně socialistická ideologie zde není vysvětlena a neobjevuje se ani zmínka o nacistickém rasismu a antisemitismu, natož fakta o perzekuci Židů či Romů.Dějiny světové civilizace, především s. 220."}, především s. 220. Stručný výklad této učebnice se soustředí pouze na faktografii, která vede k vypuknutí druhé světové války. Ostatní učebnice obecných dějin poskytují nacistické ideologii a rasismu větší prostor. Světové dějiny také začleňují výklad o nacionálním socialismu a Hitlerovi až k důsledkům hospodářské krize, ale vysvětlují alespoň jeho základní rysy, včetně tvrzení o nadřazenosti německé rasy. Uvádějí, že Hitler opakoval ve svých projevech dvě základní teze:
-
Neštěstí Německa spočívá v hanebné versailleské smlouvě a v židech, kteří svou zradou vpadli do zad vítězících německých vojsk.
-
Německo musí být očištěno od těchto zločinců. Demokracie je 'židovský podvod', a proto musí být smetena. (...)
Světové dějiny, s. 153."}
Po převzetí moci a po požáru říšského sněmu zahájili nacisté očistu politického a kulturního života, přičemž protižidovské, protikomunistické a antidemokratické pogromy byly na denním pořádku (...)
.3 O podrobnostech protižidovských opatření se již dále v textu nehovoří, pouze v přílohách k této kapitole nalezne čtenář ukázku z norimberských zákonů.4
Mnohem výstižněji je nacistická ideologie popsána v Dějinách 20. století z pera Jana a Jana Kuklíkových, kteří sice vysvětlují společné totalitní rysy komunistického a fašistického režimu, ale zároveň vývoj každého tohoto režimu líčí odděleně s velkým důrazem na vzestup nacismu a jeho ideové zázemí. Autoři (trochu zjednodušeně) uvádějí, že ideologickým podkladem Hitlerovy politiky byl spis W. Rosenberga Mýtus dvacátého století, který otevřeně vyhlašoval rasistická a antisemitská hesla
.Kuklík, Jan. Dějiny 20. století. Praha: Práce, 1995. , s. 45."}, s. 45. V učebnici je nacistická ideologie dále rozebírána, včetně představ o nadřazenosti německé rasy, o právu na životní prostor a o pohrdání méněcennými rasami
- Slovany, Židy, Romy a barevnými. Tento výklad je doplněn reprodukcí nacistického antisemitského plakátu. V následujícím odstavci pak autoři vykládají postup perzekuce Židů v nacistickém Německu, především norimberské zákony a tzv. křišťálovou noc. To je doplněno fotografií ilustrující bojkot židovských obchodů z roku 1933 a ukázkou z norimberských zákonů. Obdobně podrobně informuje o nacistickém antisemitismu Drahomír Jančík v Dějinách moderní doby, v nichž je na rozdíl od ostatních učebnic pro základní školy kladen velký důraz na obecné dějiny. Ke kapitole o Německu za Výmarské republiky je připojen rámeček s Hitlerovým životopisem, v němž je jsou vysvětleny jeho antisemitské názory, ideologie obsažená v Mein Kampfu a jeho zvrácená verze Darwinovy vývojové teorie.Jančík, Drahomír. Dějiny moderní doby, 2. díl, 1918 - 1945. Praha: Fortuna, 1997. 63 s. , s. 16."}, s. 16.
zejména Židy.
Antisemitismus obsažený v programu nacistické strany se po jejím nástupu k vládní moci změnil ve státní teror.Autor dále popisuje bojkot židovských obchodů, arizaci, omezování občanských práv a norimberské zákony. Podrobně se věnuje tzv. křišťálové noci, která
zahájila vytlačování Židů z hospodářského života v Německu.5
Je patrné, že v novějších učebnicích zaměřených na obecné dějiny (Dějiny 20. století, Dějiny moderní doby) našel již výklad o rasismu a antisemitismu jako součásti nacistické ideologii a o protižidovských opatřeních před začátkem války své - doufejme - pevné místo. Naopak v rámci českých dějin se tyto pro pochopení následujících událostí nezbytné souvislosti pouze obtížně prosazují. To se netýká pouze nacistického antisemitismu, ale celé nacistické ideologie, která bývá v těchto učebnicích podána pouze zkratkovitě. Výkladům o nacistickém rasismu a antisemitismu též chybí návaznost na dějiny evropského antisemitismu, což negativně ovlivňuje srozumitelnost tohoto tématu.
Konečné řešení židovské otázky a pronásledování Romů
a) provizorní učebnice
První učebnice publikované především na počátku 90. let měly spíše provizorní charakter a jejich hlavním účelem bylo zmenšit nedostatek důvěryhodných příruček k novodobým dějinám a vypořádat se s komunistickou minulostí. Často se jejich autoři soustředili na odhalování skutečností, o který se dříve nesmělo psát nebo o kterých se psalo s ideologickým zabarvením. Tento trend odpovídal velké společenské poptávce po těchto dříve obtížně získatelných informacích. Mezi ty bohužel informace o konečném řešení
nepatřily.
V kontextu českých dějin je v těchto učebnicích konečné řešení
podáno pouze ve formě stručné vsuvky do výkladu o teroru po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Patří sem v první řadě Historie v nepokřiveném zrcadle z nakladatelství Fortuna, v níž období druhé světové války zpracoval Miroslav Tejchman. V rámci líčení represí proti českému národu uvádí, že: Ještě v říjnu [1941] odjel z Prahy do Terezína první transport židů (celkem zavraždili nacisté za války 77 000 Čechů židovského původu).
Sládek, Zdeněk a Tejman, Miroslav. Historie v nepokřiveném zrcadle. Československo v letech 1918 - 1939. Praha: Fortuna, 1991. 27 s. , s. 19."}, s. 19. Kromě až nucené stručnosti a snahy vtěsnat celou problematiku konečného řešení
do jedné věty zarazí zasvěceného čtenáře především skutečnost, že transporty z října 1941 směřovaly do Lodže a nikoli do Terezína. Podobným způsobem odbývá konečné řešení
i Julius Janovský v Dějinách Československé republiky, vydaných v roce 1994: Na Heydrichův příkaz vyjel v říjnu 1941 z Prahy první transport českých a moravských Židů a po něm následovaly další, dílem přímo do vyhlazovacích táborů, dílem do židovského ghetta, v nějž byl přeměněn severočeský Terezín
.Dějiny Československé republiky, 1918 - 1992, s. 35."}, s. 35.
Následný fašistický teror (...) měly za cíl zastrašit český národ, určený v nacistických plánech k postupné fyzické likvidaci, která silně postihla za okupace české Židy.; obdobně stručně Jung, Jaroslav. Dějepis. Praha: Orfeus, 1992. 118 s. , další vydání 1995, s. 92:
Na Slovensku dal 'Tiso souhlas k transportu židů do koncentračních táborů, z českých židů jich kolem 80 000 zahynulo rovněž v nacistických továrnách na smrt.; Doležal, Jiří. Druhá světová válka a obnova Československa. Praha: SPN, 1991. 61 s. , holocaust vůbec nezmiňuje; Hájek, Miloš, Ryšánková, Jarmila a kol. Svět a Československo ve 20. století. Praha: Horizont, 1990. 182 s. , s. 67: autoři zmiňují perzekuci Židů jen mimochodem:
Český občan, který se nestavěl na odpor, neměl židovské prarodiče, pracoval a veřejně nenadával, měl velkou šanci přežít válku.Obdobně tato příručka přechází i konečné řešení na Slovensku, jehož výklad končí zmínkou, že arizace vyrovnávala nespokojenost obyvatelstva a připoutávala arizátory k režimu (s. 70)."}, s. 41: Autor perzekuci Židů pozoruhodně nuceným způsobem zasazuje do výkladu o teroru po atentátu na Heydricha:
Následný fašistický teror (...) měly za cíl zastrašit český národ, určený v nacistických plánech k postupné fyzické likvidaci, která silně postihla za okupace české Židy.; obdobně stručně
Na Slovensku dal 'Tiso souhlas k transportu židů do koncentračních táborů, z českých židů jich kolem 80 000 zahynulo rovněž v nacistických továrnách na smrt.;
Český občan, který se nestavěl na odpor, neměl židovské prarodiče, pracoval a veřejně nenadával, měl velkou šanci přežít válku.Obdobně tato příručka přechází i konečné řešení na Slovensku, jehož výklad končí zmínkou, že arizace vyrovnávala nespokojenost obyvatelstva a připoutávala arizátory k režimu (s. 70).
Ve zmiňovaných textech je naopak zdůrazněn podíl slovenské vlády na pronásledování slovenských Židů a (i když ne explicitně) postaven do protikladu k postoji protektorátní vlády, o jejímž podílu na protižidovské (a protiromské) politice se autoři nezmiňují. Miroslav Tejchman uvádí, že slovenská fašistická vláda byla stejná jako vlády v dalších zemích fašistické Osy, což se nejvýraznějí projevilo, když ve druhé polovině října 1942 [!] vyvezla do nacistických vyhlazovacích táborů 58 000 slovenských židů.
Historie v nepokřiveném zrcadle. Československo v letech 1918 - 1939, s. 20."}, s. 20. Julius Janovský píše, že slovenská vláda začala židovské obyvatelstvo pronásledovat roku 1942 v souladu s německou protižidovskou politikou: od března do října bylo ze Slovenska vyvezeno do německých vyhlazovacích táborů více než 80 tisíc [!] Židů.
Dějiny Československé republiky, 1918 - 1992, s. 40."}, s. 40.
Základem výkladu o konečném řešení
v těchto učebnicích je informace o transportech Židů z Protektorátu a ze Slovenska. K ní bývá přidán nějaký statistický údaj, ale další aspekty konečného řešení
zůstavají zcela mimo zorné pole výkladů. Za pozornost stojí též podobnost užitých formulací a výrazů: oba autoři píší, že z Protektorátu v říjnu 1941 odjel
či vyjel první transport
, ze Slovenska zase slovenská vláda Židy vyvezla
, respektive byli vyvezeni
.
b) učebnice z let 1992 - 1995
Do této kategorie je možné zařadit několik velmi rozšířených učebnic, jejichž společným znakem je, že ty z nich, které se soustředí na české, respektive československé dějiny, se zabývají především počáteční fází pronásledování Židů, tedy vytváření tzv. ghetta bez zdí.
První z těchto učebnic byly dodnes velmi užívané dvoudílné Dějiny zemí Koruny české z nakladatelství Paseka, vydané v roce 1992. Kapitolu Válka, okupace, odboj zpracoval Jaroslav Hrbek. Konečnému řešení židovské otázky
věnuje jeden odstavec, v němž se zabývá vyčleňováním Židů ze společnosti celou řadou vyhlášek a nařízení okupačních i protektorátních úřadů.
(Velmi podobná formulace se objevuje i v dalších učebnicích.) Tato snaha byla prvním krokem ke konečnému řešení židovské otázky
, tedy k jejich definitivnímu vyhlazení
. Autor jmenuje některá omezení (označení žlutou hvězdou, omezení pohybu, nižší příděly potravin a vyřazení ze škol, kulturních a sportovních akcí) a arizaci židovského majetku. Popisem vytváření tzv. ghetta bez zdí ale jeho zájem na konečném řešení končí a další osudy českých Židů uvádí pouze ve formě zmínky: Vyčlenění židů ze společnosti bylo předstupněm k jejich soustředění do terezínského ghetta a pozdějším transportům do vyhlazovacích táborů na východě.
Dějiny zemí Koruny české, s. 209."}, s. 209. Předání slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů autor také pouze zmiňuje.6 V kapitole Ztráty české kultury a vědy v časech okupace hovoří též o kulturní aktivitě v podmínkách nacistických věznic, káznic a koncentračních táborů (...)
: Zvláštní místo v tomto kontextu má pak kulturní život v terezínském ghettu, kde se ve stísněných poměrech a ve stínu transportů mimo jiné podařilo zinscenovat i Smetanovy opery Prodaná nevěsta a Hubička.
7
Podobným způsobem líčí průběh konečného řešení
v českých zemích i Věra Olivová v Dějinách nové doby, 1850 - 1993 z nakladatelství Scientia. Po výčtu zákazů a omezení židovského obyvatelstva připojuje pouze zmínku o jeho vysídlování do koncentračního tábora v Terezíně
, odkud pak odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů na východě, kde bylo 90 % židovského obyvatelstva z českých zemí - téměř 80 000 lidí - zavražděno.
Tato nepřesná formulace navíc vytváří dojem, že všechny židovské oběti zahynuly až ve vyhlazovacích táborech na východě a že Terezín byl pouze průchozím táborem. Ve východních koncentračních táborech (mimo Terezín) ve skutečnosti zahynulo necelých 60 tisíc protektorátních židovských vězňů, deportovaných z Terezína, a necelých 7 tisíc Židů, deportovaných přímo z Prahy a Brna do Lodže, Minska a Ujazdowa. V Terezíně samotném zahynulo více než 6 tisíc Židů z Protektorátu. Dohromady tedy v koncentračních táborech zahynulo více než 70 tisíc protektorátních Židů. Často uváděný údaj o 80 tisících zahynulých českých Židech pochází původně zřejmě ze statistiky K. Laguse a J. Poláka, ve které je zahrnut též odhad počtu osob, které zahynuly v ilegalitě, spáchaly sebevraždu, byly zatčeny.Lagus, Karel, Polák, Josef a Polák, Karel. Město za mřížemi (Stadt hinter Gittern). Praha: Naše vojsko - SPB, 1964. 365 s. , s. 352. Autoři docházejí k číslu 78154 zemřelých. V několika dalších učebnicích je uveden počet 80 tisíc zemřelých Židů z Protektorátu. Novější statistiku o Židech deportovaných z Čech a Moravy do Terezína a dalších táborů viz též: Kárný, Miroslav a kol. Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy, 1941-1945. Praha: Nadace Terezínská iniciativa - Melantrich, 1995. 1559 s. . Ke statistice židovského obyvatelstva v Protektorátu viz též: Kárný, Miroslav. Zur Statistik der jüdischen Bevölkerung im sogenannten Protektorat. Judaica Bohemiae. Prag: Jewish Museum in Prague, 1986, č. 1. ."}, s. 352. Autoři docházejí k číslu 78154 zemřelých. V několika dalších učebnicích je uveden počet 80 tisíc zemřelých Židů z Protektorátu. Novější statistiku o Židech deportovaných z Čech a Moravy do Terezína a dalších táborů viz též:
Do nového vydání této učebnice z roku 1998V. Olivová za úsek o konečném řešení
přidala ještě odstavec o pronásledování romského obyvatelstva: V Letech u Písku byl zřízen koncentrační tábor pro Romy. Odtud byli deportováni do Osvětimi, kde zahynuli v plynových komorách.
Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 139."}, s. 139.
Společným znakem těchto učebnic je, že - kromě krátké zmínky o transportech - ukončují výklad o konečném řešení
v hlavním textu po výkladu o vyřazování Židů ze společnosti a další informace často podávají ve formě ilustrací, grafů a tabulek. Dějiny zemí Koruny české otiskují ilustraci z ženského bloku v BrzezinceDějiny zemí Koruny české, s. 222."}, s. 222., Dějiny nové doby obraz polského umělce Bronislava Linke Modlitba zavražděného s komentářem Přelud postavy v židovském ritálním rouchu, která se modlí nad troskami zpustošené krajiny.
Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 129."}, s. 129.
zpustošenou krajinoujsou ve skutečnosti trosky varšavského ghetta, které bylo zcela zničeno při povstání v dubnu 1943.
Nejvýrazněji je tato skutečnost vidět na 3. dílu učebnice Nová doba (Jiří Jožák: Druhá světová válka a československý odboj) z nakladatelství Práce, která je dosud zřejmě nejrozšířenější učebnicí pro základní školy. Ta vychází z prozatímního textu téhož autora Druhá světová válka publikovaném roku 1992 v nakladatelství SPN, který obsahuje odstavec Rasová perzekuce, obsahově i uspořádáním identický s obdobnou pasáží v Dějinách zemí Koruny české. Jediným rozdílem je, že Jiří Jožák se v souvislosti s konečným řešením židovské otázky zmiňuje i o Cikánech
. Kromě toho zde následuje odstavec o koncentračních táborech (strašných 'továrnách na smrt'
), v němž jsou v závorce zmíněny nejvýznamnější z nich včetně Terezína. Zahynulo v nich nejméně 235 000 Čechů a Slováků, z toho 15 500 dětí
.Jožák, Jiří. Druhá světová válka. Dějepis pro 8. ročník základní školy. II. díl. Prozatímní text. 2. vyd. Praha: SPN, 1992. , s. 10."}, s. 10. Teprve rekapitulaci československých škod a obětí autor doplňuje údaj o 220 tisících zavražděných Židů.8 V kapitole o vývoji ve Slovenském státě uvádí, že slovenská vláda 60 tisíc Židů iniciativně poslala do vyhlazovacích táborů a jejich majetek zarizovala.
9 (Také opomíjí druhou vlnu deportací ze Slovenska.)
Do 3. dílu Nové doby autor tento prozatímní text s drobnými úpravami převzal. Základní text o konečném řešení
v Čechách i na Slovensku zůstal prakticky stejnýDějepis. Nová doba, 3. díl. Druhá světová válka a československý odboj, s. 27, 30."}, s. 27, 30., ale bylo k němu připojeno několik ilustrací. Odstavec o koncentračních táborech byl transformován do popisky ke grafu ilustrujícímu počet obětí v hlavních koncentračních táborech. Autor zde uvádí počet 270 tisíc zavražděných českých, slovenských a karpatoukrajinských Židů.10 Terezín se objevuje pouze v dalších dvou ilustracích. Jednou je dětský obrázek z Terezína s doplňujícím textem: Židovské děti byly soustřeďovány nejdříve v Terezíně, odkud jich bylo 15 500 posláno na smrt do vyhlazovacích táborů.
11 Dalším obrázkem je divadlo v Terezíně od O. Ungara. V popisce autor píše, že za nesrovnatelně těžších podmínek než v protektorátě (povětšinou tajně) usilovali o kulturní tvořivost (...) i čeští dělníci v německém prostředí a vězni v nacistických koncentračních táborech. Nejhodnotnějších uměleckých výsledků dosáhli v terezínském ghettu, jímž prošla řada tvůrců pronásledovaných z rasových důvodů.
Autor ještě doplňuje, že O. Ungara nacisté za jeho úsilí pravdivě přibližovat svět za ostnatými dráty vědomě zmrzačili na pravé ruce, v létě 1945 na následky trýznění zemřel.
12 K výkladu o Slovenském státu je připojen rámeček s úryvkem z antisemitského letáku Hlinkovy gardy.13 Za ilustraci k pronásledování Židů v Protektorátu může být považována i fotografie tabulek z pražského parku, mezi nimiž je nápis Židům nepřístupno. V popisce k této fotografii se ale autor věnuje pouze vynucené dvojjazyčnosti nápisů a výsadnímu postavení němčiny.14 Snaha o přiblížení některého tématu prostřednictvím ilustrací, které jinak oživují pro žáky poněkud nudný tok hlavního textu, je jistě správná, ale z jejich použití je zřejmé, že tyto ilustrace a popisky u nich nemohou nahrazovat systematický výklad o konečném řešení, na jehož základě získají žáci utříděné a pochopitelné informace. Jožák se též zmiňuje o perzekuci a vyvražďování Romů, ale neuvádí žádné podrobnosti: Cikány
prostě čekal stejný osud jako židovské obyvatelstvo - tedy vyvraždění.15
Nedostatky a nepřesnosti jsou patrné také v podání konečného řešení
v kontextu obecných (světových) dějin. Z jmenovaných učebnic obsahují úryvek o holocaustu v kontextu obecných dějin pouze Dějiny nové doby Věry Olivové. V trochu emotivním a málo konzistentním výkladu pod titulkem Hrůzný holokaust
uvádí, že největšímu německému pronásledování bylo vystaveno židovské obyvatelstvo. Ve všech okupovaných zemích bylo pozatýkáno a deportováno k tzv. 'Endlösung' - konečnému řešení. Podle zrůdné nacistické rasistické ideologie to znamenalo jeho vyvraždění.
Dále je zde zmíněna úloha Terezína jako průchozího tábora pro židovské obyvatelstvo z celé Evropy
a role dalších koncentračních táborů, především Osvětimi.Dějiny nové doby, 1850 - 1993, s. 125."}, s. 125.
V učebnicích zaměřených výradně na světové (případně evropské) dějiny jako by autoři ve sledu bitev, posunů fronty, válečných konferencí a dalších stěžejních událostí druhé světové války nenacházeli pro holocaust správné zařazení. Nejvíce s tímto problémem zápasí středoškolské Světové dějiny z nakladatelství Fortuna, jejichž autoři pouze do příloh ke kapitole o druhé světové válce bez jakéhokoli komentáře zařadili tabulku s počty zavražděných Židů v jednotlivých evropských státech.Světové dějiny, s. 188."}, s. 188. Počet obětí druhé světové války rekapitulují v rozporuplné větě: Počet obětí na frontách se odhaduje na 50-60 miliónů, z toho [!] asi 10 miliónů bylo vyvražděno v koncentračních táborech.
Dále uvádějí dnes již vyvrácený údaj o 4 miliónech lidí, zavražděných v osvětimských plynových komorách. To vše bez jediné zmínky o holocaustu.16
Obdobně vágně holocaust přecházejí Dějiny evropské civilizace
z nakladatelství Paseka. Jiří Fidler, autor kapitoly o druhé světové válce, se o holocaustu zmiňuje pouze v souvislosti s osvobozováním koncentračních táborů: Osvobození prvních vyhlazovacích táborů, kam byli posílání Židé z okupovaných území a částečně i ze zemí Paktu tří (obzvlášť ochotně se do této akce zapojilo Slovensko), mělo rozhodující vliv na jednání Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku.
Dějiny světové civilizace, s. 235."}, s. 235. I zde stojí za pozornost důraz, který autor v jinak tak stručném popisu klade na slovenský podíl na konečném řešení
.
c) nejnovější učebnice
V nejnovějších učebnicích vydaných od roku 1995 je patrný posun k lepšímu. Jejich autoři se především více snaží postihnout alespoň základní faktografii o holocaustu v kontextu druhé světové války. Na rozdíl od starších textů není již období druhé světové války podáno pouze ve formě faktografie válečných dějin a celý výklad je více zaměřen na vývoj společnosti a světonázorové pozadí popisovaných událostí.
První z těchto učebnic byly středoškolské Dějiny 20. století J. a J. Kuklíkových z nakladatelství Práce. Autoři zdůrazňují zrůdnost nacistické rasové teorie a zařazují plány na genocidu Židů do kontextu rozšiřování životního prostoru
a Generálního plánu Východ. Židé se stali hlavní obětí nacistických vyhlazovacích plánů. Autoři zmiňují existenci plánu konečného řešení židovské otázky
, pro který Hitler vydal rozkazy veliteli SS H. Himmlerovi na počátku léta 1941
, a hovoří o hromadných popravách, mobilních plynových komorách a o táborech smrti v Polsku. Tragédie Židů za druhé světové války je označována jako tzv. holocaust a některé odhady se shodují, že mu za oběť padlo 5 milionů 100 tisíc Židů, jiné hovoří o 6 milionech, což je více než 3/4 evropské židovské populace. Moderní historie nezná větší případ lidského barbarství.
Genocidu dalších skupin obyvatelstva (Cikánů
, mentálně nemocných, svědků Jehovových a homosexuálů) autoři pouze zmiňují.Dějiny 20. století, s. 72, 82."}, s. 72, 82.
Další posun je vidět již v řadě Lidé v dějinách z nakladatelství Fortuna, v níž období 1918 až 1945 zpracoval Jan Kuklík a která se soustředí především na české dějiny. Konečné řešení
v českých zemích je zde uvedeno obecnou pasáží, která se velmi podobá textu z Dějin 20. století.Lidé v dějinách. Období 1918 - 1945. Rozkvět a soumrak československé demokracie, s. 42 - 43."}, s. 42 - 43. Z kapitoly o životě v Protektorátu (Život na lístky) je velká část věnována konečnému řešení židovské otázky
. Autor popisuje arizaci, zavedení norimberských zákonů a různé formy diskriminace a omezování židovského obyvatelstva. Na rozdíl od jiných učebnic ale připojuje odstavec se základními informacemi o Terezíně, včetně zmínky o kulturních a výchovných aktivitách, a uvádí i podrobnější statistické údaje o počtu terezínských vězňů a osudech protektorátních Židů.17 I průběh konečného řešení na Slovensku je zde popsán podrobněji, včetně druhé vlny deportací v letech 1944 - 1945, která v dalších učebnicích nebývá zmiňována.18
Další učebnice dějepisu od nakladatelství Fortuna - Dějiny moderní doby - kombinuje světové a české (respektive československé) dějiny. Autorem období 1918 - 1945 je Drahomír Jančík, který do výkladu dějin druhé světové války zařadil poměrně obsáhou kapitolku Tragédie holocaustu. Válka vedená nacistickým Německem je tu označena jako válka rasová, neboť nacistická rasová teorie předurčovala celé národy a skupiny obyvatelstva k vyhubení
. Autor uvádí počet čtvrt miliónu Romů, zavražděných v nacistických koncentračních táborech. D. Jančík se snaží postihnout jednotlivé fáze konečného řešení
- od norimberských zákonů, přes soustředění v ghettech, konferenci ve Wannsee, až po vyvražďování v plynových komorách ve vyhlazovacích táborech.Dějiny moderní doby, 2. díl, 1918 - 1945, s. 54 - 55. Trochu ovšem zarazí nepřesná věta: V západoevropských zemích dobytých nacistickým Německem byli Židé soustředěni do ghett (...).
"}, s. 54 - 55. Trochu ovšem zarazí nepřesná věta: Konečnému řešení
sběrný tábor
v českých zemích věnuje autor bohužel mnohem menší pozornost a Terezín označuje za pouhý z 118 310 Židů přežilo období protektorátu jen 3030 osob
. D. Jančík navíc svým nepřesným výrokem, že konečného řešení
, přispívá do řady nepřesné interpretace statistiky o průběhu konečné řešení
v českých zemích. Oněch 3030 osob není totiž počet českých Židů, kteří přežili v Protektorátu
, ale počet Židů, kteří (podle statistiky k 15. březnu 1945) přežili v Protektorátu
, tedy nebyli deportováni do Terezína či jiného koncentračního tábora.19
Holocaustu je věnován jistý prostor i v netradičně pojaté učebnici České dějiny z ptačí perspektivy od Františka Hrbka, kde je vyložen jako zvláštní heslo. Přestože je tato učebnice zaměřena výhradně na české dějiny, výklad o holocaustu se zde soustředí především na obecné dějiny a vývoj od norimberských zákonů po koncentrační a vyhlazovací tábory (autor vynechává fázi ghettoizace a hromadných poprav po útoku na Sovětský svaz). V kratičkém úryvku věnovaném konečnému řešení v Protektorátu autor staví postoj protektorátní vlády do protikladu k průběhu konečného řešení v dalších zemích (a opět především na Slovensku): Protektorátní vláda generála Aloise Eliáše se zachovala statečně. Třikrát odmítla požadavek K. H. Franka vydat protižidovské zákony. Státní prezident Emil Hácha byl s postojem vlády solidární. Zákony nakonec musel vydat říšský protektor.
Tato historiky vyvrácená domněnka má zřejmě svůj původ ve vzpomínkách L. K. Feierabenda.Feierabend, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. Brno: Atlantis, 1994, sv. I. , s. 178 - 179. Také J. Kuklík v učebnici Lidé v dějinách v medailonku A. Eliáše uvádí, že kladl překážky protižidovským nařízením
. (s. 55)."}, s. 178 - 179. Také J. Kuklík v učebnici nuceně vystěhováno téměř 94 000 Židů, z nichž naprostá většína zahynula (90 600).
. (s. 55). (Ve skutečnosti protektorátní vláda usilovala o vydání vlastní protižidovské normy, což říšský protektor nedovolil, protože arizace židovského majetku se měla uskutečnit ve prospěch Říše, jako nástroj germanizace a Hrbek nařízení o židovském majetku tomu uvolnilo cestu.) V následující větě pak nuceně vystěhováno téměř 94 000 Židů, z nichž naprostá většína zahynula (90 600).
České dějiny z ptačí perspektivy, s. 56 - 57."}, s. 56 - 57.
V nejnovější středoškolské učebnici Dějiny českých zemí je konečnému řešení
věnován postranní sloupec vytištěný malým písmem s názvem Osudy Židů v protektorátě. Tato forma začlenění výkladu do učebnice jakoby usnadnila zařazení o poznání obsáhlejšího výkladu o konečném řešení
v kontextu českých dějin. Jsou zde stručně popsány norimberské zákony a vývoj konečného řešení
. Z formulace systematické vyvražďování Židů z Říše začalo již koncem 30. let, i když plán 'konečného řešení' byl schválen až na konferenci ve Wanssee v lednu 1942
není patrné, co přesně si autoři pod systematickým vyvražďováním
představují. Také role konference ve Wannsee ve vývoji konečného řešení
byla jiná, než by se mohlo z této i z dalších učebnic zdát. Konference neměla schválit plán konečného řešení
, ale měla především koordinovat činnost nejvyšších říšských úřadů při realizaci plánu na vyhlazení jedenácti milionů evropských Židů, který se už dávno před konferencí ve Wannsee začal pod Heydrichovým řízením uskutečňovat. Část věnovaná pronásledování Židů v protektorátu je podobná ostatním učebnicím: obsahuje několik řádek o různých zákazech a omezeních, kterými byli Židé oddělováni od české společnosti. Autoři dále zmiňují první transporty do koncentračních táborů v Polsku
v říjnu 1939, aniž přímo jmenují Nisko, a stručně hovoří o vzniku Terezína: Posléze bylo rozhodnuto soustředit Židy na jednom místě a odtud je plánovitě transportovat do vyhlazovacích táborů. V letech 1941 a 1942 bylo přeměněno na židovské ghetto město Terezín, z něhož bylo vysídleno původní obyvatelstvo.
Výklad je zakončen statistickým shrnutím: Do roku 1945 prošlo Terezínem na 140 000 osob z různých zemí. Nacistickou éru zaplatilo životem na 80 000 Židů z Čech a Moravy.
Dějiny českých zemí. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky, s. 185."}, s. 185. (Je zajímavé, že autoři z počtu terezínských vězňů vyjímají osoby evakuované do Terezína po 20. dubnu 1945 z jiných koncentračních táborů.) V Dějinách českých zemí také není ani slovo o pronásledování romského obyvatelstva a o romských koncentračních táborech na protektorátním území.
Závěr
Nelze jistě přehlédnout výrazný posun k lepšímu ve výkladu o konečném řešení
, patrný především v učebnicích publikovaných od roku 1995. Bohužel se kompaktnější výklad o konečném řešení
podařilo začlenit především do učebnic zaměřených na obecné dějiny, ve kterých - i přes některé nedostatky a nepřesnosti - je zasazen do kontextu nacistické rasistické ideologie a doplněn základní faktografií o fázích a průběhu konečného řešení
. Bohužel i těmto textům chybí pevné zasazení do kontextu dějin antisemitismu a rasismu.
V učebnicích zaměřených na české dějiny výklad o konečném řešení
ustrnul v podobě informací o jeho počáteční fázi - tedy vytváření tzv. ghetta bez zdí - a krátkých zmínkách o dalších osudech pronásledovaných Židů. To dokládá skutečnost, že v kontextu českých dějin je konečné řešení
do učebních textů zařazeno pouze do té míry, do jaké pohodlně zapadá do výkladu českých dějin. Ostatní skutečnosti, které se rasového pronásledování týkají, sítem tohoto měřítka většinou propadávají. Konečné řešení
není dosud v rámci českých dějin ustaveno jako svébytné téma, které je třeba vyložit i s jeho specifickými důvody a průběhem.
Výklad českých dějin druhé světové války je založen na dvou základních liniích: na perzekuci českého národa a na událostech, které vedly k osvobození, ať již jde o domácí a zahraniční odboj nebo o vývoj válečných událostí. Ty části konečného řešení
, které z tohoto schématu vybočují, jsou jen velmi obtížně do výkladu českých dějin zařazovány. Pouze různá protižidovská opatření - povinné nošení žluté hvězdy, omezení nákupních hodin, vyřazení ze škol atd. - lze poměrně snadno zakomponovat do výkladu o pronásledování českého národa nacisty a jejich plánech na germanizaci českého prostoru. Nejlépe do této koncepce zapadá arizace židovského majetku a některé učebnice skutečně k výkladu o pronásledování Židů přecházejí od výkladu o arizaci.České a československé dějiny, s. 81, odstavec Protektorátní hospodářství: Pod německou správu a do německých rukou také přecházel v rámci 'arizace' židovský majetek. Nařízení protektora umožnilo uplatňovat v protektorátě zásady antisemitských norimberských zákonů proti židovskému obyvatelstvu, a tak započalo 'konečné řešení židovské otázky', na jehož konci byly hromadné transporty Židů do vyhlazovacích táborů, zahájené z protektorátu v říjnu 1941.
"}, s. 81, odstavec Pod německou správu a do německých rukou také přecházel v rámci 'arizace' židovský majetek. Nařízení protektora umožnilo uplatňovat v protektorátě zásady antisemitských norimberských zákonů proti židovskému obyvatelstvu, a tak započalo 'konečné řešení židovské otázky', na jehož konci byly hromadné transporty Židů do vyhlazovacích táborů, zahájené z protektorátu v říjnu 1941.
Naprosto nedostačující je výklad o pronásledování a vyvražďování evropských a konkrétně českých Romů. Pokud je toto téma vůbec zmiňováno, pak pouze formou analogie: Romy (případně Cikány
) postihl stejný osud jako Židy - vyvraždění. Pouze v novější verzi učebnice Dějiny nové doby se píše o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku a o transportech českých Romů do Osvětimi a v Dějinách moderní doby je uveden počet zavražděných evropských Romů. Žádná učebnice si neklade otázku po dnes tolik diskutované vině Čechů na této perzekuci. V žádné další učebnici dějepisu není možné najít ani sebemenší údaj o přítomnosti Romů, o jejich dějinách, o jejich postavení ve společnosti a konečně i o jejich pronásledování.
Výklad o konečném řešení
je kromě toho často poznamenán nejasnými a nepřesnými formulacemi, které zřejmě plynou z neznalosti samotných autorů učebnic. Nejvýrazněji je tento jev patrný na množství chyb a nepřesných interpretací ve statistikách o počtu deportovaných do a z Terezína. To pouze dokládá, že autoři dotyčných textů neměli přesnou představu o úloze Terezína v konečném řešení židovské otázky
.
Terezínský koncentrační tábor, terezínské ghetto, zjevně do základní perspektivy výkladu českých dějin druhé světové války nezapadá. Ve většině učebnic je pouze zmíněn, často jako pouhý sběrný
nebo průchozí
tábor. Nejvíce za hradby terezínského ghetta nahlíží učebnice Lidé v dějinách J. Kuklíka. Ale i tento text představuje spíše minimum základních informací. Je tvořen podrobnou statistikou, zmiňuje kulturní a výchovné aktivity a dokonce propagační využití Terezína, ale více život v Terezíně a jeho význam nepřibližuje. Jiný pokus alespoň trochu nahlédnout za hradby ghetta představuje učební text Jiřího Jožáka, který tak činí pouze prostřednictvím již zmiňovaných ilustrací. Většina učebnic ale osudy českých Židů - kromě stručného statistického přehledu - od chvíle jejich deportace nesleduje.
Nejvýraznější deficit vykazují současné učebnice dějepisu v případě terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, kde došlo v noci z 8. na 9. března 1944 k největší hromadné vraždě 3792 českých (respektive československých) občanů. V žádné učebnici není o jeho existenci ani nejmenší zmínka. V žádné zkoumané učebnici se také nepíše o návštěvě delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně v červnu 1944, která úzce souvisela s nacistickými snahami zakrýt rozsah a hrůzy terezínské reality - a de facto též celého konečného řešení
. Pozitivní zpráva delegáta nakonec také přispěla k likvidaci zbylých vězňů terezínského rodinného tábora.
Pohnutá historie Terezína a terezínského rodinného tábora a jejich funkce v celém konečném řešení
představuje jedinečnou šanci zařadit osud českých Židů za Protektorátu do celkového kontextu konečného řešení
. Sledování jejich osudů umožňuje doslova provést téměř všemi aspekty pronásledování Židů během druhé světové války. Počínaje tzv. akcí Nisko (kterou zmiňuje pouze jedna učebnice), přes vytvoření Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung - v žádné učebnici), přes osudy Židů deportovaných do Terezína a dále do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Především návštěva delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže a osud terezínského rodinného tábora představují napínavý příběh, na kterém lze velmi názorně ukázat cyničnost a hrůznost nacistické protižidovské politiky.
K tomu je ale třeba rozšířit perspektivu učebnicového výkladu o českých dějinách druhé světové války tak, aby v jejich rámci bylo možné vyložit konečné řešení židovské otázky
i s jeho specifickými příčinami a včetně skutečností, které přesahují zaběhlý rámec českých národních dějin. To ostatně platí nejen pro konečné řešení
, ale též pro podání židovských dějin a dějin antisemitismu.
Tento text je rozšířenou verzí článku publikovaného v Terezínských studiích a dokumentech 1999.
Poznámky
Tisk
