Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Brzezinka

Úvod
Údaje zapsané v této zprávě jsem diktoval ing. Oskaru Krasňanskému ve dnech 25. a 26. dubna 1944 v Žilině. V tutéž dobu, ale na jiném místě, diktoval svou verzi Alfred Wetzler. Výpovědi, diktované tedy nezávisle na sobě, pak Krasňanský ve velkém spěchu spojil do konečné formy v podobě, jež je tu reprodukována. Dnes už je jen stěží možné určit, která část či které údaje jsou převzaty z mé výpovědi a které z Wetzlerovy. Oba jsme byli poměrně dobře informováni o geografické poloze a historii tábora smrti v Osvětimi. Nenesli jsme s sebou žádné písemné doklady, zpráva byla výlučně výsledkem našich znalostí a naší paměti. Veškeré práce na zprávě byly ukončeny ve čtvrtek 27. dubna 1944. Upustili jsme od korektur různých, málo významných detailů - vyžadovalo by to přepis celého textu a znamenalo by to zbytečnou ztrátu času v kritické hodině.

Dva mladí slovenští Židé - jejich jména nemůžeme v současné době v zájmu jejich vlastního bezpečí prozradit - měli tak velké štěstí, že se jim podařilo uprchnout po dvou letech strávených v koncentračních táborech Brzezinka, Osvětim a Lublin-Majdanek, kam byli v roce 1942 deportováni ze Slovenska.

Jednoho z nich poslali 13. dubna 1942 ze sběrného tábora v Seredi přímo do Osvětimi a potom do Březinky, zatímco druhého poslali 14. června 1942 z tábora Nováky do Lublinu, kde strávil krátkou dobu, a potom byl převezen do Osvětimi a později do Březinky.

Následující zpráva neobsahuje všechno, co oba muži během svého uvěznění zažili, ale jen to, co jeden z nich nebo oba společně bezprostředně podstoupili, slyšeli nebo zažili. Ve zprávě nejsou zahrnuty žádné osobní dojmy nebo soudy nebo cokoliv, co by pocházelo z druhé ruky.

Zpráva začíná příběhem mladého Žida, který přijel ze Seredi. Líčení jeho zážitku začíná v době, kdy do tábora dorazil druhý Žid, a jejich líčení je tedy založeno na tvrzení obou. Potom následuje individuální zpráva druhého Žida, který přijel z Nováků do Lublinu a odtud do Osvětimi.

Prohlášení odpovídají důvěryhodným, leč zlomkovitým zprávám, které jsme až dosud obdrželi, a údaje týkající se transportu do různých táboru se shodují s oficiálními záznamy. Je proto možné považovat tato prohlášení za naprosto věrohodná.

I. Osvětim a Brzezinka

13. dubna 1942 byla naše skupina skládající se z l 000 lidí naložena do vagónu ve sběrném táboře Sereď. Dveře se zavřely tak, aby nic nemohlo prozradit směr naší cesty, a když se po dlouhé době opět otevřely, zjistili jsme, že jsme překročili slovenské hranice a jsme ve Zwardoni. Do té doby střežili vlak hlinkovci, nyní ho však převzaly stráže SS. Poté, co bylo několik vagónů z našeho konvoje odpojeno, jsme pokračovali v cestě a v noci jsme dorazili do Osvětimi, kde vlak zastavil na vedlejší koleji. Důvodem, proč několik vagónů zůstalo za námi, byl patrně nedostatek místa v Osvětimi. Připojily se k nám však o několik málo dní později. Po příjezdu jsme museli nastoupit do pětistupů a začalo počítání. Bylo nás 643. Po dvacetiminutovém pochodu s těžkými zavazadly (Slovensko jsme opustili dobře vybavení) jsme dorazili do koncentračního tábora Osvětim.

Všechny najednou nás odvedli do obrovského baráku, kde jsme najedné straně museli odevzdat všechna zavazadla a na druhé straně se úplně svléknout, naše šaty a cennosti tam zůstaly. Nazí jsme potom pokračovali k sousednímu baráku, kde oholili naše hlavy a těla a dezinfikovali nás lyzolem. U východu dostal každý z nás po sobě jdoucí číslo počínaje číslem 28 600. S čísly v ruce nás nahnali do třetího baráku, kde se odehrávala takzvaná registrace. Ta sestávala z vytetování čísla, které jsme dostali ve druhém baráku, na levou stranu hrudníku. V důsledku extrémní brutality, se kterou bylo tetování prováděno, mnoho z nás omdlelo. Zapsali si také naše zvláštní znamení. Potom nás ve skupinách po stu odvedli do sklepa a později do baráku, kde jsme dostali pruhované vězeňské oblečení a dřeváky. To všechno trvalo do deseti hodin ráno. Odpoledne nám naše vězeňské oblečení opět sebrali a dostali jsme místo toho roztrhané a špinavé zbytky ruských uniforem. Takto vybavení jsme se vydali na pochod do Brzezinky.

Osvětim je koncentrační tábor pro politické vězně pod takzvanou ochrannou vazbou. V době mého příjezdu, tj. v dubnu 1942, bylo v táboře okolo 15 000 vězňů, většina z nich byli Poláci, Němci a ruští civilisté pod ochrannou vazbou. Malá část vězňů spadala do kategorie zločinců a ulejváků, kteří nechtějí pracovat.

Velitelství tábora Osvětim zároveň řídí pracovní tábor Brzezinka, stejně jako zemědělský pracovní tábor Harmense. Všichni vězňové nejprve přijíždějí do Osvětimi, kde dostávají vězeňská registrační čísla, a buď tam zůstávají, nebo jsou posíláni do Brzezinky (nebo ve velmi malé míře do Harmense).

Vězňové dostávají po příjezdu po sobě jdoucí čísla. Každé číslo je použito jen jednou, takže poslední číslo vždycky odpovídá skutečnému počtu vězňů, kteří dorazili do tábora. V době našeho útěku se čísla vyšplhala na 180 000. Na začátku se čísla tetovala na levou stranu hrudníku, později ale, vzhledem k tomu, že bledla, na levé předloktí.

Se všemi vězni se zacházelo stejně bez ohledu na jejich kategorii nebo národnost. Avšak pro zjednodušení identifikace byli rozlišeni podle různých barevných trojúhelníků přišitých na oblečení vlevo na prsou pod registračním číslem. První písmeno určovalo národnost vězňů. Toto písmeno (například P pro Poláky) stálo uprostřed trojúhelníku. Barevné trojúhelníky měly následující význam:

• červený - političtí vězni pod ochrannou vazbou

• zelený - profesionální zločinci

• černý - ulejváci (flákači při práci), protispolečenské živly (většinou Rusové)

• růžový - homosexuálové

• fialový - členové náboženské sekty Bibelforscher.

Židovští vězni se lišili od árijských tím, že jejich trojúhelník (ve většině případů červený) byl přidáním žlutých paprsků přeměněn na Davidovu hvězdu.

Na uzavřeném území tábora Osvětim je několik továren: továrna na válečnou výrobu, Deutsche Aufrüstungswerke (DAW), továrna patřící k závodům KRUPP, a jedna, která patří koncernu SIEMENS. Vně hranic tábora se na ploše několika čtverečních kilometrů rozkládá obrovský podnik Buna. Vězňové pracují ve všech výše zmíněných továrnách.

Vězeňské ubytovny, pokud je možné takové slovo použít, uvnitř tábora pokrývají vlastní plochu přibližně 500 na 300 metrů a jsou obehnány dvojitou řadou betonových sloupů asi tři metry vysokých, které jsou spojeny (jak na vnitřní, tak na vnější straně) hustou sítí drátů s vysokým napětím, zapuštěných do sloupů s izolátory. Mezi dvěma řadami sloupů jsou v rozestupu 150 metrů pět metrů vysoké strážní věže vybavené kulomety a světlomety. Před vnitřním okruhem s vysokým napětím je ještě běžný plot z ostnatého drátu. Odpovědí na pouhé dotknutí se plotu jsou kulky ze strážních věží. Tento systém se nazývá malý (nebo vnitřní) strážní řetěz. Tábor sám se skládá ze tří řad baráků. Mezi první a druhou řadou je táborová ulice a mezi druhou a třetí řadou bývala zeď. V barácích oddělených touto zdí žilo do poloviny srpna 1942 přes 7 000 židovských dívek deportovaných v březnu a dubnu 1942 ze Slovenska. Potom byly odsunuty do Brzezinky a zeď mezi druhou a třetí řadou byla odstraněna. Přístupová cesta do tábora protíná řadu baráků až ke vstupní bráně, která je samozřejmě vždy bedlivě střežena, a nad branou se tyčí ironický nápis Práce osvobozuje.

V poloměru asi 2 000 metrů je tábor obehnán druhou obrannou linií zvanou velký (nebo vnější) strážní řetěz, kde jsou také každých 150 metrů strážní věže. Mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem jsou továrny a další dílny. Věže vnitřního řetězu jsou obsazeny hlídkami pouze v noci, kdy je dvojitá řada drátů napojena na vysoké napětí. Během dne je posádka vnitřního strážního řetězu stažena a hlídky střeží vnější řetěz. Útěk z prostoru mezi těmito řetězy stráží - došlo k mnoha pokusům - je prakticky nemožný. Dostat se v noci přes vnitřní řetěz je naprosto nemožné a věže vnějšího řetězu jsou tak blízko u sebe (každých 150 metrů, každá věž tedy střeží sektor s poloměrem 75 metrů), že přiblížit se k nim nepozorovaně nepřipadá v úvahu. Stráže střílejí bez varování. Posádka opouští vnější řetěz za soumraku, ale pouze tehdy, když bylo potvrzeno, že ve vnitřním okruhu jsou všichni vězňové.

Jestliže je při nástupu zjištěno, že některý vězeň chybí, okamžitě se rozezní sirény na poplach. Muži na vnějším řetězu zůstávají ve věžích, vnější řetěz je obsazen posádkou a stovky esesáků a stavěcích psů zahajují systematické pátrání. Sirény uvedou do stavu poplachu celou okolní krajinu, takže i kdyby se útěk nějakým zázrakem povedl a vězeň by se dostal za vnější řetěz, je téměř jisté, že ho chytí jedna z četných hlídek německé policie nebo SS. Vězeň na útěku je ještě k tomu handicapován vyholenou hlavou, pruhovaným vězeňským oblečením nebo červeným označením přišitým na šatech a netečností dokonale zastrašených obyvatel. Pouhé zanedbání povinnosti podat informaci o tom, kde se vězeň nachází, nemluvě o poskytnutí pomoci, je trestáno smrtí. Když se vězně nepodaří chytit dřív, posádka vnějšího strážního řetězu zůstává na věžích tři dny a tři noci, potom se předpokládá, že se vězeň dostal přes dvojitý okruh. Následující noc jsou hlídky z vnějšího okruhu staženy. Jestliže vězně na útěku dopadnou živého, oběsí ho před očima celého tábora. Jestliže ho ale najdou mrtvého, přinesou jeho tělo - ať je najdou kdekoliv - zpátky do tábora (mrtvolu je snadné identifikovat podle vytetovaného čísla) a posadí je u vstupní brány a do rukou mu vtisknou ceduli, na které stojí: Už jsem zase zpátky. Během dvou let našeho pobytu v táboře došlo k mnoha pokusům o útěk, avšak s výjimkou dvou nebo tří přivedli všechny vězně zpátky, ať živé nebo mrtvé. Není známo, zda se těm dvěma nebo třem vězňům, které nechytili, opravdu podařilo dostat se pryč. Můžu však prohlásit, že z Židů, kteří byli do Osvětimi nebo do Brzezinky deportováni ze Slovenska, jsme měli pouze my dva to štěstí zachránit se.

Jak jsem již dříve řekl, byli jsme v den našeho příjezdu přesunuti z Osvětimi do Brzezinky.

Ve skutečnosti neexistuje žádná oblast zvaná Brzezinka. Samo slovo Brzezinka je nové, v tom smyslu, že bylo přejato od blízkého Březového lesa (Brzezinky). Oblast, které se v současné době říká Brzezinka, se jmenovala Rajsko a místní obyvatelé jí tak pořád říkají. Táborové centrum Brzezinka leží 4 kilometry od Osvětimi. Vnější obranné zóny jak Brzezinky, tak Osvětimi se setkávají a jsou odděleny pouze železniční tratí. Nikdy jsme se nedozvěděli nic o Novém Berunu, patrně 30 až 40 kilometrů vzdáleném, který jsme kupodivu museli udávat jako poštovní okres pro Brzezinku.

Když jsme dorazili do Brzezinky, zjistili jsme, že je tam pro 15 000 lidí jenom jedna velká kuchyně a tři kamenné budovy, z nichž dvě byly dokončené a jedna se stavěla. Budovy byly obehnány obyčejným plotem z ostnatého drátu. Vězňové byli ubytováni v oněch budovách a potom v dalších, které se později postavily. Všechny jsou stavěny podle standardního modelu. Každý barák je asi 30 metrů dlouhý a 8 až 10 metrů široký. I když výška zdí sotva přesahuje 2 metry, střecha je nepoměrně vysoká - okolo pěti metrů - takže barák vzbuzuje dojem stáje, nad kterou se tyčí seník. Vevnitř není žádný strop, takže uprostřed dosahuje místnost výšky 7 metrů. Jinými slovy, špičatá střecha spočívá přímo na čtyřech zdech. Vnitřek je rozdělen příčkou, která se táhne středem po celé délce baráku a je vybavena otvorem, který umožňuje komunikaci mezi oběma oddělenými částmi. Podél obou bočních zdí, stejně jako podél příčky uprostřed místnosti, jsou asi 80 centimetrů nad sebou postavena dvě paralelní patra, které vertikální příčka rozděluje na malé buňky. Jsou tam tedy tři patra: přízemní patro a dvě patra postavená na bočních zdech. Normálně žijí v každé buňce tři lidi. Z rozměrů, které jsem udal, si můžete udělat obraz o tom, že tyto buňky jsou příliš úzké na to, aby v nich mohl jeden člověk ležet natažený, a že nejsou dost vysoké, aby se v nich dalo vzpřímeně sedět. Nepřichází v úvahu, že by tam bylo dost místa, aby se bylo možné vzpřímeně postavit. Tímto způsobem je v jednom baráku neboli bloku ubytováno 400 až 500 lidí.

Současný tábor Brzezinka pokrývá plochu asi l 600 x 500 metrů a je obehnán - podobně jako Osvětim - takzvaným malým (nebo vnitřním) strážním řetězem. V současné době pokračují práce na ještě větším trestaneckém táboře, který bude později připojen k táboru již existujícímu. Účel tohoto rozsáhlého stavebního projektu nám není znám.

V prostoru o poloměru 2 kilometrů je Brzezinka, stejně jako Osvětim, obehnána dalším strážním řetězem se stejným typem obranného systému jako Osvětim.

Budovy, které jsme při svém příchodu viděli, postavilo v prosinci 1941 12 000 ruských válečných zajatců. Za nelidských podmínek pracovali v kruté zimě; v důsledku toho většina z nich, s výjimkou malé skupiny, která pracovala v kuchyni, zemřela. Měli čísla od l do 12 000 v sérii, jež neměla nic společného s táborovým číslovacím systémem, který jsem předtím popsal. Kdykoli dorazil čerstvý konvoj ruských vězňů, nebyla jim přidělena běžná osvětimská vězeňská čísla, ale čísla zemřelých Rusů v sérii od l do 12 000. Proto je tak těžké odhadnout, kolik vězňů této kategorie prošlo táborem. Údajně byli Rusové do Osvětimi nebo Brzezinky posíláni z kázeňských důvodů z normálních táborů pro válečné zajatce. Ty z Rusů, kteří zbyli, jsme našli v hrozném stavu krajní nouze a zanedbanosti - žili v nedostavěném baráku bez nejmenší ochrany proti mrazu nebo dešti. Umírají en masse. Těla stovek a tisíců byla nedbale pohřbena a šířila kolem sebe chorobný zápach. Později jsme museli těla vykopat a spálit.

Týden před naším příjezdem do Osvětimi dorazila do tábora první skupina Židů (ženy byly odděleny od mužů a dostaly čísla, která byla paralelní s čísly mužů; slovenské ženy dostaly pořadová čísla od l do 8 000), l 320 naturalizovaných francouzských Židů z Paříže. Byla jim přidělena čísla od 27 500 výše. Je proto jasné, že mezi francouzskou skupinou a naším konvojem do Osvětimi nepřijel nikdo jiný, protože jsem již uvedl, že naše čísla začínala od 28 600. 700 francouzských Židů ještě žilo ve strašných podmínkách, zbývajících 600 zemřelo během týdne po svém příjezdu.

Ve třech dokončených budovách byly ubytovány následující tři kategorie vězňů:

• Takzvaná prominence: profesionální zločinci a starší polští političtí vězni, kteří se starali o správu tábora.

• Zbytek francouzských Židů, konkrétně asi 700.

• 643 původních slovenských Židů, ke kterým za několik dní přibyli ti, kteří zůstali ve Zwardoni.

• Rusové, kteří ještě byli naživu a žili v nedokončeném baráku, stejně jako venku, a jejichž počet se zmenšoval tak rychle, že jako skupina sotva stojí za zmínku.

Slovenští Židé museli společně se zbytkem ruských vězňů pracovat na stavbě budov, zatímco francouzští Židé museli rýt půdu. Po třech dnech jsem společně s dalšími 200 slovenskými Židy dostal rozkaz pracovat v německých zbrojařských továrnách v Osvětimi, dál jsme ale přespávali v Brzezince. Odcházeli jsme brzy ráno a vraceli se v noci a pracovali jsme v tesařské dílně a na výstavbě silnic. Naše strava se skládala z tuřínové polévky v poledne a nekvalitního chleba večer. Pracovní podmínky byly nepředstavitelně těžké, a tak to většina z nás, zesláblá hladověním a nepoživatelnou stravou, nemohla vydržet. Úmrtnost byla tak vysoká, že každý den měla naše dvousetčlenná skupina 30 až 35 mrtvých. Mnoho z nich bylo během práce prostě bez nejmenšího důvodu umláceno k smrti dozorci - kápy. Mezery v našich řadách způsobené smrtí byly denně doplňovány vězni z Brzezinky. Naše návraty v noci byly mimořádně bolestivé a nebezpečné, protože jsme museli přes pět kilometrů vláčet své pracovní nástroje, palivové dříví, velké kotle a těla těch, kteří během pracovního dne zemřeli nebo byli zabiti. S tímto těžkým nákladem jsme museli udržovat rychlé tempo a každý, kdo vzbudil nelibost jednoho z kápů, byl nemilosrdně zkopán, ne-li dokonce utlučen k smrti. Do příjezdu druhé skupiny slovenských mužů asi o čtrnáct dní později se náš počet snížil na 150. V noci nás spočítali, mrtvá těla byla narovnána na ploché vozy s úzkým rozchodem kol nebo do náklaďáků a odvezena do Březového lesa (Brzezinky), kde byla spálena v příkopech několik metrů hlubokých a asi 15 metrů dlouhých. Při cestě do práce jsme každý den potkávali pracovní skupinu 300 židovských dívek ze Slovenska, které pracovaly na pozemních pracích v blízkém okolí. Měly oholené hlavy, na sobě rozedrané staré ruské uniformy a dřeváky. Nemohli jsme s nimi bohužel mluvit.

Do poloviny května 1942 dorazily do Brzezinky celkem čtyři mužské konvoje Židů ze Slovenska a všem se dostalo podobného zacházení jako nám.

Z prvního a druhého transportu bylo vybráno 120 mužů (včetně mě) a byli dáni k dispozici vedení tábora Osvětim, které potřebovalo lékaře, dentisty, intelektuály a úředníky. Tato skupina se skládala z 90 slovenských a 30 francouzských Židů. Jelikož se mi během času podařilo propracovat se v Brzezince do dobrého postavení - velel jsem skupině 50 mužů, což mi přinášelo značné výhody - zdráhal jsem se nejprve do Osvětimi odejít. Nakonec mě ale přesvědčili, abych šel. Po osmi dnech bylo ze skupiny 120 intelektuálů vybráno 18 lékařů a zřízenců a další tři osoby. Lékaři byli přiděleni do budovy pro nemocné neboli nemocnice v Osvětimi, zatímco nás tři poslali zpátky do Brzezinky. Mé dva soudruhy, Ladislava Brauna z Trnavy a Grosse z Vrbové (?), oba dva jsou již mrtví, poslali do slovenského bloku, zatímco já jsem dostal rozkaz jít do francouzské sekce, kde jsme shromažďovali osobní údaje a starali se o nemocné. Zbývajících 99 osob bylo posláno na práci do štěrkových dolů, kde všichni během krátké doby zemřeli.

Brzy nato byla postavena takzvaná budova pro nemocné (Krankenbau). Byla předurčena k tomu, aby se stala tolik obávaným blokem 7, kde jsem nejprve pracoval jako vedoucí zřízenec a později jako zapisovatel. Šéfem této nemocnice byl Polák. Ve skutečnosti nebyla tato budova nic jiného než sběrné středisko pro kandidáty smrti. Posílali sem všechny vězně neschopné práce. Nejednalo se zde o jakoukoli zdravotnickou péči nebo léčbu. Denně jsme měli okolo 150 mrtvých a jejich těla se posílala do krematoria v Osvětimi.

Ve stejné době začaly takzvané selekce. Dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, určoval táborový doktor počet vězňů, kteří mají být zplynováni a potom spáleni. Tyto selektované nakládali do nákladních aut a vozili je do Březového lesa. Ty, kteří po příjezdu ještě žili, zplynovali ve velkém baráku postaveném blízko u příkopu, ve kterém se spalovala mrtvá těla. Týdenní dávka mrtvých z bloku 7 byla okolo 2 000, z nichž l 200 zemřelo přirozenou smrtí a okolo 800 na následky selekce. Pro ty, kteří nebyli vyselektováni, byl vystaven úmrtní list, který se posílal na ústřední velení v Oranienburgu, zatímco pro oběti selekce existovaly speciální záznamy s označením SB (Sonderbehandelt - zvláštně ošetřeni). Do 15. ledna 1943, do konce doby, po kterou jsem pracoval jako zapisovatel bloku 7 a měl tudíž možnost přímo pozorovat události, zemřelo přirozenou smrtí nebo selekcí 50 000 vězňů.

Jak jsem už popsal, dostávali vězňové čísla jdoucí po sobě, mohli jsme tedy poměrně přesně zrekonstruovat, jak šli za sebou a osud, který každý jednotlivý konvoj po příjezdu potkal.

Tábor Brzezinka se skládá ze tří obytných oblastí. V současnosti je vnitřním strážním řetězem hlídána pouze sekce I a II, zatímco sekce III je ještě ve výstavbě a není obydlená.

Vnitřní správa tábora Brzezinka je řízena speciálně vybranými vězni. Bloky nejsou obydleny podle národností, ale spíš podle pracovního zařazení. Každý blok spravuje pětičlenný štáb, tj. starší bloku, zapisovatel bloku, ošetřovatel a dva uklízeči.

Starší bloku, blokový: nosí na rukávu pásku s číslem svého bloku a je zodpovědný za pořádek v bloku. Rozhoduje o životě a smrti. Do února 1944 téměř 50 procent starších bloku byli Židé, to však bylo zastaveno příkazem z Berlína. Všichni museli odstoupit, s výjimkou tří Židů, kteří i přes tento příkaz mohli zůstat ve své funkci.

Zapisovatel bloku: je pravou rukou staršího bloku, vykonává veškerou úřednickou práci a stará se o kartotéční lístky a záznamy. Jeho práce je velice zodpovědná a své knihy musí vést s úmornou přesností, protože na kartotéčních lístcích je pouze číslo vězně, nikoliv jeho jméno. Chyba je smrtelná. Když například zapisovatel omylem zaznamená úmrtí - a to se vzhledem k vysoké úmrtnosti stává často - nesrovnalost se dá do pořádku jednoduše tak, že je zabit nositel odpovídajícího čísla. Opravy nejsou přípustné. Zapisovatel bloku se teší klíčovému postavení, což je často zneužíváno.

Pečovatelské a sanitární povinnosti sestávají z udržování vnitřku baráku v čistotě a vykonávání malých manuálních úkolu uvnitř a okolo bloku. Samozřejmě, že otázka skutečné péče o nemocné nepřipadá v úvahu.

Starší tábora řídí celý tábor. Je to také vězeň. V této funkci je v současné době Franz Danisch, č. 11 182, politický vězeň z Konigshütte v Horním Slezsku. Je nesporným pánem celého tábora a má pravomoc jmenovat nebo odvolávat starší a zapisovatele bloku, rozdělovat práci atd.

Dále existuje vrchní zapisovatel, jehož pozice je bezpochyby jednou z nejmocnějších v táboře. Je v přímém kontaktu a vedením tábora, přijímá od nich rozkazy a podává o všem zprávy. Všichni táboroví zapisovatelé jsou mu přímo podřízeni a musí mu předkládat všechny své zápisy. Vrchním zapisovatelem v Brzezince je Kasimir Gork, č. 31 029, Polák z Varšavy, bývalý bankovní úředník. Nejvyšší dohled nad bloky leží v rukou šesti až osmi vedoucích bloku, všichni jsou esesáci. Každý večer řídí nástup, jehož výsledek se sděluje vedoucímu tábora untersturmführerovi Schwarzhuberovi z Tyrol. Tento člověk je alkoholik a sadista. Nad ním stojí velitel tábora, který velí také Osvětimi, tam je druhý podřízený vedoucí tábora. Velitel tábora se jmenuje Hoss.

Šéf pracovní jednotky nebo skupiny se nazývá kápo. Během práce má kápo nad svojí skupinou vězňů plnou moc a není řídkým jevem, že zabije muže, který pod ním pracuje. Ve větších jednotkách může být několik kápů, kteří se potom řídí rozkazy vrchního kápa. Zpočátku bylo v táboře mnoho židovských kápů, ale příkaz z Berlína to později zakázal. Vrchní dozor nad prací vykonávají němečtí odborníci.

II. Majdanek

14. června 1942 jsme opustili Nováky, minuli Žilinu a v pět hodin večer jsme dorazili do Zwardoni. Nechali nás nastoupit, spočítali nás a náš konvoj převzali esesáci. Jeden esesák z hlídky vyjádřil své překvapení nad tím, že jsme během cesty nedostali žádnou vodu, výkřikem: Ti slovenští barbaři jim nedali vodu! Cesta pokračovala a za dva dny jsme dojeli do Lublinu. Tam jsme dostali následující rozkaz: Ti, kteří mohou pracovat, ve věku od 15 do 50, opustí vagóny. Děti a staří lidé zůstanou uvnitř. Prodrali jsme se ven z nákladního vagónu a zjistili jsme, že nádraží je obklopeno Litevci v esesáckých uniformách, všichni byli ozbrojeni automatickými pistolemi. Vagóny s dětmi a starými lidmi se okamžitě zavřely a vlak se dal do pohybu. Nevěděli jsme, kam jedou a co se s nimi stane.

Vůdce jednotky SS ve velitelské uniformě nám sdělil, že před sebou máme dlouhou cestu, ale kdo si chce nést svá zavazadla, může tak učinit. Ti, kteří si svá zavazadla raději chtějí dát na náklaďáky, je dostanou brzy zpátky. Tak se někteří z nás vláčeli se zavazadly, zatímco ostatní je naložili na auta.

Za městem stála továrna na oblečení zvaná Bekleidungswerke. Na nádvoří čekalo na oběd asi l 000 vězňů ve špinavých pruhovaných hadrech, zcela jasně to byli Židé, byli vyrovnáni v řadách a pohled na ně nebyl příliš povzbudivý. Když jsme vystoupali na malý pahorek, otevřel se před námi najednou pohled na obrovský kasárenský tábor Majdanek, obehnaný 3 metry vysokým plotem z ostnatého drátu. Jakmile jsme prošli vstupní bránou, narazil jsem na vězně, který mě varoval, že nám zabaví veškerý osobní majetek. Kolem nás stáli slovenští Židé ve zbědovaném stavu, hlavy oholené, ve špinavých vězeňských hadrech, na nohou dřeváky, nebo byli jednoduše bosí, mnoho z nich mělo oteklé nohy. Žebrali o jídlo a my jsme jim dali, co jsme mohli postrádat, dobře jsme už věděli, že všechno bude stejně zabaveno. Potom nás odvedli do skladu, kde jsme museli nechat všechno, co jsme vlastnili. V krátké době nás nahnali do dalšího baráku, kde jsme se museli svléknout, oholili nás a poslali do sprch. Potom jsme dostali vězeňské oblečení, dřeváky a čapky.

Byl jsem přidělen do pracovní sekce č. II - celý tábor byl rozdělen do tří takových sekcí oddělených ostnatým drátem. V sekci č. II bylo několik slovenských a českých Židů. Dva plné dny jsme se učili, jak si sundávat a nasazovat čepici, když potkáme Němce. Potom jsme v lijáku hodiny nacvičovali nástup.

Ubytování v barácích bylo mírně řečeno originální. Na sobě byly naskládány tři dlouhé stoly (téměř tak dlouhé jako samotný barák). Ty tvořily naše kóje (čtyři patra, tj. podlaha plus tři stoly). Podél zdí byl ponechán úzký průchod.

Naše strava se skládala ráno ze slušně husté polévky, kterou jsme museli jíst rukama. V poledne jsme opět dostali trochu polévky. Večeře se skládala z břečky zvané čaj, 300 gramů špatného chleba a asi 20 až 30 gramů marmelády nebo umělého tuku nejhorší kvality.

Velká důležitost se během prvních dní přikládala naučení se táborové písni. Hodiny jsme stáli a zpívali:

Z celé Evropy jsme přišli/ My, Židé, do Lublinu/ Mnoho práce je třeba vykonat/ A tohle je začátek.// Zvládnout tu povinnost/ Zapomenout na minulost/ Ve splnění úkolu/ Je naše bohatství. // Pracuj proto s elánem/ Ať každý plní svůj part/ Společně chceme pracovat/ Ve stejné rychlosti a rytmu// Ne všichni porozumí/ Proč zde v řadách stojíme/ Ty musíme donutit/ Pochopit ten smysl.// Moderní časy nás musí naučit.// Naučit nás všechny/ Že je třeba pracovat,// Že jen práci patříme/ Pracuj proto s elánem/ Nech každého hrát svůj part// Společně chceme pracovat/ Ve stejné rychlosti a rytmu.¹

PRACOVNÍ SEKCE Č. I - obydlena slovenskými Židy.

PRACOVNÍ SEKCE Č. II - obydlena slovenskými a českými Židy.

PRACOVNÍ SEKCE Č. III - obydlena partyzány.

PRACOVNÍ SEKCE Č. IV a V byly stavěny Židy ze sektoru I a II.

PARTYZÁNI V SEKCI III byli zamčeni v barácích, nepracovali a jídlo jim házeli jako psům. V přeplněných barácích umírali ve velkém a stráže, které se k nim neodvažovaly přiblížit, využívaly nejmenší záminky k tomu, aby je střílely.

Kápové byli Němci z reichu nebo Češi. Zatímco Němci byli brutální, Češi pomáhali, kde mohli. Starší tábora byl cikán z Holíče a jmenoval se Galbavy. Jeho pomocník, Žid ze Seredi, který se jmenoval Mittler, za funkci určitě vděčil svým brutálním zákrokům. Plně využíval moc, která mu byla propůjčena, k mučení Židů, kteří svůj kalich utrpení už stejně pili plnými doušky. Večerní nástup nám přinášel další brutality ze strany esesáků a hodiny jsme po těžkém pracovním dnu museli stát na apelplace a zpívat táborovou píseň. Židovský dirigent musel dirigovat ze střechy jednoho z baráku. To byly okamžiky, které mezi esesáky vyvolávaly největší veselí.

Během těchto koncertních dýchánků rozdávali esesáci velkoryse rány a tělesné tresty. Tragický konec potkal rabína Ecksteina ze Seredi, který trpěl úplavicí a přišel na nástup o několik minut pozdě. Vedoucí skupiny ho popadl, strčil hlavou dolu do latríny, potom ho polil studenou vodou, vytáhl revolver a zastřelil ho.

Krematoria byla umístěna mezi pracovními sekcemi I a II a byla tam spalována všechna těla. S pracovní silou 6 000 až 8 000 mužů na jednu sekci byla úmrtnost okolo 30 lidí denně. Později se toto číslo pěti - až šestinásobně zvýšilo. Dále potom bylo z místnosti pro nemocné denně odváženo do krematorií a spalováno 10 až 20 nemocných, poté, co byli usmrceni způsobem, který se mi nepodařilo zjistit. Krematoria byla elektricky vytápěna a zřízenci byli Rusové.

Nemoci se šířily následkem špatné stravy a velmi špatných životních podmínek. V táboře se čím dál více objevovaly vážné zažívací potíže a zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou - otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit. Stále více nemocných bylo odváženo do krematoria, a když 26. června 1942 počet postižených vzrostl na 70, rozhodl jsem se využít nabízené příležitosti a přihlásil jsem se na přesun do Osvětimi.

27. června 1942 jsem odevzdal své vězeňské vybavení a do Osvětimi jsem cestoval v civilních šatech.

Po 48 hodinové cestě - bez vody a jídla, namačkáni v nákladních vagónech - jsme polomrtví dorazili do Osvětimi. Na vstupní bráně nás zdravil obrovský nápis Práce osvobozuje. Jelikož nádvoří bylo čisté a dobře udržované a cihlové budovy působily po špinavých a primitivních barácích v Lublinu dobrým dojmem, mysleli jsme si, že naše vyhlídky jsou dobré. Umístili nás do sklepa a dostali jsme čaj a chleba. Následující den nám však vzali civilní oblečení, oholili nám hlavy a na předloktí nám obvyklým způsobem vytetovali číslo. Nakonec jsme dostali vězeňské oblečení podobné tomu, co jsme nosili v Lublinu, a byli jsme zaregistrováni jako političtí vězňové v koncentračním táboře Osvětim.

Umístili nás do bloku 17, kde jsme museli spát na podlaze. V sousední řadě budov, kterou od nás oddělovala vysoká zeď, byly ubytovány židovské dívky ze Slovenska, které přijely v březnu a dubnu 1942. Pracovali jsme v obrovském závodě Buna, ke kterému jsme museli každé ráno okolo třetí hodiny pochodovat. V poledne jsme k jídlu dostávali bramborovou nebo tuřínovou polévku a večer trochu chleba. Při práci s námi zacházeli otřesně špatně. Protože naše pracoviště bylo vně velkého strážního řetězu, bylo rozděleno na malé sektory 10 x 10 metrů a každý z nich hlídal jeden esesák. Kdokoli tento sektor překročil, byl okamžitě bez varování zastřelen pro pokus o útěk. Často se stávalo, že esesák z čisté zlomyslnosti vězňovi nařídil přinést něco, co bylo mimo jeho čtverec. Jestliže rozkaz uposlechl, byl zastřelen, protože opustil vyznačené místo. Cesta do práce a z práce musela probíhat v rychlém vojenském poklusu. Kdo vybočil z řady, byl zastřelen. V době mého příjezdu zde pracovalo 3 000 lidí, z toho 2 000 slovenských Židů. Několik málo nemohlo celé to vypětí vydržet, a i když útěk vypadal beznadějně, každý den docházelo k pokusům uniknout. Výsledkem bylo několik poprav oběšením týdně.

Po několika týdnech bolestné práce v závodě Buna vypukla strašlivá epidemie tyfu. Slabší vězňové umírali po stovkách. Byla nařízena okamžitá karanténa a práce na Buně byly zastaveny. Koncem července 1942 byli ti, kteří byli ještě stále naživu, posláni do štěrkových dolů, práce tam ale byla dokonce ještě namáhavější. Byli jsme tak zesláblí, že i když jsme se snažili pracovat co nejlépe, nemohli jsme své dozorce uspokojit. Většina z nás měla oteklé nohy. Protože jsme nemohli vykonávat těžkou práci, která se od nás vyžadovala, byla naše jednotka obviněna z lenosti a neukázněnosti. Brzy poté jsme byli pohnáni před zdravotnickou komisi, která nás měla prohlédnout. Svoji práci prováděla velice důkladně. Všichni s oteklýma nohama a obzvlášť zesláblí byli odděleni od ostatních. I když jsem měl velké bolesti, stál jsem před komisí s velkým sebezapřením vzpřímeně a byl jsem prohlášen za zdravého. Z 300 prohlédnutých bylo 200 shledáno nezpůsobilými a okamžitě posláno do Brzezinky, kde je zplynovali. Byl jsem potom přidělen na práci do DAW (Deutsche Aufrüstungswerke), kde jsem musel lakovat lyže. Předepsané minimum bylo 120 denně. Každý, komu se nepodařilo toto minimum natřít, byl večer důkladně zmrskán. Vyhnout se tomuto trestu znamenalo velice těžce pracovat. Další skupina dělala bedny na ruční granáty. Jednou, když jich bylo vyrobeno 15 000, se zjistilo, že jsou o pár centimetrů menší. Za trest bylo několik Židů zastřeleno za sabotáž.

Někdy uprostřed srpna 1942 byly všechny židovské dívky ze Slovenska, které žily vedle naší sekce, odsunuty do Brzezinky. Měl jsem možnost s nimi promluvit a viděl jsem, jak jsou všechny zesláblé a napůl mrtvé hlady. Byly oblečeny do starých rozedraných ruských uniforem a na nohou měly dřeváky. Hlavy měly oholené. Ve stejný den jsme opět museli podstoupit přísnou prohlídku a ti, u kterých bylo podezření, že mají tyfus, byli odvezeni do Březového lesa. Zbytek nově oholili, museli jsme se umýt, dostali jsme nové oblečení a nakonec nás ubytovali v barácích, ze kterých dívky právě odešly. Náhodou jsem se dozvěděl, že chtějí zaplnit mezery v třídící jednotce, a přihlásil jsem se. Byl jsem na tento úkol přidělen.

Tato jednotka se skládala asi ze stovky židovských vězňů. Poslali nás na vzdálený konec tábora, daleko od našich spoluvězňů. Tam jsme našli obrovská skladiště plná batohů, kufrů a dalších zavazadel. Museli jsme každé zavazadlo otevřít a obsah třídit do velkých beden speciálně připravených pro každý druh zboží, tj. hřebeny, zrcátka, cukr, kandované ovoce, čokoláda, léky atd. Bedny se potom odnášely do skladu. Spodní prádlo, košile a oblečení všeho druhu šlo do speciálního baráku, kde ho židovské dívky třídily a balily. Staré a potrhané oblečení se posílalo do textilní továrny v Memelu, zatímco použitelné kusy oděvů šly do sběrného střediska v Berlíně. Zlato, mince, bankovky a drahé kameny se musely předávat do politické sekce. Mnoho z těchto předmětů však ukradli esesáci nebo vězňové. Velitel této jednotky byl brutální a sprostý jedinec, který často mlátil ženy - SS-Scharführer Wiklef.

Dívky, které do práce přicházely z Brzezinky, nám každý den líčily strašné podmínky, které tam vládnou. Mlátili je a týrali a jejich úmrtnost byla daleko vyšší než mezi muži. Dvakrát týdně se konala selekce, a každý den přicházely nové dívky na místo těch, které zmizely.

Během noční směny jsem se poprvé stal svědkem toho, jak se zachází s transportem, který přijel. V transportu, který jsem viděl, byli polští Židé. Po mnoho dní nedostali žádnou vodu, a když se dveře nákladních vagónů otevřely, dostali jsme rozkaz vyhnat je ven hlasitými výkřiky. Byli krajně vyčerpaní, asi stovka z nich zemřela během cesty. Žijící museli nastoupit do pětistupu. Naším úkolem bylo vyložit z vagónu mrtvé, umírající a zavazadla. Mrtví, to znamená každý, kdo se nemohl udržet na nohách, byli složeni na hromadu. Zavazadla a balíčky byly sebrány a vyrovnány na jedno místo. Potom se musely vagóny důkladně vyčistit, aby v nich nezůstala žádná stopa po jejich strašném nákladu. Komise z politické sekce provedla selekci přibližně 10 procent mužů a 5 procent žen a odvedla je do tábora. Zbytek byl naložen na náklaďáky a poslán do Brzezinky, kde byl zplynován; mrtví a umírající šli přímo do pecí. Často se stávalo, že společně s mrtvými těly naházeli do náklaďáku malé živé děti. Balíčky a zavazadla byly odvezeny do skladu a roztříděny dříve popsaným způsobem.

Mezi červencem a zářím 1942 řádila v Osvětimi, zejména v ženském táboře Brzezinka, epidemie tyfu. Nikomu z nemocných se nedostalo zdravotnické péče, v prvních stadiích epidemie bylo mnoho lidí zabito fenolovou injekcí, ostatní byli později masově plynováni. Během těchto dvou měsíců zemřelo asi 15 000 až 20 000 lidí, většinou Židů. Nejvíce utrpěl ženský tábor, protože nebyl vybaven sanitárními zařízeními, a ty ubohé trosky žen byly pokryty vešmi. Každý týden se konaly rozsáhlé selekce a dívky musely před selekční komisi předstupovat nahé, bez ohledu na počasí. Ve smrtelném strachu čekaly, jestli je vyřadí, nebo jestli ještě dostanou týdenní odklad. Sebevraždy byly na denním pořádku a nejčastěji k nim docházelo tak, že se dívky vrhly na plot s vysokým napětím. Pokračovalo to tak dlouho, až se jejich počet snížil na pět procent původního stavu. V současné době z těchto dívek zbylo pouze 400 a většině z nich se podařilo zajistit si nějakou úřednickou práci v ženském tábore. Okolo 100 dívek vykonává práci ve štábní budově v Osvětimi, kde dělají veškerou úřednickou práci spojenou se správou obou táborů. Díky znalosti jazyků jsou také využívány jako tlumočnice. Ostatní jsou zaměstnané v hlavní kuchyni a prádelně. V poslední době se tyto dívky mohou poměrně dobře oblékat, protože mají možnost doplňovat si svůj šatník, což v některých případech zahrnuje i hedvábné punčochy. Obecně řečeno jsou slušně zaopatřené, a dokonce si smějí nechat růst vlasy. Samozřejmě, že toto se nedá říct o ostatních židovských vězeňkyních v ženském tábore. Došlo k tomu prostě proto, že tyto slovenské židovské dívky jsou v táboře nejdelší dobu. Jestliže se však dnes těší jistým privilegiím, podstoupily před tím otřesné utrpení.

Poměrně dobrou práci v třídící jednotce jsem nevykonával příliš dlouho. Brzy jsem byl z disciplinárních důvodů přeložen do Brzezinky a strávil jsem tam téměř rok a půl. 7. dubna 1944 se mi s přítelem podařilo uprchnout.

Střízlivý odhad počtu Židů zplynovaných v Brzezince mezi dubnem 1942 a dubnem 1944 (podle zemí, ze kterých pocházeli).